Paul W. Klipsch byl nepochybně muž se zajímavou vizí toho, jak přenést hudbu z koncertů domů – s velkou, poctivě americkou vizí, zakládající se na energii, velikosti a neomezenosti. Velkou část této filozofie můžete najít i v dnešních reprosoustavách s touto značkou, ačkoliv vrcholným ztělesněním je bezpochyby hlavně model Jubilee. Ten vznikl z výkresu, který se našel v pozůstalosti předčasně zesnulého zakladatele a který má být jeho konečnou představou o tom, jak na domácí reprodukci hudby.

Podlahové nebo snad lépe skříňové reprosoustavy Klipsch Jubilee jdou svou maximalistickou cestou a tak trochu působí, že je někdo právě teď přenesl do prostoru z nějakého amerického kina nebo rockového koncertu. Jde vlastně až o děsivě velkou skříň, kde zvuk protéká skrze zvukovody v celém frekvenčním rozsahu.

Rozměrově jsou Jubilee postaveny podle skříně, kudy procházíte do Narnie. Spodní základna lichoběžníkového půdorysu je domovem nižšího z dvou pásem. Celá skříň z MDF profilů s „prodyšnými“ žebry je koncipována jako dlouhý zvukovod, z vertikálně umístěné dvojice basových reproduktorů se energie šíří symetricky do obou stran pomocí odrazů a uniká obrovskými, za průzvučnou tkaninu schovanými otvory. V zadní části skříně je ovšem i prostor pro energii instalovaných bassreflexů, které si do hry přidají svou trochu energie. Prostoru pro vyniknutí je tu opravdu, opravdu hodně.

Vizuálně dominantní je přesto horní část, tvořená zejména základní konstrukcí, přidržující ve správné poloze mocný horn. Obejděte reprosoustavy dozadu a uvidíte celé jeho vedení až po magnetický systém. Je to skutečně industriální design se vším všudy.

Celkové zpracování je lehce účelné, byť pohledová přední strana neurazí ani oko Evropana. Zadní prostory a plochy jsou nicméně koncipovány pro to, aby zapadly snadno do rohů velkých místností a nijak moc jste jim pozornost nevěnovali. Zadní panel potřebujete vlastně jen proto, že tu jsou tři páry reprosvorek, umožňující bi-amping. Není to úplně intuitivní zapojení, to zase ne – proč nahoře najdete dva páry terminálů ví patrně jen Paul W. Klipsch.

Na Jubilee by se patrně mělo ale pohlížet jako na dvojici samostatných reprosoustav s prakticky povinným bi-ampingem, protože mají i výrazně jiné elektrické parametry a připojit je do jednoho stroje by nemuselo být úplně v pohodě.

Výšky obstarává kompresní měnič se sedmipalcovou titanovou membránou a pětipalcovou cívkou. To je OBROVSKÝ měnič. Jeho atypická axiperiodická geometrie pak ještě více podtrhuje pevnost. Basy tvrdí pár 12“ kónusů K-283 ze směsi různorodých vláken.

Na takhle velké reprosoustavy je poměrně neobvyklá dvoupásmová koncepce, navíc dělící frekvence leží na 340 Hz, takže drtivou většinu hudebního obsahu obstarává vrchní horn. Aby to vše fungovalo, dostanete k Jubilee také modul aktivní frekvenční výhybky s DSP pro naladění pro vaši konkrétní místnost. Výhybka vyladí fázové chování obou měničů i časové zpoždění, takže svým způsobem eliminuje negativní vliv klasických výhybek. Je to maličký komponent provedený ve stejném dekoru jako reprosoustavy a stačí jej vložit mezi předzesilovač a koncový stupeň.

Jubilee mají úctyhodný frekvenční rozsah 18 – 20 000 Hz (+1,75 / -3 dB) a hlavně mimořádnou citlivost. Výšky dosahují 110 dB a basy 107 dB – už tento rozdíl ukazuje, proč je nutno mít aktivní výhybku. Dalším důvodem je fakt, že impedance spodní části je nominálně 8 ohm s poklesem na 3,5, kdežto u výšek je to 16 ohm s poklesem na 7,6 ohm. Maximální akustický tlak je daleko za koncertní hranicí – činí 125 dB na vzdálenost 1 m.

Klipsch Jubilee jsou obrovské, jak už jsme řekli. Mají na výšku 175,3 cm, na šířku 127 cm a do hloubky 76,2 cm. Váží pak 150 kg (spodní část) + 35,4 kg (horní část).

Jubilejní model jsme měli možnost osahat v prostorách pražského hotelu Diplomat, protože jen tam se dal velký zvuk fyzicky vtěsnat. Hrálo se ze streameru Teac UD-701N nebo mechaniky McIntosh MCT500 a to do bi-ampingového systému C53 / MC901 stejné americké značky. Propojeno bylo top modely kabelů Inakustik.

Od obrovského systému takovéto velikosti z nějakého důvodu často očekáváme mohutnost a hutnost. Snad proto, že rychlost a švih si spojujeme obecně s věcmi malými. Ale Jubilee nemají ani špetku pomalosti, naopak energie a rychlost hornového systému je až udivující. Baskytara Ralfa Gaucka v „Little Wing“ („Ultimate Tunes 2“ | 2013 | stereoplay) servíruje brnknutí za brnknutím s koncertní bezprostředností, je to taktilní zážitek, neomezený v hloubce vůbec ničím, ale překvapivě pojatý mnohem víc jako energický, utažený, důrazný a napjatý, prostě ze všech stran živý a živoucí, než jakkoliv těžký, broukavý nebo robustní. Rozměry jsou taky takové, že byste se nemuseli bát ozvučit s Jubilee menší stadion, tohle je poctivý amplifikovaný koncert, tedy nadživotní velikost a drajv. Kupodivu ani v holé, byť velké místnosti nebyl žádný náznak sebemenšího dunění, pouze citelný, fyzický, kontrolovaný a autoritativní bas s velmi pevně držícími konturami a naprosto zřetelně definovanými polohami. Tohle je exkluzivně vybroušené.

Na zpěvu Grace Slick v „Triad“ od Jefferson Airplane („Crown of Creation“ | nahráno 1968 | Culture Factory | 0819514010265) byl znát lehoučký dotek specifického hornového přednesu, který studiovou nahrávku zase posouvá trochu směrem do živého stadionového stylu, ale není to takový ten obávaný nosové přídech, prostě pouze trochu jiný zvuk. Jubilee rozhodně nešetří sykavky, ale přitom nijak netrhají uši ani na vysoké hlasitosti, je to koncertní průzračnost a intenzita, spíš než precizní audiofilská analytičnost, jakkoliv srozumitelnost je naprosto bezproblémová. Co je famózní, to je obrovskost proporcí, nelimitovaná síla, živost a energie – Klipsch skutečně fungují podle hesla z plakátu na fotkách, tedy „Big Sound, No Bullshit“.

Trochu smíšená očekávání jsme měli z vysokotónového měniče a toho, jak si poradí s jasnými, říznými činely ve „Feeling Alive“ od Agathe Jazz Quartet („Räumlichkeit & Transparenz Vol. 1“ | 2015 | stereoplay). Výšky jsou skutečně velmi jasné a čisté, ale nemají pichlavou pronikavost. Excelentní je rychlost a s ní ruku v ruce jdoucí švih a projasněnost. Rozlišení je naprosto famózní, množství detailů, které vám Jubilee zvládnout předestřít je plně hodné vysoké cenovky. Činely hrají všemi barvami a snadno se rozliší jeden od druhého, je to opět velmi koncertní styl, exponovaný, ale přitom cítíte, že je to energie úplně čistá, nekousavá, jen intenzivní.

K čem mají velké, hornové a citlivé reprosoustavy rozhodně výtečné předpoklady (byť ne automaticky), to je schopnost předat dynamiku nahrávek. Opět ve stylu výše zmíněné plakátové proklamace lze říct pouze „ano, je to tak“. Výbušnost sehraného komorního tělesa I Musici zvládly Jubilee předat ve Vivaldiho „La Primavera“ („Čtyři roční období“ | 1993 | Belart | 450 051-2) se vší parádou. Zvuk prostě zařezává, není to dynamika ve smyslu mohutnosti a toho, že by reprosoustavy přesaturovaly místnost energií – je to jako v malém sále, kde je všechno dobře nazvučené a tím parádně konkrétní, rychlé, živé a intenzivní, ale zároveň nepřikrášleně čisté, jasné a má to švih. Vysoká citlivost znamená naprosto bezprostřední reakce na i drobné proměny signálu a od Jubilee dostanete plnoformátovou hudbu bez komprese.

„Keqrops“ od zvukového architekta Iannise Xenakise („Synephaï“ | 1986 | Decca | 476 5430) ve své spletité komplikovanosti byla skrze Jubilee nekomplikovaně otevřená a naprosto nenásilně, samozřejmě informativní. Nejsou to typické mikroskopy, ale obrovské proporce umožňují lehoučkou orientaci v chaotické hudbě z pekelných hlubin matematiky. Nic není zašmodrchané, všechno je zcela konkrétní a nad děním panuje nadhled, rezerva a jistota. Hornový zvuk nasměruje všechny informace k uším posluchače s intenzitou a soustředěností, všechno se děje báječně živoucím způsobem a je to excelentně snadno čitelné, jakkoliv je tu cítit maličký vlastní nádech a styl. Klipsch ale přesto možná nejdou k až těm úplně nejposlednějším nuancím, ostatně ty neslyšíte ani ve skutečném koncertním sále.

Co říct o prostoru? Obrovské reprosoustavy v ohromné místnosti měly prostor k vyniknutí a je to dost možná největší stereo obraz, s jakým jsme se kdy setkali. „That Old Feeling“ Paula Desmonda („Easy Living“ | 2000 | nahráno 1965 | rcaVictor | 74321747962) byla tak velká, jako kdyby muzikanti měli minimálně třímetrovou výšku, v pravolevém směru je všechno zcela spojité, byť kupodivu i při veliké poslechové vzdálenosti bylo cítit jisté náznaky směrovosti. Možná šlo ale jen o citlivost na boční odrazy v mírně nepravidelné místnosti. Nástroje jsou excelentně přesně lokalizované, tady není prostor pro to, aby se instrumenty jakkoliv „nevešly“ a překrývaly. Je ale pravda, že třeba stran hloubky scény nebo pocitu nějaké dokonale plasticity jsou samozřejmě Jubilee skvělé, ale ne nejlepší v takhle dané třídě, nevytváří opravdový hologram, byť je to krásné stereo.

Razantní „All In“ od Pieces of Dream („All In“ | 2015 | Shanachie | 0016351543721) má obrovský bas a důraz pneumatického kladiva, Jubilee vám to zprostředkují – kupodivu bez nějakého hlubokotónového převisu. Není to mohutné, ale atletické, razantní, napjaté, pronikavé. Podlaha se rozechvívá i ve vedlejším domě a přitom se obraz nijak nerozplývá, ani při vysoké hlasitosti nic neunavuje a kdybyste zavřeli oči, neuvěříte, že nejste na koncertě někde v dobře nazvučeném klubu.

Klipsch Jubilee jako testament Paula W. Klipsche mohou směle a po právu posloužit jako definice toho, čím by Klipsch měl být. Je to vrcholně živý, vpravdě koncertní zvuk v tom nejlepším slova smyslu, zvuk, který amplifikuje krom nahrávky i vaše zážitky. Je specifický stejně tak, jak jsou neobvyklé samotné reprosoustavy, ale když se mu poddáte, užijete si nevšedně intenzivní poslech, který si vlastně nijak nevymýšlí a který v neuvěřitelně obrovské měřítku předestírá hudbu v pulsující, živoucí, bezprostřední formě. Není to pro každého, možná to není ani pro úplně každou hudbu, ale je to rozhodně velmi jedinečné a bez diskuse to stojí za poslechový zážitek.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 100 metrů čtverečních, standardním zatlumením kobercem, závěsy a měkkým podhledem, ale jinak s neupravenou „živou“ akustikou.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Krom basového převisu lze říci, že Jubilee jsou vlastně naladěné „na rovno“, propady a zvlnění lze asi víc připsat interakci s místností. Rozhodně jsou působivě plnorozsahové, dostanete 20 Hz i 20 kHz, na druhou stranu je tu patrná drobná směrovost. Ale celkově je to vlastně imponující charakteristika.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče v blízkém poli

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Tady je krásně vidět reálná charakteristika. I na mnohametrovou vzdálenost zůstává k dispozici plný rozsah, mírný převis basů by bez problémů bylo možné zkrotit úpravou na modulu aktivní výhybky (byla nastavena na "0") a dostat tak Jubilee klidně do v zásadě perfektní roviny. Žádné efekty, pouze plnorozsahová reprodukce.

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) – celý pár

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Celkové zkreslení je o něco vyšší, než je řekněme standard moderních high-endových konstrukcí, ale v reálu absolutně ne tak, aby to mělo dopad na poslechový zážitek.

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Poněkud rozhrkaná impedance reflektuje spíše otřesy samotné skříně a možná i podlahy, ukazuje však na ladění kolem 25 Hz i když se pohybuje kolem 4 ohm, v zásadě je velmi lineární a bezproblémová. Pro zesilovače, které byste měli připojovat k něčemu za 1,2 milionu to nebude problém.

Impedance zvláště basového modulu (zelená) a výškového modulu (červená)

Tady je pro zajímavost vidět průběh jednotlivých modulů bez vzájemného spojení.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ × ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ +/- ] | VELKÁ [--> 40m2] [ ✓]

Kč 1 200 000,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ exotický, naprosto odlišný a unikátní koncept

+ snadno dosažitelný opravdu koncertní přednes

+ hornová rychlost a bezprostřednost

+ vysoká citlivost, snadné rozehrávání a trylkující detail už potichu

+ neomezený frekvenční rozsah

+ obrovská hudební scéna a schopnost zaplnit prostor

ZÁPORY

- materiálově to je spíše účelné, tím víc vzhledem k cenovce

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: CPT Praha | www.cptpraha.cz 

fSdílet

Tweet