Synergistic Research ze slunné Kalifornie patří k průkopníkům řekněme alternativního pohledu na hi-fi – konkrétně na doplňky všeho druhu od v nabídce dominujících kabelů, přes napájecí řešení až po roztodivné doplňky, zdánlivě na hranici ezoteriky. Výrazným a pro běžný domácí prostor rozhodně lákavým rysem velká části tohoto „alternativního“ příslušenství je pak malá velikost, která by dle vyjádření výrobce ale neměla omezovat účinnost a přínos. Dost možná nejmenšími „ladítky“ americké značky jsou rezonátory HFT 2.0.

Na fyzické stránce rezonátorů není moc co popisovat. Velikostí připomínají knoflík od košile, výškou nepřesahují centimetr a maličký váleček má na jedné ze stran kónus, na druhé pak rovnou plochu, kterou přes dodávanou elastickou a přilnavou hmotu napojíte na obě boční strany ozvučnic zhruba doprostřed výšky a pátý kus přijde na zeď přímo do poloviny vzdálenosti mezi kanály a poblíž podlahy. Instalace je v reálu hotová za pět minut a na vizuální stránku věci se dá zvyknout, i když to prostě stále jsou černé výstupky tam, kde je původní návrhář-estét určitě nezamýšlel.

Verzí HFT existuje několikero, HFT 2.0 mají v popisu svého účelu primárně to, že mají přidat do projevu vřelost. Měly by toho dosahovat – jak říkají v Synergistic Research – za pomoci vysokofrekvenčních vibrací, což by mělo vytvořit energetické pole, jež „přetlačí“ vibrace, vznikající v místnosti a to zase dále „napraví“ frekvenční, harmonické a fázové nedostatky. Celá myšlenka samozřejmě stojí na tom, že jsou veškeré harmonické složky propojené a ovlivníme-li tedy nějakou z vyšších, posazených daleko za hranicí lidského sluchu, „proteče“ efekt i zpět do slyšitelného spektra. Ještě konkrétněji, HFT mají pracovat se sympatetickou rezonancí.

Od Synergistic Research se příliš nedozvíte o materiálovém složení (jde o nějaký typ kovové slitiny), ani hlouběji (myšleno v technickém slova smyslu) rozebraného funkčního principu.

HFT 2.0 jsme zkoušeli na Fyne Audio F1-5 v blízkém poli a na KEF Blade One Meta – obě redakční sestavy jsou popsány dopodrobna v pravém sloupci -->. Před velmi dlouhou dobou jsme měli krátce možnost zkusit je i na XAVIAN Quarta Evoluzione, ačkoliv na tomto poslechu se (i s ohledem na desítky měsíců dlouhý odstup) tento text jen okrajově otírá na základě tehdejších poznámek.

Po nalepení HFT 2.0 se zdál být vřelý a jemně broukavý kontrabas Charlieho Hadena ve „Spiritual“ („Beyond the Missouri Sky“ | 1997 | Verve | 537 130-2) jako rozšířenější a subjektivně důraznější. Není to rozdíl jako den a noc, je to spíše prohloubení celkového charakteru. Můžete namítnout, že jde o vliv psychoakustiky (a on je tam vždycky, samozřejmě), přesto se zdálo, že proměna v duchu uklidnění a hlubšího rozvinutí zvukového profilu sestavy je při každém opakování sundání / nandání přítomná ve stejné míře. Na Quarta Evoluzione došlo pak naopak k pocitovému úbytku basové složky, k jejímu poctivě lepšímu zakomponování do celku, ačkoliv rozdíl tam byl spíše v nuancích.

Kdybychom měli říct, v čem použití HFT 2.0 mělo poslechově největší vliv, bylo to střední pásmo – hlasy manželů Buddyho a Julie Millerových v „Niccolo“ („In The Throes“ | 2023) byly jasnější a plastičtější, asi jako když z nesoustředěného poslechu „na pozadí“ našpicujete uši a začnete vnímat naplno. Opět nejde říct, že by se proměnila nějaká jednotlivost, je to zdůrazňující efekt, kdy střední rozsah získá na pocitové čitelnosti a harmoničnosti. Prakticky stejnou poznámku je vidět i na papírech z poslechu Quarta Evoluzione – „hlas je plastičtější a větší“, což se týkalo tenoru Štefana Margity v Mozartově „Dalla Sua Pace“ („Kaleidoskop“ | 2022 | Audio Video Show Praha | AVS2022).

Na výškách jsme měli při poslechu „Nefertiti“ Lionela Louekeho („Mwaliko“ | 2010 | Blue Note | 509996 88508 2 1) pocit, že rezonátory změnily podobu dozvuků činelů, jako kdyby činel cinkal o kousek volněji, vzdušněji a tím s o něco snazší čitelností. Znovu nejde přesně ukázat prstem na nějakou jednotlivost a říct „to se vyčistilo“ nebo „tady je zvuk navíc“ nebo něco takového – je tu subtilní, komplexní posun směrem k větší vnímané zřetelnosti. Ne nepodobný dejme tomu okamžiku, kdy po posouvání a natáčení konečně najdete tu jednu správnou polohu reprosoustav právě v té své akustice. Stejně tak u Quarta Evoluzione je v poznámkách zaneseno, že moc hezky sejmuté cinkání činelu v „Morgan“ jazzového trumpetisty Laco Decziho („Kaleidoskop“ | 2022 | Audio Video Show Praha | AVS2022) se zdá být kovová struktura jasnější a zřetelnější.

Veškerá nemalá energie skladby „Nierika“ australského dua Dead Can Dance („Spiritchaser“ | 1996 | 4AD | 0652637271324) se zdála být oddělenější od reprosoustav, tím lépe vyplňující prostor a prostě odhodlanější, bujařejší. Opět nejde o vliv něčeho zcela konkrétního, snadno popsatelného, jednoduše máte pocit, že hudba hraje vášnivěji a hlasitěji.

Nebo vrstvy nástrojů u „Captain Seňor Mouse“ kapely Return to Forever („Hymn of the Seventh Galaxy“ | 1991 | nahráno 1973 | Polydor | 825 336-2) – tam se zase zdálo, že díky krůčku vpřed z pohledu uvolněnosti je starší, nápaditě vrstevnatá a zvukově své době poplatná (tj. ne tak brilantní a „zařezávající“) nahrávka lépe rozpletená. Znovu se nabízí ono přirovnání k tomu, kdy se více soustředíte, víc se ponoříte do poslechu a jste „blíž“.

Takový malý praktický test jsme pak zkusili třeba při poslechu „Miss Otis Regrets“ v interpretaci Bette Midler („Greatest Hits“ | 1998 | Atlantic | CD 82497) – to si tak se zavřenými očima zkusíte ukázat prstem na vnímanou polohu nějakého nástroje (a bez HFT 2.0 byl lokalizovaný na scéně zhruba v úrovni vnitřní strany levé reprosoustavy), pak nalepíte zpět rezonátory a zkusíte to znovu – a ejhle, najednou prst ukazuje spíše k vnější hraně bedny. Jistě, je to zcela nepřesný, subjektivní a nevědecký přístup, který může snadno být ovlivněn třeba i poposednutím – jenže je to opakovatelné, takže bychom spíše řekli, že scéna byla širší, roztaženější a „víc trojdimenzionální“.

Příslušenství, jako jsou všemožné podložky, podstavce, držáky, ale i rezonátory nebo harmonizéry je skutečně těžké pochopit – jak může pětice maličkých kovových knoflíčků změnit projev reprosoustav? Jak může ovlivnit rezonanci tak velké plochy něco tak lehkého? Kdo ví… Ale každopádně jeden HFT 2.0 na každou stranu každé reprosoustavy a měli jsme prostě pocit, že je tu „méně beden a více hudby“ či jak to správně popsat. Nemění se frekvenční rozložení, ničeho není víc na úkor něčeho jiného, změna je komplexní a proběhne ve všem – je to jako kdybyste dali hlasitost o kousek víc, pohodlně dosedli, uklidnili si mysl a ponořili se hlouběji do poslechu. Může to být vliv čisté psychoakustiky? Může, protože naše hlava je snadno ovlivnitelná. Jenže kdo ví – nám se zdálo, že změna tu prostě je, je opakovaně vnímaná a to samo je z důvodu své těžké fyzikální obhajitelnosti vlastně malý zázrak. Navíc fakticky i třeba dva roky staré poznámky bez živých (ve smyslu aktuálních) poslechových vzpomínek vypadají prakticky identicky, popis vlivu je velmi blízký tehdy i dnes a to také nebude náhoda. Každopádně je fajn, že na rozdíl od mnoha podobně exotických příslušenství jsou HFT 2.0 vlastně racionálně drahé a máte-li high-endovou sestavu, představující pravděpodobně investici v řádech stovek tisíc a víc, pak je takový doplněk vlastně lákavý i z pohledu toho, že byste ho jen zkusili. Protože i kdyby šlo o drobný vliv, tak u velkých sestav s obřím rozlišením a špičkovou kvalitou prostě platí, že každý jeden střípek vlivu se sčítá s dalším, až udělají změnu.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose koncentrického měniče Blade One Meta a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 50 metrů čtverečních, standardním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, koberce, velké plochy sedaček, rozlehlá knihovna, podhled vyplněný vatou, záclony a těžké závěsy,...), byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka – bez HFT 2.0 / oranžová linka – s HFT 2.0)

Je zajímavé, že vůbec dochází po aplikaci tak maličkých rezonátorů k nějaké změně, tady je navíc vidět, že proměna (ani ne tak snížení či zvýšení, ale prostě jiná distribuce vrcholů) nastává primárně v basové oblasti (což může souviset s proklamovaným vlivem na pocitovou vřelost).

Waterfall – s HFT 2.0

Waterfall – bez HFT 2.0

Porovnání výstupu z akcelerometru, umístěného mezi basovými měniči vedle HFT 2.0 – zlatá linka = bez signálu / červená linka = bez HFT 2.0 / zelená linka = s HFT 2.0

Také tady je docela dobře vidět, že se mění charakteristika rezonancí ozvučnice a to opět zejména v oblasti hlubších basů. Na rozdíl od měření frekvenčního rozsahu tady prakticky nejde změnu svádět na případné vlivy a ruchy okolí. Kupodivu nejde o redukci vibrací, ale o ne úplně malé zdůraznění chvění. I to může často být vnímáno jakožto „přidání vřelosti“. Fascinující je hlavně to, že vůči dané ploše zanedbatelně velká „tečka“ může mít vůbec měřitelný vliv…

Kč 7 990,- / 5 ks (1 pár reprosoustav)

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ neinvazivní instalace

+ vlastně racionální cena

+ mírné, ale subjektivně opakovatelné otevření celé reprodukce

+ kupodivu měřitelná změna

ZÁPORY

- někomu může vadit pocit, že musí lepit poměrně dost rezonátorů přímo na své krásné ozvučnice a zdi

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Roth Audio | www.rothaudio.eu 

fSdílet

Tweet