Přestože možná nepatří Qln mezi nejprofláknutější značky světa domácího ozvučení, nelze jí upřít tradici – však takhle švédská firma vznikla už v roce 1977, byť tehdy spíše jako snaha zhmotnit nějak vize a nápady na stvoření reprosoustav s co nejlepším prostorovým podáním. To je prý mimochodem stále tím základním kamenem, na kterém Qln své modely dodnes staví a dodnes ji vede tým kolem původního zakladatele (tedy s výjimkou doby mezi lety 2003 a 2012, kdy společnost patřila pod koncernová křídla, ale tento se spíše snažil zpeněžit značku, než pokračovat v tradici).

Současná produkce sestává z pouhých pěti modelů, nosnou částí portfolia je rozhodně řada Prestige (už proto, že další dvě „řady“ obsahují vždy jen jediný model). Prostředním modelem je kompaktní sloupek Three.

Na první pohled jde o lehce neobvyklou variaci na klasické téma – sloupek je vyrobený z MDF profilů, potažený dýhou (ale na výběr jsou různé povrchy včetně těch s luxusními ambicemi), přestože je čistě pravoúhlý, liší se od těch nejzákladnějších tvarů nakloněním celého těla směrem vzad (kvůli časovému sladění obou osazených měničů) a také zalomením horní části kolem měničů směrem k sobě, aby se minimalizovala odrazová plocha kolem měničů. Celková jednoduchost kombinuje klasický vzhled a modernu v dobrém celkovém zpracováním.

Ozvučnice rozkládají sedmadvacet kilogramů své váhy na čtyři úzké, diagonálně orientované profily, do nichž našroubujete kuželovité nožky a ty ještě dále posadíte do prohlubní na čtveřici dřevěných kulatých puků, sloužících jako základna.

Zadní strana je osazená plastovým výdechem bassreflexu a ještě kousek pod ním najdete středně velkou destičku s jediným párem dostatečně bytelných terminálů.

Odolnost konstrukce zajišťuje firemní koncept Qboard – jde o řešení, které má měnit vibrační energii na teplo, které na rozdíl od pohybu nezkresluje výslednou reprodukci.

Měkká vysokotónová kopulka má průměr 2,5 cm, kolem ní je rozprostřena pohltivá látka. Tweeter má vlastní malou komoru, která pohlcuje nežádoucí energii ze zadní strany membrány. Hluboké tóny tvrdí středobasový kónus o průměru 17,7 cm, jehož membrána je vyrobená z kevlaru a má klasickou měkkou vlnku závěsu. V magnetickém systému najdete zkratovací měděný kroužek, aby 19 mm cívka kmitala přesněji. Oba reproduktory jsou zakázkovou úpravou výrobků dánského Scan Speak.

Frekvenční výhybka byla navržena podle principu konstantní impedance. Pro dosažení kýžených parametrů se používají neinduktivní kondenzátory v části vysokotónového měniče a svitkové kondenzátory prémiové třídy pro středobasovou část. Všechny komponenty jsou ručně pájené kabely mezi sebou. Minimalizaci rezonancí zajišťuje přilepení jednotlivých součástek.

Qln se chlubí tím, že vnitřní kabeláž si navrhují a vyrábí sami přímo ve Švédsku. Jde o vodiče s pevným jádrem, vyrobené z blíže nedefinované „čisté mědi“. Jsou dále omotány kolem polypropylenového jádra a izolovány taktéž polypropylenem.

Na závěr k technickému popisu ještě pár suchých dat – Prestige Three mají rozměry 90 x 21 x 42 cm (v x š x h), jmenovitá impedance činí 8 ohm a charakteristická citlivost 87,5 dB / W / m. Výrobce dále udává frekvenční odezvu trochu vágně – 28 Hz (-3 dB) až „více než 30 kHz“, což se dočtete ale jen jako krátkou poznámku u tweeteru.

Qln Prestige Three jsme zkoušeli na dvou redakčních sestavách – primárně na OPPO UDP-205 / Métronome DSC1 / Norma Revo SC-2 LN / Norma Revo PA 160 MR, kdy se porovnávalo s Xavian Quarta Evoluzione na kabelech Nordost Heimdall 2 a pračce GMG Power Harmonic Hammer 3000P. V druhé sestavě se hrálo na Cambridge CXC / Teac NT-503 / Grandinote Shinai, používaly se kabely Nordost Red Dawn a porovnávalo se v malé místnosti s Fischer&Fischer SN-70. Tam se také ukázalo, že navzdory kompaktní stavbě nejsou Prestige Three úplně optimální pro malé místnosti.

Když zabroukají první noty baskytary v „Ptáci jsou hloupí“ Ondřeje Soukupa („Válka barev“ | 1995 | Monitor Records | 660365-2331), rozhodně budete překvapení jednak hloubkou basové odezvy, jednak její plnokrevností ve vztahu ke štíhlé stavbě a jen dvoupásmové koncepci. Spodní limit jako kdyby v praxi nebyl cítit, žádné frekvenční oříznutí nástroje se nekoná. Často je takový charakter spojen s velkým, ale špatně čitelným, jednolitým basem, kdežto u Prestige Three možná není tak úplně dokonale vysochaný a tvrdě ohraničený (protože se středobas prostě přeci jen tlačí hodně dolů), ale artikulace je dobrá a už určitě high-endově přesná, byť možná ne tak soustředěná, jako u některých jiných v dané cenové relaci. Je to ale krásně neuspěchaný, volný, pěkně „pleskající“ a šťavnatý bas s nadstandardním pocitem sytosti.

Střední pásmo, zejména pak hlas s kytarou Tracy Chapman v „Subcity“ („Crossroads“ | 2008 | Warner Music | 8122-79908-9) byl krásně plastický, lehký a úžasně „snadný“, tak nějak nenuceně, přirozeně čistý a hmatatelný. Mělo to ovšem i své „ale“ – jednak není vokál posazený dopředu, ale naopak poměrně výrazně vzad za reprosoustavami (což je spíše nezvyklý vjem a po uvyknutí nijak nepřekáží), jednak ale dost záleží na tom, kde se vaše uši nachází a to jak na vertikální, tak horizontální ose, pročež je ten úplně dokonalý zážitek dostupný v celkem úzkém poslechovém bodě a u Prestige Three hodně záleží na tom, jak usadíte sebe i ozvučnice. Srozumitelnost je nejlepší, pokud máte navíc uši nad úrovní tweeteru. Přednes má tendenci tu a tam znít snad lehce sušeji, ne tak bohatě a šťavnatě jako u basů, ale není to nikdy strohé nebo nepříjemné, naopak podání vokálu je prostě skvělé.

Cinkotu činelů bylo v „Silent Night“ od Yellowjackets („Peace Round“ | 2003 | Heads Up | HUCD 3090) bylo poměrně právě akorát, ani málo, ani moc – výšky nejsou nijak výrazné, nejsou dramaticky analytické, prostě krásně sedí ke zbytku pásma, navazují na organicky klidné středy a přitom jsou propracované dobře, detailů je dost a také nástroje mají dobrou velikost. Chybí snad jen trocha těla, trochu „masa“ u činelů.

Když přišla na razantní bicí v „Sea Nature“ od Stevea Hillage („Green“ | 1990 | Virgin | 0777 7 87279 2 7), necítíte od Prestige Three tak úplně dramatickou hutnost, není to dravý a průrazný zvuk, ale lehce klidnější, možná by bylo lépe použít slovo „zralý“. Je to přímo etalon audiofilského zvukového ladění – je to nepřehnaně plné, s dobrým basovým základem, takový pěkně pružný, živý, ale přitom ne přímo dramaticky tlačící na pilu. Prásknutí paličky na blánu bubnu nemá úplně takovou tu bezprostřední taktilnost, není to „výstřel z děla“, ale ráznost je dobrá, byť jak bylo řečeno, je to v takovém tom trochu mírnějším audiofilském stylu.

Prestige Three mají parádně homogenní zvukové podání, Hancockova „Sly“ („Head Hunters“ | 1997 | Columbia | CK 65123) byla ale zároveň dobře organizovaná, rozložení a oddělení jednotlivých nástrojů skutečně patří do vyšší ligy, ale ani tady Qln nezkouší být analytickým monitorem. Stěžejní množství informací leží ve středním pásmu a to je u těchto reprosoustav skutečně dobře rozpracované, jakoby přirozeně vyplouvající na povrch, bez násilí, bez nucenosti, bez stresu, prostě s naprostým klidem a nadhledem. Hudba jen tak plyne v souladu s tím jemnějším prezentačním stylem, ale je to příjemné a i když se k Prestige Three možná z toho důvodu hodí více analytičtější řetězec, aby informace rázněji „protlačil“, už samotné reprosoustavy jsou dobře přehledné.

Co si zaslouží (téměř) bezpodmínečnou adoraci, to je podání prostoru hudební scény. Jediným „ale“ v reálu je správné umístění reprosoustav, ale i posluchačových uší, neb Prestige Three splňují audiofilské pořekadlo, že opravdový high-end je egoistická zábava pro jednoho. Naleznete-li ale ten správný vertikální i horizontální sweet spot (který samozřejmě vychází z interakce s místností a není tak jednoznačně definovatelný), dočkáte se opravdu luxusního prostoru s téměř holografickými kvalitami. „Ario“ Davea Hollanda („Overtime“ | 2005 | Dare2 | 982 714 2) byla posazená poměrně výrazně za ozvučnice reprosoustav, ovšem tam se rozložila do ne úplně obrovského, ale velkého obrazu v pravolevé i předozadní ose. Nástroje kolem sebe mají spoustu vzduchu, je to velké, lehké, otevřené a krásně přehledné, s famózní lokalizací jednotlivých nástrojů – slib o důrazu na prostorovost, který Qln mají ve své prezentaci, je skutečně splněn, prostor je skvostný.

Když pak do fronty dorazila řízná rocková „Mind Reader“ od Silverchair („Young Modern“ | 2007 | eleven | elevencd63), hudba hrála klidněji, bez takových těch „skoro-punkově“ řízných kytarových hran, na druhou stranu tu taky nebyla ani špetka nějaké protivnosti – celkovou dravost a syrovost drží Qln Prestige Three na uzdě, přitom ale pocit energie je dobrý, poslech je zábava a můžete hrát vlastně i dost nahlas, aniž by to unavovalo. Vokál by snad mohl z reprodukce o něco výrazněji čnít, mohlo by to být výbušnější, ale ta tekutost je dobrá a výsledný zážitek je vlastně super.

Kompaktní sloupky Qln Prestige Three dělají čest severskému minimalismu, ale i audioflskému zaměření značky – jsou pěkně zpracované (i když za pocit luxusu v hlubokém laku je třeba celkem připlatit), jsou dobře skladné a jsou zjevně dobře navržené. Jejich osazení je poctivé, jejich vyladění ale pak počítá s tím, že jakožto správný audiofil máte dost trpělivosti a místa pro správné usazení v prostoru – míněno beden, ale i sebe. Pokud splníte dané náležitosti (a máte alespoň středně velkou místnost), umí Prestige Three nabídnout velmi nadstandardní hloubku prostorou a takovou decentní audiofilskou tonalitu s klidným celkovým vyzněním. Prestige Three jsou v pozitivním slova smyslu překvapující a – možná trochu navzdory očekáváním dle malých rozměrům a dvoupásmové koncepci – splňují nároky i v této vysoké cenové kategorii. Pokud tak hledáte velmi civilizované a kultivované reprosoustavy z high-endové ligy, jste tady na správné adrese.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 50 metrů čtverečních, standardním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, koberce, velké plochy sedaček, rozlehlá knihovna, podhled vyplněný vatou, záclony a těžké závěsy,...), byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Pomineme-li běžný propad na 180 Hz (artefakt kombinace měřícího místa a místnosti), je frekvenční odezva celkově laděná k vyrovnanosti, s lehkým akcentem basového základu v oblasti pod 200 Hz. První tóny pak skutečně jsou patrné na slibované metě 28 Hz, byť s poklesem cca -5 dB, to je ale stále excelentní výsledek na kompaktní dvoupásmové sloupky. Zvláštní je propad na úrovni 3 kHz, který se nám nepodařilo identifikovat a který zůstává patrný ve všech kombinací úhlů a vzdáleností měření. Celkově ale Prestige Three fungují dobře, v reálu s dobrou vyrovnaností.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žluto-zelená) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Je vidět, že Prestige Three byste měli poslouchat s ušima nad úrovní tweeteru, je ale vidět dost vysoká proměnlivost charakteristiky, takže správný posaz a správné umístění budou důležité.

Frekvenční odezva – s mřížkou (červená) a bez mřížky (černá)

Mřížka má celkově dosti malý vliv, ale o něco lepších výsledků dosáhnete bez mřížky.

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli

Na tweeteru je vidět poměrně výrazná rezonance na cca 18 kHz, která nicméně v dalekém poli není ani měřitelná, ani slyšitelná, dost možná je tak ztlumená malým zvukovodem tweeteru nebo okolním pohltivým materiálem. Středobas má také kolem 1,5 kHz tendenci k mírné rezonanci, není úplně perfektně lineární. Stejně tak v bassreflexu je přesně na 1 kHz vidět rezonance, nezasahuje ale nijak dramaticky do výsledné frekvenční odpovědi.

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Celkové harmonické zkreslení (žlutá linka)

Zkreslení 2. (zlatá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Impedance neklesá pod 6 ohm v celém rozsahu, Prestige Three tak jsou bezproblémově „bezpečné“. Ladící kmitočet bassreflexu je vidět dle prvního sedla někde okolo 35 Hz. Na 67 Hz, 160 Hz a 320 Hz jsou vidět rezonance, nejsou ovšem nijak hrozivé. Impedance celkově má klidný průběh, prostý prudkých změn a náročných momentů. Stejně tak elektrická fáze se drží v korektních mezích a většinou i poblíž ideální nuly. Prestige Three by neměly představovat žádnou nepřiměřenou zátěž a měly by naopak být snadno kombinovatelné s prakticky libovolným zesilovačem.

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ × ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ ✓]

Kč 212 000,- - bílý mat, matný ořech

Kč 221 290,- - hluboký lesk ořech

Kč 278 250,- - hluboký lesk vlašský ořech

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ kompaktní stavba a přitom sytý basový základ

+ vysloveně skvělé podání prostoru

+ takový kultivovaně klidný, celistvý přednes

ZÁPORY

- mají úzký ideální poslechový bod vertikálně i horizontálně

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Thrill Audio | www.thrillaudio.eu 

fSdílet

Tweet