Pro nemalou část posluchačů zůstává Spendor stále určitým ztělesněním ideálu a živou legendou. Při každém střetnutí s legendou je však těžké zachovat odstup a nesklouznout do vyjetých kolejí. Navíc zde číhá nebezpečí dokonce ze dvou stran, a to nepodlehnout dosavadnímu kultu firmy a omlouvat určité vnímané nedostatky sám před sebou, nebo naopak, snažit se za každou cenu najít chyby a pokládat to dokonce za otázku jisté osobní cti. Takže i já se budu snažit při tomto „obcování s legendou“, shodit ze sebe břímě kladných hodnocení z periodik celé planety a přistoupit k poslechu bez předsudků, s naprostým uvolněním a čistou hlavou.
Jak tedy vypadá nová 5,4kg vážící soustava SA 1? I tento model je osazen tradičním středobasovým reproduktorem s mléčně průsvitnou polymerovou (ep38) membránou, která je známa svým velmi dobrým vnitřním tlumením, omezujícím vznik nežádoucích rezonancí a parazitních kmitů. Novinkou však je jeho průměr, který tentokrát činí 150mm. Rovněž výškový měnič změnil velikost na současných 22mm. Dělící frekvence zůstává tradičně velmi vysoko, až na 4,8kHz, takže celé, pro ucho kritické pásmo, obsáhne měnič středobasový. Nominální impedance soustavy činí 8 ohm, citlivost 85dB a rozměry pouhých 165x190x305mm. Ozvučnice jsou pokryty dokonalým klavírním lakem, nesou jednoduché terminály WBT a co je nejzajímavější, i při takto malých rozměrech jsou konstruovány jako uzavřené!
Jaké poznatky přineslo dvoutýdenní soužití s SA 1? Co se mi líbilo více a co méně?
Několik postřehů z poslechu uvedu v následujících řádcích:
Začněme poslechem alba Visible World Jana Garbarka, který přinesl mnoho úžasných zážitků, ale i některé pro mě nepříliš povzbudivé poznatky. Předně, to co mě velmi zaujalo, je veškerá tzv. ruční práce perkusistky Marilyn Mazur a jejich kolegů Triloka Gurtu a Manu Katche. Je to opravdu zážitek poslouchat tuto „paličkovanou“ z takto malých monitorů, jejichž zvuk je velmi detailní a otevřený. V tichých pasážích proto můžeme perfektně rozeznat a lokalizovat jednotlivé dopady paliček na činely a různé zvonečky i údery prstů do kláves piána. Vše je přesně lokalizované v prostoru, realistické, nepřikrášlené. Malinký problém však mám s kontrabasem Eberharda Webera, který je ve vyšších polohách docela dobře čitelný, rychlý a ohraničený, nejnižší tóny však chybí a občas to ve mně vzbuzuje dojem, že tento můj milovaný basista odešel z nahrávání, nebo se nám prostě tentokrát nevešel do reprosoustav. Zato Jan Garbarek pro změnu místy vyčníval až příliš, jeho nástroj zněl ve vysokých polohách trochu jedovatě, příliš výrazně a zněle, pro mé uši až nepříjemně. Zabarvení však bylo dobré a jednotlivé tóny velmi čisté, v méně vypjatých pasážích byla radost ho poslouchat. Takže když to shrnu, při poslechu tohoto alba jsem si užíval hlavně všech perkusistů, a věřte že bylo čeho.
Podobné dojmy jsem zaznamenal i na albu Stinga. V celkovém projevu soustav je od počátku znát, že se jedná o produkt z vyšší cenové kategorie. Nazval bych ho dokonce takovým „aristokratickým“. Já sice basy moc nemusím, miluji regálové soustavy a jsem na jejich podání nízkých kmitočtů navyklý, zde jsou však opravdu pouze naznačeny a místy ani to ne. Spíše si je tam domýšlím sám. Posluchače však nejvíce zaujme pravděpodobně podání středních kmitočtů, které působí velmi otevřeným dojmem, zní detailně, dynamicky, syrově, agresivitou však netrpí. Každopádně toto pásmo působí velmi zajímavě, svým způsobem originálně a odlišuje tyto soustavy od jiných výrobců. Např. ve zvuku akustické kytary je až příliš mnoho znělosti na úkor jemnosti a uhlazenosti, detaily vnímané v pozadí jsou sice rozlišeny, ale poměrně slabě a podání barev je téměř monotónní. Rovněž výšky působí trošku syrovým až písčitým dojmem, triangl nezní tak čistě a zároveň jemně, jak jsem zvyklý. Prostě chybí mi tady taková ta éteričnost všech zobrazených detailů.
Vykreslení prostoru a lokalizace jednotlivých nástrojů je dobré, řekl bych standardní. Do přesného bodového posazení všech jednotlivých tónů přece jen něco schází.
Myslím, že především tyto skutečnosti zaujmou většinu posluchačů jako první. Některým to bude vyhovovat, jiným se může jevit otevřenost středů až příliš výrazná. Vyplývá to zřejmě ze skutečnosti, že schází fundament nízkých kmitočtů, takový ten hudební základ. Náš sluch se pak soustřeďuje pouze na malé nedostatky v pásmech vyšších. Při dlouhodobějším poslechu potom schází pocit klidu, uvolnění a odpočinku, bez hledání jakýchkoli nedostatků.
I projekt Mino Cinela přinesl podobné poznatky jako poslech Stinga, přesto jsem v tomto případě měl znatelně lepší pocit. Předně mě zaujalo opravdu výborné zobrazení prostorové scény ve všech směrech. Přesná, bodová lokalizace nástrojů, velmi naturalistické podání perkusí jako celku, i jednotlivých úderů a zvuků, vykreslení všech činelů, bubínků a chrastítek přesahující rozteč soustav a působící velmi názorně a přesvědčivě. O tomto rysu jsem se již zmiňoval dříve, nezbývá mi než zopakovat, že se jedná o velmi silnou stránku těchto monitorů. Přes zdůrazněné sykavky a určitou syrovost v celkovém projevu, byl poslech tohoto CD pro mě velkým zážitkem. Věřím, že takto otevřený projev, místy až na hranici agresivity, bude mnohým posluchačům vyhovovat a budou nadšeni. Můj poslechový prostor má zhruba 17m2, dá se předpokládat, že v ještě menší místnosti i nízkých kmitočtů bude dostatek. Ale i zde jsou rychlé ruce a prsty M. Cinela přímo zhmotněny před námi, což je fascinující. A až budou soustavy řádně rozehrané, zajisté se ještě zlepší čistota podání jednotlivých úderů, nebo dopadů dřevěných paliček na činely. Zatím absolvovaly soustavy zhruba 40-50 hodin provozu, takže optimum je ještě daleko.
Přesto musím konstatovat, že toto album zní opravdu výborně, nepociťuji zde takový znatelný nedostatek nízkých kmitočtů, naopak zvuk basy je rychlý, důrazný a přesný, je dokonce hnacím motorem celé nahrávky. Takže dojem, že někdo z muzikantů odešel předčasně z nahrávání je opravdu velmi individuální a souvisí pravděpodobně více s nahrávkou než s možnostmi soustav.
A hned další nahrávka mi tento dojem do puntíku potvrzuje. Překrásný zvuk akustického kontrabasu zaznamenaný na prvním CD skupiny Alvik, je Spendory vykreslen skvěle. Důrazně, přesně, rytmicky a dostatečně barevně. Až na několik pasáží, které už nejsou frekvenčně v dosahu těchto soustav, bylo celkové podání i prostorové zobrazení příjemným překvapením. Silnou stránkou jsou opět všechny perkuse a dřívka, rovněž zvuk flétny působí výborně, naturálně a přesto jemně. Jediné, na co bych snad mohl upozornit, je místy až příliš mnoho zdůrazněných sykavek v hlase zpěvačky. Celkově však byl poslech tohoto alba opět příjemným zážitkem. V přítmí pokoje tyto černé monitorky nejsou ani vidět, pro svou velikost. Ale jaký zvuk dokážou vyprodukovat při poslechu tohoto alba, je až k neuvěření. Navíc umí naprosto zmizet ze scény, takže vše se odehrává přirozeně před posluchačem, jakoby tam zdroje zvuku vůbec nebyly.
Jak je to vlastně s těmi sykavkami, jsme si ujasnili na albech Cassandry Wilson a Loreeny McKennitt. Zatím co druhá jmenovaná s nimi problémy neměla, Cassandra s nimi problémy má téměř vždycky. Avšak tím, že celkové podání těchto soustav je takto otevřené a dravé, všudypřítomné sykavky ani nejsou natolik nápadné a nepůsobí tak negativně jako jindy. Jsou více součástí celkového projevu, který někomu vyhovuje více, někomu méně, jako vše kolem nás. Hlas zpěvačky je totiž i přesto přímo fascinující, plný napětí a barev, a další nástroje rovněž nezůstávají pozadu. Např. viola a kytary zní velmi působivě a naturalisticky. Nejnižší tóny kontrabasu však opět chybí a tím v některých pasážích hudba docela ztrácí na důrazu, což je škoda, protože jinak je dojem výborný. Pokud bych se ještě krátce vrátil k L.McKennitt, tak musím poznamenat, že místy, ve vysokých vypjatých pasážích mi její hlas připomíná příliš znělý a výrazný zvuk saxofonu J.Garbarka. Ostatní nástroje zní ale výborně, s opět excelujícími perkusemi se poslech znovu stává velmi příjemným prožitkem, plným detailů výborně zobrazených v prostoru.
Ani poslech klasické hudby nepřinesl žádný zvrat do dosavadních zjištění. Musím vypíchnout např. úžasnou kytaru Pepe Romera, skvělé podání smyčců i výbornou čitelnost všech nástrojů v orchestřišti při interpretaci J. Rodriga. Tiché, komornější pasáže zní úchvatně, přestože kontrabasy chybí. V úsecích forte žesťové nástroje trochu píchají do uší. Podání smyčců a klavíru je výborné i v nahrávkách A. Dvořáka a housle A.S.Mutter, evokující slavičí zpěv jak při interpretaci Brahmse, tak Vivaldiho, jsou balzámem na duši. U obou autorů vyniknou především tiché a tklivé pasáže a jednotlivé nástroje v nich. Vůbec, komornější díla těmto soustavám vyloženě sedí, dokážou nám zde podat hudbu plnou detailů a barev s výborným prostorovým rozlišením. Velké orchestry s celou svou majestátností se přece jen do těchto bedýnek nevejdou, vlastně ani nemůžou. Podobné pocity jsem zažíval i při ukázkách hudby rockové, takže jsem po několika ukázkách tuto snahu vzdal.
Podle mých skromných poznatků naprosto univerzální soustavy nalezneme jen stěží. I zde se nám potvrzuje, že některé žánry sedí Spendorům více, jiné méně. A totéž platí i pro konkrétní nahrávky ze stejného žánru. Pokud se jim trefíme do noty, odvděčí se nám opravdu mimořádným zážitkem plným drobných detailů, nuancí, barev a skvělého prostorového zobrazení. Pokud jim nahrávka nesedne, je třeba sáhnout po jiném albu.
Závěrem chci jen poznamenat, že soustavy byly provozovány jak s velmi výkonným tranzistorovým koncovým zesilovačem Treshold, tak s několika modely integrovaných síličů lampových a poznatky výše uvedené byly v podstatě totožné.
VIZITKA PRODEJCE aneb KDE NAKOUPÍTE
KAS Audio – Tomáš Kalina
www.kasaudio.cz / www.spendor.cz
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
+420 602 406 436
