Kalifornské OPPO se letos pustilo do dobývání sluchátkového světa ve velkém stylu, když uvedlo sluchátka PM-1 a sluchátkový zesilovač HA-1. Ačkoliv OPPO rozhodně nepatří mezi tradiční jména oboru věrné reprodukce zvuku, nebála se firma nasadit ke svým high endovým produktům také high endové cenovky a jak se zdá, vůbec ničemu to nevadilo – naopak, set PM-1 a HA-1 patří aktuálně k tomu nejlepšímu, co si můžete koupit. Aby řada ale byla kompletní, objevila se ještě skromněji provedená, ale stále high endová sluchátka PM-2, byť zařazená do nižší série.
Rozdíly mezi oběma typy firemních magneto-planárních sluchátek s otevřenými mušlemi jsou hlavně v kvalitě stavby samotných sluchátek, minimální rozdíl je ale i ve velikost a za zvukovými rozdíly stojí použití jiných kabelů a prý i drobné ústupky v magnetickém systému.
Vzhled sluchátek PM-2 asi netřeba popisovat, jednoduché linie a vlastně identické tvary jako u PM-1 hovoří samy za sebe. Nutno říci, že v ruce sice působí skutečně o něco levněji, než dotažená PM-1, i tak je zpracování ale skutečně pěkné. Snad to bude znít trochu svatokrádežně, ale v ceně do 30 000,- jsou OPPO z hodnotnějších materiálů, než vlajkové lodi Sennheiser, beyerdynamic a dalších velkých hráčů.
Tak jako PM-1, i PM-2 jsou koncipována jako sluchátka přes uši, s velkými mušlemi a decentně polstrovaným hlavovým mostem. Rozdíl je hlavně ve volbě materiálů – například kůže již není výběrová jehněčí, ale jde o syntetickou náhražku (rozdíl je vizuální, i dotykový – oba ve prospěch vyššího modelu). Sluchátka vizuálně vypadají jinak hlavně tím, že velký model je lesklý (kov i kůže), kdežto PM-2 jsou výrazně matnější. Také lesklé lišty na vnější straně mušlí nejsou kovové, ale jen plastové s imitací chromového lesku.
Svůj díl na snížení ceny má i kabel – není použita ultra čistá OCC měď, ale „pouze" čistá OFC. U vyššího modelu pak jsou přibaleny i spíše luxusní prvky „pro pocit", které v rámci šetření u PM-2 zmizely. Je jedno, zda zmíníme krásnou velkou dřevěnou krabici, nebo třeba náhradní náušníky – v balení s PM-1 jsou k dispozici na výměnu velurové a náhradní z jehněčí kůže, u PM-2 si musíte vystačit s těmi nasazenými, případně dokoupit jiné. Kvalita zpracování není kompromisní, ostatně PM-1 váží 395 gramů a PM-2 jen o 10 gramů méně.
To důležité, tedy základní konstrukce rámu, pohodlné zavěšení mušlí s příjemným přítlakem a hlavně použitý měnič zůstávají beze změn. Právě magneto-planární měnič oválného tvaru s rozměry 85 x 69 mm se symetrickými push-pull neodymiovými magnety je to, co by vás mělo zajímat. Tak jako vyšší model je i ten v PM-2 snadno rozehratelný díky impedanci 32 Ohm a citlivosti 102 dB / m (stejné parametry, jako mají „jedničky"), pracuje opět ve stejném rozsahu 10 – 50 000 Hz (byť bez udané tolerance). Tenoučká membrána je sedmivrstvá a poháněná po celém svém povrchu. Rozdíl by dle dostupných informací měl být (bez bližších specifikací) také v magnetickém systému. Popravdě ale rozdíl mezi jednotlivými sluchátky poznáte hlavně při přímém porovnání – po delším čase máte pocit, že posloucháte v podstatě tatáž sluchátka.
OPPO PM-2 jsme poslouchali s ASUS Xonar Essence One MUSES a NAD C370, kterým signál dodával Naim CD5si, Thorens TD-190-2, Pro-Ject Elemental a Audionet DNP. Srovnávat jsme mohli vzdáleně s PM-1 (což jsme si oživili na semináři dovozce v Praze těsně před psaním tohoto textu), hlavně pak se Sennheiser HD 26 Pro a třeba i Sennheiser IE 8.
„Get Lucky" od Daft Punk („Random Access Memories" | FLAC | 24 – 88,2 | Qobuz) má velice pěkně nahranou basovou linku a PM-2 se ukazují jako rozhodně dospělá sluchátka se vším všudy – potřebují ke svému vyniknutí rozhodně sluchátkový zesilovač (na mobilních zařízeních je sice rozehrajete bez problémů, ale energie a konkrétnost utrpí), pak ale právě baskytaru uslyšíte skutečně skvěle. Přesný, čistý a hlavně konkrétní zvuk je k dispozici už od nízké poslechové úrovně, ve středních úrovních už je třeba frázování a broukání spodních tónů vysloveně skvostné a neuvěřitelně strhující.
Pocitově se nezdají být PM-2 až tak transparentní jako PM-1, ale v rámci své cenové kategorie je jejich zvuk naprosto parádně čistý, otevřený a hlavně jistý. Když se tak rozezpívá Ella Fitzgerald v „Too Darn Hot" („Ella Fitzgerald sings Cole Porter Songbook" | FLAC | 24 – 96 | Qobuz), její hlas vás prostě musí dostat – cítíte sice lehkou zastřenost desítky let staré nahrávky, i tak ale překypuje detaily a PM-2 vám je suverénně a přitom nenásilně servírují. Je až neuvěřitelné, jak dobře je Elle Fitzgerald rozumět jedno každé slovo, jak dobře vykreslený a lokalizovaný hlas v nahrávce je. OPPO PM-2 hrají s lehkostí (pokud jim tedy dáte skutečně adekvátní elektroniku – ASUS je dobrý základ, čím výš sáhnete, tím víc vás budou PM-2 těšit), hrají s jistotou a zvuk je rychlý, jak je jen lehoučké membrány hodno. Zdá se, že veškeré případné zkreslení tu jde na vrub nahrávky a elektroniky, protože PM-2 se úžasně lehce poddávají jejímu charakteru a reagují prostě jen na příchozí signál. Fantastické je také podání žesťových nástrojů – řízné, energické a přitom i při vysoké hlasitosti snesitelné a neřezající.
Činely a kovové perkuse ve „Florida Times" od Dave´s True Story („Unauthorized" | FLAC | 24 – 96 | HD Tracks) mají pocitově významnější zastoupení, než by jim snad mělo patřit a přišlo nám, že právě zde je největší rozdíl oproti PM-1. PM-2 jako kdyby o něco více akcentovala reprodukci nejvyššího pásma, jako by ho poměrově bylo o dýchnutí více. Je pravdou, že velkou roli zde hrají náušníky (ostatně OPPO proto u PM-1 zdarma rozdává alternativní, které právě přidávají výšky) – není to každopádně nepříjemné, nebudete mít pocit nacinkané reprodukce nebo snad nežádoucího frekvenčního (ne)vyvážení. Prostě jen jsou činely a perkuse decentně výraznější a znělejší. Díky tomu ale také vyniká skutečně fantastické prokreslení, informace vystupují energicky směrem k posluchači a doslova vás zaplavují.
Mozartova skladba „Requiem aeternam", část „Requiem K626" v podání Dunedin Consort (FLAC | 24 – 192) nám ukázala, s jakou jistotou PM-2 hrají. Kontrolu je skutečně perfektní v jednom každém okamžiku reprodukce. Sluchátka s naprostým klidem unesou libovolnou „nálož", však ne nadarmo má hodnota maximálního zpracovatelného špičkového příkonu hodnotu 2 Watty. Dynamika nástrojů je tak limitována výhradně použitou elektronikou a zdrojovým signálem – třeba v kombinaci s HA-1, kterou jsme měli možnost slyšet jen krátce v neklidném prostředí, je to skutečně high endový zážitek se vším všudy. Mikrodynamika jednotlivých nástrojů i celková dynamika zvuku jsou velice přesvědčivé a jen obtížně budete hledat něco, co by tuhle laťku významně překročilo – takových bude možná sotva tolik, co prstů na rukou (a netřeba říkat, že většina patří do významně vyšší cenové třídy).
Rychlé ruce Paca DeLucii a Ala DiMeoly na jejich kytarách v proslulé „Mediterranean Sundance" („Friday Night in San Francisco" | FLAC | 24 – 176,4 | HD Tracks) zvládají sluchátka rozlišit naprosto fantasticky – jasně cítíte jednu každou strunu v celkovém zvuku, opravdu žádné splývání a slévání, žádný pocit komprese. Zvuk je fantasticky rychlý a ať už jde o občasné tichoučké zašumění z publika, ať už jde o pocit rezonance těl kytar nebo doznívání kovového zadrnčení, nahrávka všemi těmito detaily přímo překypuje.
Protože OPPO PM-2 mají poměrně velké mušle a měniče jsou relativně daleko od uší, budí jejich poslech už alespoň základní dojem prostoru, nejen dokonale mikroskopickou lokalizaci, typickou pro sluchátkový poslech. Hovoříme tu o vzdušnosti a spojitosti. Můžete si tak užít velmi dobře lokalizované a oddělené interprety v duetu kytary Antonia Forcionne a Sabiny Sciubba v „Night Train" z desky „Meet Me in London" (FLAC | 24 – 192 | Naim Audio). Vokál se krásně nese nad znělou kytarou, kontury a pocit plasticity je velmi dobrý.
Poněkud patetická „Dark Paradise" z „Born to die" Lany del Rey (FLAC | 24 – 44,1 | HD Tracks) se vám bude líbit, PM-2 totiž zvládnou přenést jak tepající syntetický bas, tak pěkně rozliší hlas a i když drobné nepříjemné artefakty v nahrávce přehrají, nedostávají se k ostrosti a nepříjemnosti, takže se to celé docela příjemně poslouchá. Je tu cítit, že přes skvělé rozlišení je charakter OPPO o krůček vychýlen spíše směrem k muzikálnosti, ne k chladné analytice.
Ve chvíli, kdy trochu přitlačíte na pilu a pustíte si třeba „Doing Time" od Avenged Sevenfold („Hail to the King" | FLAC | 24 – 48), ucítíte, že OPPO PM-2 zvládnou udržet libovolně divoké tempo skladby, dvojitá šlapka kopáku pracuje sice jako zběsilá, reakce PM-2 jsou ale ještě mnohem rychlejší, takže se nemusíte bát žádného slití či nejistoty. OPPO umí zahrát také dostatečně důrazně a tvrdě, aby to metalu slušelo, a vyznavači toho žánru rozhodně ocení schopnost přenést rázný kopák i úder do virblu.
OPPO PM-2 vás potěší ale i v mnohem delikátnějším oboru, než je prostá rychlost a údernost – jejich nestrannost totiž velmi dobře dává vyniknout barvám nástrojů, třeba celému tělesu Freiburger Barokorchester v Bachových „Brandenburských koncertech" – konkrétně v adagiu prvního koncertu BWV1046 (FLAC | 24 – 96) si můžete všimnout úžasně přesvědčivého zvuku hoboje, který je skutečně naprosto realistický. Na smyčcích sice bylo cítit, že to ještě není úplně ono, ale částečně to lze připsat určitě i tomu, že PM-2 si zaslouží snad až trochu neadekvátní elektroniku. Jako by u reprodukce orchestrální hudby také „nižší" sluchátka hrála o něco málo sevřeněji a méně uvolněně, než PM-1, ale jde o rozdíly, po kterých se musíte skutečně pídit.
Zajímavé je skutečně to, jak jsou PM-2 tolerantní vůči průměrnosti – ani horší systém a hlavně horší nahrávka, jako je třeba „House of the Rising Sun" od The Animals („Retrospective" | FLAC | 24 – 176,4 | HD Tracks), nezní nepříjemně. Třeba zde slyšíte, že originál je poněkud „špinavý" a neostrý, takže ani povedený remaster s ním zázrak neudělal, ale přesto je v podání OPPO PM-2 příjemně poslouchatelný. Vlastně je až překvapivě snadné soustředit se na cokoliv v nahrávce jen chcete – to potvrzuje i slavná Pavarottiho árie z prvního aktu „Toscy" – „Recondita armonia" („24 Greatest" | FLAC | 24 – 96 | HD Tracks), kde snadno přepnete pozornost mezi jednotlivými vrstvami a hudebními linkami.
Nebýt drobných designových ústupků a celkově „laciněji" působícího vzhledu (kdy si člověk uvědomí, jaký vliv na jeho prvotní vnímání hodnoty mají i velmi drobné detaily), až bychom si bez možnosti přímého porovnání říkali, že PM-2 jsou totožná s PM-1. Ano, i ve zvuku se najdou rozdíly, ale už úroveň PM-2 je s dobrou elektronikou naprosto skvostná a pokud z nějakého důvodu nemáte, nebo nechcete dát 40 tisíc za jedna z nejlepších sluchátek na trhu, můžete si skoro třetinu ceny ušetřit, být ochuzeni o luxusní pojetí a dostat drtivou většinu jejich zvuku v podobě modelu OPPO PM-2. Jak vidno, OPPO umí šetřit na těch správných místech a komu sejde na maximálním poměru ceny a kvality a nedá na drobná (ale příjemná a potěšující) luxusní pozlátka, může s PM-2 mít opravdu hodně, hodně dlouhou radost z dobrého poslechu.
Kč 28 990,-
--- --- --- --- ---
KLADY
+ téměř stejně dobré, jako PM-1, byť významně levnější
+ dobře vyrobené (byť na PM-1 nemají)
+ excelentní výšky
+ dobrá dynamika
ZÁPORY
- velký průnik zvuku ven
- výšek je o něco víc, než zbytku pásma
--- --- --- --- ---
PRODÁVÁ:WDQ | www.wdq.cz | www.oppodigital.cz
