Historie holandských Siltech se začala psát roku 1983 a už od začátku se soustředili na výzkum a vývoj kabeláže, respektive vlastností jednotlivých materiálů, ať už šlo o vodiče, stínění nebo o konstrukční geometrii. Potom, co do firmy nastoupil inženýr Philipsu a Exxonu Edwin van der Kley Rynveld, se objevila v portfoliu ale také řada zesilovačů nebo reprosoustav a jako okrajové záležitosti se v nabídce objevují dodnes.

Siltech se zaměřuje na prémiový až super prémiový segment (rozumějte na ultra drahou produkci pro ultra náročné zákazníky), řada Royal Signature pak patří blíže k vyššímu konci jejich produktové nabídky, tím víc, pokud si místo základní podoby G7 (neboli sedmé generace kabelů Siltech) s dominující slitinou stříbra a zlata zvolíte verzi S8 s monokrystalickými stříbrnými vodiči.

Právě na kvalitě metalurgické části a na speciálním stínění zakládá Siltech kvalitu této řady. Slitina stříbra čistoty 9N se špetkou zlata prý pomáhá vyplnit mikroskopické nerovnosti na povrchu vodiče, což ještě dále zlepšuje jeho vlastnosti. Na test se k nám dostala celá řádka kabelů této série.

Emperor II

Nejpůsobivějším kusem byl rozhodně mocný had reproduktorového kabelu Emperor II. Obrovský průměr, mohutné kovové prvky v místě, kde se kabel blíží ke konci a vůbec prvoligové celkové zpracování vám dávají jasně na srozuměnou, že tohle je luxusní zboží. Měli jsme verzi vybavenou vidličkami, které si Siltech vyrábí ve vlastní režii.

Uvnitř kabelu najdete čtyři oddělené vodiče v těsně kroucené geometrii. Materiál je výše zmíněná drahá slitina ultra čistého stříbra s kapkou zlata.

Izolace je vícevrstvá, sází na tradiční firemní kombinaci kaptonu a telfonu, přidává k tomu polyetherketonová vlákna a blíže nespecifikovanou „širokou škálu stínění“. Obecně se kabeláž Siltech vyznačuje tím, že o průřezech nebo technických parametrech se nedozvíte.

Měli jsme k dispozici také krátké můstky pro propojení dvou setů reproterminálů – konstrukčně a materiálově propojky odpovídají hlavnímu reprokabelu.

Empress

V obdobném estetické duchu jako výše zmíněný Empreror II se nese také signálový kabel Empress – modrý tkaný oplet, robustní prvky poblíž konců, kvalitní konektory (konkrétně niklované XLR Neutrik) a celkový pocit masivnosti opět vzbuzují pocit poctivé konstrukce.

I na modelu Empress je využit materiál G7 (ultra čisté stříbro čistoty 9N s přídavkem zlata pro vyplnění mikroskopických mezer), i tady je stínění realizováno vícevrstvým, výše popsaným způsobem. Tloušťka kabelu je záměrná, poskytuje zvýšenou mechanickou odolnost.

A také tady platí výše zmíněné – krom toho, že v kabelu jsou dvě jádra v kroucené podobě, se žádné další informace nedozvíte.

Golden Universal II

Do třetice se k nám dostal USB kabel Golden Universal II – bylo by nošením dříví do lesa zmínit, že i tento kabel vypadá stejně, že je tlustý, méně ohebný, ale o to mechanicky odolnější. Má pěkné, bytelné koncovky, jsou ale pěkně těžké a tím pádem pozor na vylomení konektorů – nějaká podložka stojí za zvážení.

Technologicky je i tento kabel logicky stejný, jako zbytek řady – (téměř dokonale) čisté stříbro s dotekem zlata ve slitině G7. Geometrie čtyř vodičů je tu rozdělena na dva kroucené páry, kolem je materiálově jednodušší pojetí. Je tu jen vrstva teflonu a ona blíže nedeklarovaná „široká škála stínění“.

Všechny kabely jsme zkoušeli v kombinaci primárně se zesilovačem Pilium Leonidas, reprosoustavami Xavian Quarta a zdrojem signálu Métronome DSC1 spojeným s Roon. Zkoušeli jsme vyměňovat redakční Nordost Heimdall 2 vždy kus za kusem – nejdříve bi-wire propojky (malý, leč zaznamenatelný rozdíl zejména na basech), pak propojovací kabel (přibyl vzduch a celková prezentnost), pak USB kabel (broukavější a poddajnější bas a plnější zvuk) a nakonec reprokabely (přibyly proporce, objem, zároveň se ale reprodukce usadila a . Royal Signature – ne nepodobně třeba ZenSati Authentica – mají výrazný efekt „zaklapnutí“ ve chvíli, kdy jimi propojíte celý řetězec. Čím více Royal Signature kabelů, tím více vynikne jejich charakteristika. Níže popisované dojmy platí pro sestavu kompletně prokabelovanou vodiči Siltech.

Krátce jsme – spíše pro zajímavost - ale zkoušeli také zapojení s Grandinote Shinai a Fischer&Fischer SN-70 plus převodníkem / streamerem Teac NT-503, kde se porovnávalo s Nordost Red Dawn. Chvíli hrál set Siltech také ale třeba s Musical Fidelity M8xi nebo ATC SCM19.

Když začal hrát kontarbas v „Upojenie“ Anny Marie Jopek a Pata Methenyho („Upojenie“ | 2008 | Nonesuch | 7559-79909-8), bylo cítit, že kabely oproti všem redakčním nabízí mnohem výraznější zastoupení basové složky. Každé mrouknutí ale bylo fantasticky artikulované, takhle dobře a zřetelně snad bas doposud v redakčních prostorách nehrál – čistý, až hmatatelný, klidný a pocitově jaksi luxusní. Je možná o něco maličko hebčí, kabely možná mají také špetku vřelosti, ale jinak nechávají vyznít přirozeně působící tóny. Každé drnknutí struny je vykroužené samozřejmě a nenásilně, zcela netechnicky a kultivovaně. Je to krásný, podmanivý a okouzlující bas.

Kabely Siltech nicméně neměly tendenci nějak „kamuflovat“ méně povedené aspekty nahrávek, v „So Far So Good“ od Caroly („Runaway“ | 1984 | Polydor | 829298-2) dokonce nekompromisně, jasně a tvrdě zazněly ostře nahrané sykavky, stará nahrávka má své konkrétní hrany a nedokonalosti, i když stejně parádně vynikne i její celková skvostná čistota a jasnost. Střední pásmo je famózně propracované, detaily jsou brilantně artikulované a výrazné, propojení kabeláží Siltech jako kdyby zvuk výrazně otevřelo a strhlo jakoukoliv poslední stopu netransparentnosti, měl-li váš systém takovou. Je to skutečně hudba jako na talíři, fyzická a konkrétní.

Nejvyšší tóny pak s kabeláží Siltech nepůsobily tak expanzivním dojmem jako středy, přesto cinkot činelů v „Caravan“ Dukea Ellingtona („Money Jungle“ | 2002 | Blue Note | 7423 5 38227 2 9) měl velké proporce, byl zcela uvolněný a uslyšíte skutečně každé zašumění, každý dotek paličky. S adekvátní elektronikou je detailů skutečně požehnané množství, přesto to není chladně analytický projev, zvuk se netlačí, není tvrdý nebo suchý – tonalita je přirozená, nic není zdůrazněno, nic nechybí, všechno je organicky propojeno. Jsou to krásné, nenucené výšky.

Ani v „Glem ikkje“ Kari Bremnes („Detv i har“ | 2017 | Strange Ways | CD 15132-2) nebylo cítit žádné přehánění ani efekty, hudba prostě vyzněla se samozřejmostí a krásnou bohatostí, bas je zřetelný a hutný, dynamika napnutá a pružná, hudba má váhu, má plnost a všechno působí skvěle organizovaným způsobem. Když syntetický bas mroukne, cítíte hloubku a hutnost až v morku kostí.

Mehldauova „Sabbath“ („Largo“ | 2002 | Nonesuch | 9362-48114-2) zněla právě tak, jak je nahraná – s pocitem, že tu něco chybí a že čitelnost nahrávky je prostě limitovaná. Přesto vnímáte, že je s kabely Siltech lépe čitelná, je otevřenější, větší a konkrétnější, hlavně údernost byla výrazně působivější, i když nelze pominout ani rozhodně lepší informativnost, jakkoliv se nese v takovém civilním, pragmatickém duchu – co si skrze kabely Siltech pustíte, to také dostanete, čistě a jasně, snad v trochu větších proporcích.

Na prostoru hudební scény klasické „Summertime“ ve verzi od Briana Wilsona („Reimagining Gershwin“ | 2010 | Walt Disney | D000428902) bylo cítit, že po propojení top modely Siltech se obraz jakoby významně lépe propojí, je také celkově soustředěnější, takže celý hudební zážitek je citelně plastičtější, nástroje mají lepší lokalizaci a výrazně, výrazně lepší ohraničení, skoro se zdá, že byste si na ně mohli sáhnout, jen vstát z gauče.

Při poslechu „The Blackest Lily“ od Corinne Bailey Rae („The Sea“ | 2010 | EMI | 5099960851123) bylo jasné, že propojení kabeláží Siltech jako kdyby zvýraznilo a zdůraznilo všechny charakteristiky systému jako takového – kabely nemají žádnou úplně výraznou a snadno definovatelnou vlastní zvukovou signaturu, o to více ale otevřou, vyčistí a zkonkrétní charakter sestavy (a nahrávky, logicky). Hudby je prostě víc, je intenzivnější, je samozřejmější a je výrazně víc vtahující, navzdory tomu, že se stejně intenzivně ozývá nejen to pozitivní, ale i to negativní v řetězci.

Ultra, ultra drahé kabely jsou v high-endovém světě ultra, ultra polarizujícím tématem a je jisté, že sada Siltech Royal Signature nebude výjimkou. Nakonec utratit za propojení své audio sestavy peníze, za které se leckdy dá koupit pěkný vůz či dokonce nemovitost nemá nic společného s racionalitou – to už musíte být opravdu, ale opravdu odhodlaný audiofil s opravdu špičkovou sestavou. Nicméně jak se ukázalo i na skvělé, ale zdaleka ne nejdražší ani nejlepší možné audio sestavě v redakci, kabely mají své nezpochybnitelné kouzlo. Není to žádnou jednou konkrétní věcí, je to vlastně synergií nenápadných detailů a toho, jak samozřejmě přes ně ve finále hudba proudí. Když zapojíte jeden, budete mít možná pochyby o jeho hodnotě vůči té extrémní ceně, čím více míst v systému pomocí Royal Signature zaplníte, tím přesvědčivější výsledek bude. A je pravda, že na tu konečnou pohodu, tu samozřejmost a tu emotivnost, s jakou s nimi posloucháte hudbu, se velmi snadno zvyká. Jsou to skvělé kabely, jejichž vliv je slyšet a pokud jste ve správné příjmové skupině, nelze než vám závidět.

cca Kč 690 000,- / 2,5 m – Emperor II (reproduktorový kabel)

cca Kč 55 000,- / 15 cm – Emperor II (bi-wire propojky)

cca Kč 225 000,- / 1 m – Empress (XLR interconnect)

cca Kč 52 000,- / 1 m – Golden Universal II (USB kabel)

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ bytelná konstrukce

+ opravdu skvěle otevře hudbu bez jakýchkoliv triků

+ celkový pocit harmonie a plynulosti

+ kabely jako kdyby zintenzivnily celkový zážitek

+ propracovaný a plastický zvuk

ZÁPORY

- cena už je skutečně řádné sousto

- váha kabelů je extrémní a nechat je jen tak viset není ideální

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Dream Audio | www.dreamaudio.sk 

fSdílet

Tweet