Řada Emit tvoří první schůdek do světa dánského hi-fi, reprezentovaného firmou Dynaudio a to už drahných pár let. Aktuální podoba této základní série se relativně nedávno proměnila a spojuje jak charakteristické prvky (třeba typickou membránu, vídanou u Dynaudia už od roku 1977), tak nejnovější drobné posuny v technice, jejichž principy si přináší z vyšších řad.

Nové modely Emit jsou mnohem designově čistější, než jejich předchůdci, představení někdy kolem roku 2015 a už tolik nedávají na obdiv industriální stránku věci a už tolik nesrší odkazy na studiová zařízení značky. Navíc se na vrcholu řady objevil nový sloupek, větší a robustnější model Emit 50.

V praxi jde už o trošku větší konstrukci (však s výškou 119 cm, šířkou kabinetů 20,5 cm a hloubkou 31,2 cm si o nějaké místo řeknou a to k tomu musíte ještě připočítat do boků vyčuhující stabilizační nožky), kde celkovému vjemu dominuje minimalismus a čistota.

Nejvýraznějším estetickým prvkem je „nicotnost“ čelního panelu se zajímavě sraženými hranami a měniči zapuštěnými pod krycími kroužky tak, že nikde nevyčuhuje jediný šroub ani jiný prvek, který by mohl působit ryze technicky.

Na čelní desku se vešly celkem čtyři měniče, spodní tři „koláčky“ jsou zapuštěné do zvukovodů, horní výškáč se planžetou přímo dotýká obvodu středotónového měniče, aby oba reproduktory byly tak blízko, jak to jen ne-koaxiální konstrukce dovoluje.

Samotná ozvučnice o poctivé váze 26 kg je naprosto nepřekvapivá, má čistě pravoúhlé tvary bez výstřelků a je sestavená z MDF panelů tloušťky 1,8 cm s umělými laminátovými povrchy. Na zadním panelu je patrný odskok (usnadňující konstrukci), jsou tu pak přítomny tři prvky – nahoře a dole je výdech plastikového bassreflexového nátrubku, ještě níže u paty je vanička s jediným párem reproterminálů.

Emit 50 jsou postaveny jako třípásmový systém. Základ zvuku dává dvojice 18 cm reproduktorů, které najdete i v menším modelu Emit 20, tady ale fungují jako čisté basáky. Mají velký dvojitý magnet, měděnou cívku a membrány jsou – samozřejmě – z materiálu MSP (polymer na bázi hořčíkového silikátu). Centrální prachovka není lepená, ale jde o integrální součást membrány, což jí prý dává ideální pevnost.

Dedikovaný středotónový reproduktor je přepracovanou verzí stejného měniče z řady Evoke, membrána (samozřejmě MSP) má průměr 15 cm a ferritový magnetický systém rozhýbává hliníkovou cívku o průměru 3,8 cm. Dynaudio říká, že zvláště optimalizovali tvar a materiál závěsu, aby umožňoval rychlý pohyb membrány.

Na výškách pak pracuje další z firemních reproduktorů, osvědčený Cerotar – ten je dokonoce bez úprav převzatý ze zmíněné série Evoke (nebo třeba z profi řady Core, chcete-li). Lakovaná membrána má tvar kopulky a je vyrobená z lehké tkaniny. Zajímavější je použití Hexis – vnitřního plastového nástavce, který optimalizuje proudění vzduchu za membránou a výrazně snižuje její zkreslení. O pohon se stará ferritový magnet s přídavkem stroncia.

Frekvenční výhybka je umístěna přímo na vnitřní straně vaničky s terminály a je rozdělená na dvě desky plošných spojů. Filtr pro výškáč je prvního řádu, pro střeďák druhého řádu a pro basáky čtvrtého řádu. Přechodové frekvence se nachází na úrovni 540 a 4 400 Hz.

Dynaudio udává u Emit 50 poměrně úctyhodné technické parametry v čele s frekvenční odezvou 33 – 25 000 Hz (+/- 3 dB). Jmenovitá impedance činí 4 ohmy a charakteristická citlivost spíše nižších 86 dB / 2,83 V / m.

Emit 50 hrály v hlavní redakční sestavě, tedy s OPPO UDP-205, Métronome DSc1, Norma Revo SC-2 LN / Norma Revo PA 160 MR a to při napájení přes GMG Power Harmonic Hammer 3000P a propojení kabely Nordost Heidmall 2. K porovnání byly tradičně Xavian Quarta Evoluzione. Více o sestavě a jejích detailech viz pravý sloupec -->.

Nové sloupky od Dynaudio rozhodně nejsou malé, ale i tak je celkem překvapující, kolik basu z nich vychází – basová linka v „Say That You Will“ (George Duke | „Follow the Rainbow“ | 2010 | epic | 88697779882) měla ale nejen objem, ale i pocit hloubky, přitom v kontextu kategorie nabízí Emit 50 bas také příjemně uvolněně kontrolovaný. Bas není tak úplně o audiofilském rozpracovávání do mnoha poloh, zaznívá ale s nadstandardní pohodou. Je tu cítit taková neokázalá síla, nemáte pocit, že bas vyčnívá a přesto je ho dost.

Zpěv Loreeny McKennit i jejích doprovodných vokalistek v „All Souls Night“ („The Visit“ | 2006 | Quinlan Records | 0774213510426) zněl hladce, jemně, je to takový poklidný zvuk, ovšem pěkně otevřený a snadno čitelný. Je to taková zajímavá kombinace lehkosti a plnosti, zvuk je dostatečně rychlý, má ale už i nějaké tělo, vyznívá pak bez přehání, bez akcentů maličkých nuancí, přesto je rozlišení dobré.

Ani na výškách neustává dojem do jisté míry klidnější prezentace, dobře ale navazuje na středo-basovou část frekvenčního rozsahu. Cinkání v „Next Time You See Her“ (Eric Clapton | „Slowhand“ | 2012 | Polydor | 5340724) bylo výtečně organizované, učesané, možná nejdoucí až k mikroskopickým nuancím, ale prokreslení je v odpovídajícím standardu včetně dobře čitelných dozvuků a pocitově korektní tonality.

Velké Emit 50 s korespondujícím velkým zvukem dobře a ochotně snáší dynamické kontrasty nahrávek, i taková bicí souprava Billa Bruforda v „Some Other Time“ („If Summer Had Its Ghosts“ | 1997 | Discipline | 633367970527) díky tomu zní živě, reprodukce jde zlehka a snadno, měniče se dobře podvolují tlaku hudby a umí načrtnou dobře jak objem, tak rychlost, ačkoliv reprosoustavy zůstávají spíš trochu klidnější. I velký buben už má řádný kus těla.

Emit 50 mnohem více sází na organickou celistvost, než na technicistní vypichování nejjemnějších detailů. Kytara Michaela Hedgese v „Bensusan“ („Aerial Boundaries“ | 1984 | Windham Hill Records | 01934110322) nebyla prezentovaná s takovými těmi perličkami a drobotinami na konci tónů, přesto je všechno dobře zřetelné, zvuk je otevřený a lehký, dokonce výtečně transparentní, takže třeba rozdíly v nahrávkách jsou snadno rozpoznatelné. Hudba zní s hladkou a jemnou grácií, přesto s dobrou konkrétností.

Snad i díky pěkně velkým, neutlačovaným proporcím reprodukce máte pocit, že prostor nahrávky „Messy Bessie“ (Jimmy Smith | „Back at the Chicken Shack“ | 2007 | Blue Note | 0946 3 92777 2 8) sedí pěkně na místě, má dobře načrtnutou šířku a už i kultivovaný náznak hloubky, přičemž nástrojům nechybí ani prostor kolem těl, takže i když ani tady není cítit takový ten technický fokus a všechno se spíše s lehkostí vznáší v prostoru, je to přehledné a dobře zřetelné.

Ozzyho „I Just Want You“ („Ozzmosis“ | 2014 | Qobuz | 24/96) neměla takový ten prvoplánový drajv, nicméně bohatý bas, otevřené středy a pěkně čitelné výšky vás skladbou provedou a zejména když trochu vytočíte hlasitost, tak ucítíte spousty a spousty síly, aniž by základní charakter zmizel a přednes se posunul od té pohodovosti. Při poslechu nic neruší, Emit 50 vám hladce a nonšalantně naservírují jakoukoliv hudbu při jakékoliv hlasitosti a to s organickou nenuceností.

Na to, že řada Emit je „jen“ vstupními dveřmi do katalogu Dynaudio, tak umí nabídnout dost z typických firemních kvalit – je tu ten klasický vizuální střih značky, byť trochu zjemněný lifestylovými prvky (žádné šrouby, hladší hrany apod.) a vlastně týž dojem nakonec máte i ze zvuku. Hudba zní s transparentností, otevřeností a dobrou srozumitelností, ale není to takový ten technicky strohý a přímočarý styl, naopak zvuk Emit 50 je plný, má tělo a hladkou jemnost, která se snadno poslouchá napříč různorodými žánry (a hlavně upřímně různorodými kvalitami nahrávek). Nemůžete říct, že by ve zvuku Emit 50 bylo něco, co vás v prvním okamžiku strhne, ovšem ani když uplyne hodina, druhá a pak třetí, tak ani pak nemůžete říct, že by v jejich zvuku něco zásadního chybělo a ať už zrovna máte chuť na cokoliv, vše zní kultivovaně a s jistým až muzikálním náznakem. Tak nebo tak, Emit 50 jsou velké sloupky s velkým zvukem za ne zase tak velké peníze, přičemž jejich zvuk je tak nějak „naprosto normální“, podobně jak to umí jejich sourozenci z vyšších a dražších řad.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 50 metrů čtverečních, standardním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, koberce, velké plochy sedaček, rozlehlá knihovna, podhled vyplněný vatou, záclony a těžké závěsy,...), byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Na frekvenční odpovědi je vidět celkový trend naladění „od basů k výškám“, tedy s plnějšími spodními pásmy, což je v souladu s povětšinou subjektivně preferovaným laděním. Snad jen výšky nad úrovní 10 kHz mají tendenci o něco vyskočit. Vlastností reprosoustav je „vanička“ na úrovni kolem 2 kHz, naopak propad na 180 Hz a nejspíše i 70 Hz je vlastností kombinace měřící vzdálenosti a místa. Je vidět první nástup energie kolem 30 Hz, což je úctyhodný výkon. Přestože křivka odpovědi je v reálném světě dobrá, přeci jen se nevejde do slibovaných technických limitů.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Tak jak tomu bývá u takto vysokých reprosoustav, při měření zblízka je vidět neoptimální sčítání středo-výškové části, které se ovšem rozhodně zlepší se vzrůstající poslechovou vzdáleností (od cca 2 metrů dále můžete sedět uchem kdekoliv kolem výškáče a střeďáku).

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli

Až na poměrně vytaženou energii vysokotónového měniče a zvláštní zhoupnutí na odpovědi střeďáku kolem 1 600 Hz není u jednotlivých komponentů vidět žádný výrazný problém.

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Emit 50 nabízí příkladně vyrovnanou a hlavně celkově nízkou úroveň zkreslení.

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (zelená) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Impedance ukazuje naladění bassreflexového systému dokonce pod 30 Hz. Průběh je pak vcelku klidný, ale už pod 100 Hz klesá úroveň až pod hranici 4 ohm a to je dosti málo – těžko říci, jak si s tím poradí zesilovače proporční k padesátitisícovým bednám v komplexnějších a hlasitěji hraných pasážích. Na křivce je vidět rezonance na 220 Hz a také vcelku živý tweeter. Elektrická fáze má celkově kultivovaný průběh, i když kolem 1 500 Hz vyplouvá z optimálního rozsahu. Abyste si Emit 50 řádně užili, bude to chtít robustní a jistý zesilovač.

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ × ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ +/- ]

Kč 51 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ pocit výtečné spořádanosti reprodukce

+ klid a zároveň dobrá autorita

+ hloubka a váha basů

+ celková lehkost

ZÁPORY

- někteří z konkurentů umí živěji odprezentovat detaily

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: AV Integra | www.avintegra.cz 

fSdílet

Tweet