
Když v roce 1974 zakládali Paul McGowan a Stan Warren společně PS Audio (odtud ostatně ona dvě písmena v názvu), měli v ruce gramofonový předzesilovač. O půl století později zná část publika McGowana díky jeho D/A převodníkům, část díky nahrávkám Octave Records a dost možná ještě větší část díky tomu, že si před kamerou ochotně povídá o čemkoliv od akustiky poslechové místnosti po kabely. Kdo někdy viděl některé z jeho videí, asi si ho dovede představit i nad otázkou, ze které se podle něj zrodilo Maestro. Jak to, že si pustí nahrávku ze streamu a pořád má chuť sáhnout do police pro disk, ačkoliv v obou případech poslouchá bezeztrátová digitální data?
Je to samozřejmě McGowanův poslechový postřeh, zajímavý je ale směr, kterým ho zavedl. Při používání Roonu, Audirvany a JRiveru začal přemýšlet o tom, kolik práce vlastně po počítači chce. Vyhledat album, ukázat správný obal, najít přehrávač v síti, to všechno mu jde docela dobře. Jenže když už si člověk koupil streamer mimo jiné kvůli tomu, jak si jeho konstruktéři poradili s přehráváním souborů, proč mu jednoduše neříct, kde ten soubor leží, a nenechat ho hrát? Z této úvahy vzešel způsob přenosu nazvaný Maestro Direct Handoff. Teprve kolem něj postupně vyrostla aplikace, která má obsloužit i pár desítek let sbírání hudby a ještě poradit, co si z toho všeho večer pustit.
Za projektem stojí McGowan osobně, vydává ho prostřednictvím vlastní společnosti pureSAAS v coloradském Boulderu. Maestro dnes spojuje přehrávač pro macOS a Windows, katalog domácích souborů a ovládací prostředí pro Qobuz. Právě přes Qobuz se do něj dostává streamovaná hudba, pro vlastní disky a NAS si vystačíte se samotným Maestrem. Následující zkušenosti pocházejí z redakčního nasazení na Macu 18. a 19. listopadu 2026, kdy se aplikace hlásila jako verze 11.0.369. Tohle je důležité, neb jde stále o ranné stádium vývoje, kde spousta funkcí nebyla dostupná, stejně jako byla podprůměrná stabilita aplikace – zejména v oblasti práce se soubory na NAS.

Od prvního přihlášení k první desce
Začátek je příjemně civilní. Čtyřkrokový průvodce se zeptá na jazyk (čeština mezi jedenácti nabízenými chybí), nabídne připojení Qobuzu a na závěr nechá zakroužkovat pár oblíbených interpretů. V našem případě dostali tak trochu náhodně hlas Miles Davis, Pink Floyd, Norah Jones a Fleetwood Mac. Kdo chce nejprve jen nakouknout dovnitř, může přihlášení ke streamovací službě přeskočit a vyzkoušet si třicetisekundové ukázky. S vlastním účtem stačilo vyplnit přihlašovací údaje, počkat na zelené „Connected“ a pokračovat.
Právě tady Maestro působí nejhotověji. Po otevření nás vítalo 37 oblíbených alb, mezi nimi „Morph the Cat“ Donalda Fagena, „The Sky Will Still Be There Tomorrow“ Charlese Lloyda nebo koncert Sary Bareilles. O řádek níž už byla jazzová nabídka od Johna Coltranea po Keitha Jarretta. Všechno má podobu velkých obalů na světlém podkladu (můžete zvolit i tmavé téma), dole zůstává úzká přehrávací lišta s volbou výstupu. Na monitoru je kolem dost vzduchu a hlavně člověk hned vidí své desky. Propojení s Qobuzem se opravdu povedlo.

Teprve po rozbalení levého sloupce je patrné, kolik se toho za tou jednoduchou úvodní plochou schovává. Vlastní streamovaná alba a lokální soubory mají každý svůj vstup, vedle nich jsou novinky, žánry, historie poslechu, vlastní playlisty, živá rádia i Octave Radio. McGowanův rukopis je asi nejlépe vidět v samostatném oddílu High-End Demo Music. V testované verzi čítal 39 položek a stál hned vedle playlistů sestavených podle stylu, nálady nebo roční doby. Pro někoho, kdo střídá hledání nové hudby s hledáním něčeho vhodného na předvedení reprosoustav, je to docela přirozené sousedství.
Co si počít s vlastní sbírkou
Zatímco Qobuz už dodává alba s obrázky a popisem, na domácím NAS se za léta obvykle sejde všechno možné. Jedna deska má pečlivě vyplněné tagy, další nese katalogové číslo v názvu složky, u dvojdisku někdo pojmenoval každý kotouč trochu jinak. Tady má podle McGowana začít práce skutečného správce knihovny. Maestro ukládá katalog lokálně do počítače. Při následném hledání skladatele či řazení alb se tak může ptát místní databáze. Obaly si ukládá do mezipaměti a při posouvání mřížky přednačítá ty, které budete za okamžik potřebovat. Výrobce říká, že při návrhu počítal i se sbírkami přesahujícími sto tisíc skladeb.
Líbí se nám, že se pod pojmem „knihovna“ myslí i nějaká skutečná práce s deskami. Vedle přehledu podle interpretů, žánrů a vydavatelství jsou tu filtry podle formátu, vzorkovací frekvence a bitové hloubky. Lze si vytáhnout DSD, přepisy vinylů, monofonní nahrávky, alba bez obalu nebo možné duplicity. U klasiky výrobce počítá zvlášť s dílem, větou, skladatelem, dirigentem, orchestrem a sólistou. Tedy minimálně teoreticky, minimálně zatím je úspěšnost detekce „tak tak“. To je užitečné ve chvíli, kdy víte, čí provedení hledáte, ale přesný název, pod kterým kdysi vyšlo na CD, vám dávno vypadl z hlavy.

Podle dokumentace má vestavěný editor zvládnout hromadné úpravy, více interpretů u jedné skladby i číslování disků v boxu. Podstatné je, kam úprava putuje. Když opravíte jméno dirigenta, Maestro je u podporovaných souborů zapíše přímo do tagů, takže si opravu odnesete i do jiného přehrávače.
Výrobce výslovně jmenuje FLAC, ALAC, AIFF, WAV a DSF. Podobně umí číst obrázek vložený do souboru i obal ležící vedle skladeb ve složce. Samotné přidání složky do katalogu a vědomá editace jejích souborů jsou tedy dvě různé operace.
Než si ovšem v domácím archivu něco najdete, musí ho Maestro přečíst. Na redakčním NAS jsme mu ukázali tři adresáře, pojmenované prostě FLAC, HI-RES a TESTOVACÍ TRACKY. Všechny správně označil zelenou tečkou jako dostupné a poměrně názorně ukázal i postup práce. Nejprve prochází strom složek, následně čte tagy a nakonec aktualizuje katalog alb. Už v průběhu lze sledovat, jak se sbírka skládá před očima. Na jednom ze snímků je 2 425 nalezených alb, 625 interpretů a mezi prvními načtenými obaly třeba Sting, Nerez nebo Patricia Barber s „Verse“ označeným jako FLAC 24/88. Řada sousedních polí v tu chvíli ještě čekala na obrázek.

Právě tady ale přišlo největší vystřízlivění. Indexace nám zabrala hodiny a průběh se opakovaně vracel na začátek. Z ukazatele se těžko poznávalo, kolik hotové práce si program podržel a na co vlastně ještě čekáme. Vzít do ruky dávno hotovou databázi a svižně v ní listovat je přece jenom jiná disciplína než poprvé zpracovat celý síťový archiv. U rozsáhlejší sbírky počítejte s tempem procházení zhruba 10 souborů za vteřinu. Ve srovnání s Roonem působila práce s naší lokální sbírkou pomaleji a podstatně méně propracovaně. O to nápadnější to bylo vedle Qobuzu, kde jsme mezitím mohli docela spokojeně vybírat hudbu.
Kdo vlastně přehrává soubor?
McGowan svou představu nejlépe vysvětluje na síťovém přehrávači. Vyberete skladbu a Maestro zjistí, co cílové zařízení přijímá a odkud může data získat. V první variantě, zvané Direct Mode, předá přehrávači adresu souboru. Streamer si jej načítá sám, plní vlastní vyrovnávací paměť a například u FLACu obstará také rozbalení na vzorky PCM. Počítač mohl vybrat hudbu i sestavit frontu, zvukové vzorky kvůli tomu ale průběžně vyrábět a posílat nemusí.
Druhá varianta se jmenuje Quiet Relay. U zdroje, k němuž se přistupuje přes šifrované spojení, může toto spojení obstarat počítač a po domácí síti poskytovat přehrávači už samotný obsah souboru. Streameru tím odpadne šifrovací část komunikace, dekódování hudebního formátu zůstane na něm. McGowan počítá s tím, že přístroj načte větší porci dat najednou a pak nějakou dobu hraje z paměti. Jak velká ta porce bude, záleží také na konkrétním přehrávači. „Direct Handoff“ tedy zastřešuje dva odlišné případy, z nichž ve druhém počítač po dobu přenosu v cestě zůstává.

Pro představu, co se opravdu děje s hudbou, je dobré odlišit soubor od vzorků uvnitř. Pokud cílový přístroj přijme původní formát, může dostat rovnou FLAC, WAV, AIFF či ALAC. Narazí-li Maestro například na streamer, který neumí přijmout AIFF, může mu podle technického popisu připravit FLAC. Po síti potom cestuje jiný soubor, po bezeztrátovém rozbalení ale může obsahovat stejné PCM vzorky. Přepočet vzorkovací frekvence, digitální regulace hlasitosti nebo převod DSD na PCM už představují jiný druh zásahu. V běžném přímém režimu má DSP zůstat vypnuté. Kdo zvolí sdílený systémový zvuk počítače, najde přímo v nabídce výstupů výstižné upozornění „Shared — not bit-perfect“.
Pro Qobuz udává Maestro FLAC až do 24 bitů / 192 kHz podle nahrávky a možností přehrávače, pro domácí soubory pak PCM až do 352,8 kHz. Způsob, jakým si lze schopnosti každého přístroje prakticky prověřit, patří k nejpříjemnějším nápadům aplikace. Místo luštění technického listu zařízení lze na vybraný výstup poslat testovací soubory v různých rozlišeních. Na našem snímku je třeba u Bluesoundu NODE připravený test označený „352.8 kHz / 32-bit (DXD)“. Údaj v liště říká, co zkoušíme přehrát. Skutečné rozlišení na výstupu může potvrdit až sám přístroj. Probíhá to tak, že posloucháte přehrávaný výstup a ručně potvrdíte, že vše proběhlo korekně.

Maestro našlo po síti vedle Bluesoundu NODE také Métronome hlásící se jako DIGITAL SHARING CONVERTER, dále Sonos One SL a Z9X od Zidoo, v čemž se Maestro neliší třeba právě od Roon. Pouze u NODE svítil zlatý štítek „Maestro Verified“. Když některý přehrávač v seznamu chybí, nabízí rozhraní i ruční zadání IP adresy. Z jednoho místa lze vybrat místní zvukový výstup a přepnout mezi jednou či více zónami. Právě na takovém seznamu je dobře vidět, proč má zkouška schopností každého přístroje zvlášť svůj smysl.
U DSD je mezi papírem a praxí rozdíl důležitý pro každého, kdo má doma větší sbírku souborů DSF či DFF. Výrobce obecně popisuje DSD až do DSD256, přenos nativně či pomocí DoP podle možností koncového zařízení a pro nekompatibilní kombinace také převod do PCM na 176,4 kHz. DoP přitom pouze zabalí původní DSD data do rámců, které umí přenést rozhraní pro PCM. V naší sestavě bylo přehrávání v DSD k dispozici jen přes USB. Kdo má počítač v pracovně a streamer s převodníkem u sestavy o místnost dál, tomu je schopnost obou přístrojů přehrát DSD sama o sobě poměrně málo platná. I to se ale může s časem a vývojem změnit.

Ella a pár věcí, u kterých ještě svítí „soon“
Ella je McGowanova představa hudební asistentky. Místo výběru žánru jí máte popsat, co byste si chtěli pustit – třeba začít večer komorním ženským jazzem a postupně se dostat k živější muzice, ovšem bez elektroniky. Tak vznikají takzvané Living Playlists, jejichž další výběr má Ella přizpůsobovat mimo jiné tomu, co přeskočíte a co si naopak necháte dohrát. Vedle nich je tu Ella Radio, průběžně sestavovaná osobní stanice. Pro naše seznámení s Maestrem byla podstatnější možnost dostat se rovnou k vlastní desce, obě cesty ale mají v aplikaci své místo.
Snad nejzajímavější odbočkou je připravovaný Remaster. U vybrané skladby nebo alba má umožnit sáhnout do desetipásmové parametrické ekvalizace, dynamiky či kompenzace pro tichý poslech. Podle návrhu se upravená verze předem vypočítá v cloudu a při přehrávání dostane streamer hotový soubor. Nastavení si tak lze představit třeba jen u jednoho oblíbeného, příliš ostře znějícího alba, aniž by ovlivnilo další desku ve frontě. Výrobce jej uvádí jako volitelné placené rozšíření. V době testu ještě nebyl v ostrém provozu.

Takových příslibů je kolem Maestra dost a na některých místech má člověk skoro dojem, že pod každou druhou funkcí najde drobné „soon“. Nejvíc nám chyběla aplikace pro telefon. Na velkém monitoru vypadá stěna obalů pěkně, jenže kvůli každému dalšímu albu se z poslechového místa k počítači chodit nechce. Tvůrci s mobilním ovládáním pro iOS a Android počítají. V listopadovém provozu na macOS jsme navíc zažili nejeden pád i zaseknutí aplikace. Spolu s vracející se indexací to vytváří dojem „skoro-betaverze“. Jsou to vesměs věci, které další vývoj může napravit. Už dnes se dá dobře pochopit, proč někdo bude chtít Maestro kvůli Qobuzu a přímému předání souboru vyzkoušet. Přesun dlouho budované knihovny z Roonu je přece jen větší rozhodnutí.
Zvuk, zvuk a zase zvuk
Zásadním slibem Paula McGowana je u Maestro „mimořádná zvuková kvalita“. Tak jsme to tedy vyzkoušeli. Protože lokální knihovna na nás nepůsobila úplně dobře, spolehli jsme se výhradně na Qobuz a několik vytipovaných alb.
Poslech probíhal na Bluesound NODE (Gen 4) / Accuphase DAC-60 / Accuphase E-700 / Fyne Audio F1-5 / Fyne Audio S-Trax, stejně tak na Eversolo DMP-A6 Gen 2 / Cambridge CXA81 / XAVIAN Unica. Ale samozřejmě i na Métronome DSC / Norma Revo SC-2 LN / Norma Revo PA 160 MR / KEF Blade One Meta. O filtrech, kabelech, podložkách a veškerém příslušenství se dozvíte víc v pravém sloupci -->.

Nutno říci, že stačí pustit skladbu jednou přes Roon a jednou skrze Maestro a i na vlastně dostupné sestavě rozdíl snadno uslyšíte. Naprosto identické bity, naprosto identický master a samozřejmě nerozdílný řetězec – a přesto je to jinak. Ne dramaticky, to zase ne. Slibovaný „enormní skok“ tak je spíš marketingovým tahákem Paula McGowana.
Nicméně už sám fakt, že jiný způsob zpracování digitálních dat způsobuje vnímatelný rozdíl, je fascinující. Pošlete-li data napřímo tak, aby si je zpracoval streamer samotný, působí vřeleji, tak nějak bohatěji a tučněji. Na druhou stranu Roon se nám zase vždy zdál konkrétnější, se zřetelnější detailností, byť sušší.

Faktem ale je, že změny jsou to sice slyšitelné, nicméně přítomné v takové míře, že na ně po pár albech zapomenete a přestanete je řešit. Pokud bychom museli udělat závěr, pak skutečně Maestro působí „analogověji“ v tom poněkud nepřesném slova smyslu, který se v audio světě rozmohl. Roon je tím pádem na opačném pólu, tak nějak „techničtější“. Není to rozdíl, kvůli němuž byste neměli spát nebo dokonce museli začít hledat v rodinném rozpočtu peníze na předplatné Qobuz a Maestro. Ale může to být příslib věcí příštích. Za nás Maestro není vůbec špatnou alternativou k dlouhodobě trochu „spícímu“ ekosystému Roon, je tu vidět chuť k vývoji a pokud za pár měsíců všechno dospěje do finální podoby podle všech momentálních slibů, bude to rozhodně atraktivní domácí knihovna a přehrávač.
Na závěr ještě důležité provozní info. Pravidelné předplatné Maestra vychází podle dolarového ceníku na 9,99 USD měsíčně, případně 99,90 USD ročně (v Evropě ale nabízí 89 EUR / rok). Na vyzkoušení je třicet dní bez zadávání platební karty. Předplatné Qobuzu se hradí samostatně, pro poslech vlastní sbírky ho nepotřebujete.
EUR 89,- / rok
FOTOGALERIE
https://www.hifi-voice.com/teorie-a-praxe/7557-maestro#sigProIdb03cad25ae
--- --- --- --- ---
KLADY
+ zajímavý koncept
+ pěkný vzhled a výtečné napojení a ovládání Qobuz
+ fajn playlisty
+ skutečně jiný zvuk než identická skladba z Roon
+ Roon působí přesnější, ale sušší, Maestro bohatší, barevnější a hutnější
ZÁPORY
- současná (vývojová) verze je pomalá, navíc ne úplně stabilní
- procházení NAS je trochu kostrbaté a pomalé
- DSD jen po USB
- pouze Qobuz (a lokální data)
--- --- --- --- ---
VÝROBCE: PS Audio | www.maestromusic.app



















































