Zaškatulkovat Madeleine Peyroux (víte jak se anglicky řekne Peru? Tak právě TAK se správně čte/vyslovuje Peyroux) je opravdu těžké. Ať zpívá vlastní či převzaté písně (Cohen, Dylan, Waits ale třeba i Charlie Chaplin), výsledkem je zvláštně originální, těžko popsatelný výraz, vyznění skladby á la ...no prostě á la Madeleine Peyroux. Pro mnohé (většinu) je těžké se odlišit (a dělají pro to doslova "psí kusy"), pro Madeleine je těžké "zapadnout" (do dnešní doby). Její skladby se totiž pohybují kdesi v trojúhelníku mezi Billie Holiday (k té je přirovnávána nejčastěji), Edith Piaf (je stejný archetyp) a Josephine Baker (k té bych jí přirovnala asi já). Už jen z těchto přirovnání je JASNÉ, že se "zaškatulkováním" slečny Peyroux to NEbude tak jednoduché. A když nevíme kam někoho "zaškatulkovat/zařadit", tak kam s tím? No přece: "Šup s tím do JAZZu!" Nicméně Madeleine tam asi opravdu patří. Nevím přesně, jak její zpěv popsat, jak písmenky vysvětlit kterak její hlas na člověka působí - snad možná anděl co se přestěhoval na zem (a už tu s námi nějakou dobu je, takže vlastně JE člověkem, ale takovým nějakým... jiným). Všechny její dosavadní nahrávací počiny (během 14ti let 4 řadová alba - Madeleine "nikam nespěchá", před nahráváním poslední desky jí její vydavatelská firma týdny nemohla sehnat, až si na "dodání" své sólistky do nahrávacího studia musela najmout detektivní agenturu) byly kritikou hodnoceny kladně, přesto je jeden výjimečný (a právem řazen mezi nejlepší "nové/novodobé" JAZZové nahrávky vůbec). Jde o LP/CD s názvem "Carelless Love" z roku 2004 (200 g LP je i v nabídce MFSL), které (pokud to s JAZZem myslíte alespoň trochu vážně) by ve vaší sbírce mělo stát někde mezi (po boku) CD Diany Krall Live in Paris a Köln Concert Keith(a) Jarrett(a).
Nad přívětivým rytmem perkusí doprovázených klavírem se "zčista jasna" objeví (nebo spíš "zjeví") zvláštní nepopsatelný přívětivý nezařaditelný hlas, který určitě nepochází "z naší doby" - TO JE ÚVODní skladba dosud nejlepšího a vysoce ceněného alba této Američanky. Výborný zpěv "vypráví" (jde o skladbu Leonarda Cohena) nenuceně a zajímavě text, hudba pod ním je sice skvěle zahraná, ale vás/nás to při poslechu nějak (nevím jak) stále svádí poslouchat spíš HLAS. To mi připomnělo - když Madeleine vydala v 96tém svoji prvotinu Dreamland, zazvonil u ní doma telefon a když ho zvedla, hlubokým sametovým příjemným odzbrojujícím "do kolen srážejícím" hlasem se ozvalo: "Dobrý den, to je Madeleine? Musím vám říct, že se mi moc líbí vaše deska, jste výborná zpěvačka". Tak poděkovala a (třeba i proto? :-)) jeho skladbu "Dance Me to the End of Love" dala na úvod tohoto alba (jen "povysvětlím": Pan Cohen to měl s hledáním telefonního čísla jednoduché, jeho dcera Lorca a Madeleine jsou kamarádky a znají se ještě ze školy...).
Pokračujeme (jakoby) evolucí úvodní skladby (tedy "šeptavé" bicí, občas podbarvené kratičkým sólem kytary či kláves), ale JASNOU DOMINANTOU není hudba - byť jakkoliv "příjemná" - ale zvláštní zpěv, jen k výrazu zpěvačky ještě více "sedí" (možná to bude tím že jí sama složila :-)) to je "Don´t Wait Too Long".
"Don´t Cry Baby" - nic se nemění, jen se do hudby (hlasu/projevu) Madeleine víc a víc "propadáme" - kousek po kousíčku (dáte-li se) nás vtahuje do SVÉHO světa (možná nejen hudby). 4členná doprovodná skupina (a sama Madeleine se doprovázející na akustickou kytaru), dokáže vytvořit vynikající hudební základ pro křehký hlas sólistky, skvěle se doplňují - popravdě tohle je vlastně MAXIMUM co si lze od hudby přát, nic víc "neexistuje" (jestli jste má slova pochopili jako TOTÁLNÍ POCHVALU ... pochopili jste je SPRÁVNĚ).
Čtvrtou "You´re Gonna Make Me Lonesome When You Go" dodal Bob Dylan a překonat mistra může snad jen ... anděl? (nebo taky Madeleine Peryoux, jak vidno (slyšno :-)). Omlouvám se, ale NEdokáži (přesně) popsat atmosféru tohoto alba. Chtěla bych se s vámi podělit o tu neskutečnou pohodu (či co to je), která na vás z reprosoustav plyne - ale (pouhá) slova k tomu nestačí (jsou známější, prodávanější a hlasovým rozsahem LEPŠÍ zpěvačky - ale tomuto albu, náladě těchto skladeb se prostě NEvyrovnají/skoro "šanci nemají").
To jak hlas v "Between the Bars" doslova "pluje" nad hudbou je jen další JASNÝ důkaz Madeleinina andělského (? - no nebo alespoň NEpozemského :-)) původu - to by obyčejný homo sapiens NEzvládl, to je prostě mimo naše možnosti/schopnosti. Stane se, že mám (občas) JINÝ názor než "většina" (kritiků - popravdě STÁVÁ se, že někdo napíše "první" názor a ostatní ... "se (jen) nechají ovlivnit" - abych to vyjádřila "slušně"), v tomto případe se zcela SHODUJI, opravdu jde o jednu z nejlepších (nejen JAZZových) desek posledních (deseti)let(í).
Šestá "No more" doslova hladí a svým (po)klidným tempem připomíná (snad ještě více než ostatní skladby) cosi "vzdáleného/dávného/pěkného", nějakou hezkou vzpomínku na staré (dobré) časy. Už ani přesně nevíme co to/jak to/kdy to bylo, ale ten hezký/příjemný/hřejivý pocit při vzpomínce (takové to "(za)chvění" u žaludku) zůstává. Přesně TO (ten vnitřní/niterný pocit "blaha") se najednou (zcela nečekaně) "objeví/objevuje" při poslechu Madeleininy verze skladby "No more".
"Lonesome Road" stojící na výborných bicích Jay Bellerose, nás (pocitově) opravdu veze dlouhou liduprázdnou silnicí. Není to ale cesta "smutná" či "osamělá", ve své (lehce) posmutnělé atmosféře je vlastně i příjemná, cesta kdy z hlavy dostanete vše (špatné) co bylo, hlava se vám vyčistí a jedete dál a dál a cítíte uklidnění a pohodu a osvobození a ...
8má "J´ai deus amours" - (jak název naznačuje) jediná francouzská skladba (Madeleine se sice narodila v Athénách - v těch v Georgii v USA, ale od svých 13ti žila ve Francii, ostatně tam se dostala i poprvé k hudbě, když pouliční kapele vybírala peníze do čepice)... do atmosféry jinak anglicky zpívaného alba skvěle zapadá, na čemž se podílí i výborná práce producenta alba (a jeho trochu specifický zvuk = mixáž alba totiž tak nějak zvláštně "evokuje" (nebojte se, jen maličko/malilinko .-) "časy dávné/dávno minulé") LARRYho KLEINa (ex-producenta (též ex-manžela) Joni Mitchell).
"Weary Blues" je (pra)stará skladba (LP 1953 - myslím) od HANKa WILLIAMSe, tady ale neslyšíte/nevyniká její country základ, tady (víc) vnímáte samu její "dřevní" PODSTATU - dovolím si "opsat" od konkurence, kritik Georg D. Graham jí nazval VRCHOLEM alba (přesněji jedním z vrcholů) Careless Love - a já k tomu nic více (lepšího/dalšího) říci NEzvládnu :-).
Desátá "I Look Around" je pohlazením po duši, zpěv i jemné zvuky kláves se snad opravdu snášejí shůry, až takový klid do duše přináší .. Než něco víc psát, snad lze jen říci: "Zavřete oči a sněte" (s Madeleine Peyroux).
11tá "Careless Love" podle níž je pojmenováno celé albu začíná ZŘETELNÝMI perkusemi a po chvíli se přidává celá 4 členná kapela (včetně samotné Madeleine, která se opět doprovází na akustickou kytaru). Dovedete si představit, jak by to asi vypadalo, kdyby anděl zpíval barovou písničku? Ne? No, to je jednoduché - pusťte si "Carelles Love"!
Závěrečná skladba s "výstižným" názvem "This is Heaven To Me" začínající DLOUHÝM úvodem (skoro)acapella, podbarveným jen zvláštním jemným zvukem „zvonečků" (jsou to zvonečky?), postupně se decentně přidávají další nástroje a zvuk se nepatrně "rozroste", ale dominantou stále zůstává křehký (andělský) Madeleinin zpěv. Ten nenápadně nahrazuje do skladby se (do zvuku, do nahrávky) mísící, (překvapivě) výborně do ní zapadající a nijak nevyčnívající trumpetu (je to k nevíře, ale je to tak) Lee Thorngurg(a), která dovede skladbu až do konce. Vše utichá, jsme sami, anděl který přišel nevíme odkud a 45 minut tu s námi byl, už tu není.
PS: Ještě že Bůh vymyslel funkci REPEAT ALL... :-)
