Jméno Pata Methenyho figuruje na pomyslné kytarové hoře až někde úplně na špici. Bezpochyby se najdou i lepší kytaristé, rychlejší, přesnější, nápaditější či alespoň originálnější, ale Metheny disponuje kombinací talentu, skladatelského i hráčského fortelu a jakési všeobecné stravitelnosti a přitažlivosti, kdy jeho hudba (alespoň její většina) dokáže potěšit i jazzu neuvyklé posluchače a nezastrašit je složitými tónovými konstrukcemi. Jeho poslední sólové album „Day Trip“ vyšlo v polovině loňského roku a zaslouží si pozornost. Už proto, že mnohem častěji než sólově hraje se svými stálými spoluhráči či spolupracuje s pečlivě vybranými nezvyklými až exotickými hudebními partnery.
Poslední album obsahuje deset původních skladeb a celé je nahráno v celkem obvyklém obsazení kytara – bicí – basa, ovšem nikoliv členy Methenyho ustáleného tria, ale s Christianem McBridem (basa – hrál např. s Jamesem Brownem, Herbiem Hancockem či Chickem Coreou a jeho talent jde skrz naskrz žánry od jazzu, přes funk až po moderní fusion nebo hip hop) a Antoniem Sanchézem (bicí – který se s McBridem se potkává ještě při spolupráci s Chickem Coreou, ale hraje též s Chrisem Potterem, Avishai Cohenem či Johnem Patituccim).
Od úvodního tracku „Son of Thirteen“, kdy se skupina uvádí před posluchači, dává vašim uším okusit čeho všeho jsou schopni a jaký asi bude následující hudební zážitek až po konečnou titulní „Day Trip“ se jedná o vyrovnané, kultivované a vesměs klidné a nepřekvapivé album. Ona nepřekvapivost je asi jedinou výraznější (a velmi, velmi relativní) slabinou celého dílka. Kdo očekává progresi, mnohovrstvé a složité aranžmá či zážitek pro nejnáročnější, bude zklamán. Metheny se spoluhráči nabízí tentokrát pozvánku na pohodový výlet, jak už ostatně říká sám název celé desky. Občas se dostaví střídání tempa, napínání posluchače a houpání na zvukových vlnách, sem tam zazní i rychlý rytmický poklus – „Let´s Move“ – ale většina je tak nějak hezky poklidná a zasněná – jako typická „Snova“.
Metheny se nevyhne ani troše patosu a cíleného hraní na city, tak nějak mírně přehnaně americká je „Is This America?“, která pláče na tragédií obětí hurikánem zničeného New Orleans. Vyjadřování se k aktuálním tématům je vždy ošidné, dělá-li to hudebník ještě k tomu beze slov, je to o to složitější a i když nemíním zlehčovat jakkoliv smutek čišící z výše zmíněné události, jazz prostě asi není v téhle věci úplně ideálním vyjadřovacím prostředkem.
Krásný celodenní výlet po všech kontinentech (tu slyšíme náznaky samby, tu moderního amerického jazzu, tam zase jazz typicky novoorleánský a támhle zase vliv evropské školy či africké nespoutanosti...), to je ve zkratce „Day Trip“. Nijak zvlášť poslechově náročné, o to však příjemnější na jakoukoliv chvíli, ať už má hrát jako decentní kulisa či zabrat celý váš momentální svět. Zvukové obrázky ze všech koutů planety s sebou nesou tolik pozitivní energie, kolik jen je možné vtěsnat do hodiny muziky. Methenyovsky profesionální a příjemná hudba i bezchybná zvuková kvalita (pro Pata Methenyho celkem typická) jsou beze sporu hodny jednoznačného doporučení.
