Sympatická vídeňská firmička na výrobu reprosoustav Vienna Acoustics si už od založení roku 1989 drží takový klidnější, nijak nabubřelý přístup a přitom do svých elegantních konstrukcí vetkává až překvapivé množství inovativních nápadů a řešení v čele s tím, že si vyvíjí a vyrábí vlastní netypické měniče, u kterých se hlavní duše firmy, zakladatel Peter Gansterer, nebojí postupovat podle úsloví „účel světí prostředky“.

Takovým benjamínkem firemní nabídky jsou kompaktní dvoupásmové regálovky Haydn Symphony Edition Signature (úderné a snadno zapamatovatelné názvy nejsou nejsilnější stránkou vývojářského týmu), sázející u reproduktorů ještě stále na technologii předchozí generace, ale jinak „remasterované“ podle aktuálních firemních poznatků.

Kabinety z MDF profilů jsou bytelné, rozdělené do tří spojených celků – tlusté přední desky, neméně robustní desky zadní a ozvučnice mezi nimi. Vpředu jsou namontované dva reproduktory a odznáček s logem, vzadu je kovový výdech bassreflexového nátrubku a pod ním poměrně veliká deska s jedním párem reproterminálů a nezbytnými ozdobami v podobě ledasjakých inskripcí a Haydnovy siluety. Terminály jsou velké, pevné a působí velmi solidně.

Čelní a zadní deska mají zakulacené a maličko sražené hrany, celkové zpracování vzbuzuje dobrý dojem, přestože se třeba Vienna Acoustics nijak nesnaží krýt šrouby košů či jinak lehce omezit technicistní detaily.

Uprostřed široké planžety pod řídce tkanou kovovou krycí mřížkou trůní měkký látkový vrchlík, který si firma během výrobního procesu ručně lakuje. Pod ním je osvědčený kónus s průhlednou membránou, skrze níž prosvítá systém žeber, táhnoucích se od středu k okrajům a zpevňujícím kritické body, což zvyšuje zatížitelnost a snižuje zkreslení. Materiálem je X3P, což značí směs tří různých polymerů. Oba měniče jsou dílem vnitrofiremního vývojového oddělení, přičemž výškáč má mírně nadstandardní průměr 2,8 cm, zatímco středobas nabízí 15,2 cm.

Frekvenční výhybka je dvoupásmová, dolnopropustný filtr pracuje se strmostí 6 dB / oktáva, hornopropustný pak 12 dB na oktávu. Je tu použit mix cívek s pevným i vzduchovým jádrem (oboje s tolerancí pod 1%), odpory mají stejně přísnou toleranci a dále se používají MKP kondenzátory.

Výrobce udává frekvenční rozsah 40 – 20 000 Hz, citlivost 88,5 dB a impedanci 4 ohmy, vše bez dalších podrobností. Fyzické rozměry ozvučnic jsou: šířka 17,4 cm, výška 36,1 cm, hloubka 26,5 cm. Jeden kus váží 10 kg.

Vienna Acoustics Haydn SE Signature jsme poslouchali v základní redakční sestavě s Norma Revo SC-2 LN / Norma Revo PA 160 MR, zdrojem signálu byl Roon hnaný buď přes Teac NT-503 nebo EverSolo DAC-Z8, načež se srovnávalo s Fischer & Fischer SN-70 a to na kombinaci kabelů Nordost Valhalla 2, Nordost Heimdall 2, KrautWire Super Symetric Gold a VYDA Laboratories ORION.

Na to, že ozvučnice jsou vlastně skutečně malé, tak se do nich vešla slušná část kontrabasu Charlieho Hadena, nahraného v „Goodbye“, kde mu zpívá Diana Krall („Sophisticated Ladies“ | 2010 | Emarcy | 0602527508160). Reprosoustavy v sobě nesou ten klasický styl větších sourozenců s akcentem na elegantní brouknutí, hutnost a barevnost, aniž by se však bas rozostřil do nějaké rozmazanosti. Prim hraje poddajnost a houpavost, je to jako když bedničky nenuceně předou. Do hloubky mají logické limity, ale v reálu dojdou s energií klidně o 10% níže, než byste jim podle rozměrů odhadli. Bas tedy jako celek hraje s muzikální elegancí a plností, spíše než s dokonale zaříznutými tóny.

Trochu níže byl položený i zvuk v „Until“ od Bee Gees („Spirits Having Flown“ | 1994 | nahráno 1979 | Polygram | 827 335-2), což u této lehce éterické skladby byl trochu netypický zážitek. I tady ovšem odvádí Haydn SE Signature vynikající práci z pohledu toho, jak organicky a harmonicky jejich zvuk působí. Čert vem, že Gibbův falzet má trochu důraz vespod, což lehce přizemňuje jeho lehkost – není tu ani špetka uspěchanosti, s až zenovou elegancí se hudba nese a příjemně hladí. Čistě technicky pak ale reprosoustavy nemají ani vůbec špatné rozlišení – vokál je konkrétní, ohraničený a působí plasticky, takže i když na to jde trochu po svém, výsledek zní přirozeně.

Mírně zvonivý vršek „After Dark“ Andyho Gibba („Greatest Hits“ | 1991 | nahráno 1980 | Polydor | 511 585-2) ukázaly reprosoustavy s neokázalostí, přitom ale cinkání činelů působí čistě a zněle. K tónům se nepřidává žádná brilance navíc, nikam netlačí a hrají lehce, přitom ovšem s dobrým objemem a váhou, není to rozhodně jen nějaký ševel. Snad i díky celkovému vyvážení (i tady je cítit hutnost a snaha o vzbuzení dojmu větší reprosoustavy) nemáte pocit, že by Vienna Acoustics extrahovaly i ten nejposlednější detail. Díky čistotě a dobré kontrole odpovídající třídě vyšších desítek tisíc je samozřejmě čitelnost v pohodě, snad to jen není audiofilské ladění pro milovníky nejkřehčích nuancí.

Rozhodně jsme ocenili, že se přednes „nerozsypal“ ani při vyšší hlasitosti, do které se pustili členové Emerson String Quartet v Šostakovičově „Smyčcovém kvartetu č. 1 v c dur, op. 49“ („The String Quartets“ | 2006 | nahráno 1999). I v nadrealistické poslechové úrovni kolem 90 dB na poslechovém místě si hrají Haydn SE Signature vlastně pořád to svoje, zvuk je sytý a hutný, měkčí a poddajný, barevný a harmonický, jedním slovem příjemný. Energie je tu pro menší místnosti dost, váha díky mírnému akcentu taky vůbec není špatná a kontrola je tak nenuceně přirozená – nemáte pocit kdovíjaké autority, ale každé smýknutí smyčce přes struny je vlastně konkrétní, samozřejmé.

Pizzicato z Ligetiho „2. smyčcového kvartetu“ v podání Artemis Quartet („String Quartets 1 & 2“ | 2005 | nahráno 2000 | Virgin | 0946 336934 2 5) umí být úžasně konkrétní až pichlavé, Vienna Acoustics přímočarým tónům lehounce srazí hřebínek, mírně je zakulatí, ale dají jim absolutní neagresivnost, klid a velikou dávku organičnosti. Přestože tedy přistupují Haydn SE Signature k hudbě trochu svou cestou, na hony vzdálenou technicistní analytičnosti, rozlišení je dobré, odpovídající vyšší kategorii, byť neosloví ty, kteří by brnknutí struny ocenili tvrdé a zářivé řízné jako diamant.

Scéna v duetu „Quanto amore! Ed io spietata!“ z Donizettiho opery „Nápoj lásky“ v podání Cecilie Bartoli a Bryna Terfela („Duets“ | 1999 | Decca | 458 298-2) není obrovská, nicméně oba hlasy v ní byly zakotveny už velmi dobře, dokonce s náznakem hloubky a i když Vienna Acoustics jsou takové jemnější a hrají primárně na harmoničnost a ne technicistní holografičnost, tak přehlednost je bezproblémová, pravolevá organizace též, navíc je slušná prostorovost podtržena celkově elegantním, líbezným laděním.

Šlapající, hutně nahraná „I Like It“ od Dixie Chicks („Taking the long way home“ | 2006 | nahráno 2003 | Columbia | 8287680792) měla elegantní a sytý základ (a že basu je na malé ozvučnice požehnaně), který kupodivu ani při vyšší poslechové úrovni nemá tendenci dunět. Středy jsou vysloveně krásné – hebké, sladké a barevné, přes svou hřejivou jemnost navíc dobře čitelné, zcela prosté nějaké nutkavosti či nervozity. Líbilo se nám, jak se hudba harmonicky převalovala a tekla, ne úplně rychle nebo dravě, ale pořád s citelným, řízeným tepem a pocitem, že to prostě zábavně šlape.

Malé Vienna Acoustics Haydn SE Signature jsou poměrně drahé, ale s ohledem na to, že jde o ruční práci z Vídně a že nabízí skutečně štědrou dávku muzikálnosti pro pohodový poslech, to je cena prémiová, avšak ne iracionální. Pokud hledáte kompaktní a přesto dobře, sytě, hlavně ovšem plnokrevně, šťavnatě a muzikálně hrající reprosoustavy, které hudbu vykreslují organickým, klidným a víc než zábavným stylem (i když lehce po svém), pak jste u Haydn SE Signature na správném místě.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 50 metrů čtverečních, standardním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, koberce, velké plochy sedaček, rozlehlá knihovna, podhled vyplněný vatou, záclony a těžké závěsy,...), byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Navzdory poslechovým zkušenostem je na grafu celkem vidět akcent na výšky a bas v zásadě zarovnaný, nedominantní, jdoucí k celkem běžné úrovni 50 Hz. Lehký akcent má oblast pod 1 kHz, naopak mezi 1 500 a 6 000 Hz je energie potlačená, což bývá trik pro omezení případné nežádoucí ostrosti. Zdůraznění výšek je pak relativně signifikantní, subjektivně se ale rozhodně takhle výrazně nic neprojevovalo. Pozitivní je celková nesměrovost soustavy.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) – celý pár

Zde možná leží odpověď na to, proč se reprosoustava z referenčního měřícího místa zdá být téměř protikladná oproti vnímanému poslechovému dojmu. Na poslechovém místě je totiž rázem frekvenční odpověď prakticky srovnaná, není tu žádné zvýraznění výšek, zato trochu basu navrch a ten jde v plné síle až do oblasti kolem 45 Hz (což je s ohledem na velikost velmi solidní).

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Profil celkového zkreslení nijak nevybočuje z dobrých standardů, snad jen pod 150 Hz celkem rychle zkreslení roste, což může být známka toho, jak středobas a bassreflex zkouší dohnat hutnost a hloubku basů. Přestože je vyšší, než obvyklé, nezdálo se poslechově, že by kriticky zabarvovalo reprodukci.

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Na rozklíčovaném grafu je vidět, že zvýšená míra zkreslení je čistě druhou harmonickou, která může být důvodem, proč basy zní vřeleji a líbivě.

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Impedance má běžný, nepřekvapující, zcela korektní a nijak komplikovaný průběh. Drží se prakticky všude nad 5 ohmy, nenese žádné náznaky rezonancí a ukazuje díky prvnímu sedlu ladící kmitočet 55 Hz. Také elektrická fáze je jako ze šablony „normální“, průběh je bez extrémů, velkých zátěží nebo vyslovených problémů. Haydn Symphony Edition Signature budou nekomplikovanými partnery pro běžné zesilovače.

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ × ] | VELKÁ [--> 40m2] [ × ]

Kč 74 480,- - černý lesk / bílý lesk / třešeň

Kč 85 580,- - rosewood

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ melodický a nenásilný přednes

+ dobré zpracování

+ plný zvuk

+ poslouchají se dobře s prakticky jakýmkoliv žánrem

ZÁPORY

- cena je za malé bedničky trochu prémiová, ne že ne

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Mareka Audio | www.marekaaudio.cz 

fSdílet

Tweet