Severoněmecký specialista na audio kabeláž Voodoo Labs přistupuje k produkci a konstrukci nejen s humorem a nadhledem na jedné straně (proto všechna ta jména), zároveň však s pokornou znalostí a aplikací fyzikálních principů, byť volí zejména ty konvenčními výrobci přehlížené až ignorované. Ve smyslu „jinakosti“ jsou kabely nové řady Quantum doposud nejodvážnější. A to, že si Jan Hendrik Geschke skutečně prošlapává vlastní cestu, potvrzuje mimo jiné i několik patentů, týkajících se právě modelu Dark Matter.

Od zbytku firemní nabídky se Dark Matter liší zejména robustnějším vnějším provedením a v kontradikci ke svému jménu také zářivě bílým pláštěm, který má na svědomí směs na bázi skelných vláken. Koncovky u XLR provedení obstarávají osvědčené a prakticky nesmrtelné Neutriky s decentní nálepkou firemního loga. Místo spoje s oválným, vlastně až skoro plochým opletem kryje proužek měkoučké černé bavlny.

Samotný přenos signálu mají na starosti vodiče z vzácných kovů (ani měď, ani stříbro, ani zlato – jde o materiály těžené náročným způsobem jen na několik málo místech na Zemi; žádné „unobtanium“, nicméně protože se tyto prvky běžně v průmyslu téměř neužívají, jsou poněkud drahé).

Při konstrukci prý opět přišly ke slovu základní principy stanovené v pracích fyziků Maxwella a Poyntinga – stejně jako u starších výrobků Voodoo Labs. Nicméně nově výrobce říká, že se zaměřil na hlubší poznávání zásad kvantové fyziky, potažmo plazmoniky. To je obor, zabývající se interakcí elektromagnetického vlnění s vodivostními elektrony látek – tedy něco, co má relevanci právě při přenosu signálu.

Kablíky mají podobu super tenkých lanek (tj. jsou spletené z jednotlivých vláken) v patentované architektuře, zvolené materiály navíc – zcela cíleně – nemají nějak vynikající vodivostní charakteristiky. Zato díky počtu valenčních elektronů vytváří v okolí velice silné pole, jímž se dle již v dřívějších recenzích Voodoo Labs produktů citovaných fyzikálních zákonů signál primárně šíří. Výraznější pole tedy, logicky, znamená podle tohoto přístupu lepší přenos signálu. Právě z tohoto pak vyplývá název produktové řady Quantum. A použitý materiál plus jeho minimální tloušťka znamenají také to, že fakticky neexistuje takzvaný skin efekt a žádné měřitelné bludné proudy.

Mimochodem, pokud byste chtěli pochybovat a pasovat firmu na „garážovou záležitost“, tak vězte, že kabeláž Voodoo Labs používá pro spojení uvnitř svých top komponentů třeba německý Audionet…

Poslech signálového kabelu Dark Matter probíhal primárně v hlavní sestavě, tedy v porovnání s Nordost Heimdall 2 a KrautWire Super Symetric Gold, kdy jsme zkoušeli spojení mezi Métronome DSC a Norma SC-2 LN, případně i mezi předzesilovačem a monobloky Norma PA 160 MR. Finální pozici v řetězci zastávaly samozřejmě KEF Blade One Meta.

Jen v málokteré muzice najdete tak jistě načrtnuté, hluboké a silné basové linky, jako v té od švýcarských Yello – ani „Kiss in Blue“ („by Yello“ | 2010 | Polydor | 00602527585840) není žádná výjimka z pravidla. Po zapojení Dark Matter došlo v první řadě k snadno slyšitelnému pocitu větší síly, když se nota ozvala, měla jadrnější podstatu, víc zapružila, ale zároveň měkčeji a uvolněněji, aniž by jakkoliv ztrácela integritu. Nejde o nijak ostentativní posun, ta lehkost a svoboda se vlastně naplno projeví až ve chvíli, kdy vrátíte kabel předchozí – protože tam najednou něco poněkud schází, příliš se to snaží. Dark Matter jako když zvětšují pocit rezervy systému. Je to objektivními slovy těžko zachytitelný pocit, protože se cítíte více vtaženi, bas je fyzicky více přítomný, snáze definovaný. Připomíná to pocit, kdy si uši překalibrujete poslechem živého nástroje ve své blízkosti či nedej bože přímo hraním na něj – cítíte se hudbě blíž. Vnímáte to ale nejen u elektronické hudby se záměrně manipulovaným charakterem – ještě víc je to patrné u klasických nástrojů díky jejich živoucí a stabilní tonalitě bez stop kolorace, jedno, zda je to orchestr hrající Bachovy „Janovy pašije“ nebo Adamsovu moderní kompozici „Short Ride in a Fast Machine“, barvy nástrojů „drží v realitě“.

To platí i pro hlas všestranně nadané audiovizuální umělkyně Jonny Jinton v „The Wolf Song“ („Songs & Callings“ | 2024 | Bandcamp). Jistě by se dalo povrchně shrnout, že zapojení Dark Matter přináší plastičtější pocit, jasněji vykreslený vokál, ale to není všechno. Je tu jakási probuzená vnitřní harmonie, subtilní proměna, která ovšem znamená více samozřejmosti a opět přiblížení se. Nejde jen o volnější pocit proudění energie, snazší a dynamičtější zpěv – jsou to snad ty nuance, absence jakékoliv kolorace, díky níž cítíte všeobecné oproštění od silikonu a kovu. Zůstává před vám jen otevřená lehkost, vjem až hmatatelné lidskosti. Je to tím, že je tu větší přesnost? Úbytek zkreslení? Kdo ví. Je to jen pocit, ale stabilně se opakující a trvající – hlavně ovšem návykový.

Cinkání vibrafonu Milta Jacksona v jeho nahrávce „Bags‘ Groove“ (Miles Davis / Milt Jackson / Sonny Rollins / Thelonious Monk / Horace Silver / Percy Heath / Kenny Clarke | „Bags‘ Groove | nahráno 1957 | Prestige | 00888072204904) znamenalo nejsnáze popsatelnou změnu. Totiž kov, jeho jas a tón, není „posunutý“. Zní ryzeji, jasněji, jednoduše autentičtěji. Navíc zaznamenáte pocit vynikající neutrality a vyváženosti, jako když se odstraní překážející vrstvička, uvolní nějaký zpomalující element – břinknutí působí výbušněji, zůstává ve vzduchu déle a kolem něj je více toho virtuálního prostoru, tedy vzduchu. Nejvíc však dělá ona vyváženost, s níž naprosto nenásilně vynikají jisté textury, zaostřené detaily a pocit, že tón nevychází z plíšku, ale kusu kovu s hmotnou podstatou. Také není pochyb o tom, že zaslechnete citelně snáze velmi delikátní a často se v okolním dění utápějící lehounké ševelení činelů – tady prostě je, tam v pozadí, ale přesto zřetelné.

Připojení skrze Dark Matter proti oběma výše zmíněných kabelům znamenalo ne snad zvětšení dramatičnosti reprodukce ve smyslu větší efektnosti, ale došlo k opět slovy těžko uchopitelnému „usnadnění“ toku živých kytar mexického dua Rodrigo y Gabriela v jejich „Diablo Rojo“ („Rodrigo y Gabriela“ | 2006 | Bandcamp). Cítíte, že nástroje jsou bytelnější, výraznější, také proto, že celkový obraz poposkočil ve své velikosti, rozrostl se klidně o 10% nad obvyklé proporce a spolu s tím se objevilo i více informací. Hlavně jsme se ale najednou přistihli, že si pokyvujeme hlavou, poklepáváme nohou a necháváme se strhnout hudbou – Dark Matter notně umazává tu vrstvičku, kterou i mnohý high-endový systém nechává mezi vámi a muzikou, funguje jako mazivo, parádně usnadňující plynulost a tím všechno prostě šlape. Snáz, energičtěji, emotivněji, silněji. Něco jako rozdíl mezi zvukovou zkouškou a rozjetým koncertem – i když hudebníci odvádí stejně poctivou práci tam i tam, v tom druhém je něco víc.

Také se nám zdálo, že Dark Matter dokáže zajistit „tišší“ pozadí, jakkoliv je to ohraná formulace. Nebo snad ne tišší, černější, nebo jakého slova už budete chtít použít – je spíše hlouběji, dál od vás. Díky tomu reprodukce trochu připomíná dokumenty National Geographic – přináší nestrannou, nezabarvenou, ale jasnou a konkrétní informaci v každém okamžiku. Každý systém má nevyhnutelně nějakou svou tonalitu, ale Dark Matter svůj vliv minimalizuje; pokud něco, tak – jak jsme popsali výše – dokáže uvolnit, usnadnit cestu hudby k vám. „A Horse with No Name“, první a nejlepší singl z eponymního alba dodnes působících folk-rockových America (2009 | nahráno 1972 | Warner | 075992725767), byl purističtější. Mezi zvuky, ať už jde o hudební nástroje nebo hlasy, najdete jaksi více prostoru, tím i lepší čitelnost a je to jako když vaši nahrávku někdo hezky opráší. Žádné efekty, naopak prostě a jednoduše, Dark Matter odebírá – zabarvení, výkyvy tonality, vlastní styl a vrací věci k samé podstatě.

V jednom z výše popsaných dojmů zaznělo i to, že po zapojení Dark Matter do řetězce došlo ke zvětšení prostoru – dalo by se to popsat i jako posunutí hranic, tak jako u signálového pozadí. Víte, že tam jsou, ale neokázale a snadno ustupují stranou. Záznam citlivé „You’ve Got a Friend“ z intimního živáku Jamese Taylora a Carole King („Live At The Troubadour“ | 2010 | nahráno 2007 | Syzygy | 00888072321984) jako by vydechl, uvolnil se a rozprostřel svůj prostor citelně dále v pravolevé i předozadní ose, respektive poskládal tam samozřejměji a jasněji jednotlivé zvuky, tudíž získáte věrohodnější pocit. Právě v tom je to „odsunutí hranic“, připomíná meditativní usazení mysli a čistší následné vnímání – nic okolo vás neruší a je tu jen muzika. Jestli je to jen zřetelnějšími detaily, větším pocitem čistoty, to těžko říci. Ale je to citelný krok k osvobození muziky z ozvučnic, signálových cest a formy pouhého signálu.

Čeho si na Dark Matter opravdu velice ceníme, to je fakt, že (samozřejmě nejen) Stingova „Shadows in the rain“ („The Dream Of The Blue Turtles“ | 2025 | nahráno 1985 | A&M | 00602478261657) byla stále stejná napříč rozptylem všech použitých hlasitostí. Od té skoro koncertní, kterou s ohledem na sousedy můžete zkusit na půl minutky, až po tu pozdně noční, která neruší ani na gauči spící zvěřinec. Forma se jen adekvátně zmenšuje spolu s akustickým tlakem, nějak však nedochází k byť maličkým změnám obrazu, čitelnosti nebo pocitu dynamického rozsahu. Pořád to tu je, ta hudební podstata, ta energie. Jako kdyby se při spojení pomocí Dark Matter při těch nejnižších úrovních prakticky nic nevytrácelo a to je něco dosti vzácného. Ale i při normálním poslechu na nijak zběsilé úrovni třeba kolem 80 dB vnímáte, že sestava se jakoby mnohem méně snaží, hudba má kulturu a je lákavá, atraktivní, zábavná. Neřešíte „jak to hraje“, ale jen „co hraje“, případně „co dál“.

Kabeláž značky Voodoo Labs je samozřejmě až dráždivě jiná a přes všechny racionální argumenty jistě pro mnohé právě pro svou odlišnost principiálně nepřijatelná. Ale není to tak koneckonců se vším, včetně třeba hudby jako takové? Buďte příliš odlišní a jste automaticky pro většinu špatní. Ale víte co, ceníme si Voodoo Labs právě proto, že se nebojí jít svou cestou a ještě k tomu to brát s nadhledem a legrací. Ale čistě subjektivně (protože takový už poslech je) – signálový XLR kabel Dark Matter zapadl do naší sestavy i představy o zvukovém ideálu jako by tam měl být odevždy. Prakticky ve zvukovém smyslu není, přesto to neznamená, že nemá vliv – naopak se nám zdálo, že dokáže odsunout jakékoliv zbytky těžkosti, mechaničnosti, vnést svobodu, ale nejen tu, také prakticky slovy neobsažitelný dojem správnosti. Ten se nakonec druhotně projevuje tím, že vůbec neřešíte zvuk, ale už jen a pouze hudbu, protože Dark Matter dokáže (abychom negeneralizovali, tak alespoň v naší sestavě) nabídnout to bezprostřední kouzlo, to „něco“, které většinou cítíte jen při setkání s hudbou naživo. A i když cenovka je v našich poměrech masivní, ten, kdo řeší v našem super drahém koníčku ty nejvyšší třídy všech částí sestavy, tomu na tom nesejde. Nám na tom sice sejde, ale i tak zůstává Dark Matter jako trvalá součást hlavního systému – vyndat už se nám ho vážně nechtělo…

cca EUR 10 000,- / 2x 0,8 m

cca Kč 245 000,- / 2x 0,8 m

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ obtížně slovy definovatelný pocit „správnosti“

+ hudba plyne, nezatížená ani stopou po nějaké „mechanické“ složce

+ formálně rozhodně zvýšená čistota a konkrétnost, pocit hmatatelnosti

+ pro firemní konstrukce typická svobodnost a lehkost

+ dokáže zprostředkovat tu emotivnost a intenzitu požitku, kterou zažíváte na dobrém koncertě

ZÁPORY

- cena je samozřejmě vysoká, ale kdokoliv, kdo vůbec tuto třídu zvažuje, to dozajista neřeší

--- --- --- --- ---

VÝROBCE: Voodoo Labs | www.voodoolabs.org

fSdílet

Tweet