Gediminas Gaidelis je zástupcem mladé generace hi-fi konstruktérů, svou firmu AudioSolutions založil v roce 2011 v litevském Vilniusu (kde je mimo jiné i technická vysoká škola Vilnius Gediminas Technical University, což je hezká shoda jmen, avšak jde o jméno litevského velkoknížete z počátku 14. století) a započal její dráhu modely s prvky, které bychom mohli označit za poctu slavným křivkám jiných značek. Dnes už je ale AudioSolutions zcela svébytnou a úspěšnou značkou, jež se nemusí sklánět před nikým.

Ve firemní nabídce je vcelku dostupná řada Overture, ambiciózní Figaro, high-endová Virtuoso a trochu speciální a nekompromisně drahá Vantage, vzniklá k oslavě 5. výročí založení. Nejpopulárnější je prý prostřední modelová řada Figaro a v ní zase prostřední sloupky M (modely se všude označují tak trochu jako oblečení – S, M, L, XL,…).

Gaidelis tvrdí, že sérii Figaro vyvíjel plných 6 let, což není nemožné – obnova katalogu nemá v jeho pojetí zrovna nějak zběsilé tempo. Figaro M jsou poměrně velké, i když to jejich jednoduché tvary vkusně ukrývají. Přesto váží podstatných 41 kg při výšce 112 cm, šířce 27,2 cm a hloubce 47 cm.

Základní půdorys ozvučnice má víceméně tvar konvexního čtyřúhelníku, i když boční stěny jsou zhruba ve třetině hloubky lomené, čímž vzniká o něco větší vnitřní pracovní prostor a stěna je pevnější. Atypická je pak dekorace kabinetů – většinu plochy tvoří tak trošku anonymní matný černý nástřik, ale zadní dvě třetiny bočních panelů si můžete objednat v až nečekané šíři devíti různých dekorů, z nichž šest je v hlubokém klavírním laku. Tento design byl prý zvolen s ohledem na mladé lidi a jejich snahy zakomponovat s designéry reprosoustavy do moderních interiérů.

Konstrukce ozvučnic spoléhá na technologii Self-Locking Cabinet, jíž chce výrobce u těla z dřevitých panelů dosáhnout pevnosti podobné jako u monolitických skříní. Pracuje se tu jednak s variabilní tloušťkou (u tohoto modelu je to minimálně 1,8 cm, ale v kritických místech až 5 cm!), jednak jsou stěny seskládány jako sendvič různorodých materiálů, jejichž rezonanční charakteristiky mají utlumovat jedna druhou a tím odbourávat téměř veškerou nežádoucí energii. Velká pozornost byla věnována i spojům jednotlivých panelů (odtud „self locking“) – jsou modelované pomocí počítačové vibrometrie a simulací. Výrobce říká, že s klasickými spoji by pro stejnou pevnost muselo být použito o 50% více materiálu. Pevnost dál podtrhují vnitřní vzpěry.

Specialitou firmy je také „neviditelná mřížka“. Jde o technologii odnímatelné čelní stěny, kdy se mřížka nenasazuje na magnety nebo čepy, ale jde o tlustou stěnu, přisazenou hluboko kolem měničů. Lze ji pak relativně snadno odcvaknout a místo ní nasadit jinou s integrovanou látkovou mřížkou. Geometrie výkrojů kolem reproduktorů je stejná u obou verzí, tj. nemělo by docházet k téměř žádnému ovlivnění vyzařování.

Figaro M jsou koncipované jako třípásmové, nahoře se nachází středotónový měnič, pod ním tweeter a o kousek níže dvojice basových reproduktorů. Na zadní stěně (ta je lehce klenutá, takže tu vlastně nejsou žádné paralelní povrchy) prochází ven jen klasický, byť velmi krátký plastový výdech bassreflexu a jeden pár terminálů od WBT.

Výšky vyzařuje 2,5 cm měkká hedvábná kopulka, kolem níž je mělký zvukovod s firemní technologií Mini-Horn. Tvar zvukovodu samozřejmě ovlivňuje šíři vyzařování, jeho hlavním účelem je ovšem eliminace ostrosti látkové membrány při vysoké hlasitosti. Středotónový měnič i oba basové sdílejí technologický základ, jedná se o papírové kónusy na gumových závěsech. Papír má blíže nespecifikovanou úpravu pro jeho vytvrzení. Na středech má reproduktor průměr 15,2 cm, na basech 18,3 cm.

AudioSolutions udávají pracovní frekvenční rozsah (s dodatkem „v místnosti“) 32 – 25 000 Hz, Figaro M mají jmenovitou impedanci 4 ohmy a citlivost 91,5 dB / 2,83 V / m. Dělící frekvence výhybky leží na 400 a 4 000 Hz – to je dosti vysoko a účelem je rozšířit pracovní pásmo středotónového měniče, aby přechodová frekvence a její případné slyšitelné negativní jevy nebyly přítomny v pro ucho nejkritičtějších oblastech.

Figaro M jsme poslouchali v menším z dostupných showroomů dovozce, kde sestavu tvořil zejména Métronome Le Player 4+ a Vitus Audio RI-101 MKII, vše bylo propojeno kabeláží Nordost Tyr 2. Ke srovnání jsme měli řádku reprosoustav KEF, ale třeba i firemní Overture 0304F mk3.

Brnkání Charlieho Hadena na jeho basu v „Goodbye“ s Dianou Krall („Sophisticated Ladies“ | 2010 | Emarcy | 0602527508160) bylo subjektivně lehce zdůrazněné, bas dostává o něco více prostoru, než zbylá část spektra, ale není to vysloveně přebujelá reprodukce, kde by nebylo nic dalšího. Kontrola není vůbec špatná, jakkoliv AudioSolutions mnohem více než na nějakou hutnou ráznost sází na pocit nenucenosti. Ale třeba dojem napětí ve strunách už je fajn, i díky pevnému zesilovači si dobře drží tvar. Snad i díky objemové výraznosti je mírně dominantní pocit rytmických složek reprodukce, jiným slovy „docela to šlape“.

Vokální spektrum v „Until“ od Bee Gees („Spritis Having Flown“ | nahráno 1979 | Polygram | 827 335-2) bylo subjektivně jakoby trochu hladší, ale rozhodně jiné, než bývá obvyklé – dost možná za to může „širokopásmové“ zapojení středotónového reproduktoru, kdy v těchto přirozeně nejcitlivějších oblastech nevnímáte přechodové frekvence a případné změny charakteristiky měničů apod. Reprodukce je každopádně jemná, klidná a ač neanalytická, tak nabízející kultivované množství detailů. Ty nejsou nějak intenzivně tlačené na posluchače, prostě probublávají do prostoru.

Cinkavá nahrávka „After Dark“ Andyho Gibba („Greatest Hits“ | nahráno 1980 | 1991 | Polydor | 511 585-2) budila na nejvyšším konci lehký pocit krotšího objemu a zároveň nevtíravě přirozeného rozlišení, které neupozorňuje na žádné mikronuance, netlačí hudbu dopředu, přesto vám třeba činel dobře ukáže a to s nenuceným pocitem „kovovosti“. Také tady je to celé podané tak nějak v klidu, je to kombinace nadhledu a jemnosti, která si neklade za cíl intenzivně vás ohromit právě teď a tady, ale být vám společníkem po dlouhé hodiny.

Šostakovičův „String Quartet No. 1 in C major, op. 49“ v podání Emerson String Quartet („The String Quartets“ | 2006 | nahráno 1999 | Deutsche Grammophon | 475 7407) stál na pocitu plnosti a bohatého basového základu, který dodával nástrojům tělo a energii, celkově pak skladbě hlavně pocit plnokrevné šťavnatosti, byť snad ne úplně stoprocentně věrné. Pokud máte ale rádi hudbu, která má odpich pěkně od podlahy a navíc třeba rádi občas necháte dynamiku vykvést při vyšších hlasitostech, tak Figaro M možná působí z všeobecného pohledu klidněji, ale jiskřičku v nich právě s hlasitostí zažehnete snadno.

Figaro M nejsou prvoplánově křiklavé co se týká prezentace detailů, naopak v jejich zvuku panuje spíše nejprve pocit celistvosti a jemnosti, žádná monitorovací profesionalita, ale mnohem spíše hudebnost. Prezentace Ligetiho „2. Streichquartett“ v podání Artemis Quartet („String Quartets 1, 2“ | 2005 | nahráno 2000 | Virgin | 0946 336934 2 5) byla mírně kulatější, naprosto neagresivní a to i v případě netypického vybrnkávání na rozličné struny, které svou přímostí může na ostřejších systémech rychle lézt na nervy. Množství obsažených informací, stejně jako čistota jejich podání pak ale bez problémů splňuje nároky dané třídy – když chcete, můžete se soustředit na jednotlivá brnknutí a cítíte, že jsou dobře oddělená, ale přitom stejně intenzivně vnímáte, že Figaro M primárně předávají spojitou harmonii hudebního záznamu, spíše než jednotlivosti. Řekněme, že jdou více po obsahu, nežli po formě.

Krásnou společnou „Ed io spietata!“ z „L’elisir d’amore“ v podání Cecilie Bartoli a Bryna Terfela („Duets“ | 1999 | Decca | 458 298-2) jsme si užili hlavně díky pěknému podání prostoru. Figaro M byly na šířku limitované parametry prostoru, ale bylo cítit, že scéna je pěkně prohloubená, posazená za hmotou ozvučnic a tam se rozevírající s moc hezkou samozřejmostí, která vás nechá jednoduše se zorientovat a vůbec funguje bez stresu. Lokalizace jednotlivých zvuků je přesvědčivá, ač opět nemáte pocit takového toho brilantně technického fokusu – prostě se to děje a je to velký hudební obraz plný nástrojů a hlasů, ne izolované ostrůvky možná dokonale zaostřených, ale z kontextu vytržených detailů.

„I Like It“ je pěkná, živá skladba od The Chicks („Taking the Long Way“ | 2003 | Columbia | 8287680792), která vyznívá velice zábavně díky celkovému ladění s mírně prominentní basovou složkou. Ta je výraznější už v samotné nahrávce a tím získává přednes celkem výrazný šmrnc a lákavou zábavnost, která ale není postavená na agresivitě. Je znát, že reprosoustavy svým na středo-výškách klidnějším projevem lehce učešou nectnosti tohoto záznamu, aniž by mu ale nějak sebraly tu průbojnost a drajv. Jinými slovy, Figaro M nejsou na krátké efektní poslouchání, ale můžete si je užít jak dlouho budete chtít a to prakticky s čímkoliv budete chtít.

Figaro M jsou jiné, tak jako je jiný sám Gaidelis. Sám totiž říká, že to důležité je uvnitř a nikoliv na obalu jeho výrobků a tak jsou tyto reprosoustavy zvenku skutečně místy trochu jednoduché a účelné. Jakkoliv je pravda, že v dané ceně seženete rozhodně hezčí nebo luxusněji pojaté, čisté a krotké linie AudioSolutions zase vcelku snadno zapadnou do běžných interiérů. Taktéž po stránce funkčnosti a zvukového podání jsou Figaro M svébytné – ne snad proto, že by měly nějaký výrazný charakter, spíše právě tím, že jsou velmi precizní, přesné a konkrétní, aniž by to znělo stroze, technicky nebo suše. Jejich zvuk je tak v pravém slova smyslu transparentní (díky frekvenční vyrovnanosti), čistý (protože má nízké zkreslení) a krásně prostorový (jelikož nevykazuje odchylky ani v horizontální, ani ve vertikální ose). Figaro M mají asi jedinou nevýhodu, pramenící z právě jmenovaného – budou přesně takové, jaké je uděláte svou elektronikou i svou hudební sbírkou.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 20 metrů čtverečních a vcelku dobrým zatlumením pomocí nábytku i akustických panelů.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Je vidět, že Figaro M jsou v menší místnosti schopné začít hrát naplno mezi 30 a 40 Hz a jejich frekvenční odezva je velmi solidně vyrovnaná. Dokonce excelentně vyrovnaná… Za pomoci natočení lze lehce upravit intenzitu nejvyššího konce frekvenčního spektra nad 10 kHz, ale jinak jsou to vzorně vyladěné reprosoustavy, jejichž graf frekvenční odezvy má mírňounce klesající tendenci, tj. nemělo by docházet k pocitu agresivnosti.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Ať už je to řešením „minihornu“ nebo prostě dobrým návrhem celkově, ani výškově nejsou Figaro M nějak náročné na to, kde budete sedět, jakkoliv vyrovnané optimum je zhruba v ose tweeteru.

Frekvenční odezva – s mřížkou (červená) a bez mřížky (zelená)

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Tvar křivky je mírně „kulatější“ kvůli chybě při měření (zapnuté 1/3 oktávové vyhlazování), ale základní charakteristika je samozřejmě stále patrná. Ladící kmitočet leží na cca 37 Hz, nejnižší bod na impedanci pak představuje propad kolem 110 Hz a to až nad 3 ohmy, takže zesilovač s dostatečnou proudovou kapacitou je velmi doporučeníhodný. Na druhou stranu tu nejsou žádné extrémní přechody nebo náročné úhly v elektrické fázi a tudíž by Figaro M neměly představovat nepřiměřenou zátěž pro zesilovače kategorie řekněme 50 – 80 tisíc a výše.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ +/- ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ × ]

Kč 167 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ praktické řešení mřížky

+ dostatečný basový objem i zátah

+ celkově nekonfliktní, příjemný přednes

+ věrnost

+ snadná umístitelnost – nejsou směrové ani v jedné ose

ZÁPORY

- některé materiály jsou v kontextu ceny účelné (ale to je prostě filozofie značky)

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Amarock Studio | www.amarockstudio.cz 

PRODEJCE PRO SK: Audiofeel | www.audiofeel.sk 

fSdílet

Tweet