Značka Musical Fidelity je možná dnes pod křídly obchodního giganta Heinze Lichteneggera a jeho firmy Audio Tuning namísto původního zakladatele a strůjce idejí Antonyho Michaelsona, přesto se ráda zná ke svým kořenům, ba co víc, dokonce se sem tam k nějakému prapůvodnímu modelu vrátí. To je případ i ve své době velikého hitu - zesilovače A1, který poprvé spatřil světlo světa v roce 1985 a nyní je k dispozici ve vizuálně téměř dokonale identické, ale technicky přeci jen lehce inovované podobě.

Designově je A1 rozhodně velmi specifickým zařízením. Opravdu nízké šasi je vyrobeno z bytelných kovových profilů, jejichž podstatná část je žebrovaná, protože slouží k chlazení celého stroje – i tak se ovšem nebývale zahřívá a je nezbytné dopřát zesilovač vzdor jeho kompaktnosti dost prostoru k dýchání.

Do lomeného čelního panelu je krom tyrkysových inskripcí vetknuto několik základních ovládacích prvků. Spínací tlačítko s dlouhým mechanickým chodem, překvapivě jemný otočný regulátor hlasitosti, přepínač Normal (což představuje zisk 42 dB) / Direct (to je 32 dB) a volič vstupů, vzhledem stejný jako volume.

Zadní panel nastřádal celkem osm párů úhledně seřazených cinchů – jeden patří vstupu do MM / MC phono předzesilovače, jeden představuje linkový výstup a další výstup regulovaný. Zbylých pět jsou standardní vstupy linkové. Napájecí zásuvka má standardní podobu, stejně jako běžná sada reproduktorových terminálů pro jeden pár soustav.

Vnitřku dominuje relativně velký toroidní transformátor, osm středně velkých filtračních kondenzátorů a profil pro odvod tepla z tranzistorů.

Co je tedy na A1 nejzajímavější? Rozhodně fakt, že nabízí svých skromných 25 Wattů v čisté třídě A (odtud tedy i ono výrazné ztrátové teplo) – a v tomto kontextu jsou vlastně malé rozměry i cenovka fascinující.

Obvodové řešení i technické parametry jsou plně identické původnímu „vydání“ z roku 1985, použité součástky ovšem logicky vychází z dnešní nabídky. Znamená to kvalitnější toroid (má nově dvojité a precizně oddělené vinutí), lepší napájecí zdroje nebo kritické součástky s nižším šumem či polypropylenové kondenzátory.

Když říkáme, že obvodové řešení zůstalo, znamená to plně symetrické rozložení a diskrétní konstrukci. Chytrým řešením je pak to, že ačkoliv drtivou většinu času pracuje A1 v čisté třídě A, zatlačíte-li hlasitostí nebo komplexností zátěže příliš, napájecí zdroje automaticky přejdou do třídy B a krátkodobě dovolí vydat vyšší výkon, aby nedošlo k limitaci.

Řízení hlasitosti má na starosti potenciometr ALPS RK, je motorizovaný pro komfort ovládání na dálku. Výše popsaný přepínač zisku umožňuje vypnout část předzesilovače tak, aby rozsah regulace hlasitosti odpovídal vašim zdrojovým komponentům a / nebo velmi citlivým reprosoustavám.

Nemalou péči věnoval výrobce (celkem tradičně) i modulu phono předzesilovače. Diskrétní vstup je koncipován na proudové bázi, následuje proudově napěťový převod a RIAA korekce s přesností +/- 1 dB. Chytré řešení navíc u MC přenosek automaticky přizpůsobuje vstupní impedanci.

Jak už bylo řečeno, nabízí Musical Fidelity A1 vlastně povětšinou dostačujících 25 Wattů do 8 ohm v čisté třídě A, maximální proud 25 A a napětí 42,5 V (oboje peak-to-peak) jsou též ok. To vše pochází z dvou tranzistorů na každém kanálu. Tlumící faktor dosahuje hodnoty 150. Zesilovač pracuje v rozsahu 10 – 40 000 Hz (0, -1 dB), odstup signálu a šumu je nijak závratných 82 dB a separace kanálů 85 dB – inu, standardy 80. let a navíc v kombinaci se značkou, která specifikace záměrně nepřehání.

A1 je vlastně celkem drobný – 44 cm na šířku, 28,3 cm do hloubky a jen 6,8 cm na výšku. Váží ale přitom 10,5 kg, zejména díky toroidu a bytelnému šasi.

Malý zesilovač jsme mohli poslouchat v showroomu dovozce, kde proti němu stála velká konkurence – mimo jiné AVID Accent nebo Burmester 088 / 911 MK3. Spojeno bylo s Fyne Audio Vintage 15 nebo F501SP (oboje na Spike Shoe Extreme), propojeno kabely Nordost Tyr 2 a zdrojem signálu byl buď Burmester 089 nebo Accuphase DP-450.

Basová složka, prezentovaná zesilovačem v čisté třídě A, má zřídka řekněme „moderní“ razanci a důraz, nicméně kontrabas Thomase Morgana v „Beyond Darkness“ („Trios: Chapel“ | 2023 | Blue Note | 0602445266494) – jakkoliv zesilovač překvapivě nabízel spíše kontrolu a přesnost kontur, nežli mohutný objem – byl poklidně broukavý, s dobře trefeným odstínem, neboli onou směsicí dřeva a kovu. Všechno je prezentované tak v klidu, bez nátlaku, měkčeji, v podstatě tak, jak byste si představovali zesilovač třídy A – je tu už nádech opravdové grácie a elegance, což je vzhledem k ceně super.

Zpěv Petry Haden byl v „I Don’t Want to Grow Up“ („Petra Haden & Bill Frisell“ | 2004 | Rykodisc | HNCD1472) zjemněný, přeci jen dobarvený trochou dodatečného tepla, ale zase zbavený nepříjemné hrany intenzivně namixovaných sykavek. Zdálo se, že právě střední frekvenční rozsah je pro A1 hlavním polem působnosti, že mu dává lehce vyniknout a „dělá ho hezký“. Plnost není nějak masivní, nicméně jak vokál, tak akustická kytara mají věrohodnou barvu a nadprůměrnou míru autentičnosti, váženo vlastně nevelkou cenovkou.

Nicméně faktem je, že výšek bylo v poměru ke zbytku frekvencí ve „Virginia Moon“ (Norah Jones & Foo Figthers | „…featuring Norah Jones“ | 2010 | Blue Note | 50999 9196002 3) poněkud méně. Jsou lehce tlumené, ale to neznamená, že nějak špatně čitelné, naopak kontrola je v pořádku, stejně jako pocit kovovosti u činelů. Ztratí se nicméně jejich ostrost a říznost – nebo alespoň ta agresivnější část. Zrovna u jadrnějšího masteru tohoto typu to vlastně nevadí a snad právě nižší poměr energie nejvyšších frekvencí může za celkový pocit klidnosti.

Přestože papírových „pár Wattů“ nijak neoslní, s ohledem na to, kolik jich je pro reálný domácí poslech povětšinou potřeba, je výkon dostačující – to ostatně ukázala i „Basic Instinct“ od The Acid („Liminal“ | 2014 | Mute | 0724596960820), kde pulsující basový elektro rytmus možná neroztřásal sousedům základy, nicméně místnost byla naplněná energií v dobrém množství, stejně jako nechyběl důraz. Že bychom se – s pravda, nadprůměrně citlivými reprosoustavami – dostali k nějakému pocitovému limitu, to ne, to se dřív nasytily naše uši. Síla to nicméně je v každé úrovni hlasitosti spíše měkčí, poddajná a svého druhu možná i poklidněji prezentovaná, že zesilovač má vůbec ne špatnou kontrolu ale ukazuje třeba bezprostřední třesknutí rytmických tlesknutí.

Je také fakt, že zvuk A1 jako kdyby se ideálně otevíral spíše při mírně vyšší hlasitosti, kde třeba velmi precizně sejmuté nástroje v „Copernicus in Tartu“ (Gabor Juhasz Trio | „Planets“ | 2022 | My Reel Club) s otočením kolečka hlasitosti rozhodně rozkvetly. Cítíte přehlednost již solidního hi-fi, v přirozenosti podání patří A1 na špičku své cenové kategorii či mnohem spíše ještě dost za ní. Objem nebo velikost instrumentů a celé nahrávky není nijak šokující, lehkost, s jakou lze hudbu číst ovšem působí moc příjemně. Není to zvuk analytický, leč organický a již solidně bohatý.

Symfonické těleso Academy of St. Martin in the Fields, řízené v Dvořákově „Serenádě pro dechy a smyčce v d moll, op. 44“ Nevillem Marrinerem („Serenades op. 22 & 44“ | 1983 | nahráno 1981 | Philips | 400 020-2), bylo prezentováno již s jistou dávkou plasticity, v menších, byť úhledně srovnaných proporcích, s obrazem přehledným a tak decentně jistým. Musical Fidelity A1 se nesnaží jít po moderním způsobu k nejjemnějším detailům a hrát analyticky, má usazený, už důstojně zralý a velmi přirozeně působící, homogenní přednes.

Vřeleji pojatá nahrávka „The Parting Glass“ Australana Vince Jonese („Moving Through Taboos“ | 2004 | Universal | 0602498245903) zněla tak klidně, elegantně, s dominantním, moc hezky prokresleným a jemně sametovým vokálem, s hudebností a vlastně mnoha typickými charakteristikami dobrého „áčkového“ stroje, akcentujícího lehounce teplo a příjemnost. Možná je to tím, že zvuk je libě plynulý, možná přesvědčivou „lidskostí“ zpěvákova hlasu nebo všeobecnou nonšalancí, v níž pocitově není nic, co by stahovalo pozornost od hudby samé, ale poslouchat A1 je jednoduché a komfortní.

Poctu své vlastní historii najdete v nabídce mnoha firem, v Musical Fidelity nicméně šli hodně daleko v podstatě vrátili jeden z pradávných modelů do života jen s málo změnami. Estetika je pak tedy silně individuální záležitostí, důležitější je spíše praktický fakt, že zesilovač enormně hřeje a přestože svádí díky mizivé výšce k zasunutí někam do poličky nedělejte to. Jinak je to výbavou vesměs standardní konzervativní integrovaný stroj, který by nebyl v ničem překvapující, nebýt toho, že vykazuje už ne úplně zanedbatelnou část signatury „velkých áček“, tedy zejména autentickou tonalitu a notnou dávku přirozenosti pro ucho. Dokonce ani papírově neoslnivý výkon neomezoval, byť alespoň mírně citlivější reprosoustavy a ne úplně obří místnost jsou jistě optimálními spojenci. A1 má svůj vlastní, jasně zřetelný charakter, nicméně vřelost, organičnost a dospělost podání, která nepotřebuje k zábavnosti lovit nejskrytější detaily nebo nabízet bombastickou dynamičnost, jsou osvěžující svou jinakostí ve střední kategorii hi-fi komponentů. Když nic (protože skutečně není pro každého), měli byste zkusit, jak moc jinou cestou lze jít a MuFi A1 si někde poslechnout.

Kč 39 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ za danou cenu báječně zábavný přednes

+ dobrá kontrola

+ překvapivě autentická barva tónů

+ celkově neefektní zvukové pojetí, ale vesměs dospěle klidné

ZÁPORY

- velmi, opravdu velmi hřeje

- estetika je uctivá k originálu, ale zřetelně nemoderní

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Perfect Sound Group | www.perfectsoundgroup.cz 

fSdílet

Tweet