Dieter Burmester byl rozhodně vizionář, navíc obdařený notným obchodním talentem. Vybudoval tak pod svým jménem skutečně luxusní značku, ač je nutno říci, že zároveň rozhodně neošidil ani technickou stránku věci. Za bezmála 50 let se firma rozrostla tak, že nabízí kompletní řetězec – od kabelů, přes napájecí filtr, CD přehrávače, streamery, integrované a dělené zesilovače až po reprosoustavy. V katalogu jsou i dva gramofony, z nichž novější a menší je „plug&play“ model 217 z prostřední Top Line.

Nosnou myšlenkou jeho konstrukce je „vytáhněte z krabice a hrajte“, neboli jde o šasi, rameno a přenosku v jednom sladěném a téměř úplně přednastaveném celku. Fakticky postačuje zkontrolovat správnou pozici protizávaží (je z továrny zajištěno v doporučené poloze šroubečkem, takže to jen kdyby se po cestě nějak posunulo), zapojit napájení a signálový kabel, načež je připraveno.

Esteticky je 217 klasickým Burmesterem – lesklý chromovaný čelní panel s výraznou čtveřicí šroubů má po pravé straně spínací páčku, po straně levé najdete dvě tlačítka, jimiž se talíř roztočí na 33,3 nebo 45 otáček za minutu.

Šasi je zdánlivě celé vyfrézované z jednoho hliníkového bloku, po stranách má větrací otvory a vzadu velikou a hlubokou proláklinu, kterou se přistupuje k otvoru, v němž je standardní SME konektor ramene. Přestože je nika celkem velká, pro mužskou ruku s kabelem není velká dost a instalace signálového kabelu je mírná výzva. Vzadu pak už není nic jiného, než klasická napájecí zásuvka s kolébkovým spínačem. Celková čistota designu je typicky exkluzivní.

Ani konstrukce raménka nepůsobí nějak komplikovaně, jednoduchá základna umožňuje několika prvky běžné přizpůsobení, ale jak bylo řečeno, je 217 primárně nastaven jako celek a tak trochu se nepředpokládá, že byste sahali po jiné přenosce, než jaká je už z továrny namontovaná. Raménko drží na systému s kardanem, má podobu přímé trubičky z vláknitého kompozitu a hliníku s lehce zahnutou hlavičkou se standardním dvoubodovým systémem pro přišroubování přenosek. Od ložiska po hrot jehly naměříte přesně 239,1 mm.

Osazená přenoska svým tvarem lehce připomíná výrobky dánského Ortofon z cenové relace vyšších desítek tisíc Kč, nicméně je označena logem Burmester, má přeci jen specificky tvarované tělo a firma k ní neposkytuje žádné další vyjádření. Specifikuje však hrot Shibata a MC konstrukci.

Pohon těžkého a vysokého hliníkového talíře s 12 integrovanými měděnými závažíčky je řešen pomocí dvou v šasi ukrytých motorků s řemínkovým převodem točivého momentu. Mezi kov a svůj cenný vinyl vložíte dodávanou podložku z kompozitní kůže.

A to je vše – žádné podrobnosti, žádné technické specifikace, žádné hlubší zabíhání ke konstrukčním principům. Dozvíte se však o fyzických kvalitách jako je šířka 48,2 cm, hloubka 36,7 cm a výška 16,5 cm, což jsou míry stejně impozantní jako váha 31,5 kg.

Gramofon jsme měli možnost poslouchat v showroomu dovozce a to v sestavě s Accuphase E-5000, Burmester 100 a Fyne Audio F704, vše bylo ošetřeno mnohým příslušenstvím Nordost / QRT a napájeno přes IsoTek V5 Titan / EVO3 Genesis One. Kompletně bylo prokabelováno přes Nordost Valhalla 2. Ke srovnání jsme měli AVID Acutus s přenoskou Ruby Reference.

Přestože je Burmester 217 opravdu drahé zařízení, pořád si tak nějak říkáte, že je to přednastavený a – na poměry značky – přeci jen lifestyleověji orientovaný gramofon. Jenže pak přijde basová linka z „Wild Man Blues“ Michela Legranda a Milese Davise („Legrand Jazz“ | 2022 | nahráno 1958 | WaxTime In Color | 950725) a gramofon vás zatlačí do sedadla. Doslova. Hluboké brnkání jasně a pevně pumpuje, cítíte precizní přesnost a konkrétnost, která je naprosto srovnatelná s kompaktními disky. Žádná „milá měkkost“ nebo „analogovost“ v tom zkreslujícím slova smyslu, bas je tuhý, utažený, krásně rytmický a drží se sebevědomím víc než překvapujícím. Razance a věrnost jsou prostě famózní.

Jak „vypucovné“, jasné a otevřené je střední pásmo, z toho vám také patrně poklesne čelist. Zejména když si uvědomíte, jak „neexoticky“ je Burmester 217 pojatý. Master „I Can’t Stand The Rain“ Sary K. („In The Groove“ | 2011 | Stockfisch Records | SFR 357.8011.1) je maličko naleštěný na efekt, ale jasný, prezentní hlas a zvonivé, krásně kovové struny kytary působí víc koncertně než přehnaně. Rozlišení je luxusní, vůbec nemáte pocit, že byste naráželi na nějaké vinylové omezení. Pokud je něčím zvuk tohoto gramofonu charakteristický, tak je to odhodlaná energičnost a neochvějná soustředěnost. Drajv je prvotřídní, ale hlavně se před vámi otevírá ucelený a super snadno čitelný hudební příběh, krásně intimní (jen vy a Sara K.) a živý. Jako kdyby Burmester neměl žádné vlastní zabarvení nebo styl, jde s obrovskou disciplínou až na dřeň záznamu.

Ani v nejvyšších frekvencích neopouští zvuk ona přímočará, ale hlavně pevně kontrolovaná jistota. Cinkot činelů v „It’s a Raggy Waltz“ The Dave Brubeck Quartet („Time Further Out“ | 2014 | nahráno 1961 | WaxTime Records | 771959) byl čisťoučký, civilní, přesný, ale zároveň nikoliv technický nebo sterilní. Nemá nějakou typicky „gramofonovou“ charakteristiku, hraje přesto s naprostou harmonií a lehkostí, přirozeně a adekvátně velmi drahému zdroji signálu. V pozadí nahrávky především ale necítíte žádný šum nebo rozmazanost, každý tón je předaný s plnou barevností a přehršlí nuancí. Ta samozřejmá komplexnost je opravdu zábavná.

Pevnost a razance jdou ve zvuku Burmester 217 ruku v ruce s excelentní dynamikou – „One for Joan“ Chico Hamilton Quartet a Charlese Lloyda („Drumfusion“ | 2023 | nahráno 1962 | WaxTime Records | 772338) byla pevná a razantní tak, jak si troufáme říct, že jsme ještě z gramofonu neslyšeli. Jak toho pánové v Burmesteru dosáhli těžko říct, ale i objektivně vzato kompromisní vinylový záznam svou energií, drajvem a intenzitou přesahuje i velkou část digitálních zdrojů. Důraz bubnů kapelníka Chico Hamiltona v sobě nemá žádnou „komfortní analogovou měkkost“, je to úderné a soustředěné, přitom ne tlačené kupředu – prostě spíše přítomné, rychlé a intenzivní.

Nebo si vezměte Bachovu „Aria“ v podání Glenna Goulda („The Goldberg Variations“ | 2022 | nahráno 1955 | WaxTime In Color | 950733), starý, ale vlastně ne špatný záznam. Burmester 217 vám ho ukáže právě takový – nejparádnější věc bylo ticho v momentech, kdy mělo být ticho. Žádný šum, žádný pocit jistého často u gramofonů slyšeného rozostření a sametovosti. Každý stisk klávesy je konkrétní, přednes je hlavně pocitově rychlý a zaostřený, takže dobře a s velkým nadhledem zažijete i pocit vzdušnosti. Zejména suverenita podání tranzientů a jejich pevnost jsou skutečně parádní. Skvělá čistota a upřímnost jsou prvoligové, ale samozřejmě slyšíte i nectnosti svých vinylů, což je něco, co spousta gramofonů maskuje pod rouškou sametové příjemnosti – ne tak Burmester, ten otevře nahrávku se vší autenticitou, možná až lehounce expresivnějším způsobem.

Celková čitelnost zvuku Burmester 217 je excelentní. Tím pak je hudba krásně přehledná třeba i z pohledu lokalizace jednotlivých zvuků na stereofonní scéně – jak ukázala kupříkladu coververze „Hotel California“ („Akapelleando“ | 2021 | nahráno 2006 | Vocal Sampling | ESAAI0192356). Na okrajích každého tónu není žádné roztřepení, žádná nejistota, každý zvuk je jasně zasazený do konkrétního místa a vokály jsou plastické, velmi živé. Objem a proporce nejsou obří – to koneckonců tak bývá u přesné reprodukce – a cítíte prostě přítomný fyzický rozměr, váhu a adekvátní plnost.

Vezměte pak velmi starý, nicméně dobře zrekonstruovaný master jako je „Non, Je ne regerette rien“ Édith Piaf („L’Essentiel“ | 2021 | nahráno 1946 | French Connection | 490633) a Burmester 217 vám jej předloží s jeho vnitřní muzikálností, přehledně, jasně, bez vlastních interferencí nebo výmyslů. Hudba je zcela snadno, neúnavně poslouchatelná, gramofon sám je skutečně jen upřímným a precizním prostředníkem, nepřidává „krásno“, jen extrahuje to, co bylo vyryto do vinylu. A přesto není nějak úporně snaživý nebo snad nekompromisní, jako celek funguje harmonicky a ve výsledku hlavně civilně, takže jakkoliv vnímáte nedostatky, nebrání vám v poslechu hudby jako takové.

Burmester 217 byl dost možná největším analogovým překvapením posledních let. Snadnost jeho použití je srovnatelná s těmi nejjednoduššími gramofony, v praxi stačí skutečně jen položit talíř a zapojit kabely. To je v high-endové oblasti zcela netypický přístup a přesto se zdá, že funguje naprosto excelentně. Snad za to může pevné šasi a dobře nastavený pohon, respektive dobré sladění všech jednotlivých součástí – ač ne na pohled těch nejsofistikovanějších, co jsou ve světě vinylů k dispozici – k sobě. Burmester 217 hraje úžasně konkrétně, pevně, má intenzivní, živou energii, skvělou rychlost a detailnost a přestože se rozhodně nesnaží dolovat z elpíček nějaké vřelé, bohaté, barevné „krásno“, jeho zvuková charakteristika je zábavná a snadno poslouchatelná. Že jde o zařízení mimořádně drahé, to je fakt, ale za své peníze dostanete skvostnou výrobní kvalitu, snadnou použitelnost a špičkový zvuk, s nímž se navíc nemusíte „trápit“ – tedy nastavovat, vymýšlet a něco řešit. Burmester 217 je ideálním řešením pro ty, kteří chtějí high-endový gramofon, ale nemají chuť, čas nebo vůli procházet tím mimořádně složitým alchymistickým procesem sestavování a nastavování optimálního gramofonu. Tohle je zcela bezstarostný high-end…

Kč 557 000,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ dokonale vyladěný a bezstarostný systém

+ výrobní kvalita je úžasná

+ skvěle soustředný, čistý, pevný a „negramofonový“ zvuk s parádním detailem

+ spousta energie

+ snadné ovládání

ZÁPORY

- žádný protiprachový kryt

- přeci jen poměrně šťavnatá cena

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Perfect Sound Group | www.perfectsoundgroup.cz 

fSdílet

Tweet