Italské hi-fi má snadno rozpoznatelný šarm a šmrnc, který nemá nic společného s technickou stránkou věci. Prostě tak nějak poznáte, že produkt je právě z Apeninského poloostrova. Do tohoto ranku spadá také výrobce reprosoustav Opera, jehož historie se táhne až k roku 1989 a sídlí v oblasti města Treviso, kousek na sever nad Benátkami. Nejnověji se firma pyšní druhou generací série Classica, v níž vládne nejvyšší sloupek Quinta v2.

Lehce neobvykle – možná „velmi italsky“ – pojaté kabinety můžete mít buď v dekoru rosewood nebo netypicky a moderně v cementové šedi, připomínající skutečně do jisté míry dnes populární stěrku. Čelo tvoří kožená rovná plocha se čtveřicí reproduktorů, dole i nahoře obloukem přecházející do vršku a spodku se stejným materiálem; při pohledu z boku vytváří profil lichoběžník, kde předek je nejdelší stranou. Zepředu je také Quinta v2 širší než vzadu, což vytváří celkový dojem štíhlosti a nenápadnosti, navíc absence paralelních ploch minimalizuje riziko vzniku stojatého vlnění uvnitř. I navzdory relativně výraznému systému ližin a hrotů, na nichž stojí.

Zadní partie mají obvyklou podobu, kožený pruh tu dále pokračuje. Dole se nachází destička, jíž proniká jeden pár reproterminálů, o kousek výš najdete bassreflexový systém, rovnou s dvěma výdechy.

Opera říkají, že „prioritizují poslechové zážitky před standardními měřeními, protože ta často nezvládnou zachytit (jimi preferované) audiofilské kvality“. I proto volí pro osazení měniče dodávané dánskými Scan-Speak jakožto zakázkové modifikace.

Na výškách pracuje 2,6 cm široká tkaná membrána s dvojitým feritovým magnetickým členem, o středy se stará 15 cm kónus z lakovaných skelných vláken a konečně basovou sekci tvoří dvě 18 cm hliníkové membrány v černém eloxu.

Do výhybky s filtry 250 a 2 300 Hz vložil výrobce mimo jiné komponenty Vishay (neindukční odpory) a Mundorf (kondenzátory), což prý zajišťuje optimální podání hudební scény, pro firmu zásadní hodnotu, podle níž hodnotí reprodukční kvality.

Jmenovitá impedance činí 6 ohm, ač klesá až na úroveň 4,3 ohmu, citlivost dosahuje 91 dB / 2,83 V / m a frekvenční odpověď začíná u 42 Hz, přičemž na opačném konci naměříte v toleranci -3 dB 21 000 Hz.

Quinta v2 mají na výšku 110 cm, šířka ukazuje 23,7 cm a hloubka 44 cm – to platí pro samotné ozvučnice bez základny, ta má půdorys 31,9 x 52,9 cm a k výšce přidá necelých 6 cm. Váha jednoho kusu je notných 39 kg.

Sloupky Opera jsme měli možnost zkoušet ve studiu AV Center, kde se primárně hrálo na sestavě EverSolo s DMP-A8 a AMP-F10, ale také třeba přes Audiolab 9000A / 9000N. Propojeno bylo různými kabely ze středních pater AudioQuest.

Robustní brumlání basů v „Lovers Rock“ ze stejnojmenného alba od Sade (2000 | epic | 500766 2) protékalo skrze Quinta v2 bylo notně šťavnaté, mělo takový ten typicky jižanský, bohatý, byť spíše měkký a v definici volnější (ač ne nekonkrétní) styl. Jde spíše o takový laskavý, líbivý bas, má vstřícnou vřelost a přitom oddělení jednotlivých tónů není špatné. Líbilo se nám, jak se hloubky ve špičkách dokážou vzedmout a hladit jako teplé letní vlnky, má to takový ten až tělesný charakter. Je fakt, že některé hlubší tóny se zdají být maličko solitérní, dominantnější, ale podporuje to rozhodně onu plavnou plnotučnost.

Zpěv Lary Fabian, Francouzky s překvapivě širokým rozsahem s ohledem na její primárně popovou kariéru, kterým prožívá skladbu „Je Suis Malade“ („Carpe Diem“ | 2009 | Universal | 5319313), se nesl vzduchem vřelý a sladký. Quinta v2 mají zvláštní dar nezatajit štiplavost sykavek v tomto záznamu a přesto hrát se zřetelnou hedvábnou hebkostí, líbivostí a způsobem, který připomíná teplou vodu na okrajích Středozemního moře za vrcholného léta – jen tak ševelí, hřeje, je radost se do něj ponořit. A to i když má svůj specifický styl. Energie je decentní, vládne opravdu hlavně jemnost, možná až elegantní. I středy umí Opera podat tak, že se jakoby rozptýlí všude kolem vás a obemykají poslechové místo.

Ani v nejvyšších frekvenčních patrech není prudká průbojnost, byť Quinta v2 neodhalují studené, jasné a přímé kovové tóny v úvodu „First of May“ v podání Sarah Brightman („The Very Best of“ | 2001 | eastwest | 8573 88362-2) nijak hrubě. Ano, každý dotek paličky vyvolá žádoucí cinknutí s dobrým pocitem křehkosti, leč ne přílišné intenzity, která u téhle nahrávky někdy hrozí. Je zajímavé, že Opera balancují vlastně poměrně neobvykle mezi zřetelností a jemnou nekonfliktností. Ani nahlas pak nejsou nejvyšší frekvence nijak pocitově dominantní.

Prokofjevova „Symfonie č. 1 v D dur, op. 25“ (Sergiu Celibidache / Münchner Philharmoniker | „Symphonies 1 + 5“ | 2004 | EMI | 7243 5 57854 2 8) byla podána tak nějak všeobecně poklidně. S důrazem spíše na barvu, na jemnost, na jakousi všeobecnou delikátnost, nežli na dynamickou výbušnost a našlápnutou energii. Celkový objem zvuku je akorát a zdá se, že Quinta v2 si spíš s lehkostí prozpěvují, než že by působily bouři a drama. Nicméně kontrola je už „z lepší rodiny“, to zase ne že ne, hudební dění je čitelné.

To vlastně platí též pro „Remember“ Hanka Mobleyho („Soul Station“ | 1999 | nahráno 1960 | Blue Note | 7243 4 95343 2 2), kde vnímáte jednotlivé elementy, je to hi-fi s fajnovou organizací, ale přesto dominuje nad tím vším pocit jakési hedvábné pospolitosti a provázání, je to spíše jako tahy štětcem, než holografická reprodukce, měkké, sametové, příjemně tučné… A přesto v téhle krasomalbě není problém zachytit basovou linku Paula Chamberse, pak tenor saxofon hlavního protagonisty, bicí Arta Blakelyho, jsou oddělené, hudební dění plyne. Navíc zůstávají Quinta v2 dost konzistentní napříč připojenými elektronickými partnery. Jistě to nejsou reprosoustavy pro vyznavače analytičnosti a hledače nuancí, rozhodně ale pro ty, kdož chtějí cítit jakési působící kouzlo.

Velmi zvláštní, prostě celkově „jiné“ je pak podání prostoru. „God Particle“ Hanse Zimmera („Angels & Demons“ | 2009 | Columbia | 88697520962) byla velmi výrazná co do šířky, ale i co do hloubky, ozvučnice reprosoustav jako když se zcela a úplně vymažou z prostoru a nechají hudbu, ať se roztáhne směrem k vám, ale i od vás a to všemi směry. Je tu dost místa, až to fakticky působí tak difúzně všudypřítomným dojmem, že zvuky přichází z dálky a staví váš skutečně před zajímavě plastický obraz, jdoucí skoro „až za roh“. Nicméně ani tady nejde o semknutou super konkrétnost, spíše elegantní náčrt, ač vlastně snadno čitelný.

K jakékoliv hudbě se pak Quinta v2 staví vysloveně zpěvně – hoboj Heinze Holligera, solitér, hrající Telemannovu barokní „Fantazii pro flétnu č. 3 v b moll“ („The Artistry of Heinz Holliger“ | 1987 | Denon | DC-8006), působí sytě barevným dojmem, je příjemný, oblý a i když vnímáte každý tón, je tu solidní kontrola i všechno ostatní, hlavní je hladkost, plynulost, též vřelost, s nimiž se vás muzika dotýká. Je to naprosto, ale naprosto nekonfliktní a naladěné „do příjemna“. Výsledkem je poslechový dojem, který nejspíš neumíme s ničím dalším srovnat, protože takové ladění jsme nejspíš už dlouho (možná nikdy) nepotkali. Je velmi své a přesto v něm nechybí potřebný „hi-fi“ pocit. Jako kdyby reprosoustavy přidávaly na sytosti výrazu.

Opera Quinta v2 jsou každopádně originální reprosoustavy. Samozřejmě, že zvenku mají nezpochybnitelně italské pojetí, jsou nápaditě tvarované a už tím se odlišují od většinové nabídky „krabic“. Jejich ladění je pak neméně originální, dokonce v některých aspektech až přemýšlíte, jak ho vlastně slovy popsat. Rozhodně je poslechově libé, příjemné do ucha, naprosto nekonfliktní a podobně. Nejvýrazněji se tu projevuje vřelost a měkkost, taková hedvábná, hladící příjemnost, přes to všechno je ale zvuk dostatečně dobře kontrolovaný, abyste se v něm neztratili, ani komplexnější materiál není problém poslouchat, ač si v každé chvíli Quinta v2 udržují ten svůj konstantní líbezný styl. A pokud se chcete nechat doslova obejmout prostorem hudební scény, tak to jste na správném místě…

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 100 metrů čtverečních, spíš menším zatlumením (kazetový strop, sada panelů Sonitus Acoustics,…), byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Minimálně z běžné metrové vzdálenosti se zdá, že Quinta v2 nejsou originální jen zvukem a designem, ale i tímto. Ačkoliv v rozsahu dejme tomu 500 – 5 000 Hz jsou v zásadě rovné, s drobnou „vaničkou“, která tlumí agresi v nejobvyklejším pásmu s nejnižším polohou u 3 kHz, tak je tu přeci jen znát akcent energie výšek a neobvykle tvarovaný, navíc ne malý pokles mezi 100 a 500 Hz. Energii bychom v plné síle viděli od 40 Hz, mezi touto metou a právě 100 Hz se nachází mírný zdvih, respektive jeho vrchol je v souladu s energií pásma 500 – 5 000 Hz. Naznačuje to, že zrovna pozice na metr od reprosoustav mohla být ovlivněna nějakým artefaktem akustiky prostoru (ale protože měříme reprosoustavy tam, kde se poslouchají, nehýbali jsme s nimi – právě proto jsou níže k dispozici další měření za jiných podmínek).

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli

Situaci s výše popsaným ne úplně standardním frekvenčním průběhem se přeci jen docela změní, když se podíváme na jednotlivé elementy konstrukce. Stále je vidět trochu přidaná energie u výškáče, ale ta se může snadno s přibývající vzdáleností „usadit“. Středový i basové reproduktory však vypadají zarovnaně, bassreflexový systém má o něco více energie, ale nijak neobvykle. Tady vše vypadá víceméně standardně.

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Na poslechovém místě pak situace už vypadá úplně běžně – od cca 100 Hz do nejvyšší konce jsou Quinta v2 víceméně slušně vyrovnané, byť kalota ztrácí energii u zhruba 16 kHz, což však většinou ničemu nevadí a jde o pozvolné ubývání. Je zde patrný peak na rytmickém rozsahu s vrcholem u 80 Hz, první tóny jsou k dispozici u 55 – 60 Hz, což potvrzuje pocit, že Quinta v2 nehrají na masivní basy, ale jiné kvality.

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Průběh impedance je pravděpodobně záměrně kompenzovaný, křivka je totiž podivuhodně rovná a drží se nad 5 ohmy, dokonce bychom řekli, že její většina leží poctivě na 8 ohmech. I vzhledem k absenci jakýchkoliv zhoupnutí a proměn jsou Quinta v2 snadnou zátěží. Ladící kmitočet lze volně odhadnout na cca 40 Hz. V oblasti 180 a 440 Hz vidíme dvě rezonance, nicméně v nijak škodlivé síle, která by se měla projevit ve formě zkreslení při poslechu. Artefakt na nižším kmitočtu víceméně odpovídá „dozvuku“ z bassreflexu.

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

Porovnání výstupu z akcelerometru a klidového stavu ozvučnice

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ +/- ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ +/- ]

Kč 149 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ zajímavý italský design

+ veliký a neobvykle široký i hluboký prostor

+ nekonfliktní, až poetický a příjemný projev

ZÁPORY

- lehce po svém přibarvují výstup a prostor by mohl být maličko zaostřenější

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Horn | www.horn.eu 

PRODÁVÁ: AV Center | www.avcenter.cz 

fSdílet

Tweet