Renomé americké značky JBL je vskutku legendární. A to platí jak v domácích podmínkách, tak v těch studiových, případně i v atypických aplikacích jako je ozvučení kin, koncertů či stadionů. Hodně si Američané slibují také od modelů, skládajících vizuální hold starým konstrukcím, po čemž je momentálně ve světě značná poptávka a právě v JBL byli mezi prvními, kdo na danou vlnu najel.

Jedním z takových modelů je i kompaktní regálovka L52 Classic. Nejvýraznějším prvkem čistě pravoúhlých kabinetů starosvětského střihu jsou mocné pěnové mřížky s designem à la tabulka čokolády. Ty sice nejsou ideálně průzvučné a musíte je při poslechu sundat, avšak vypadají šik.

Za nimi se ukrývá rozložení komponentů, nesnažící se zalíbit oku; tady účelnost světí prostředky. V rozích jsou nasazeny mohutné držáky na mřížku, vlevo (nebo vpravo podle toho, na který kus v páru se koukáte, neb konstrukce je zrcadlově obrácená) v horním rohu je potenciometr pro regulaci energie vysokotónového měniče, kousek pod ním v poměru k ploše poměrně velký výdech bassreflexu. Na opačné straně se skví rozměrná planžeta tweeteru, vytvarovaná jako mělký zvukovod. No a uprostřed dole je prostor tak akorát pro středobasový reproduktor nepřehlédnutelného stylu.

Záda L52 Classic jsou velmi jednoduchá. Je zde vanička s jedním párem slušných terminálů, nad nimi nálepka s nezbytnými údaji a ještě o kousek výše dva otvory, díky nimž můžete reprosoustavy snadno zavěsit na příslušný držák.

Ozvučnice z běžných MDF profilů, pokrytých pravou ořechovou dýhou s matným lakem, nejsou nijak velké. Mají na výšku 33 cm, na šířku 19,7 cm a do hloubky 21,6 cm. Váží tomu adekvátně přesných 5 kg.

O výšky se stará titanová kopulka JT020TI1-4 vlastní produkce, její membrána má průměr 2 cm. Přes něj vede malý můstek, zlepšující vyzařovací charakteristiku. Středobas JW135PW-4 v litém koši má membránu kónického tvaru z papírové drti o průměru 13,3 cm a spoustu zpevňujících koncentrických vroubků. Závěs je poměrně štědře dimenzovaný, jde o tradiční gumovou vlnku.

Dvoupásmový systém má dělící frekvenci na úrovni 2 800 Hz. Frekvenční odezva 47 – 24 000 Hz je platná pro toleranci -6 dB. Jmenovitá impedance činí 4 ohmy, zatímco charakteristická citlivost poměrně nízkých 85 dB / 2,83 V / m.

L52 Classic jsme poslouchali v showroomu dovozce, který jim byl sice asi trochu velký, ale kupodivu se v něm dokázaly rozumně prosadit. Hrálo se primárně přes Roon, Arcam HDA SA30 a HDA ST60. Propojeno bylo kabely AudioQuest a filtroval AudioQuest Niagara 7000. Ke srovnání jsme měli JBL Stage A190, JBL L100 Classic či Revel F35.

Basa v „The Song is You“ od Lee Konitze, Brada Mehldaua a Charlie Hadena („Alone Together (at Jazz Bakery)“ | 1997 | Blue Note | 7423857150200) byla adekvátní kompaktním proporcím. Pobroukávání hlubokých tónů je tak posazeno subjektivně poměrně dozadu, vespod zůstává spíše naznačený tón bez průvodního objemu a hutnosti. Nicméně reprosoustavy snesou i překvapivě vysokou hlasitost, tam se zvuk zpevní a získají i o trochu větší objem, jako kdyby JBL byly stavěné právě na vysoké poslechové úrovně. Polohy jsou spíše naznačené, opět adekvátně k cenové třídě. Mějme však na paměti, že poslech probíhal několik metrů od všech stěn, v malé místnosti a naopak poblíž zdi bude basu citelně více.

O co méně váhy je u malých reprosoustav v basech, o to zřetelněji vyznívají tóny středního pásma a to včetně mocného vokálu ve všech smyslech toho slova velké zpěvačky Mahalie Jackson v „Silent Night, Holy Night“ („The Christmas Songs“ | 2002 | nahráno 1962 | Universe | UN1114). Je tu cítit až takové to mini-monitorové kouzlo, kdy vokální rozsah dominuje a je velmi zřetelný. K monitorovosti inklinuje i styl – trochu sušší, civilní, ale přitom kultivovaný, v dané cenové úrovni víc než přesvědčivě informativní. Plnost zpěvu je trochu menší (určitě i v souladu s limitovaným basem), zato je to skutečně pevné. Lehkost a srozumitelnost v této kategorii patří mezi prémiové.

Výraznost výšek v cinkavé „Malagan Stew“ Michela Legranda („Le Jazz Grand“ | 2005 | nahráno 1979 | FiveFour | Fivefour1) byla velmi závislá na pozici regulátoru. Můžete si jasnost vyladit skutečně ve velkém rozsahu a přizpůsobit ji tak nahrávce i vkusu. V základním nastavení se zdá pak být výšek trošku více. Díky tomu se zdají být vysokofrekvenční zvuky dobře strukturované, monitorově jasné a čisté. Živost a rychlost je v tomto pásmu také víc než korektní. Není to vysloveně agresivní, avšak rozhodně dosti energické. Ani vysoká hlasitost pak ale neznamená nějakou nepřirozenou ostrost, to je výtečné.

Dvořákova „Novosvětská“ v podání Rafaela Kubelíka a Berliner Philharmoniker („9 Symphonien“ | 1999 | nahráno 1973 | Deutsche Grammophon | 423 120-2) byla s ohledem na cenu vysloveně výtečně strukturovaná, kontrolovaná a můžete na L52 Classic skutečně zatlačit, aniž by se dostaly do nějaké nervozity. Naopak, jako kdyby platilo „čím hlasitěji, tím lépe“. Lze se dostat až za realistické úrovně a JBL zní stále stejně kontrolovaně. Mocnost zvuku je omezená limitovaným rozsahem v basech, čímž samozřejmě schází i pocit plné váhy orchestru, ale jako monitorovací nástroj pro poznání struktury skladby poslouží L52 Classic až nebývale solidně.

Jestliže je vám blízká trochu sušší, civilní disciplinovanost, ukazující nahrávku ne snad přímo nahou, ale rozhodně „rozkrytou“, pak se vám tyto JBL rozhodně zalíbí. Myslivečkovu árii „Abramo ed Isacco“ v podání Magdaleny Kožené („Le Belle Immagini“ | 2002 | Deutsche Grammophon | 471 334-2) zvládly kompaktní reprosoustavy soustředěně, s pocitem jasnosti a konkrétnosti. Můžete nastavit hlasitost na realistické úrovně a L52 Classic to v pohodě snesou. Rozbor nuancí, dozvuků a jemňoučkých informací není nijak nad rámec standardů třídy, ovšem jistota prezentace ano. Hudba hraje lehce, nestresovaně – trochu jako slavný BBC Monitor. Zdá se však, že pro korektní otevření přeci jen budete muset naladit alespoň střední poslechovou hlasitost.

Prostor zarzuely „El Condor Pasa“ slavného dua Paul Simon a Art Garfunkel („Bridge Over Troubled Water“ | 2014 | nahráno 1970 | HDTracks) byl zafixovaný mezi reprosoustavami, ne nějak velký, ale výtečně ohraničený a načrtnutý opět s až monitorovou jistotou. Přesto není reprodukce úplně holografická – pořádek je zcela korektní a adekvátní, rozměry nástrojů i celé scény pak odpovídají menším reprosoustavám.

Celkem samozřejmě nepřenesly L52 Classic do místnosti plné rozměry klavírů Boba Jamese a Keiko Matsui v jejich duetu „Frozen Lake“ („Altair & Vega“ | 2011 | Tappan Zee | EOM-CD-2125), ale záznam byla poskládaný s lehkostí a i na vyšší hlasitosti zněl neúnavně. Agresivnější a tvrdší tón klavírů se do místnosti prodral, ale netahal za uši. Všeobecně bylo cítit styl nahrávky a systému víc, než nějakou konkrétní charakteristiku JBL, jejich vlastní podání by se dalo popsat jako „upřímně transparentní“.

JBL L52 Classic jsou zástupci klasické školy této americké značky. Není to míněno jen v kontextu jejich vintage designu, ale spíše v tom, že mají až studiové charakteristiky. Kde jinde dnes najdete možnost ve velkém rozsahu regulovat energii výšek tak, abyste mohli poslouchat prakticky jakýkoliv materiál, ať nacinkaný nebo naopak na výšky chudý. Malý dvoupásmový systém se samozřejmě hodí hlavně do maličkých místností, protože jinde už kompaktní ozvučnice s nevelkým středobasem nedosáhnou na hlubší basové frekvence (ale případně máte k dispozici větší L82 Classic a L100 Classic). Pokud vám to však nevadí, získáte kdekoliv jasné a konkrétní středy a čisté, samozřejmé výšky. Oboje v civilním až monitorovém stylu s vysokou přesností, výtečnou kontrolou a tonální věrností, tedy s kvalitami, které jsou v dané třídě spíše výjimkou. Upřímný zvuk pak není agresivní a snese i překvapivě vysoké hlasitosti bez „rozsypání“ – máte-li tento přímočarý styl rádi, JBL L52 Classic budou právě pro vás.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 80 metrů čtverečních, velmi vysokým šikmým stropem, firemními akustickými panely AQ a se spoustou nepravidelně rozestavěné audio techniky a reprosoustav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Naměřená odpověď ukazuje, že i daleko od stěn a v hodně velké místnosti mají kompaktní reprosoustavy bas dostupný od cca 50 Hz. Subjektivní dojem bude zdůrazněný přidanou energií v pásmu 60 – 100 Hz. Celkově je graf víceméně vyrovnaný, na výškách však v základním nastavení vykazuje jistý přírůstek. Líbí se nám to, že L52 Classic nejsou citlivé na natočení a vyzařování je v podstatě stejné.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Frekvenční odezva – výsledky úpravy energie vysokotónového reproduktoru

Je vidět, že neutrální nastavení (červená) je už relativně blízko maximu a zvýraznit zastoupení výšek už o mnoho nejde. V praxi jde o 2-3 dB navrch od mety 2 kHz výše. Zato můžete výrazně ztlumit energii, v nejnižším bodě utlumí potenciometr energii až o téměř 20 dB.

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Křivka impedance leží na nejnižším bodě kolem 4 ohm, nemá žádné úplně dramatické změny a mírně rozevlátější pasáž se nachází až v pásmu vysokých frekvencí, kde není mnoho náročné energie na zvládnutí. Ladící kmitočet systému je – soudě dle prvního sedla – v oblasti 60 Hz. Elektrická fáze není úplně nejpřátelštější, má několik náročnějších zlomů, ale nemělo by to být mimo schopnosti dobrého zesilovače kategorie 20-30 tisíc.

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

Podle spektra rezonancí se zdá, že ozvučnice je „papundeklová“, jsou tu velmi, velmi výrazné špičky, spojené s dlouhým dozníváním. Vrcholná rezonance leží kolem 800 Hz, druhá nejvyšší na cca 550 Hz. Na frekvenční odpovědi jsou v těchto oblastech propady – je tedy možné (ač nikoliv prokázané), že mohou mít s těmito rezonancemi nějakou spojitost.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ × ] | VELKÁ [--> 40m2] [ × ]

Kč 27 490,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ fér cena

+ zatížitelnost

+ možnost regulace vysokotónové energie

+ design (je-li tedy retro a vintage váš vkus)

+ soustředěné, jasné středy

+ nadstandardní celková konkrétnost

ZÁPORY

- absence hlubšího basu

- subjektivně vnímaná směrovost, ač ji měření příliš nepotvrzuje

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: AQ | www.aq.cz 

fSdílet

Tweet