(Docela) složitý příběh o vzniku 4 H(á) v názvu jednoho SKVĚLÉHO alba z roku 1973, aneb NEJlepší 4H, jaká lze v hudební historii potkat: Herbie Hancock Head Hunters.
Motto: Vlastně za to může Miles (ostatně jako za většinu událostí v hudbě několika minulých desetiletí, ale vezměme to raději po pořádku...)
První skladba na prvním LP = první (velký) úspěch, tak tohle se nepovede zrovna každému! 22ti letému mladému muži jménem Herbert Jeffrey (pro všechny HERBIE) HANCOCK však ano. Když Léta Páně 1962 vydal své první samostatné LP "Takin´ Off", jeho úvodní skladba (Watermelon Man - zapamatujte si to, ještě na ní "dojde") se okamžitě stala nečekaným hitem (aby nedošlo k omylu, jde o čistě JAZZové instrumentální album! = takže to bylo opravdu hodně, HODNĚ NE(o)čeka(vatel)né - nicméně "stalo se").
Rok poté mladý talentovaný klavírista a skladatel Herbie Hancock vydává další (a opět povedené) sólové album "My Point of View" a "automaticky" se dostává do hledáčku tehdejšího (nej)geniáln(ějš)ího hledače mladých talentů (který si z takto "sebraných" nadaných mladíků tvořil vlastní doprovodnou kapelu). Řekněte sami, jestli mu to nešlo víc než dobře (v průběhu času v ní hráli): John McLaughlin, Chris Corea, Wayne Shorter, Dave Holland, Jack DeJohnette, Bílly Cobham, John Scofield, Bill Evans, George Duke či Marcus Miller (a se všemi udělal to samé - našel je jako mladé nadějné instrumentalisty, "použil" je /ve své kapele/, ovlivnil /a možná i dost zásadně/ jejich další hudební vývoj, "posunul" je o /pořádný/ kus dál a "odeslal" je, tedy poslal je - ve většině, vlastně skoro ve VŠECH případech - na vynikající sólovou kariéru). Ach, ještě jméno onoho geniálního hledače talentů a učitele hudby v jednom. Možná jste o něm už slyšeli - nějaký Miles Davis.
Nejinak to proběhlo s "naším" Herbie Hancock(em). MILESovi se neodmítá, takže Herbie nabídku na spolupráci přijímá a krom koncertování se podílí i na mnoha mistrových LP deskách: E.S.P. (1965), Miles Smiles (´66), Sorcerer (´67), Miles in the Sky (´68), Filles de Kilimanjaro (´68), Water Babies (vyšlo sice až v roce ´76, nicméně nahráno 1968) a In a Silent Way (během jejíhož nahrávání, v únoru L.P. 1969, Miles Herbieho vyhazuje). Přesto ho, i poté, dál jen a jen chválí (u Mistra věc nezvyklá, to se mu VŮBEC nepodobá).
Prostě Herbie(ho) už, při hledání nového zvuku, na cestě za svým akusticko-elektrickým hudebním (super-hyper-totál-absolutním) vrcholem Bitches Brew (1970), už nepotřeboval. A Herbie už (skoro) nepotřeboval MILESe (tedy jeho školu). Mezitím totiž dorostl ve vskutku mimořádnou nadžánrovou hudební osobnost, do té doby vlastně v jazzu nemající obdoby. Přesto je zjara 1971 HH opět povolán do studia k nahrávání (výborného) LP "A Tribute to Jack Johnson", a stejně tak o rok později k další MILESově "zběsilosti" s názvem "On the Corner" (vyšla na podzim 1972).
Během hraní u MILESe Herbie stíhá natočit další vlastní sólová alba "Empyrean Isles" (1964) a Maiden Voyage (´65). Ta jsou dnes řazena mezi 3 nejzásadnější jazzové desky definující tzv. styl post-bob = tj. forma malého, jen několikačlenného comba/uskupení, hrajícího jazzovou hudbu. Žánr se plně "rozvinul" v (první) polovině 60. let, a za jeho základní kámen jsou považovány právě tato 2 Herbie(ho) LP, spolu s na Štedrý den roku 1964 nahraným, VYNIKAJÍCÍM "Speak no Evil" WAYNE SHORTERa - jeho recenzi by sem měl také někdo napsat! Prozatím alespoň to, že na klavír na něm tenor saxofonistu Wayne Shorter(a) doprovází jakýsi ... Herbie Hancock.
Také jste si všimli, že "když se daří", tak se opravdu daří - doslova na co sáhnete (a naopak)? Hebie(mu) se opravdu daří a dostává svou první nabídku na filmovou hudbu (osud si zřejmě řekl "když už tak už" - a úkol je to opravdu NÁROČNÝ). Hudebně podbarvit komplikované, chladně odtažité podobenství o realitě (která nám neustále uniká) s názvem Blow-Up (česky - tentokrát docela "věrně" - Zvětšenina). Dnes je toto mistrovské dílo Michelangela Antonioni(ho) právem považováno za kultovní a snad k tomu svoji troškou (hudbou) přispěl i Herbie Hancock.
To vše byly ale jen "vedlejšáky" v době kdy hlavní náplní bylo hrát pro .., studovat u .., neustále se zlepšovat a vlastně "žít a dýchat" (jen) pro MILESe DAVISe. Jak se z mladíka majícího "klasické" vzdělání a hrajícího v 11ti letech Mozartův klavírní koncert s Chicago Symphony Orchestra za zády, stal tvůrce zlomové JAZZové desky, jež měla zásadní vliv na další vývoj funku, soulu a hip-hopu? Vlastně za to může (katalyzátor VŠEHO JAZZového) Miles Davis.
Základ hudební proměny HH (zřejmě) nastal, když nekompromisní Miles, v prosinci 1967, Herbie(ho) postavil k elektrickému pianu Fender Rhodes, které mu (k Vánocům?) koupil. Konzervativně smýšlející HH se bránil, bránil, ale ... no můžete hádat ... NEubránil. Ono ale není divu - tohle by bylo na další (a o hodně DELŠí) článek jen a jen o MILESovi DAVISovi, muži který ovlivnil všechno (což je trochu nadsázka, nicméně NE až taková, jak byste si mohli myslet). To co všechno během života zvládl nahrát, jak moc hudbu během těch let "posunout"; kolik muzikantů, včetně Herbie(ho), dokázal hudebně "přesměrovat", popřípadě "přimět" k jejich další vzájemné spolupráci - je téměř neuvěřitelné jak rozlehlá je "síť" jeho vlivu. A stejně jak těžko je popsatelný jeho přínos pro hudbu (a zřejmě nejen 20. století) - je podobně zarážející (ehm, nepochopitelné) srovnání jeho "pozdních" fotografií (hlavně té z CD Amandla) se středověkým zobrazením ďábla ...a tohle (už vůbec) NENÍ vtip!
Po odchodu od Milese, již definitivně "posunut" směrem k elektronické hudbě, se Herbie trochu hledal. Hodně poslouchá Jamese Browna, začíná se zajímat o tehdy velmi silný styl funk a to vše se projevuje v jeho (lehce experimentálních) deskách, Mwandishi" (1971), "Crossings" (´72) a "Sextant" (´73).
Období před vydáním alba Head Hunters (podzim 1973) bylo pro HERBIEho ve znamení velkých změn. Chicagský rodák HH se nejprve přestěhoval na druhou stranu kontinentu do LA, tam sestavil novou kapelu a pojmenovali se HH (tedy Head Hunters - Lovci lebek). V 5ti členné sestavě HH (Fender Rhodes Electric Piano a všechny syntetizátory), Bennie Maupin (ten jediný s Herbiem hrál i na předchozích deskách, ostatně seznámil je - kdo jiný - Miles Davis; saxofony, flétna, klarinet), Paul Jackson (basa), Harvey Mason (Yamaha Drums) a Bill Summers (krom "foukací láhve" - viz dále - perkusionista, zde hrající zhruba na 100+1 různých nástrojů).
Podivný futuristicko-(trochu)děsivě působící smajlík (pro hifi-čtenáře ale "jasný" budík, tedy ručičkový ukazatel výkonu/vybuzení zesilovače) místo hlavy HH je prý inspirován obřadní maskou afrického kmene Baoulé z Pobřeží slonoviny, které jsou používány v době nebezpečí, epidemie, popřípadě pro pohřební obřady (no já bych to spíš viděla na kombinaci onoho SMAJLÍKu s BUDÍKem ... ale - prý je to ta africká maska...) .
Album se hned po vydání setkalo se značně CHLADNÝM přijetím od kritiky, jazzové rozhlasové stanice jej dokonce bojkotovaly a "hudební puristé" NEbyli schopni Herbiemu odpustit jeho definitivní přechod k elektronice (a měli pro něj na pomyslný kříž vedle věro- /no spíše hudbo-/zvěstů Milese Davise či Boba Dylana. Jak to už tak chodí, dnes jsou všichni OSLAVOVÁNi a mají své zasloužené místo v "Síni slávy"). Ani prodeje ale nebyly "kdovíjaké". ZLOM nastal zhruba po čtvrt roce, kdy si album našlo cestičku do "obyčejného" Rhythm & blues, rock-popového rádia. Úvodní "Chameleon" se "v mžiku" stal hitem, z rádií se přenesl do tanečních klubů a na (super)úspěch bylo zaděláno. Tak jak "nic moc" úspěšné byly první měsíce po vydání, tak ve "veleúspěšné" se vše obrátilo v těch následujících. Album nejprve razantním krokem vystoupalo až na první místo jazzového žebříčku, a aby toho nebylo málo, "odskočilo" si současně až na neuvěřitelně úspěšné 13. místo v pop-rockovém (všechno)žebříčku Billboard. A jako třešnička na dortu se nakonec s milionem a půl prodaných kusů stalo do té doby nejprodávanější jazzovou deskou vůbec! Dnes kritici RADIKÁLNĚ změnili svůj původní názor a Lovci lebek mají své místo i v "The 500 Greatest Albums of all Time" časopisu Rolling Stone a právem je označována za zlomové album mající obrovský vliv na jazzovou scénu v dalších letech, za album které doslova "otevřelo stavidla" různým podobným experimentům s elektronikou (a výrobce klávesových nástrojů Fender Rhodes by měl Herbieho doživotně "na rukou nosit", neb se s propuknutím oné "mánie" staly nejprodávanějším hudebním nástrojem té doby).
"Nažhaveni" obrovským úspechem LP Head Hunters nahráli Lovci lebek další album Thrust (´74, nahrané v téže sestavě, pokoušející se napodobit/dál rozvinout nečekaně úspěšný model) a pokračovali „Man-Child" (´75) a "Secrets" (´76). Nejsou to snad "špatná" alba, nicméně kvalit ani popularity "originálu" (ni zdaleka) nedosáhla.
Pro pochopení CO se to vlastně stalo (čím je LP Head Hunters tak "zlomové"), je možná nejlepší si nejprve pustit původní akustickou verzi písně Watermelon Man, dát si jí na REPAT a párkrát poslechnout, aby vám pěkně "vlezla pod kůži". Když jí budete mít pořádně "v uchu", do přehrávače vložte Head Hunters, zadejte skladbu č. 2 a "je to". Že je VŠE jinak vám dá najevo hned v úvodu nezvyklá a docela dlouhá předehra (jejíž motiv se "do hry" vrátí ještě jednou v závěru skladby). O co jde vám možná dojde i bez nápovědy, ale je to Bill Sumers foukající do lahve - prý od piva - (a jde mu to docela DOBŘE). Celá skladba (v dobrém!) chytla moderní "drajv" (a je dobře poslouchatelná i dnes), ústřední motiv je zde ještě o něco zvýrazněn, výrazně se posunuly bicí (zde Yamaha Drums na které hraje Harvey Mason, spoluautor "přeměny" skladby).
Zatímco u prvních dvou skladeb desky se ona "hitovost" (z dnešního pohledu trochu "těžko", nicméně "jde to") ještě dá pochopit, v případě 3tí skladby Sly to opravdu nehrozí. Je to dravá disharmonická jízda, která by skvěle zapadla na některé z alb samotného MISTRa jazzu a Hancock(ova) učitele Milese Davise (sólo zde má další Milesův žák, Bennie Maupin). A to mám na mysli alba z MILESova (nej)divočejšího období! Tahle mozek provrtávající, muzikantsky však vynikající zvuková NE"pohoda" po deseti minutách končí a ...
...a ze zcela jiného soudku je závěrečná více jak 9ti minutová "Vein Meter". Zatímco "Sly" byla "jízda pekelná" (nebo spíš "do pekel"?), tady míříme ...do nebe? Do ráje? Prostě ti kdož očistcem (skladby Sly) prošli ... ale tenhle příběh určitě znáte... si zaslouží KLID, NEBEskou POHODU - prostě ráj. A ten ve 4té skladbě opravdu (téměř) přichází.
Zaposloucháte-li se do "Vein Meter", závěrečné skladby alba, vezme vás svým hypnotickým rytmem s sebou daleko předaleko, kamsi zcela mimo naši dimenzi, prostor a čas. Stačí zavřít oči a nechat se unášet neustále se opakujícím vířivým rytmem bicích, který působí jako by tu byl dávno DÁVNO před námi a Harvey(ho) bicí tento rytmus budou hrát i dlouho DLOUHO poté co my nebudeme - TAK je jejich rytmus povedený. Hudbu jemně ozvláštňuje Herbie(ho) klouzání prstů po (nějaké té elektrické) klávesnici, je ale jemné, nerušící, jen hudbu něžně zpestřující. Vířivý rytmus bicích je neměnný, je stálý, je jistotou jako že ráno slunce opět vyjde. Uklidňuje a podmaňuje si vás svým rytmem tak, že ostatní nástroje vnímáte jen okrajově, jen jako doprovod, jsou v pozadí - a tak to také je.
SKVĚLÁ, opravdu skvělá skladba, po které rozhodně NEchcete skončit, tak nějak nenápadně, přesto JEDNOZNAČNĚ vás "ponoukající", abyste zmáčkli REPEAT (nebo "rovnou" REPEAT ALL? ... kde vás (opět) čeká 15ti minutový Chameleon plný jazzfunkových hrátek (začínající i končící "pumpující" basovou linkou, protkaný hypnotickými figurami syntezátoru podbarvených riffy baskytary ... jen těžko se to popisuje, neustále se vše mění, ale to je jasné, je to přeci Chameleón).
Nestává se často, aby bylo nějaké album (vele)úspěšné a nakonec jej ještě kritika velebila. Když už to nastane, jen těžko dokážeme říci CO/PROČ/JAK se to vlastně stalo (a neví to většinou ani sami muzikanti). Nu EXISTUJE prostě (taková zvláštní) chvilka, kdy se noc a den setkají. A to se - naprosto evidentně - stalo i albu Head Hunter Herbie Hancock(a).
PS: Původní verze Head Hunters je quadrofonní (4 kanálová), neb tehdy quadro bylo považováno za další stupeň na trase MONO - STEREO - QUADRO - ... domácí kino? "Normální" stereofonní nahrávka je dnes k dispozici na "běžném" CD (za příjemně "dumpingovou" cenu), na SACD je k dispozici (nemýlím-li se) v původní "plné" quadrofonní verzi (využívající možnosti původního více-kanálového/-stopého studiového záznamu).
PPS: A neb nevím(e), jak to s tím slovem na "Ď" vlastně je, tak (raději) jen potichu potichoučku dodám: "Díky MILESi..."
...a všem ostatním, už nahlas: "Příjemný poslech"
