Malá česká firmička Nadral vznikla v roce 2019 na základě takového toho klasického přesvědčení, že stávající nabídka mainstreamovaných výrobců je nedostatečná, případně že jejich cenová dostupnost není pro českého zákazníka tak atraktivní, jako pro kupce v zemích na západ od nás. Cílem tak je zachování kvalitativních standardů a zároveň atraktivnějších cenovek, přičemž vývojové práce probíhají v Německu, zatímco výroba fyzicky v České republice.

Základem nabídky je model Zero (vyšší modely vlastně jen k názvu přidávají pořadové číslo, respektive označení Ref pro nejvyšší model nabídky), velmi kompaktní dvoupásmová regálovka.

Z pohledu designu nemohou být Zero jednodušší – jejich kabinety jsou čistě pravoúhlé, jen o málo vyšší než hlubší a s důrazem na úzkou čelní stěnu (šířka 19 cm, výška 30 cm, hloubka 26 cm), přičemž je můžete mít v lesklé černé, bílé nebo v matné dýze. Když si připlatíte, můžete si samozřejmě nadiktovat prakticky libovolné provedení, protože Nadral funguje stále jako čistě zakázková výroba.

Dopředu se zvládl natěsnat výškový a středobasový reproduktor s malým obdélníčkem firemního loga, vzadu je toho ještě méně. Jeden pár přímo do desky zapuštěných pěkných terminálů doplňuje kruhový výdech bassreflexu s pozvolným výdechem, mezi tím je ještě nálepka s nezbytnými informacemi. Kvalita zpracování představuje velmi příjemný standard v kontextu cenové úrovně a minimalistické linie nebo třeba přiznané šrouby působí svým způsobem technicky a účelně.

Charakteristickým prvkem reprosoustav Nadral jsou vysokotónové AMT reproduktory, v tomto modelu ale bez zakázkového výrazného zvukovodu, známého z vyšších modelů. Středobas je pak klasický kónický, výrobce veřejně nespecifikuje ani jeho typ, ani jeho parametry, třebas se zdá, že membrána je to kovová, posazená na klasické měkké gumové vlnce.

Frekvenční výhybka je osazena komponenty německé značky Mundorf a koncipována tak (odtud jméno Zero), aby vzájemně optimálně sladila impuls obou reproduktorů a došlo tak k harmonickému propojení reprodukce.

Výrobce uvádí u Zero frekvenční rozsah 55 – 30 000 Hz (ač bez konkretizované tolerance), charakteristickou citlivost 86 dB (opět bez detailů o podmínkách), která působí poměrně nízká v kontextu jmenovité impedance 4 ohmy.

Zero jsme poslouchali v klasické hlavní sestavě s Métronome DSC1, Norma Revo SC-2 LN / Revo PA 160 MR a to ve společnosti Xavian Quarta Evoluzione, kabelů KrautWire Super Symetric / Nordost Valhalla 2 / Nordost Heimdall 2 / VYDA Laboratories ORION, přičemž se napájelo z GMG Power Harmonic Hammer 3000P. Aby bylo srovnání ideální, použili jsme i druhou sestavu – Cambridge CXC / Teac NT-503 / Cambridge CXA81 a Fischer & Fischer SN-70 na kabelech Dynamique Audio Horizon 2. Detaily sestav a použité příslušenství jsou vypsané v pravém sloupci -->.

U Zero jistě potěší, že vzdor svým rozměrům (a možná i cenovce) umí zahrát pocitově snadno, zvuk nepůsobí, že by se komplikovaně dral kupředu, nýbrž příjemně nenuceně tane do prostoru. A to včetně kontrabasu Charlieho Hadena v „Goodbye“ (zpěv Diana Krall | hraje Quartet West | „Sophisticated Ladies“ | 2010 | Emarcy | 0602527508160), kde pozitivně překvapí to, že z malých ozvučnic vůbec dostanete bas s nějakou citelnou silou, slušně pevný a vlastně i s jakýmsi hlubším „šťouchnutím“, jakkoliv se slabším z obou zesilovačů to bylo samozřejmě citelně méně artikulované. Ani v jedné sestavě nenastalo hromobití, stále je to bas z menších dvoupásmových regálovek, ale svou čistotou a jistotou patří v třicetitisícové sféře rozhodně k nadstandardu. Zejména proto, že tu už zvládnete rozlišit nejen jednotlivé tóny, ale zčásti i polohy a barvy. Je to zvuk spořádaný a vlastně takovým normálním způsobem sebejistý, nepřehánějící to s objemem ani úderností, ale tím audiofilštěji působící.

Na vokální části „Until“ od Bee Gees („Spirits Having Flown“ | 1994 | nahráno 1979 | Polygram | 827 335-2) se Zero prosadily s takovým tím často vzývaným a zde skutečně přítomným kouzlem kompaktní dvoupásmovky. Znamená to, že zněly líbezně, ale hlavně soustředně a v hlasovém rozsahu skutečně pevně a konkrétně. Není to přímočaře analytický zvuk, nicméně díky své čistotě a transparentnosti (protože na obou sestavách vyznívaly Zero výrazně ovlivněné charakterem té které elektroniky) nabízí vhled do nahrávky, který není za takové peníze obvyklý, fakticky je vlastně spíše o výrazný krok za běžnými standardy v úrovni 20 – 30 tisíc. Srozumitelnost hlasu je mile snadná a zvuk nepůsobí ani technicistně, ani nějak dominantně, prostě jako kdyby nechával zejména zpěv zaznívat se skutečnou lidskostí.

„After Dark“ Andyho Gibba („Greatest Hits“ | 1991 | nahráno 1980 | Polydor | 511 585-2) je plná všemožného cinkání a svěžích kovových zvuků. AMT reproduktor si s nimi poradí dle očekávání dobře, je rychlý a čistý, nicméně naladěný spíše umírněně, nijak extra průbojně. Na druhou stranu se nezdá ani to, že by se třeba dozvuky ztrácely příliš brzy, je to – tak jako vlastně celý zvukový projev – přirozených neutrál. Je pravda, že zvuk nejvyššího pásma je o něco lehčí, než u poměrně masitého středobasu, ale doplňují se vlastně velmi hezky a celistvě.

Šostakovičův „Smyčcový kvartet č. 1 v C dur op. 49“ v podání Emerson String Quartet („The String Quartets“ | 2006 | nahráno 1999) potvrdil úvodní pocit, že se Zero rozehrávají nadstandardně snadno a ochotně, že dobře reagují na to, co je jim posíláno – jinými slovy, čím lepší elektronika, tím lepší výsledky a není třeba se bát spojit je se zdánlivě cenově neproporčním zesilovačem. Na druhou stranu díky této své charakteristice „nezvadnou“ ani s běžnými stroji třídy 20-30 tisíc. Skvělé je, že nemusíte otáčet hlasitostí kdovíkam doprava, abyste získali slušný pocit dynamiky a struktury skladby, přesto pak i výrazněji nahlas zůstávají Zero „pohromadě“ a čisté. Je to stále malá bednička s logickými limity, nicméně její konkrétnost v přednesu je nadstandardní a živost opravdu dobrá.

Vybrnkávání strun (pizzicato) v neotřelé Ligetiho kompozici „2. smyčcového kvartetu“ v podání Artemis Quartet („String Quartets 1&2“ | 2005 | nahráno 2000 | Virgin | 0946 336934 2 5) neznělo s takovou tou tvrdou pichlavostí, kterou zblízka sejmuté struny v reálu mají, přesto byly jednotlivé tóny načrtnuté s výtečnou jistotou (v kontextu cenové relace do třiceti tisíc dejme tomu), nemáte pocit, že by Zero měly nějaký problém noty artikulovat jak je třeba, zvuk je dostatečně svižný a přirozeně uspořádaný. V důsledku toho není zjevná technická snaha o dokonalost, zvuk Zero se nese s lehkostí a organickou pohodou. Není to přednes pro milovníky nuancí na stříbrném podnose, není tu žádný akcent, ale přesto je čitelnost prostě dobrá, ve srovnání s běžným standardem podobné ceny je Nadral o krok dál.

Proklamovaná fázová korektnost nese své ovoce v podání prostoru nahrávek, jakkoliv (zřejmě díky výškovému měniči) se zdají Zero být mírně směrové, takže korektní umístění včetně natočení by mělo být prvním krokem při jejich umisťování v prostoru. Jakmile stereofonní scéna „zapadne na místo“, dočkáte se vlastně poměrně nestísněné reprodukce a obrazu solidních proporcí, větších, než by napovídaly průměry a objemy reprosoustav. Koloraturní mezzosoprán Cecilie Bartoli a basbaryton Bryna Terfela v árii „Quanto Amore! Ed io spietata!“ z opery „L’Elisir d’amore“ od Gaetana Donizettiho („Duets“ | hraje Orchestra dell’Academia Nazionale di Santa Cecilia | diriguje Myung-Whun Chung | 1999 | Decca | 458 298-2) byla přirozeně zasazené do scény, s hezkou dávkou plasticity (to je to ono kouzlo kompaktní dvoupásmovky) a dokonce i se zřetelným protažením scény do hloubky, kdy mužský vokál stojí kousek za tím ženským. Přednes se asi nedá nazvat přímo monitorovým (na to hrají Zero příliš organicky), ale sednete-li si na sobecky ideální sweet spot přímo mezi reprosoustavami, je obraz už víc než důstojně komplexní a snadno čitelný.

Štavnatá „I Like It“ od Dixie Chicks („Taking The Long Way Home“ | 2006 | nahráno 2003 | Columbia | 8287680792) nerozhodila Zero ani při vyšší hlasitosti, mimořádně napumpovaná basová složka zůstala lehce omezená, nedotlačila středobas k nějakým problémům, stejně jako nepřetížila bassreflexový systém. Stejně tak až poměrně dost pronikavé výšky v mixu jako kdyby byly v dobrém slova smyslu přes výškový reproduktor přefiltrovány a zklidněny, takže můžete klidně hrát velmi nahlas a Zero nejsou agresivní a jedovaté. V této poloze pak nabízí až neuvěřitelnou údernost vzhledem ke svým proporcím. Výtečné je hlavně to, že solidní zátah a rytmus má hudba i při běžné poslechové úrovni kolem 80 dB, byť tam je zvuk výrazně klidnější. To ale není na škodu, je to hlavně stále „normální zvuk“.

Nadral Zero jsou rozhodně atraktivní malé bedničky, jejichž kvality by se daly nejlépe popsat jako „základní opravdové hi-fi“ s důrazem na slovo opravdové – chcete-li to nějak konkretizovat, tak takovou čistotu a konkrétnost byste od slovutných světových značek nekoupili za méně třicet tisíc. Design je jednoduchý, snad až účelný, ale zpracování bez potíží splňuje standardy ligy dvacet-třicet tisíc. Potěší lehkost, s níž Zero reagují na hudební signál, takže se rozehrávaly pocitově stejně snadno s dostupným Cambridge jako s high-endovou Normou. Dobré je také to, že bylo jasně slyšet ten který řetězec, takže Zero jsou v kontextu ceny víc než korektně čisté a transparentní. Všechno dohromady pak utváří moc hezký zvukový zážitek, který ne že by oslnil nějakou svou konkrétní vlastností, ale spíše tím, jak je vše spojené, fungující a jak se Zero dají snadno poslouchat. Za pětadvacet tisícovek patří Nadral Zero rozhodně k premiantům své třídy!

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 50 metrů čtverečních, standardním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, koberce, velké plochy sedaček, rozlehlá knihovna, podhled vyplněný vatou, záclony a těžké závěsy,...), byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Na naměřené frekvenční odpovědi je znát lehký přebytek výšek, částečně zůstávající i při větším odstupu (viz graf měření z poslechového místa). Pod 100 Hz ve velkém prostoru basová energie mírně ubývá, pod 50 Hz již bude využitelné maximálně zdůraznění od blízkých zdí, samotné reprosoustavy právě tady končí. Mírná vanička mezi 2 a 5 kHz se často spojuje se subjektivním pocitem nekonfliktnosti a jemnějším podáním.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli

Z tohoto grafu lze částečně odvodit dělící kmitočet dvoupásmového systému mezi 2 500 a 3 000 Hz.

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) – celý pár

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Graf ukazuje v zásadě standardní zkreslení, pod úrovní cca 110 Hz se míra harmonického zkreslení zvyšuje úměrně tomu, jak je menší středobas tlačen do výkonů. Mírně netypické je zkreslení vyrůstající kolem 3 000 Hz, tedy zhruba v oblasti přechodové frekvence. Není úplně vysoké, ale páskové měniče obyčejně takovou charakteristiku nevykazují.

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Zde je vidět, že míra zkreslení je u obou míst se zvýšenou úrovní definována třetí harmonickou, která naznačuje, že tu použité měniče pracují poblíž svých optimálních hranic. Je to stále ale v normě.

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Ladící frekvence systému leží v oblasti cca 70 Hz. Minimum impedance leží na deklarovaných 4 ohmech, ale obvyklá kritická místa jsou spíše 6 ohmová. V kombinaci se standardně náročným průběhem elektrické fáze by neměly Zero představovat pro běžný zesilovač nadbytečnou zátěž a i základní stroje, adekvátní ceně reprosoustav, by neměly mít problém. Průběh impedance je jinak čistý, nikde žádné nežádoucí rezonance, snad jen na 650 Hz je vidět jakési mírné zhoupnutí minimální rezonance, neprojevující se nijak viditelně ve frekvenční odpovědi.

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

Ozvučnice mají poměrně výrazný rezonanční mód na úrovni 700 Hz (povšimněte si, že není vidět šumové dno akcelerometru, magnituda rezonance je tak poměrně velká), dobré ale je, že vyzařování energie nad a pod tímto kmitočtem je naopak bezproblémově malé. Zhruba kolem změřeného rezonančního kmitočtu lze spatřit malý kopeček i na frekvenční odpovědi, nicméně subjektivně nebylo cítit ve zvuku nic nepatřičného.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ × ] | VELKÁ [--> 40m2] [ × ]

Kč 24 900,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ férová cena

+ pěkné zpracování

+ homogenní a čistý zvukový projev

+ svou hodnotou patří k premiantům třídy do 30 tisíc Kč

+ snadné rozehrávání

+ kultivovaný projev i potichu

ZÁPORY

- hlubší bas je silou adekvátní rozměrům

- mírná směrová citlivost

--- --- --- --- ---

VÝROBCE: Nadral | www.nadral.cz 

fSdílet

Tweet