Bruno Putzeys je vpravdě renesanční osobnost, přijde-li na „digitál“ – byl to on, kdo dotáhl koncept zesilovačí s pulsně-šířkovou modulací do stavu, kdy co do technických parametrů představuje světovou špičku, byl to on, kdo vymyslel vlastně první komerčně úspěšný zesilovač třídy D a byl to on, kdo navrhl špičkové algoritmy DSP pro extrémně komplikované reprosoustavy Kii Audio. Nyní on a jeho tým krouží kolem nizozemské značky Mola Mola, kde stojí opět za technologickou stránkou věci.

Nejvýraznějším produktem této značky je patrně v současnosti D/A převodník (s bonusovými funkcemi) Tambaqui. Složení jména je mimochodem zajímavé – Mola Mola je totiž Měsíčník svítivý, zvláštní plochá ryba, okupující se svou tunovou hmotností širé hloubky většiny světových oceánů a Tambaqui je pak sladkovodní druh velké vegetariánské piraně. Zdali jde o to, že firma je mezi digitální technikou jako ryba ve vodě nebo o to, že jde o zvuk maximálně přirozený, byť v exotickém balení, to těžko určit.

Bez problémů nicméně určíte výrobek, nesoucí tato dvě jména – je vizuálně členitý a kombinuje čistotu s bohatostí tvarů. Zejména konvexní čelní panel a vlnovka, tvořící horní stěnu jsou originálními prvky. Konzervativní minimalismus představují jednoduché kontrastní bočnice nebo základna přístroje (tu tvoří v podstatě dvě „kolejnice“ s filcovými podložkami). Všechno je nicméně řádně zpracované a hodné výrazné cenovky. Na čelním panelu najdete centrální displej, který zobrazuje jednoduchým a krásně čitelným způsobem hlasitost i jiné provozní informace. Dále jsou tu čtyři maličká tlačítka, leč v rámci dosažení čistého vizuální efektu řádně nepopsaná a tak se zcela jistě vyplatí používat dálkový ovladač – ať už to bude ten fyzický nebo v dnešní době patrně ten pohodlnější ve formě aplikace pro mobilní zařízení.

Zadní panel byl osazen širokou řádkou vstupů a výstupů, naznačujících, do jaké kategorie Tambaqui míří. Vpravo nahoře je standardní napájecí zásuvka, vedle dvojice 3,5 mm spouštěcích triggerů. Uprostřed pak je pár symetrických XLR konektorů, které vysílají ven zpracovaný signál. Cinche tu nejsou. Naopak je tu dvojice sluchátkových výstupů – jak 6,3 mm jack, tak symetrický XLR konektor. Umístění vzadu je lehce nepohodlné, ale nikoliv neřešitelně, pokud nepřepínáte sluchátka stále sem a tam.

Protože je Tambaqui primárně D/A převodník, dominanci tu logicky má zastoupení digitálních vstupů – běžnou dávku optiky a koaxiálu doplňuje USB, ale i raritnější AES/EBU nebo HDMI podoba I2S standardu. Je tu i ethernetový konektor, ten slouží primárně pro příjem pokynů ovládací aplikace, pro streaming přes UPnP nebo jiný „otevřený“ standard bohužel nikoliv. Na druhou stranu je Tambaqui certifikovaný pro Roon, takže síťové přehrávání je dostupné a máte-li čtvrt milionu na převodník, máte nějakou tu tisícikorunu i na Roon, který je mimochodem stejně geniálním řešením pro každého audiofila. Naopak ze světa „běžných lidí“ je tu integrovaný Bluetooth s podporou aptX.

Výrobce v propagančních materiálech říká, že Tambaqui je „Digitál tak dobrý jako analog“. Chce toho dosáhnout za pomoci diskrétně navrženého D/A převodníku, který se vyhýbá jakýmkoliv běžným řešením. Vnitřek přístroj je rozdělen na dvě obvodové desky.

Nejprve je vstupní signál z libovolného zdroje upsamplován na rozlišení 32 bit a mimořádně vysokou vzorkovací frekvenci 3,125 MHz. Poté je vše převedeno s pomocí tvarování šumu na pulsně-šířkovou modulaci signálu.

Signál v této podobě následně putuje na druhou desku plošných spojů s dual mono koncepcí. Tam jsou v podstatě dva nezávislé moduly D/A převodníku. Používají se tu 32 stupňové FIR filtry a následně přijde na řadu proudově-napěťový převodník s filtrem čtvrtého řádu. Pulsně šířková modulace je v tomto bodě převedena na spojitý analogový signál. Výrobce udává, že se tak děje s odstupem signálu a šumu lepším než 130 dB, což je naprosto špičková, unikátní hodnota – v praxi jde o čistotu, díky níž by měl vyniknout maximální potenciál všech dnes dostupných formátů, lhostejno zda jde o PCM 32 bit / 384 kHz či DSD256. S obojím totiž u Tambaqui bez problémů uspějete (na rozdíl od nativního MQA).

Díky proprietárnímu návrhu je možné u Tambaqui také řešit praktické věci – můžete srovnat vstupní (potažmo tedy i výstupní) úrovně jednotlivých vstupů, můžete otočit jejich fázi a připravit si v aplikaci až čtyři základní profily používání (například „Chci streamovat“ zapne vstup pro Roon a spustí spínací triggery, čímž může třeba zapnout koncové stupně a jinak libovolně pojmenovaný profil může aktivovat sluchátkový poslech atd.).

Výrobce udává mimo výše zmíněný odstup signálu a šumu i hodnotu intermodulačního i celkového harmonického zkreslení – v těchto kolonkách najdete „neměřitelné“ s odhadem na úroveň -140 dB, což také patří na absolutní světovou špičku. Hodnota u položky jitter je neméně skvělá – 1 ps od 10 Hz výš, od 1 000 Hz pak dokonce jen 300 fs a méně. Z technického pohledu by prostě Tambaqui „neměl zvukově existovat“, signál ze zdroje by měl beze změn, charakteru projít dál.

Stojí za zmínku, že pokud to není z fotografií patrné, tak je Tambaqui maličké zařízení – s šířkou 20 cm, výškou 10 cm a hloubkou 32 cm má neobvyklou kompaktnost, byť hmotností 5,2 kg si nezadá s lecjakým „velkým“ komponentem.

Tambaqui jsme poslouchali jednak přes USB v primární roli sluchátkového zesilovače (při porovnání s Teac NT-503, Apogee Groove a Chord Mojo) pro Focal Clear a AudioQuest NightOwl Carbon (vřele doporučujeme, sluchátka jsou řízena s naprostou suverenitou), hlavně ale v sestavě s OPPO UDP-205, Métronome DSC1, Norma Revo IPA-140, GMG Power Harmonic Hammer 3000P a Xavian Quarta (a kabely Nordost Heimdall 2). Tambaqui pak posloužil i jako předzesilovač pro koncový stupeň zmíněné Normy. Jako předzesilovač pak přístroj funguje vynikajícím způsobem, v praxi skutečně na úrovni „jako kdyby nebyl“.

Stačilo půl minuty kontrabasové linky v „Upojenie“ dua Metheny – Jopek („Upojenie“ | 2008 | Nonesuch | 7559-79909-8) a bylo jasné, že bas je prostě přesně takový, jaký je v nahrávce, případně jak jej zformuluje zdrojový komponent. Bylo zajímavé sledovat, jak jinak zní velký nástroj přímo přes USB nebo zprostředkovaně třeba přes zmíněné OPPO. Zvuk Tambaqui je trochu nenápadný, respektive chvíli trvá, než přivyknete absenci nějakého výraznějšího stylu – kontrabas je zcela suverénně, nenuceně artikulovaný, s jednotlivými tóny uspořádanými a ohraničenými tak dobře, že i cena přístroje se zdá být rázem zcela přiměřená. Je to jako kdyby převodník nechal bas skutečně jen protéct, jen ho usměrnil zcela beze změny a zasahování. U takhle pěkné nahrávky tak skvěle vynikne bohatost basu, spousta různorodých poloh a barev nástroje, je to excelentně, prvoligově přesný zvuk, tak dokonale čistý, že prostě nestojí v cestě. U horších nahrávek na druhou stranu slyšíte všechny limity…

Tvrdší a hodně zřetelně připravený vokál Caroly v její „Runaway“ (1984 | Polydor | 829298-2) zněl nesmírně kultivovaně – bez jakéhokoliv zatajování až hraničně tvrdých momentů, ale zároveň s takovou samozřejmostí a pohodou, že není vůbec nepříjemné je vnímat. DAC se zdá být jedním z naprosto nejtransparentnějších, fakticky zvukově neexistujících. Ani případná regulace hlasitosti nevnáší do reprodukce nějaké artefakty, je to stále zvuk čistý jako čerstvě vypucované sklo. Hlas pak díky vší té preciznosti zní naprosto bez excesů, čistý, vlastně až uhlazeně elegantní, objemově naprosto „akorát“ a skvěle prokreslený, v konečném součtu úžasně muzikální a báječně poslouchatelný.

Výšky taktéž neuhýbají z přirozené, zcela organické samozřejmosti. Činel v „Caravan“ Dukea Ellingtona („Money Jungle“ | 2002 | Blue Note | 7423 5 38227 2 9) možná neměl tu okamžitou průraznost a takovou tu až agresivní kovovou říznost, ale byl to právě jeden z případů, kdy Tambaqui rozkryje fakt, že jde o starou nahrávku s jistými limity (byť nijak zásadními). Nedočkáte se tu hezkého zvuku, ani zvuku lehce na efekt, který ten limit zamaskuje – dočkáte se naprosto otevřeného, nezkresleného sdělení o stavu věcí. A přesto je třeba separace jednotlivých úderů do činelu naprosto perfektní, je to zvuk s nohama na zemi, civilní, nezkrášlený a přesto svým způsobem „hezký“ a neodrazující právě ani tím, jak nealternovaně předává kvalitu nahrávky.

Když začne pulsovat mocný basový základ a vůbec celá pomalá energie „Glem ikkje“ od Kari Bremnes („Detv i har“ | 2017 | Strange Ways | CD 15132-2), tak si uvědomíte, že spoustu, spousta přístrojů bez ohledu na cenovky vlastně preferuje v přednes svůj styl a nenechává nahrávku vyniknout v celé její nahotě. Tady cítíte celou tu syntetickou energii, jejíž příliv limituje jen zbytek vašeho řetězce. Není to ale nic zběsilého, i tady se zdá být přednes velice „normální“, samozřejmě organizovaný a nezdůrazněný. DAC nemusí sahat po žádných efektech, hudba vše obstará sama, když jí přístroj jde korektně z cesty.

Vlastně super chaotický shluk nástrojů v „Sabbath“ Brada Mehldaua („Largo“ | 2002 | Nonesuch | 9362-48114-2) dokázal Tambaqui – jako jeden z velmi mála přístrojů, na nichž jsme skladbu kdy poslouchali – uspořádat tak, že působil snadno čitelně a slovo chaos už nebylo na místě. Je to stále nahrávka s jistou mírou zvukařské nedokonalosti, daleko od „audiofilských“ vod. Nicméně naprosto průzračný a naprosto přesný styl Tambaqui dokázal skladbě dát řád, pevnost, konkrétnost a trochu stlačeným vrstvám dost prostoru, aby hudba byla přehledná do té míry, že nemáte chuť od ní odejít, ani když ji jako recenzent slyšíte už třeba posté. Rozlišení je pak prakticky skutečně limitované jen tím, co nabídnete přístroji na vstupu a jak to nenecháte poté zabarvit na výstupu.

Chvilku zvykání (a delší chvilku následného odvykání po vrácení přístroje) chce také podání prostoru nahrávek – Mola Mola je skutečně přístroj, který má signál dokonale pod kontrolou a udržuje ho zjevně zcela puristicky „nekontaminovaný“. „Summertime“ v podání Briana Wilsona („Reimagining Gershwin“ | 2010 | Walt Disney | D000428902) byla velká, jasně zakotvená a rozprostřená v pravolevém i předozadním směru a zcela organicky působící. Žádné technické artefakty, žádné zaostření na jednotlivosti, prostě jen trojrozměrně působící plocha hudby s precizní lokalizací a perfektní homogenností. Stereo je pak výtečné také při sluchátkovém poslechu.

Při poslechu „The Blackest Lily“ od Corinne Bailey Rae („The Sea“ | 2010 | EMI | 5099960851123) bylo zcela jednoznačně slyšet převis basů, „deku“ nad středním pásmem i jiné zvukařské limity a přesto to nějakým přičiněním technických řešení v Tambaqui bylo hezky k poslouchání. Jako kdyby převodník byl snadno průchodný pro muzikální stránku obsahu, ale překvapivě decentní formou informoval o všech prohřešcích. Díky své celkové nijakosti je poslech velmi muzikální a radostný.

Holandská značka Mola Mola možná nevyrábí úplně snadno dostupné komponenty, ale minimálně do D/A převodníku Tambaqui vkládá spoustu nákladných technických řešení a hlavně nabízí zvuk, který nijak nezasahuje do vašich nahrávek ani do charakteru vašeho řetězce, protože tam v praxi prostě není. Jde o instrument, který slouží „jen“ jako můstek mezi digitálním zdrojem a analogovým zesilovačem, je to instrument tedy blízký teoretickému ideálu „bezcharakternosti“. Možná nesází na MQA, možná má drobné uživatelské specifičnosti (sluchátkové výstupy vzadu, ovládání přes aplikaci,…), které vznikly v zájmu zachování maximální estetičnosti, možná je škoda, že streaming je omezený na Roon, ale celkově jde o přístroj špičkový v tom, jak snadno umí zprostředkovat hudbu v její muzikální podstatě a jak dospěle se vypořádává s čímkoliv, co jeho směrem pošlete. Tambaqui je vynikající nejen jako DAC, ale také jako sluchátkový zesilovač i jako předezsilovač.

Kč 259 740,-

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE - APLIKACE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ dálkové ovládání ve formě aplikace i ve fyzické podobě

+ výtečná čistota předzesilovače a regulace hlasitosti

+ pěkný design a zpracování

+ široká konektivita

+ prakticky absolutní transparentnost

ZÁPORY

- streaming limitovaný na Roon

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: RP Audio | www.rpaudio.cz 

fSdílet

Tweet