Pro reprosoustavy od značky, která svou cestu započala v malebném údolí říčky Wharfe, není asi potřeba žádných sáhodlouhých úvodů – koneckonců kořeny Wharfedale sahají do minulosti bezmála sto let, což je úctyhodná historie. Právě k ní se upíná také řada Heritage, vyčnívající z obrovského firemního katalogu, čítajícího desítky a desítky modelů, díky své klasické vizuální podobě. Největším modelem v nabídce je Linton Heritage, odkazující i na stejně pojmenovaný model, uvedený poprvé v 60. letech 20. století.

Tam někde má původ celková estetika – Linton Heritage jsou naprosto klasické britské reprosoustavy. Relativně velké, čistě pravoúhlé, jednoduché a svébytné, ale přesto něčím zajímavě promlouvající k oku pozorovatele a to zejména v kombinaci s pěkným, robustním stojanem z kovu a dřeva (tak jako korpus reprosoustav jde o pravou dýhu), který je jim dělaný na míru.

Čelní deska s trojicí měničů je lehce zasunutá, aby mohutná tkaná krycí mřížka (spíše tedy ochranná, protože zřetelně tlumí zvuk a budete ji chtít při poslechu sundávat) byla zarovnaná s okraji ozvučnice. Na zadní stěně krom veliké nálepky s hrdou britskou vlajkou a číslicí 85 (Wharfedale si model nadělil jako oslavu 85. výročí oficiální existence) ještě dvojice poměrně velkých bassreflexových nátrubků a jeden pár reproduktorových terminálů.

Linton Heritage jsou pak poměrně velké – mají „klasické“ proporce s výškou 56,5 cm, šířku 30 cm a hloubku 33 cm (bez terminálů), přičemž váží signifikantních 18,4 kg. Jsou to prostě reprosoustavy, které odpovídají nárokům a zvyklostem desítky let nazpět, kdy byly reprosoustavy chtěnou ozdobou a podle toho se jim také v obývacích prostorách dopřávalo dostatek místa.

Osazení všech tří pásem má na svědomí vývojové oddělení Wharfedale. Vysokým tónům je určena měkká kopulka běžného průměru 2,5 cm v celkem zřetelném zvukovodu, která je překrytá ochrannou mřížkou a zasazená do obdélníkového prvku s logem. Díky tomu je měniče posazený kousek mimo svislou osu ozvučnic, v rámci páru pak dostanete možnost postavit ozvučnice s výškáčem směrem „ven“ nebo „dovnitř“ – výškáče u sebe způsobí sice pocit o něco menší hudební scény, zato mohou předejít tak výrazným odrazům od bočních holých zdí a zvuk může být klidnější. Je dobré to vyzkoušet.

Středotónový reproduktor má průměr membrány 13,5 cm, membrána sama pak využívá u Wharfedale docela oblíbený tkaný kevlar. V prostředku najdete kevlarovou kopulku prachovky, která naznačuje nevelký, obvyklý průměr cívky. Střeďák má svou vlastní uzavřenou pracovní komoru. Basový reproduktor opakuje stejné konstrukční téma včetně výrazného měkkého závěsu – jen prachovka je inverzní a průměr membrány je 20 cm. Využívá pak většinu vnitřního objemu.

Výrobce deklaruje u Linton Heritage pracovní frekvenční rozsah 40 – 20 000 Hz (+/- 3 dB), dělící frekvence třípásmového systému na 630 a 2 400 Hz nebo třeba maximální rozsah v basech na 35 Hz (-6 dB). Jmenovitá impedance 6 ohm přiznává propad na úroveň 3,5 ohm, charakteristická citlivost 90 dB / 2,83 V / m patří mezi vyšší.

Linton Heritage jsme poslouchali jak na „malé“ sestavě s Cambridge CXA81 a Cambridge CXC (na kabelech Dynamique Audio Horizon 2), tak na „velké“ v čele s Métronome DSC1, Norma Revo IPA-140 a napájecím filtrem GMG Power Harmonic Hammer 3000P (na kabelech Nordost Heimdall 2). V prvém případě se porovnávalo s Fischer&Fischer SN-70, v druhém s Xavian Quata.

Wharfedale je znám tím, že ani u svých „velkých“ konstrukcí nijak neakcentuje basové pásmo, neposouvá ho dopředu na efekt, maximálně respektuje všeobecnou preferenci mírně větší energie hlubokých oktáv, která stojí za příjemností poslechu – to platí i u Linton Heritage, kde kontrabas v „Upojenie“ Anny Marie Jopek a Pata Methenyho („Upojenie“ | 2008 | Nonesuch | 7559-79909-8) zněl s vkusnou hloubkou a lehounce naddimenzovaným objemem, takže působil ještě o kousek větší. Bas je britsky klidný, uvolněný, nesnaží se o dokonale „zařezávající“ frázování, ale mnohem spíše o plynulost a laskavost. Objem basu pak lze snadno „ladit“ přisouváním ke zdi – bassreflexy nemají tendenci nijak „funět“ a můžete ozvučnice dát poměrně blízko.

Zvuk středního pásma pak z toho „klasického britského“ stylu lehce vybočuje, je živější a energičtější – zpěv Caroly v „So far so good“ („Runaway“ | 1984 | Polydor | 829298-2) byl dobře čitelný, nahrávka, která má sama o sobě trochu říznosti a expresivity je jednoduše podaná trochu řízně a expresivně. Objemově je pak trošku tenčí, ale solidně soustředěný.

Také výšky jsou spíše lehčí a svižnější, nemají ale snahu se nějak zásadně prosazovat nebo přehnaně dominovat. Je jich ale co do energie dost, takže činely v „Caravan“ Dukea Ellingtona („Money Jungle“ | 2002 | Blue Note | 7243 5 38227 2 9) byly dobře uchopitelné, se solidně a čistě podanou strukturou.

Dynamické a plnokrevné „Glem ikkje“ (Kari Bremnes | „Detv i har“ | 2017 | Strange Ways | CD 15132-2) se reprosoustavy rozhodně nebojí. Bohatou a tučnou basovou linku vám nabídnou už v docela pěkných proporcích, houpavou, dýchající a nad očekávání ráznou. Zvuk se možná nehrne dopředu, ale má v sobě takovou tu britskou nonšalantní pohodu a uvolněnost. A pokud chcete, snesou Linton Heritage překvapivě vysokou hlasitost, aniž by z nich právě ta klidnost zmizela.

Reprosoustavy nemají tendenci k vypichování jednotlivostí nebo analytickým rozborům nahrávek, mnohem více se snaží o homogenní, organickou reprodukci. To ale neznamená, že by spletitá „Sabbath“ Brada Mehldaua („Largo“ | 2002 | Nonesuch | 9362-48114-2) zněl jako nečitelný chumel – Linton Heritage jsou už poctivé hi-fi, plně odpovídající cenové kategorii a díky živějšímu střednímu a nejvyššímu pásmu je jejich čitelnost prostě dobrá. Nečekejte tedy, že by zvukařsky kompromisní hudební kus reprosoustavy rozpletly a načančaly, to ne – ale umí hrát příjemně a nechat hudbu jen tak znít, bez efektů, hladce a klidně.

Prostor na hudební scéně v „Summertime“ Briana Wilsona („Reimagining Gershwin“ | 2010 | Walt Disney | D000428902) nebyl úplně veliký, ale zato byl dobře uspořádaný, přehledný, s dobrou lokalizací nástrojů na pravolevé ose. Hlas je posazený o krok vepředu, takže se celkově prostě v hudbě neztrácíte a nemáte pocit zahlcenosti.

Do mohutné, úderné basové linky v „The Blackest Lily“ od Corinne Bailey Rae („The Sea“ | 2010 | EMI | 5099960851123) se pak reprosoustavy – zejména při mírně vyšší hlasitosti – obuly skutečně s chutí. Přednes je příjemně bohatý, houpavý, klidný, tak akorát plný a prostě se dobře poslouchá, i když neupozorňuje na nejjemnější nuance a detaily – možná i proto, že stejně tak snadno přechází i negativní aspekty nahrávky a ničím vás neodrazuje.

Wharfedale Linton Heritage jsou poctou klasickému „starosvětskému“ hi-fi – a poctou příjemnou. Za velmi atraktivní cenu dostanete solidní kus reprosoustav, které hrají příjemně, mají ten hezký a muzikální britský styl a i když celkovou kvalitou nevyčínají nad dobrými standardy své cenové kategorie, bohatě to stačí pro příjemné, kultivované a laskavé hudební zážitky napříč žánry. Linton Heritage jsou možná nejen poctou, ale opravdu takovým tím klasickým, poctivý hi-fi jak má být.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 50 metrů čtverečních, standardním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, koberce, velké plochy sedaček, rozlehlá knihovna, podhled vyplněný vatou, záclony a těžké závěsy,...), byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Frekvenční odezva ukazuje na lehký akcent basového pásma (sedlo na 180 Hz je umocněno pozicí v místnosti), může se pak chlubit dobře vyrovnaným průběhem od 400 Hz až do 15 kHz, což je v dané kategorii dobrý výsledek. Výšky mají nicméně od cca 4 kHz lehce výraznější energii. Nástup reprodukce kolem 40 Hz je víc než dostačující. Pod úhlem se pak charakteristika ve středním a výškovém pásmu mění, pravděpodobně i s ohledem na odrazy na hranách ozvučnice. Lepší je pak rozhodně Linton Heritage natočit přímo směrem na své uši.

Frekvenční odezva na poslechovém místě - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Sedlo mezi prvními dvěma peaky napovídá o ladění bassreflexů těsně pod 40 Hz, nejnižší bod na křivce se nachází kolem 4 ohm, což je s dnešní elektronikou stále rozumná hodnota. Na zhruba 300 Hz je patrný náznak rezonance – odpovídá peaku ve frekvenční odpovědi i rezonančnímu kmitočtu ozvučnice, patrnému na výstupu z akcelerometru. Celkově je průběh impedanční křivky mimořádně čistý a klidný, prostý prudkých přechodů nebo zatěžujících artefaktů. Také elektrická fáze je mimořádně klidná – se standardním zesilovačem třídy mezi 20 a 30 tisíci Kč, který k nim patří, by neměly vyvolávat Linton Heritage žádné problémy.

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ +/- ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ +/- ]

Kč 25 990,- - reprosoustavy

Kč 8 100,- - stojany

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ originální design

+ příznivá cenovka za daný výkon

+ příjemný, decentní zvukový projev

+ hrají snadno s jakýmkoliv zesilovačem

ZÁPORY

- retro estetika možná není pro každého

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: RP Audio | www.rpaudio.cz 

fSdílet

Tweet