Stručná verze: Brad Mehldau je pro jazz tím, čím byl Glen Gould pro klasiku.
Obsažnější verze (pro ty co neznají Glena Goulda): GG byl asi nejvýjimečnější klavírista naší doby (konkrétněji minulého století), a možná nejen té. Svým pojetím skladeb, přístupem k nim, resp. pohledem na ně a jejich výslednou interpretaci šlo o naprosto výjimečný originál a jak ti co ho milovali, tak jeho zarytí odpůrci (neuznávající žádné odchylky od tradičního "klasického" pojetí a jakékoliv "novoty" v interpretaci klasiky / vážné hudby ... bože kdo vymyslel označení "vážná" - sotva to napíšu skoro "z principu" se mi jí nechce poslouchat ... a to jí mám TAK ráda) se ale v jednom shodují - byl to fenomenální klavírista, který dokázal dát skladbám naprosto jiný / další rozměr vše hrál s neuvěřitelným nadhledem a suverenitou, jakoby měl nějaké zvláštní spojení s jakousi "vyšší mocí", která mu umožnila si s nejtěžšími klavírními party pohrávat, jako kdyby vyťukával nějakou dětskou skladbičku, tak suverénně zněl vždy a všude v jakékoliv skladbě.
Jakoukoliv skladbu od 300 let starých barokních Bachových děl (což byl Gouldův "favorit" a vše ostatní hrál jen "aby se neřeklo/aby vyhověl posluchačům" - ale Johannu Sebastianovi se nikdo nevyrovnal, ostatně Gouldovskému pojetí jeho skladeb také ne) přes klavírní transkripce Wagnerových oper (tzn. že se vezme velký stočlenný orchestr, desítky hlasů čítající smíšený pěvecký sbor, několik sólistů - protřepe / promíchá / slisuje ...... a poté se tento značně HUTNÝ koncentrát přehraje pomocí 10 lidských prstů a jedné klaviatury - s pozdravem váš Glenn Gould) po Hinndemithovu modernu 20tého století dokázal naprosto nenásilně a nenápadně vše proměnit ve fascinující originál (a tento (Boží) dar má i Brad Mehldau - a třeba není náhoda, že Glenova poslední a Bradovo první hraní na sebe časově docela navazují)), který dosud nezahrál nikdo před ním ani po něm ....
... tedy do té doby než koncem 80tých let začal hrát a roku 1995 první sólové albu vydal Brad Mehldau. Jedno zda pracuje s bachovskými motivy na 5ti hvězdičkovém (nebojte se, typicky JAZZovém!) House on the Hill, nebo tvoří VIP duo současného jazzu s Patem Methenym (a jde jim to - už za sebou mají 2 CD, jedno výborné, druhé ještě lepší), nebo jen "přihrává" a dělá křoví třeba na Grammy oceněném posledním CD Michaela Breckera Pilgrimage. Vždy je SVŮJ, nenápadně originální, důrazný a přesto nevyčnívající, v absolutní a dokonalé symbióze s jakoukoliv hudbou a přesto nepřeslechnutelný - prostě "typický" Brad Mehldau.
Když jsem byla požádána o recenzi, nebyl tedy problém zda chválit a chválit, naopak KARDINÁLNÍM problémem byla otázka COŽE to / které z BRADových CD budeme chválit.
Takže dnes o šestém (čistě sólovém třetím + 3 nahrávky / kompaktní disky vyšly pod názvem THE ART OF THE TRIO) CD BRADa MEHLDAUa Places, nahraném 24. a 25. ledna 2001 (trio Brad Mehldau klavír, Larry Grenadier basa, Jorge Rossy bicí - viz obr. výše) a 24 a 25 března (sám Brad) vždy v L.A. Album jako celek je tak "samozřejmé" jak naznačuje fotka na bookletu (a ještě více ta co vidíte po vyjmutí samotného disku), naprosto přirozené na nic si nehrající, prostě tři borci hrají skvělé skladby (All Songs Composed by Brad Mehldau) na svých skvělých nástrojích (Brad hraje na STEINWAY), dva dny nahrávají společně, dva dny vůdčí duch uskupení donahrává věci pro sólový klavír, dva dny se to míchá a my (kdo o albu víme) to pak po zbytek života šťastně a spokojeně posloucháme.
youtube}Dv9nWOpMqo8{/youtube}
Úvodní lehoučké poťukávání do kláves (v "místopisně domácí" skladbě Los Angeles) se pomalu pomaličku mění v melodii, se stejnou lehkostí opatrně a nepatrně přidává na intenzitě, že si málem nevšimnete kdy se přidala LARRYho basa a uvědomíte si to nejspíš až ve chvíli kdy hudbu "jistí" JORGEho bicí. Je to jako když připlavete trochu vysíleni do obrovského vodního víru a nejdřív ani necítíte že proud vody okolo vás nestojí ale nepatrně vás unáší, je to tak "úlevné" a "příjemné" a vše je najednou snazší ... a sotva si to začnete uvědomovat nijak silný "podpůrný" proud opět nenápadně a lehounce slábne a tiše mizí v nenávratnu - skladba končí. Pokračujeme 29 Palms v BRADově sólovém podání, prvním (jasným) náznakem KDO je tady šéf, KDO je PÁNem kláves. Majíc za sebou téměř 11 minut "letu" světem pokračujeme do 3tího MADRIDu, opět trio, opět pohoda, opět všichni skvělí, opět - a to nechápu jak - BRADův klavír do hudby skvěle zapadající, s ostatními famózně souznící a přesto "vyčnívající" (nepatrně, řekněme jako Michael Jordan mezi čínskými gymnastkami). Putování známými místy z kterých má BRAD nějaký "dojem/pocit" a vám ho (nebo pro někoho třeba jejich "vůni") tímto albem zprostředkovává je (opět jen pomocí klavíru) Amsterdam (Tady poprvé vás - tedy mne - napadlo srovnání s KEITHem JARRETTem a možná konkrétně s jeho nejlepším albem Koncert in Köln. Je to evidentně jiné a přitom jejich podání je v něčem zvláštně velmi podobné ... možná to bude "jen" to že jsou oba zcela mimořádní). Vracíme se podruhé do L.A. (tentokrát jen v "sóloklavírní" verzi) a tak dále pokračujeme plných 13 skladeb a 69 a půl minuty po závěrečnou reprízu (samozřejmě v trochu jiné verzi) úvodní skladby pro trio s názvem Los Angeles, (pravděpodobně) s poselstvím že doma jsme všude, že to podstatné nejsou věci kolem nás, ale my sami (no u BRADa je to fakt, ať se ke klavíru posadí kdekoliv je to "boží" ;-)
Jak nenápadně a tiše jsme se do proudu/víru BRADovy hudby dostali, tak nás po téměř 70ti minutách strhující proud pustil a není jiné cesty než se vracet a vracet a ... Všem hudbymilovným JEDNOZNAČNĚ DOPORUČUJI - nic moc "dál" a "výš" NEexistuje.
A kdo nevěří ať si běží ... pro lístky na letošní Struny podzimu, kde Brad předvede že s ženami to umí - po vyjímečném CD, které napsal, produkoval a nahrál pro a s královnou současné klasické hudby Renée Fleming ho 26. října letošního roku v pražském Obecním domě můžete slyšet s další z absolutně nej- osobností klasické hudby, mezzosopranistkou Anne Sofie von Otter... no tak na co čekáte, běžte!
