
Hamburští Voodoo Labs patří k těm výrobcům, u nichž se jen těžko odhaduje, s čím přijdou příště. Jan Hendrik Geschke, znalec umění a dlouholetý spolupracovník několika významných hi-fi značek, totiž zjevně nemá potřebu držet se zaběhnutých představ o tom, z čeho a jak má být kabel vyroben. Po prostorově rozložitých Witchcraft, uhlíkových Carbon Age a materiálově neobvyklých Dark Matter přichází další variace na téma hledání svatého grálu přenosu hudebního signálu. Jmenuje se Unthinkable, tedy „nemyslitelné“, přičemž autor do názvu podle vlastních slov schoval také slovní hříčku s tenkostí kabelu. Protože právě ta je v kontextu nejvyššího high-endu poněkud nečekaná.
Na Unthinkable totiž nenajdete onu obvyklou vizuální demonstraci toho, kolik materiálu jste si za své peníze pořídili. Jde o štíhlé vedení s červeným pláštěm a oddělenými větvemi pro oba póly, zakončenými neméně subtilními banánky. Estetika je tu zjevně opět podřízená konstrukčnímu záměru – ostatně i sám Geschke o vlastních konektorech mluví s odzbrojujícím nadhledem jako o nepříliš pohledných věcičkách. Luxus má být tentokrát schovaný především uvnitř.
Vnější obal tvoří polyethylen, tedy PE. Nikoliv PVC, které konstruktér odmítá kvůli jeho dielektrickým vlastnostem, ale ani nějaký exotický, na zakázku vyvinutý materiál. Geschke říká, že pro jeho účel nabízí PE dielektrické vlastnosti srovnatelné s těmi u PTFE, přitom je odolný, praktický a levný. Což v kontextu ceny celého výrobku působí skoro úsměvně, ovšem podle výrobce má rozpočet směřovat zejména do samotných vodičů. Plášť má plnit svou funkci, nikoliv vytvářet další příběh.

Mechanicky jsou Unthinkable vcelku pružné, takže mají podle konstruktéra přirozenou tendenci místy se zvedat nad podložku. I zde platí firemní preference co nejmenšího kontaktu s okolím (podlaha, stěny, skříňka apod.), není však nutné přistupovat k instalaci s takovou pečlivostí jako u uhlíkových modelů. Občasný dotyk prý nepředstavuje problém. Ani vzájemná vzdálenost obou samostatných větví nemá být zásadní – Geschke pouze doporučuje neobtáčet je kolem sebe a nepokládat na železný podklad. Žádné přesně předepsané rozestupy tedy tentokrát nejsou součástí uživatelského rituálu.
Podstatnější odlišnost ovšem najdete pod červeným povrchem. Výrobce hovoří o osmi jednotlivých vodičích z materiálu, jehož přesné složení. Uvádí jen, že má šest valenčních elektronů. Celé řešení nese přívlastek RARE EARTH, odkazující na prvky vzácných zemin.

O které prvky konkrétně jde a v jakém poměru jsou zastoupeny, to si nicméně nechává pro sebe. Nejde přitom jen o reproduktorovou podobu již známých Dark Matter. Myšlenkový základ sice podle Geschkeho vychází z jeho patentu pro tento signálový kabel, použité prvky však mají být zcela jiné a nalezení výsledného řešení si vyžádalo přibližně rok zkoušení.
Zajímavý je hlavně směr, jímž se konstruktér vydal. Namísto obvyklého soutěžení v čistotě mědi, množství stříbra či velikosti průřezu soustředí pozornost na elektronovou strukturu vodiče a její vztah ke krystalové mřížce. V jeho vysvětlení hrají hlavní roli interakce elektronů s fonony, tedy s kvantovanými kmity této mřížky. U běžných měděných a stříbrných vodičů podle něj dochází k výměně energie a rozptylu, přičemž jeho pracovní hypotézou je, že související mikroskopické procesy ukládání a uvolňování energie přispívají k časovému rozmazávání jemných informací hudebního signálu.

Unthinkable mají tento problém podle výrobce omezovat už samotnou volbou vodivého materiálu. J. H. G. se přitom opírá o pojem Fermiho moře a odlišné elektronové uspořádání použité látky, v němž spatřuje stabilnější prostředí pro přenos. Cílem má být zachování drobných časových vztahů mezi nástupem tónu, rozvojem jeho harmonických složek a dozníváním. Jinými slovy, konstruktér nechce pouze přenést nějaké množství detailů, ale udržet jejich vzájemnou souvislost. Takto alespoň formuluje svůj záměr.
Vedle materiálu má důležitou úlohu také geometrie vodičů, již firma označuje jako patentovanou. Její přesný popis nicméně neuvádí. Výsledkem má být mimořádně malá citlivost na elektromagnetickou vazbu s okolím, dosažená navzdory velmi skromným vnějším rozměrům. Jan to ve svém vysvětlení spojuje s elektromagnetickým polem soustředěným těsně u vodičů a hovoří rovněž o velmi nízké indukčnosti a kapacitě. Číselné hodnoty ani podmínky měření však zatím neposkytl. Praktickým důsledkem má být právě ona menší náročnost na rozmístění kabelů v sestavě.

Samostatnou kapitolou jsou vlastní koncovky RARE EARTH Quantum Bananas. Štíhlé banánky s nápadnou lamelou představují podle výrobce důležitou součást celého návrhu, nikoliv jen nezbytný prostředek, jak vodič zasunout do reproterminálu. Geschke u běžných konektorů kritizuje zejména přítomnost magnetických materiálů a niklových mezivrstev pod zlacením, jimž přisuzuje nežádoucí vliv na přenos. Proto navrhl řešení, v němž jsou kontaktní lamely ručně vkládány tak, aby se přímo fyzicky dotýkaly samotných vodičů. Podle jeho popisu tím vzniká kontaktní cesta založená na materiálech vzácných zemin také v místě zakončení. Úprava konektorů pro jeden pár reprokabelů tak prý zabere několik hodin, zajistí ale materiálovou konzistenci, neboť ona kontaktní ‚křídla‘ se stýkají přímo s vnitřním vodičem.
U zapůjčeného exempláře je v konektoru jediná taková lamela, pro finální provedení ovšem výrobce uvádí čtyři, které mají zajistit spolehlivý kontakt. Je to drobný, ale podstatný rozdíl mezi testovanou a zamýšlenou sériovou podobou. Ruční práce se přitom netýká jen koncovek, nýbrž celého kabelu. Přesné složení kontaktních částí ani podrobnosti jejich mechanického spojení firma dále nerozvádí.

Unthinkable také nemají předepsaný směr zapojení. Konstruktér uvádí, že použitý materiál není anizotropní, a nevidí proto důvod určovat, který konec musí patřit k zesilovači a který k reprosoustavě.
Přesto prý jednotlivé vodiče pokaždé kontroluje měřením. I tady je tak přístup poměrně praktický: při zapojování nemusíte hledat šipky, důležitější je respektovat doporučení pro volné vedení obou větví.
Z fyzických parametrů výrobce uvádí průměr pouhých 6 mm, což je patrně nejvýmluvnější vyjádření celé vnější nenápadnosti Unthinkable. Hmotnost, průřez samotného vodivého materiálu ani rozměry konektorů v dostupných podkladech specifikovány nejsou.

Unthinkable jsme měli k dispozici několik týdnů, takže vystřídal připojení k dobře desítce různých párů reprosoustav. Ty hlavní dojmy ale vznikaly při porovnání s Nordost Frey 2 v hlavní sestavě s Métronome DSC, Norma Revo SC-2 LN a Norma Revo PA 160 MR, kdy na úplně konci systému stojí KEF Blade One Meta. Pro zajímavost ale hrál také ve souladu s Eversolo DMP-A6 Gen 2, Cambridge CXA81 a XAVIAN Unica, tam namísto Dynamique Audio Horizon 2.
Bas v Brombergově „The Saga of Harrison Crabfeathers“ („Wood“ | 2006 | nahráno 2001 | Artistry | ART 7009) je záměrně dominantní, nasnímaný „nablízko“, velký a bujarý. S kabeláží Nordost působí soustředěně, tuze a důrazně, zatímco Unthinkable do místnosti vnáší ten zvláštní, objektivními slovy těžko zachytitelný zvukopis značky: pocit volnosti, dýchající atmosféry a lehkosti bytí. Prostě to hraje, snadno, přitom žádná z „faktických“ vlastností neubývá. Nástroj je pořád dominantní, hluboko posazený a velmi energický. Jen se všechno odehrává nesmírně snadno, nemechanicky. Je to, jako kdyby se zvětšila rezerva zesilovačů a zároveň zmenšila zvuková signatura, takže tóny vyznívají autentičtěji.

To byl ostatně náš nejčastější dojem – jako by téměř zmizel popisovatelný charakter sestav. To, co třeba Nordost spíše zdůrazní a vytáhne, to Unthinkable odsune mimo posluchačovu pozornost. A tím pádem se víc soustředíte na barvu vokálu Sophie Zelmani v její „Going Home“ (2014 | Oh Dear | ODRCD01). Na jednu stranu lze říct, že zpěv je jasnější a podobně vyznívá i doprovodná kytara se svými „kovovějšími“ strunami. Na straně druhé ovšem mizí ta příjemná bohatost KEF, soustředěná neutralita Normy i mohutnost Métronome a hudba, respektive nahrávka sama, zůstává tím hlavním a jediným. Je blíž, hmatatelnější a civilnější, ale nejde třeba o zvýraznění detailu, pocit větší transparentnosti nebo tak něco. Nelze to přičíst nějaké jedné jediné změně. Hudba se „rozplete“, hraje volně, bez tlaku a vytváří opravdu „lidský“ pocit.
Také Domnérusova známá „Limehouse Blues“ („Jazz at the Pawnshop“ | 2000 | nahráno 1977 | Prophone | FIM SACD M 034) cinkala tak nějak úhledněji. Unthinkable má na reprodukci až pozoruhodně uklidňující vliv, aniž by se ovšem zvuk zakulatil nebo zmizela konkrétnost – to dokonce naopak. Ale přesto, přes všechnu znělost, pronikavost kovu, krásnou bohatost textur, tu není nic hrubého. Jen svěží, velmi rychlý, autenticky živý cinkot s dlouhými dozvuky. Jako kdyby tak nějak zmizel ten slyšitelný moment, v němž sestava „ukončí“ tón, tady jeho křehkost v čase zůstává dokud je na nahrávce.

I velkolepost Saint-Saënsovy „Symfonie č. 3 v c moll, op. 78“ (Charles Munch / Boston Symphony Orchestra | 1993 | nahráno 1959 | BMG | 09026-64500-2) se projevovala čímsi celkově ochotněji. Možná je to tím, jak vzduch zachycený kolem velkého orchestru zadýchá a pulzuje, nejsou to jen důrazné tóny, ale větší ambient. Proměnlivá dynamičnost tělesa je s Unthinkable úplně samozřejmá, jako kdyby zesilovače měly více páry a autority.
Pokud se pak něco zvýraznilo v oblasti detailů, nebylo to v Hopkinsově „Emerald Rush“ („Singularity“ | 2018 | Domino | WIGLP352X) množství nuancí. Spíše harmonie, s níž dokážou jednotlivosti utkat celkový obraz. Je to přirozeně uspořádané, plně harmonické, přitom to nijak netlačí. Hudba působí naprosto nemechanicky, leč výjimečně dobře přehledná. Ani v hutných a vrstevnatých okamžicích, kdy se doplňuje spousta hudebních nápadů, nedochází k „zahuštění“. Nesmírně snadná čitelnost a pocit, že je všechno v pořádku, tak budí dojem naprosté celistvosti a odpoutání od řetězce a jeho charakteru.

S tímto puncem opravdovosti přichází také vnímání krásně plastického obrazu stereobáze. „Mining for Gold“ (Cowboy Junkies | „The Trinity Sessions“ | 1988 | SONY) sestává jen z hlasu Margo Timmins a dozvuků kostelního prostoru, což vytváří spolu s jediným nahrávacím mikrofonem úctyhodný dojem obklopující velikosti. S Unthinkable se vynořily prostorové informace hlouběji na předozadní ose i šířeji na té pravolevé – v souladu s tím je obraz jednoduše plastičtější a víc budí dojem autenticity tohoto syrového prostoru.
A Princova „Kiss“ („Parade“ | 2007 | nahráno 1986 | Warner | WPCR-13537) zase fungovala skvěle rytmicky, šlapala a kabel jako kdyby notně podpořil plynulost a energii. Je v tom cosi niterně podmanivého, láká to k poslechu, baví a všechno funguje. Unthinkable reálně eliminuje takovou tu audiofilskou nervozitu, s níž si říkáte, jestli by nešlo tohle lépe nastavit, tamto vyměnit nebo něco lépe ustavit. Protože to najednou není potřeba, je to prostě hudba a je skvělá.

Jistě, můžete si říkat, že kabel je jen kabel a v tak spletitém systému jako audiosestava s desítkami prvků je to jen další dílek do skládačky. A ano, je to tak. Jenže jak se zdá, neortodoxní pojetí Voodoo Labs Unthinkable má schopnost jakéhosi „sjednocení“ – hudba se nejen snáz poslouchá, ale jako když charakter jednotlivostí hraje ve výsledném zážitku citelně menší roli. Ono se to těžko popisuje jednotlivými slovy, ale dá se to možná slušně shrnout slovem „svoboda“. Unthinkable tedy hudbu pocitově skutečně osvobodí a přes vysokou cenu patří tento reprokabel mezi něco, co by majitelé vhodně dimenzovaných velkých high-endových systémů měli chtít vyzkoušet. Zejména proto, že poslech posouvá svým vlivem od zvuku komponentů směrem k hudba samotné a to se slyší málokdy.
EUR 12 000,- / 2 m
cca Kč 291 000,- / 2 m
FOTOGALERIE
https://www.hifi-voice.com/testy-a-recenze/kabely-reproduktorove/7555-voodoo-labs-unthinkable#sigProIdd3203f501c
--- --- --- --- ---
POUŽITÝ PLAYLIST: https://tidal.com/playlist/b32e5755-32c2-4147-9bff-460af3b03552
--- --- --- --- ---
KLADY
+ praktické provedení – odolné, ale snadno se s ním manipuluje
+ vnáší do přednesu onu zvláštní svobodu a volnost
+ čímsi jako kdyby do nemalé míry „vygumoval“ vlastní charakter připojeného systému
+ s tímhle kabelem se tak nějak samovolně soustředila pozornost na hudbu, nikoliv na řetězec
ZÁPORY
- cenovka samozřejmě není zanedbatelná
--- --- --- --- ---
VÝROBCE: Voodoo Labs | www.voodoolabs.org




















































