Třetí „sólové“ album francouzského bubeníka a perkusionisty Manu Katché, nesoucí prozaický název „Playground“ by se dalo nazvat šťastnou konstelací hudebního, zvláště pak jazzového světa. Katché je dobře známý všem opravdovým fanouškům Stinga a Petra Gabriela, působí však také jako univerzální „session“ hráč doprovázející hudebníky Jeffem Beckem počínaje a Tori Amos konče. Navíc svou nadměrně aktivní povahu ventiluje již třetím rokem ve francouzské televizi Arte, kde provází hudebním pořadem One Shot Not, opět zaměřeném na seance s více či méně známými muzikanty z celého světa.
Všechny skladby a aranže alba Playground jsou sice z pera Manu Katché, nemalý podíl na nich má i seskupení výjimečných muzikantů, kteří se s ním zavřeli v lednu 2007 do studia Avatar v New Yorku pod vedením producenta s více jak třicetiletými zkušenostmi Manfreda Eichera (zakladatele německého labelu ECM). Eicher má za sebou produkci takových velikánů, jakými jsou Chick Corea, Jan Garbarek, Keith Jarret, Pat Metheny atd. a tak zřejmě není záhadou, s jakými úmysly a představami chtěl Katché album natočit a proč přizval právě jej. Právě Eicher pomohl sestavit kapelu z již ostřílených jazzmanů, kteří však ve většině nespolupracovali s Katché poprvé. Na albu Neighbourhood z roku 2005 se jich již představil polský klavírní genius, malý velký hráč Marcin Wasilewski a kontrabasista Slawomir Kurkiewicz též z Polska. Právě tato dvojice spolupracovala spolu s Katché na několika albech Jana Garbanka a doprovázela ho na jeho světových turné. Na Playground session však Garbarka nahradil norský saxofonista Trygve Seim a Tomasze Stanka neuvěřitelně talentovaný Mathias Eick (též Norsko), známý například z avantgardně experimentálního uskupení Jagga Jazzist. Sestava byla kompletní.
Prvních 5 sekund ticha je jemně „přerušeno“ Wasilewskeho úvodním klavírním tématem balady „Lo“, jež předznamenává atmosféru celého alba. Právě v ní je krásně demonstrována síla souznění trubky a saxofonu v unisonu, ale také ve vzájemném doplňování se jeden druhého. Katché své hráče jak kdyby jen doprovázel, jeho hra však vyniká na celém albu právě svou dynamikou a invencí, která ve spojení se silným materiálem udává velice zajímavý směr moderního jazzu. Ve skladbě Lo rozhodně stojí za zmínku pomalé, sametově zabarvené sólo Mathiase Eicka, za které by se nestyděl ani Miles Davis ve svých nejlepších letech. Toliko hudby může být skryto v jednom člověku. Jak během rozhovoru po udílení cen International Jazz Festivals Organization, ze kterého si odnesl první místo pro talent roku, skromně prohlásil: „Tohle jsem opravdu nečekal. Víte, jsem jen obyčejný kluk z malé norské vesničky, co hraje na trubku..“. Své umění pak stejně dobře, tentokrát však jiném hábitu předvede ve skladbě „Possible Thought“. Bravo.
„Pieces of Emotion“ dají vyniknout Trigvemu Seim, jehož hra připomíná právě jeho největší idol – Garbarka. Dalším významným počinem na tomto albu je skladba „Song for her“, jež by mohla fungovat jako singl k celému albu. Byl k ní natočen i klip, který je ke shlédnutí na oficiálních stránkách Manu Katché – http://www.dailymotion.com/video/x2ydex_playground-manu-katche-clip-video . Ústřední téma opět v unisono melodií Eicka a Seima připomíná (a klip nám k tomu pomáhá) atmosféru podzimního New Yorku vyplněnou hledáním dávných šťastných chvil „s ní“, které pomalu mizí v nenávratnu a po kterých už zbývá jen a jen hudba. Píseň je umístěna ještě jednou na konci alba, ovšem v aranžmá bez trubky a saxofonu.
Doposud klidné tempo alba je významně zrychleno vypalovačkou „So Groovy“, jež nejen na albu, ale také naživo slouží jako slušná plocha pro jamování. To ostatně také v bubenickém masakru „Clubbing“. Katché zde jasně demonstruje, že má bicí zvládnuté v celém spektru barev, temp a rychlostí. Wasilewski při svém sólu stále a stále dokazuje, že může posluchačům nabídnout stále nové melodické postupy, neopakuje se, je originální. Je to z nemalé části jeho práce, že je celá deska v duchu zajímavých, atmosférických momentů, které můžeme slyšet ještě například ve skladbách „Motion“ a „Snapshot“.
„Inside game “ hudebně mluví za svůj název. Celá kapela je jedno tělo, trubka a saxofon uvádí téma, klavír jej drží, avšak jen do momentu, než je připuštěn po krátkém, ale intenzivním intermezzu bicích k zřejmě jednomu z nejsilnějších sól na celém albu. Wasilewského frázování, výběr tónů, stupňování napětí, to vše je mistrovské.
Poslouchat takovou hudbu je svátek. Není proto určena do auta, k práci, či joggingu. Otevřete si u ni láhev dobrého vína a nechte je na sebe obě dolehnout. Nezbývá než všem zúčastněným pánům poděkovat a doufat, že se v přinejmenším podobném složení objeví ještě na nějaké budoucí desce.
