Pamatuju si časy (a nejsou zase tak vzdálené, abychom se na ně dívali křivícím kaleidoskopem nostalgie), kdy psát a vlastně i číst o hi-fi znamenalo objevovat radost v poctivém zvuku téměř jakékoliv kategorie, a ne v číslovkách cenovek, připomínajících geolokační souřadnice. Stačilo vzít do ruky solidní zesilovač nebo přehrávač či cokoliv dalšího za jeden běžný plat i méně, zapojit ho a nechat se překvapit, co všechno z hudby dokáže vykouzlit. Bylo to zábavné, nikoliv komplikovaně odrazující nebo prvoplánově do luxusu mířené hobby.
Dnes? Na jedné straně „západní“ výrobci, kteří často posunuli cenovky na úroveň malých nemovitostí. Na druhé „východní“ produkce, která dokáže nabídnout úroveň „dobré kvality“ za peníze, nad nimiž si tradiční značky jen zoufale lámou hlavu a neumí jim (jakkoliv často z relativně objektivních důvodů) konkurovat.
A tak se často ocitám v paradoxní situaci: trápím se s tím nejdražším a nejlepším. Trápím v uvozovkách, samozřejmě — hraje to skvěle, často až úžasně a nikdy dřív to takhle dobré nebylo, ale když víte, že to víceméně vždy takhle bude dopředu (už proto, že díky omezeným kapacitám na psaní se mým směrem určitě neposílá jen tak něco, nýbrž „best of“), zůstane často už jen hrát si s přívlastky a odstíny superlativů. A to se po čase stává trochu jednotvárné. Jak rád bych psal o něčem – s trochou nadsázky – průměrném!
Chybí mi možnost psát o „normálním“ hi-fi — takovém, které je krásně dobré, poctivé a přitom nevyžaduje prodej ledviny. Jenže v „západním“ provedení skoro zmizelo. Respektive jde často o dozvuky toho, co začalo před 5 – 10 lety, kdy nové generace stojí často dvoj- či trojnásobek. Ano, má to finanční a ekonomické příčiny, i když si nemyslím, že jde jenom o ně. Alespoň ne v oblasti vývoje a výroby, to možná víc v oblasti kupní síly klientely. Dnes, pokud chcete koupit „opravdu hi-fi“ komponent za jeden běžný plat, je téměř jisté, že na jeho krabici najdete „Made in China“. A mnohdy nejen na krabici, ale i v DNA celého návrhu.
Neberte to jako kritiku východních výrobců — spíš povzdech nad tím, že možnost volby čím dál rychleji mizí. Bylo by krásné mít po boku high-endu i dostupné, poctivé hi-fi z Evropy nebo Ameriky, klidně i z Afriky nebo Austrálie.
Teď to ale vypadá, že tohle „normální“ hi-fi je ohrožený druh. A že za pár let ho budeme vídat jen v muzeích či retro rubrikách… nebo na bazarech, kde budeme vzpomínat, jaké to bylo, když dobrá sestava stála ani ne tolik, co průměrná dovolená.
Nicméně hlavu vzhůru, přes čím dál tím výraznější zvukovou dotaženost a tím se zmenšující vlastní charakter, navzdory rostoucí „objektivitě“ zvuku a tím se snižující důležitosti „atraktivního talentu“ ladění té které značky je to pořád radost. A víte proč? Protože hi-fi je jen prostředek k poslechu hudby a o hudbu jde v první řadě – na to je důležité nezapomenout.
