Luxusní, designové ozvučení vyšší třídy už není na trhu ničím výjimečným – zajímavé je, kolik takových produktů vzniká ve Skandinávii, jmenovitě v Dánsku, které se zdá být (vlastně pro audio techniku obecně) až neproporčně silnou velmocí. Jednou z méně známých, ale rozhodně ne úplně mladých (založeno 2007) značek je Davone – firma, která dle svých slov chce snoubit high-endový zvuk a design s ruční výrobou, čímž má vzniknout opravdu luxusní výrobek z všech úhlů pohledu.

Značka má v nabídce poměrně různorodou škálu modelů, klasicky „audiofilně“ pasivních, ale také „lifestyleově“ aktivních a bezdrátových (což je samozřejmě ve spojení s designem logický krok ppro úspěch na prémiovém trhu – ti, kteří chtějí skvělý vzhled ho příliš často nechtějí doplňovat hromadou elektroniky, natož pak kabelů).

U výrobce, který má tak specificky pojaté výrobky a který nabízí originalitu, nelze úplně říct, co je základním modelem – zejména tady, kde Davone nabízí něco, co už se dá svým způsobem nazvat objektem na pomezí designu a umění.

Však se stačí podívat na model Solo – jde o podlahový model kapkovitého, vrcholně organického tvaru, kde dominuje dřevo a černá látka. Bytelnou základnu tvoří těžký kovový kruh, na kterém je elegantně zasazena ozvučnice, vyznačující se absencí protilehlých stěn – každý kousek je zaoblený a nepravidelný. Jedinou (relativně) rovnou plochou zůstává zadní panel, v němž najdete jeden pár reproterminálů (které ze být nemusí, protože Solo lze objednat i v bezdrátové aktivní verzi) a otvor bassreflexu nepřekvapivého tvaru a materiálového pojetí.

Nejvýraznějším prvkem jsou samozřejmě ohýbané boky z desetivrstvé březové překližky s pěkným povrchovým zpracováním. Zajímavé je, že Davone nabízí možnost zavítat do kodaňské továrny a být přítomen procesu výroby, při kterém si „naživo“ vyberete i požadovanou povrchovou dýhu.

Zajímavý je i vnitřní prostor reprosoustav – krom toho, že svým tvarovým pojetím eliminuje vnitřní stojaté vlnění, jsou tu také vnitřními příčkami vytvořené tři nezávislé pracovní komory pro vysokotónový, středotónový a basový reproduktor (právě jeho komora je napojená na bassreflex). Davone Solo jsou pak subjektivně pěkně tuhé – nakonec váží 30 kg, což není při výšce 109 cm a půdorysu 38 x 38 cm úplně málo.

Davone nekonkretizuje modely a výrobce použitých reproduktorů, fakticky jsou nicméně tři v třípásmovém zapojení. Basům slouží osmipalcový basák s hliníkovou membránou a gumovým závěsem, středy má na starosti čtyřpalcový hliníkový kónus s keramickou zpevňující vrstvou a opět měkkým gumovým závěsem. Vysokotónová membrána je pak „klasika“ – průměr jeden palec, hliník, kopulka a zadní tlumená pracovní komora.

Frekvenční výhybka s filtry Linkwitz-Riley (prý pro zdůraznění vyšších středů) má strmost 24 dB / oktáva a přechodové body jsou naladěné na 200 a 2 200 Hz. Výrobce udává nominální impedanci 4 ohmy s tím, že na 450 Hz je minimum poněkud náročných 2,5 ohmu. Citlivost je relativně vyšších 89 dB / 2,83 V / m a udávaný frekvenční rozsah má rozpětí od 30 do 22 000 Hz, byť bez jakékoliv specifikované tolerance.

Davone Solo jsme poslouchali v pražském studiu HIFI CZ, kde k nim byl připojen systém na bázi značky mbl – C31, C51 a C21, zkoušeli jsme ale třeba i Magnat RV 4. Napájeno bylo přes ISOL-8 MIniSub Wave a propojeno přes různorodé modely vyšší třídy od WireWorld. K porovnání mezi jinými hrály mbl 120.

Od poměrně velkého basáku už lze očekávat nějaký ten bas, navzdory celkově poměrně štíhle vypadající ozvučnici pak dostanete baskytaru v Soukupově „Ptáci jsou hloupí“ („Válka barev“ | 1995 | Monitor Records | 660365-2331) celou. Není to pocitově nějak obří zvuk, nezabalí vás do hlubokotónového přílivu, ale basového základu je dost, aby zaplnil menší a střední místnosti bez potíží. Je až audiofilsky decentně tvarovaný a ohraničený, charakterem inklinuje k poddajné brnkavosti a takové nenásilné kultivovanosti. Není to bas nějak dravý nebo dominující, je v podstatě prostý efektu, akcentuje čitelnost, rozmanitost, ale přitom přidává kapku „hezkosti“, aby ani u horších nahrávek nesklouzl zvuk k nepříjemnosti.

Zpěv Tracy Chapman v „Subcity“ („Crossroads“ | 2008 | Warner Music | 8122-79908-9) měl vlastně až nečekaně soustředěný, opět by možná šlo říct audiofilský fokus. Že jde spíše o lifestyle reprosoustavy potvrzuje celkově trochu hladší, sladší naladění, ale nechybí už opravdu dobrá dávka čistoty – je to civilizovaný přednes, absolutně netlačící na pilu, je klidný, je jemný a důstojně přirozený. Možná jen ta špetka přidaného tepla a sametu je znamením, že to není puristický audiofilský high-end, ale také v objemu a zřetelnosti Solo patří do segmentu audia pro náročné. Možná je také cítit lehký akcent na dominanci vokálního rozsahu, nicméně ani to není nijak nepřiměřené nebo dokonce nepříjemné, spíše právě naopak.

Na nejvyšším konci frekvenčního rozsahu – soudě podle činelů v „Silent Night“ (Yellowjackets | „Peace Round“ | 2003 | Heads Up | HUCD 3090) – bylo nicméně energie přeci jen o kousek víc. Jak se ale záhy ukázalo, stačí reprosoustavy „narovnat“, tedy nemí je natočené měniči přímo na sebe – pak se energie srovná. V každém případě bylo realističnost výšek až nečekaně dobrá, plně odpovídající nárokům „statisícové“ třídy. Detaily nejsou úplně tvrdě analytické, ale je to zvuk harmonický, neagresivní a hezky zřetelný, umožňující poslech i řízenějších materiálů beze strachu o ušní bubínky.

V úderné lince bicí soupravy v „Sea Nature“ (Steve Hillage | „Green“ | 1990 | Virgin | 0777 7 87279 2 7) bylo cítit, že Solo přeci jen mají trochu vyumělkovanou, nadneseně elegantní a „kulatější“ styl přednesu. Není to taková ta suchá, tvrdá, autenticky explozivní dynamika, ale zvuku je dost, vyvaluje se s dostatečným množstvím energie, byť možná o něco spořádaněji, než by nutně musel. Solo hodně dbají na čitelnost, na soustředěnost zejména ve středním pásmu a na udržení pohody a to i tam, kde byste jednou za čas ocenili, aby se zvuk dravě utrhl ze řetězu a rána byla skutečně až bolestivě agresivní ranou – to Solo nenabídnou, byť když zatlačíte na hlasitost, oživnou pěkným způsobem, energie už je v menších prostorách až až a přesto neztrácí svůj důstojný glanc.

Že kráčí Solo zejména audiofilskými cestičkami, to potvrdila také „Sly“ Herbie Hancocka („Head Hunters“ | 1997 | Columbia | CK 65123). Přestože zvuk si dál proplouvá ve svém trošičku měkčím, trošičku kulatějším stylu, má dostatečnou organizaci a přesnost, aby byly jednotlivé nástroje už dobře oddělené a konkrétně ohraničené. Není tu žádná násilnost, plnost je pěkná a zvuk je tak nějak až noblesní. Není tu snaha o mikrodetaily, o analytičnost v pravém slova smyslu, je to prostě „jen“ dobrý zvuk, přirozeně nesvázaný, nedušený, v kombinaci s jakousi pospolitostí, organičností se prostě dobře poslouchá a informací je high-endový dostatek.

Prostor hudbení scény v „Ario“ Davea Hollanda („Overtime“ | 2005 | Dare2 | 982 714 2) fungoval opravdu solidně – hlavně pak bylo příjemné, že nebylo nutné strnule sedět na jediném místě, ale bez problémů si můžete stoupnout nebo se pohnout kam chcete a stereofonní báze zůstává patrná, spojitá a dobře přehledná. Ne v úplně holografickém slova smyslu s dokonalým podáním hloubky a bodovou lokalizací jednotlivých zvuků, ale je to přehlednost organického typu asi jako na živém vystoupení. Hudba má férové proporce a tak nějak se vzduchem klidně line a už má poctivě načrtnuté tři rozměry.

Důležité u podobných luxusních lifestyle koncepcí je pak jednoznačně to, jak si poradí s „normální“ hudbou, ne audiofilsky vypiplanými skladbami. A jak se ukázalo, tak „Mind Reader“ od Silverchair („Young Modern“ | 2007 | eleven | elevencd63) i se syrovou linkou zpěvu a říznou kytarou zněla naprosto v pohodě. Hudba má dost síly, dost basu, zachovává rozumnou dávku té žádoucí a autentické ostrosti, nepřeklápí se za žádných okolností a při žádné hlasitosti k agresivitě a vlastně je to celkově fajnový poslech, nekonfliktní, možná lehce „kulatější“, ale dostatečně autentický ve schopnosti předat rockový feeling.

Davone Solo jsou na eleganci zaměřené reprosoustavy – míněno jak esteticky, což je patrné na první dobrou, tak i zvukově, což je nakonec patrné po dvou třech minutách poslouchání, kdy ať už si pustíte prakticky cokoliv, budete odměněni příjemně hladkým, sladkým a kultivovaným projevem až audiofilského typu, který ale onu jistou „až příliš autentickou“ reprodukci oživuje lehkým akcentem na střední pásmo a celkovou nenucenou pohodovostí s dotekem vřelosti. Problém jsou poměrně dramatické nároky na elektroniku, kdy pokud budete chtít hrát hlasitěji, budete muset sáhnout po skutečně špičkových, super stabilních zesilovačích s dobou dodávkou výkonu. V každém případě je ale nutné smeknout před tím, kolik skutečně poctivého high-endu dokázali Dánové z Davone vtěsnat do designu a eleganci podřízených ozvučnic a jak dobře výsledek funguje.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 20 metrů čtverečních s nadstandardním zatlumením různorodými panely.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Propad ve frekvenční odezvě mezi 100 a 200 Hz se jeví jako artefakt místnosti, není ho tak třeba (minimálně v takové výši) brát v potaz. Celkově má Solo lehce skloněnou frekvenční odpověď směrem od basů k výškám, což povětšinou bývá „příjemné“ ladění. Není to charakteristika dokonale vyrovnaná a puristicky monitorová. V přímé ose je vidět trochu výšek navrch, v souladu s lifestyle koncepcí a tím, že takové reprosoustavy nebudou natočené směrem na posluchače, se energie výšek právě v takové pozici téměř ideálně vyrovnává. Celkově není frekvenční odpověď perfektní, ale standard je to dobrý.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (oranžová) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Je zajímavé, že vertikálně jsou Solo poměrně nenáročné, takže jejich zvuk bude blízký, ať už se skulíte na gauč, sednete si do běžné pozice nebo budete postávat.

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Celkové harmonické zkreslení (žlutá linka)

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (zelená) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Davone Solo má poměrně dosti náročnou impedanční charakteristiku – ne snad v tom, že by křivka ukazovala na nějaké prudké změny nebo významné rezonance (ani jedno tu nenajdete), ale v širokém frekvenčním rozsahu je posazená hodně nízko. Téměř až do 1 kHz se pohybuje v rozmezí 2,5 – 4 ohm, což je skutečně nízko a budete tak potřebovat hodně stabilní a dobře provedený zesilovač. Ladění bassreflexu lze volně odhadnout kousek pod 30 Hz. Elektrická fáze se nicméně povětšinou drží rozumných hodnot, jakkoliv ani tady nejde o vysloveně jednoduchou zátěž – podcenit zesilovač tu rozhodně nebude dobré.

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ +/- ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ +/- ]

Kč 189 990,- - ořech

Kč 199 990,- - hluboký černý lak

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ elegance a styl

+ celkově líbezná a přesto audiofilská zvuková charakteristika

+ se správným systémem se rozehrávají poměrně ochotně

+ nesměrové

ZÁPORY

- velké nároky na elektroniku

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: HIFI GUIDE | www.hifi-guide.cz 

PRODÁVÁ: HIFI CZ | www.hificz.cz 

fSdílet

Tweet