I ke mně se přikutálel nejnovější počin „otce punku“ Iggyho Popa se zvláštním názvem Preliminaires. S celosvětovými naprosto nekriticky nadšenými recenzemi se shodnu snad jen v tom, že to není Iggy Pop a že se jedná o slušnou práci. Ale onu originalitu, onu dokonalost a ono nadšení jsem jaksi tak úplně nezažil. Alespoň ne ve spojení přímo s hlavním interpretem.
Iggy je prostě Iggy, divoch, řvoun, ochlasta, feťák, showman, zestárlá rocková a punková legenda a někde pod tím ne úplně špatný zpěvák a muzikant. Jenže přiznejme si, že vlnu nadšení by dnes asi sklidil i za přečtení telefonního seznamu, stejně jakou spousta stále aktivně koncertujících známých jmen. Četl jsem mnoho textů, které jeho desku přirovnávají k dílu Leonarda Cohena, ale já osobně v něm slyším mnohem víc třeba z Toma Waitse a cítím ho spíš jako odbočku a experiment postaršího muže, který se chce ještě aspoň jednou podívat ven ze své škatulky a který už nemá potřebu pracovat jen na vydělávání peněz.
Již obal alba, mimochodem pěkně provedený, evokuje cosi mimo hlavní proud, tak trochu něco jiného. A to je dobře. Prvními tóny úvodní „Les Feuilles Mortes“, kterou před ním nazpívalo již značné množství zpěváků v mnoha jazycích - francouzský originál skvěle interpretují například Yves Montand nebo Edith Piaf – jsem zbystřil své smysly a pozvedl obočí v poměrně silném překvapení. Takhle přece zní nahrávky klasických šansoniérů a zpěváků z jazzových klubů šedesátých či sedmdesátých let. A přesně k nim se nálada nahrávky hodí... Ocitáme se někde v malém francouzském klubu, spíše někde na okraji Paříže než v jejím centru, všude vládne klid a pohoda. Hudba nám říká, abychom zavřeli oči a jen poslouchali. Iggy ve zpěvu nijak nevybočuje, neexhibuje, spíš souzní s hudbou než aby prosazoval sám sebe. Až neuvěřitelně tak ctí „ten správný šanson“. Překvapení, ale jen to nejlepší.
Následuje „I want to go to the beach", opět klidná šansonovka, pokračující v nastoleném duchu. Celkové harmonické vyznění nahrávky a klid, který přináší, ale zdaleka nejsou zásluhou jména Iggy Pop. Ba naopak. Hlas je tu jen jedním z prvků nahrávky. Potvrzuje to i následující „King of the Dogs“, záležitost jako vystřižená ze čtyřicátých let, s velkou kapelou a s trochou nadsázky. Ale i zde je Pop pouze jedním z mnoha, i když významným. Tu a tam se pouští i do rockovějšího zvuku, tu a tam se zase naopak vrací k více než klidným melodiím. Například ve čtvrté „Je Sais Que Tu Sais“, kde zpívá Iggy jen „druhé housle“ se úžasně prosazuje ženský jemný vokál. A vůbec to není ke škodě věci.
I zbytek alba se nese ve střídavě divočejším duchu, povětšinou však jde o stejná „šansonová“ témata. Lásku, sex, smrt a neštěstí. O různé povahy života a těžké chvíle v něm. Stylem podání i hudebních aranžmá místy zabíhá celé album třeba až k některým kouskům z repertoáru již zmiňovaného Toma Waitse. Zvláště pak smutnější a pomalejší kousky evokují chmurnou atmosféru alba „Alice“, onen zasněný, zakouřený a tak nějak zlý a nespravedlivý svět. Podíl na tom má jistě i francouzština, jíž Pop poměrně slušně vládne.
Co Iggy předkládá je sice víceméně neautorské dílo, plné přezpívaných písní, ale vše tvoří v jeho podání naprosto kompaktní celek s tesknou náladou. Osobně nedoporučuji otevírat při poslechu tohoto alba v deštivém počasí silná vína či jiné alkoholické nápoje, protože je zde akutní nebezpečí smutku a deprese. V případě opakovaného poslechu v těchto podmínkách pak není dobré mít po ruce ostré nástroje, střelné zbraně či lano. Což ovšem nic nemění na kvalitě nahrávky, která přes vážnější témata občas zaskočí i k nadsázce (např. v podobě vesele zpívané rytmické „Nice to be dead“).
Iggy Pop odvedl více než dobrou práci, ač kdyby celé album vydal buď pod svým občanským jménem nebo pod hlavičkou nějakého hudebního projektu, zřejmě by to bylo vůči posluchačům více fér, protože i když jeho ducha lze v nahrávce vystopovat, není zde dominující. Nutno dodat, že výborný hudební zážitek hodně podporuje i perfektní zvuková kvalita nahrávky, kde třeba velký jazzový orchestr opravdu žije, dýchá a hraje a není těžké si představit onen mírně zakouřený, tmavý klub a poněkud zhroucenou a životem ošlehanou postavu na barové židličce u mikrofonu. Ale tak nebo tak... Tohle je zkrátka výborná hudba. Tečka.
