Třeba zajet do Londýna a nahrát tam možná zvukově nejzajímavější, rozhodně nejoriginálnější a svým způsobem historicky nejvzácnější album klasické hudby - jak to tehdy udělala jedna 42 letá nizozemka. A celé to trvalo jen 14 dní, ale taky 15 let.
Malé upozornění na začátek – původní recenze zajímavého hudebního alba se z velké části rozrostla na pojednání o houslích „Strad“ (jak se zkracuje název výrobků Antonia Giacoma Stradivariho), základem samozřejmě zůstal poslech dvanácti jeho nástrojů, koncentrovaných na tomto albu.
Kde začít? Snad úvodem (hodinu dvacet dlouhého) dokumentárního filmu Janine Jansen Falling for Stradivari o genezi procesu celé časoprostorové události. V pozadí tónů 1. houslového koncertu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (s kterým jako mladá prorazila do první světové interpretační ligy) jede Janine do práce; přívozem a pak pěšky do Stockholm Concert Hall na zkoušku s orchestrem, baťůžek hranatějších tvarů na zádech. Zatímco její ruce a schopnosti mají nevyčíslitelnou hodnotu, cena torny je známa: asi 8 milionů dolarů - Stradivarius 1715 Shumsky, Rode.
Každý houslista si touží zahrát na Stradivárky, jen velmi omezený počet má to štěstí, jedna Holanďanka jich měla 12 najednou.
To vše dík geniální myšlence ředitele v Londýně léta Páně 1892 založeného obchodu a opravny houslí J&A Beare. Od myšlenky po poslední nahrávací večer 2.12. 2020 to chvíli trvalo. Nemálo času zabrala příprava - výběr nástrojů; dost času - domluva s jejich majiteli; něco času - nezbytné právní záležitosti; trochu času - nákladné pojištění a zabezpečení, koukáte totiž na zhruba 200 milionů liber, tedy na něco přes 5,5 miliardy korun.
Dopravit historické skvosty z po celé planetě rozesetých míst kde zrovna ten který nástroj pobývá a (většinou) koncertuje v ten tak pracně sladěný termín se nakonec podařilo a čtrnáctidenní dohodnuté nasmlouvané “okno” je tu - a tohle všechno dohromady 15 let.
Nyní je vhodný čas k nahlédnutí detailů o albu „12 Stradivari“.
Čtenář nechť se vždy laskavě soustředí hlavně na poslední řádek u každého opusu začínající: Violin (v případě první skladby tam stojí) 1734 Kreisler, Lord Amherst. Je to rok kdy byl nástroj vyroben a jeho pojmenování - většinou po dřívějším slavném interpretovi či majiteli. Úplně poslední “Strada” z roku 1737 s označením “d´anni 93” (ve stáří 93) mají nostalgický název Labutí píseň.
Cena těchto nástrojů je tak šílená, že byť pro sólisty úrovně Janine Jansen neplatí vtip: “Jak se nazývá hudebník, který se rozešel s přítelkyní? Bezdomovec.” instrumenty mají dnes spíš jen zapůjčené. Majiteli “Antonius Stradivarius Cremonensis Faciebat Anno + letopočet (z neuvěřitelných 75 let kdy nástroje vyráběl)” jsou dnes spíš nadace, banky, státy, město Cremona, muzea, v Oxfordu našel ubytování “Messia-Salablue” mistrem do konce života neprodaný, nejzachovalejší nehraný kus vyrobený 1716, s dnešní cenovkou cca 25 milionů dolarů (druhá nejzachovalejší Strada je “Lady Blunt” Anno Domini 1721, vlastník Nippon Foundation vydražil ve prospěch obětí obrovského japonského zemětřesení a tsunami v roce 2011 za 15,9 milionu dolarů), různí miliardáři - špičkoví houslisté už moc ne (i když výjimky jako Anne-Sophie Mutter stále existují).
Celkem Stradivari vyrobil zdokumentovaných 1161 nástrojů (a možná více, protože nemusíme vědět o všech) - což je fascinující kombinace kvantity a kvality - z nichž dodnes zůstalo něco přes 600 originálů plus nesčetně falzifikátů. To bohužel není vtip na světě je dnes několik MILIONŮ (!) nástrojů s označením Stradivarius a na setkání majitelů s certifikátem, se jich naposled sešlo přes 3000 - počet kdysi reálně vyrobených i dodnes dochovaných viz výše.
Z těch šesti set je ale houslí něco přes 500, zbytek tvoří violoncella, pár viol, pět kytar a jedna harfa. Z těch “asi 600” zachovaných je jen asi polovina zvukově v pořádku! Jsou to ty, na které se průběžně hrálo. Opakem se staly “Strada” v průběhu staletí majiteli nevhodně uskladněné a hlavně nepoužívané. Nehraný nástroj je jako nezalévaná květina - uschne a umře - bez hraní se z Antoniovým géniem oživlého dřeva tak staly opět jen kusy dřeva. Když dřevo není stimulováno pravidelnými vibracemi, zvuk se stává matnějším a matnějším. Zvuk sice vytváří struny, avšak podstata jsou vibrace všeho dřevěného.
Zpět k albu - z logi(sti)ckých důvodů byly zvoleny skladby s doprovodem klavírním, méně zkušené možná zaskočí objem zvuku vlastně malého dřevěného nástroje a 4 strun a jakou zvukovou show a decibelovou smršť dokáží vytvořit 2 akustické nástroje.
Tak jak je pro oko snadné vidět rozdíly mezi nástroji, podobně zřetelné jsou i pro ucho - a dokonce slyšitelné rozdíly jsou větší než ty viditelné! Poslech proběhl na redakčních sestavách, ale i několika soukromých systémech napříč republikou. Dozajista to tak nebylo myšleno, ale “12 Stradivari” je skvělé testovací album; nabízí čistý záznam bez jakýchkoliv mixů a špičkový zvuk toho nejreálnějšího, co má kvalitní systém přenést.
V jedné nahrávce tu máme nástroje z rozmezí let 1680 až 1734 a skladby z časového rozpětí skladatelů Robert Schumann (narozen) 1810 až Fritz Kreisler (zemřel) 1962.
TRACK 1 - Manuel de Falla a dodnes atraktivní “Dance Espagnole”, hráno na “nejmodernější” (nejmladší) housle 12tky - krásně červenohnědé, zvuk lehký, rychlý, svěží, tenký, ze skladby skoro cítíte citrusovou vůni - znáte lepší poslechový test než skrz tóny Stradivárek? To horké Španělsko a prolínání zpěvák/tanečník a kytarista ve flamencu - to všechno tam autor zachytil - a v nahrávce je to slyšet. Antonio Pappano využívá celý rozsah klaviatury i maximální možnosti “rozsahu” svých rukou - chvílemi musí hrát s “nadoraz překříženými”.
Nejpřirozenější lidský hudební projev je zpěv. Z pohledu tvorby a podání “zpěvních tónů” jsou právě housle lidskému vokálu nejblíž (konkrétně ženskému sopránu). Vznikly v polovině 16. století v severní Itálii a jsou jediný hudební nástroj, který se dodnes (téměř) nezměnil! Praotec houslař je Andrea Amati 1505-78 a ona “zázračná” Stradivariho Cremona.
Polymatik (genius universalis) Stradivari měl schopnosti napříč obory, z dnešního pohledu byl i skvělý otorinolaryngolog - jím vytvořené nástroje znějí jako čisté mladé ženské hlasy - které zůstaly stejně krásné i po staletích. Jeho housle nabízí ten nejkrásnější tón přesně v pásmu nejvyšší citlivosti lidského ucha - mezi 2 až 3,5 kHz.
TRACK 2 – tonální kvalita slavného Stradivarius 1715, Alard výrazně vynikne v nejdelší a (pro autora textu) 2hé nejlepší skladbě alba - velmi povedené Sukově “Písni lásky“. Plnější, sladší, jakoby větší nástroj s temnějším laděním, (právě Antonio Stradivari byl ten, který nástroje trochu zvětšil a špetku změnil tvar), kdy poslech skladby i nástroje doprovází obraz večerní letní oblohy, nad jezírkem už tancují noční motýli, vlahý letní to večer s úplňkem nad posekanou loukou s krásnou čistou energií všude kolem..
Stradivariho samostatná vrcholná houslová éra začala Hellierem - paradoxně nástrojem, kdy mu asi nešlo o “revoluční” zvuk, ale o mimořádný vzhled. Tehdy 35ti letý Antonio zkusil vystoupit ze stínu houslařských rodů Amati a Guarneri něčím co tu ještě nebylo - nejzdobnějším nástrojem celé své kariéry - Stradivarius 1679 Hellier (něco podobného pak zopakoval až o 30 let později s 1709 Greffuhle - s okraji zdobenými slonovou kostí). Už spodní část Hellier je vizuální skvost s přepečlivě vybraným dřevem javoru se zlatě lesklým podkladem, kříženým oranžovo hnědými pruhy barvy srsti tygra. Nejvýraznější je výzdoba po bocích ozvučnice, v kterých najdete složitě krásný vzor stébel, poupat, listů a květů - a při pohledu zblízka mezi nimi svíjející se hady - nic podobného nikdy předtím ani potom neudělal a tvůrce nástroj následujících 55 let neprodal. Oči přiláká perleťovo diamantová intarzie na okrajích vrchního i spodního obrysu těla houslí i bohaté zdobení šneku (tj ta Archimedova spirála na konci krku - v případě 1679 Hellier pestrá jak chápavý ocas geka). Aby byl nástroj vhodný k extrémnímu zdobení, má v detailech odlišnou anatomii. Celkově větší tělo, zřetelně vyšší pevnost konstrukce, výrazně jiné okraje - a právě k těmto tvarům se pak Stradivari po letech vrátil, když vznikaly nástroje jeho nejslavnějšího zlatého období 1699 – 1720.
Po nejdelší skladbě alba následuje autorský manželský pár vrcholných představitelů romantismu. Přednost má (dodnes možná podceňovaná) dáma Clara a nástroj z roku 1718, po ní Robert Schumann a nejstarší Stradivárky v této sbírce 1680.
TRACK 3 - Proti minulému kousku jen nevelký rozdíl v roce výroby (1715 vs ´18) nástroj s nezvyklým citátem na boku: “V jeho domě majetek a bohatství a jeho spravedlnost potrvá navždy” (to je Žalm 111) - a rozdíl v charakteru, tónu nástrojů je jasně zřetelný, tyto jsou krémovitější a hladší. Jak se cítila mladá nadprůměrně inteligentní schopná žena, když se narodila v roce 1819? Tak jak skrytě zní v pozadí skladby - a Strada a Janine kongeniálně přenáší zprávu dál - nenaplněnost žal tlak na hrudi šílená bolest - to vše jasně říkají vibrace staletého geniálně k tomu uzpůsobeného dřeva.
U dnešních reprosoustav (nebylo to tak vždy a pár výjimek modelů kde “hraje celá skříň” existuje dokonce dodnes) konstrukci dominuje pojetí tuhosti - do maxima dotažené třeba posledním modelem amerických Rockport “ozvučnice v ozvučnici”; kalifornští Magico svůj tuhý hliníkový maticový rám nově nahradili ještě tužším monokokem z uhlíkových vláken s přední a zadní stěnou z leteckého hliníku; inertní hliníkovou základní konstrukcí používají evropští T+A či Piega; prakticky nerezonující je břidlice Fischer&Fischer, nebo opakované pokusy mnohých výrobců s betonem - u houslí je to přesně obráceně.
TRACK 4 - Seniora mezi 12 zapůjčenými zvolila Janine pro skladbu nejvýraznějšího představitele romantismu a nejdříve narozeného z autorů - Roberta Schumanna. Zvuk Stradivarius 1680 Captain Seville má v sobě něco co ostatní (mladší a modernější) ne. Jak to nazvat? Olejovitost? Přesto i on přenáší nejtemnější tajemství skrytá v podtextu skladby - král dobových emocí Robert Schumann byl totiž umístěn v psychiatrické léčebně, později se pokusil o sebevraždu a ještě později v jedné zemřel.
Práce houslaře se nejvíc podobá řezbařině (teorie že tvůrce nejcennějších smyčcových nástrojů byl “obyčejný” vyučený řezbář se jeví docela pravděpodobná) s bonusem, že nejdůležitější není vzhled, ale zvuk opracovaného dřeva. Nejdříve se dělá deska z viditelné strany, ale to důležité přichází pak, její vydlabání v té ploše, “kde se vyrábí zvuk”. Teoreticky je to jednoduché, spojí se horní a spodní ozvučné desky, součásti se k sobě sklíží a hotovo. Když ale chcete, aby výsledek byl Stradivarius, je to o hodně složitější.
Čím hustší léta tím lépe (dnešní běžná hustota dřeva je asi 1500kg/m3 - ve Stradivariho době bylo chladněji než dnes - dřevo mělo hustší/užší letokruhy, což znamená pozitivní vliv na jeho následné vibrace/zvuk). Záleží ovšem nejen jaké dřevo, ale i v jakém ročním období byl strom pokácen; když jste Stradivari dbáte i na to, že “jiné dřevo” má část stromu směrem k jihu a jiná na sever.
To vše má vliv na výsledek - proto Stradivari důsledně vybíral dřevo sám. Jsme stále na začátku, stejně jako třeba u vín je rozdíl podle sezóny a jejího počasí (a s tím sebelepší vinař v našem případě řezbář deandrocholog mistr houslař nic neudělá), některé roky jsou prostě lepší, on musí poslouchat porovnávat a vybírat. My dnes na posouzení dřeva ještě živého stromu používáme rezistograf, co používal Antonio netušíme - mimořádné schopnosti a talent zcela určitě.
Pro TRACK 5 bylo spárování snadné, autor (1820 - 1881) svůj Op. 7 složil sám pro sebe a své Stradivarius 1710, Vieuxtemps. V dospělosti pak především skladatel (mj. 7 houslových koncertů) a skvělá “Strada” - výsledkem interakce je pevný a barevný zvuk věrohodně vystihující název skladby: francouzsky “Désespoir”. A to tam je - slyšíte ho a zřetelně! Je to rozvášněná láska, žárlivá sebestředná pulsující - výstižný název “Zoufalství”.
Právě zoufalství zřejmě vystihovalo pocity houslařů během následujících staletí, při snaze dosáhnout co nejslavnější Cremoňan. Asi nejblíž se dostal současný Newyorčan, syn před nacisty uprchlých polských židů Samuel Zygmuntowicz. Jeho nástroje používá mj. snad nejlepší, rozhodně nejproslulejší těleso oboru Juilliard String Quartet, samozřejmě právě pro střídání se skvosty Stradivari. Ze slavných sólistů také Leila Josefowitz, Joshua Bell, Yo-Yo Ma, Maxim Vengerov či Emerson String Quartet.
Je to hřích, ale: “Ve velkých sálech zní nástroje houslaře z Brooklynu ještě líp než stradivárky.” Opatrnější formulace: “Jsou do velkých sálů vhodnější.” Ještě mírněji - byly to právě Stradivariho nástroje které (nejen) ve své době v tomto “parametru” (v délce zvuku, tedy ozvučení větších prostor) až drtivě předčily konkurenci.
Jak toho dosáhl? Nechce se skoro věřit, ale je to LAK. Dík dnešní úrovni laboratoří a chemickému inženýrství víme, že toho dosáhl díky originálnímu laku. Nejen složením (prý se do něj přidávala i kapka vína - běžnou žlutou barvu nástrojů Stradivari změnil pro jeho nástroje nejtypičtější “červenooranžovou”) ale i periodou nanášení až patnácti vrstev. Typ dřeva, chemické složení laku i kolik má vrstev poznat umíme, termíny odstupu nanášení ale už ne - takže dodnes netušíme jak to tehdy v Cremoně dělali.
TRACK 6 - Janine “vlastní” (zapůjčené) Strady a slavná árie básníka Lenského “Kuda, kuda” (než ho za chvilku Oněgin zabije) z Čajkovského opery Evžen Oněgin - nevíme jestli “dlouhodobým soužitím” s nástrojem, ale “celkem zřetelně jiné, tenčí, víc rezonující, medová skořice,” - praví poznámky z poslechů. Rozhodně k tématu posledních chvil před smrtí, skvěle pasují - ten žal a stesk, nesmyslná smrt (citlivý Lensky cítí co asi přichází) tam je!
V houslích doslova všechno vibruje a je strašně důležité všechny ty zvukotvorné pohyby sladit - velkou roli v tom má duše - dřívko mezi horní a spodní deskou, kterým se ladí… no vlastně jako korekcemi výšek, basů a volume. Jen to je taky trochu opak dnešních špičkových potenciometrů. Umístěno je mezi víkem a dnem přenáší vibrace mezi nimi - i nepatrný posun (o zlomek milimetru) vytváří změnu v kvalitě i hlasitosti nástroje (směr hmatník - vyšší hlasitost a brilance; opačný směr - nižší hlasitost a bohatší tónová kvalita; pohyb duší směr ven - vyšší “jas”; posun směr střed konstrukce - přidáváme “basy”/nižší frekvence.
I když to na první pohled není vidět, tvar houslí není symetrický, takže levoruký houslista má život podstatně těžší.
Interpretačně nejnáročnější TRACK 7 (pro housle i klavír - odborná veřejnost je ve sporu pro koho víc - myšleno interpreta) je určitě Szymanovského “La Fontaine D´Aréthuse” inspirovaná řeckou mytologií. Vody zurčení - skladby s původním názvem “Fontána okouzlení” - je slyšet od prvního tónu. Je o tom jak se nymfa Arethuse a po ní toužící říční bůh Alfeus (nakonec) proměnili v pramen a podzemní vodu a tekoucí spolu pod mořem mísí navzájem svou vlastní vodu - což vlastně nezní vůbec špatně. Když se to dobře zahraje, bombasticky skvěle to zní.
Proč zrovna tady tolik slov?? Je to jednak (čistě osobně) TO NEJ z celého alba a hlavně je tohle nenápadné dílko považováno za milník v houslové tvorbě 20. století - díky použití (velmi) náročných houslových technik. K nej skladbě byly vybrány (nikdy to nepadne “naplno” ale možná asi nejlépe znějící nástroj) Stradivarius 1699, Haendel (trochu mystična - Janine cítí v nástrojích špetku energie jejich předchozích majitelů - a Ida Haendel byla fenomenální houslistka). Čemuž vlastně odpovídají naše poznámky z porovnávání zvuku 12ti fantastických nástrojů: “velmi hladký zvuk, jemná textura, brilantní výšky asi nej- emocí -jako by hrála na úplně jiné struny”, snad z kapek ledu.
Houslová akce století v podání jedné Janine a dvou Antoniů pokračuje TRACKem 8. Výborným Ravelem (opus “o 30 skladeb dřív” i pro nefandy notoricky známého “Bolera”) na Stradivarius 1722, De Chaponay. (Nejen) Stradivariho housle mají jak jednodílná “zádíčka” (tyto barvy oranžové s kapkou červené a vrcholem nástroje středně zrnité borovice; viz už výše lak i dřevo - rovná se vliv na zvuk) tak je někdy spodní část ozvučné skříně složena ze dvou dílů - třeba hned 1734, Lord Amherst z úvodní skladby. Že i rozdílná konstrukce má vliv na zvuk, zdůrazňovat netřeba.
Originál skladbičky z roku 1907 je unisex - pro hlas bas či mezzosoprán, později autorem přepsaná i pro violoncello plus klavír. Je ale tak povedená, že je vyhledávaná všemi sólisty ponejvíce právě houslisty - mají tam “nesoulad” pravé a levé, která hraje “velmi pomalu až netečně”. Schválně zkuste jinou rychlostí pohybovat levou a pravou - máte? A teď držet na milisekundu přesné tempo - dáte? A teď to na milisekundu přesné jiné tempo v každé ruce (při udržení synchronizace rozdílné rychlosti jejich pohybu) průběžně měňte - no vidíte že to nedáte.
Hlas použitého nástroje v poznámkách: drsnější, tvrdší, razantnější - vysokým rozlišením ukazující ty probouzející se ptáčky, východ slunce, u země ranní mlhu která stoupá a stoupá… Absolutní svěžest tónu a rozvíjení poupat - hudba a nástroj - co je pravá radost poslouchat
Po 33 letém výzkumu “Strad” došel biochemik, profesor Texas A&M University Joseph Nagyvary k závěru, že všechny předchozí teorie jak dosáhl dávný houslař z Cremony tak fantastického zvuku nejsou ani tajemné složení laku (který byl odebrán a analyzován a jeho složení a způsob nanášení v čase a vrstvách rozhodně má dopady - ale především na délku zvuku); není to ani použití speciálního dřeva (z oblasti Val di Fiemme, dnes nazývané Stradivariho lesy, které ale používá mnoho výrobců včetně české značky Petrof, jehož volba má jistě vliv), podstata je v “týrání” dřeva.
Zřejmě to je to největší tajemství Stradivariho nástrojů - slyšíte bolest chemií ztrápeného dřeva. Tato část jeho (ultra)precizního přístupu totiž nebyla původně snahou o co nejlepší zvuk, nicméně asi ona stvořila ono dokonale “ozvučené dřevo”. Tou nejdůležitější součástí fascinujícího zvuku je asi vlastně obyčejná snaha drahé dřevo zakonzervovat proti červotočům. Dle dnešních chemických analýz profylaxoval materiál extrémní chemickou směskou v čele s obřím množstvím boraxu (kterým se mumifikovaly ostatky faraonů v starém Egyptě) plus fluoridovou lázní a ještě solemi železa. To vše vytvořilo doslova (z)týrané dřevo - a dle všeho to je ta nejdůležitější kapka obrovského úsilí dělat vše co nejlépe, tahle “vedlejší” součást komplexního procesu detailů dala jeho nástrojům, to co dodnes tak obdivujeme…
TRACK 9 - Autor Brit Edward Elgar a jeho melancholická (italsky) “Sospiri” je teskný (česky) “Povzdech” napsaný těsně před a premiérovaný těsně po začátku 1. světové války. Původní verze skládaná pro housle a klavír se mu “rozutíkala”. Adagio (pomalu se skvělým výrazem) pro malý smyčcový orchestr se sóly pro harfu (nebo klavír) a varhany (či harmonium) stojí za porovnání - s původní verzí kterou máme zde. I v ní - díky trojici Antonio & Janine & Antonio - ten povzdech skutečně slyšíte - včetně celkově “modernějšího” znělejšího zvuku (nástroje 1717) daného ale trochu i datem zrodu skladby.
TRACK 10 - Další nástroj ze Stradivariho zlatého věku a skladba premiérovaná na den přesně s touto nahrávkou - jen o 119 let dřív. Pouze tehdy většinu témat autora “nejsmutnějšího muže co kdy žil” (jak ho popsal jeden z jeho blízkých) rozjížděl klavír pro violoncello. A co zvuk houslí 1715, Titian, Comte de Sauzay, v dodnes krásném laku do červena? Zvláštní jak moc zvukem jiné jsou i nástroje dobou výroby se tak málo lišící - tenhle má trochu tlumenější, až nosový. Stradivari nejen že držel neuvěřitelnou úroveň, ale stále hledal ještě jiný zvuk. A krom až neuvěřitelné kombinace kvality a kvantity je stejně nepochopitelná kombinace držení absolutní zvukové laťky - při takových změnách zvuku jednotlivých nástrojů.
Snad je to profesní deformací, ale v tom co všechno dokázal Antonio Stradivari pro výslednou dokonalost sladit - určitou podobu s laděním hifi systému prostě vidíme. Ideální zvuk hifi systému je třeba krom základní volby komponentů ladit maličkostmi typu tok proudu neomezujících jističů, přes pojistky v přístrojích, různorodé antivibrační podložky a akustické panely až po třeba exotické rezonátory, krystalové harmonizéry a generátory Schumannovy frekvence. Když vyberete vždy nejen to nejlepší, ale to nejlepší co mezi sebou navzájem nejlépe kooperuje - máte asi hodně dobře znějící systém - a vlastně “jen to” dělalo kdysi pár houslařských rodů v Cremoně, nejlépe ze všech to uměl sladit Antonio Giacomo Stradivari.
Zcela objektivně říct který Stradivariho nástroj je nejlepší nelze, který je nejdražší je snazší - 1719 MacDonald Stradivarius měl hodnotu 32,6 milionů eur v roce 2014, dnes 48 milionů dolarů. A nejsou to housle, nýbrž viola, což ale jsou vlastně jen větší housle co díky trochu větším rozměrům mají trochu hlubší hlas - alt.
TRACK 11 - Čajkovského “Vzpomínka na drahé místo”, což je výstižný název - při poslechu vytane zahrada plná růží a víly trávou tančící. V našem případě je zde jen 3. část skladby. V dopisech své mecenášce Naděždě von Meck (zajímavost - přes intenzivní dopisní styk a dle všeho platonický vztah - se nikdy nesetkali) jeho slovy nazvaná: “Píseň beze slov” vznikla jako “vedlejšák” při psaní skvostného díla (kdyby se vám místo rockového koncertu zachtělo dtto v klasice - tenhle live “nářez na Stradivárky” si nenechte ujít!). Ale zpět do londýnské Cadogan Hall, kde Stradivarius 1715 Titian - vláčnějším, měkčím a vlhčím tónem zpívá “Píseň beze slov”.
Po dřívějších klasických albech JJ za pozornost stojí CD Janine z roku 2014 - třívětý koncert pro housle a orchestr současného nizozemského skladatele Michaela Van der Aa, kdy ta závěrečná je hraná v krkolomné rychlosti blízko hranic nástroje i interpreta. Nahrávka následovaná zcela jinou, přesto podobnou (“nemasovou”) úrovní hudby. Klasika z poloviny 20. století, kterou by měl zkusit každý posluchač “vážné” hudby a ROZHODNĚ slyšet každý zájemce o špičkovou moderní klasickou hudbu. “Quartuor pour la fin du tems” (Kvartet na konec časů), osmivěté komorní dílo pro klarinet housle violoncello a klavír francouzského skladatele (napsané během pobytu v nacistickém zajateckém táboře) Oliviera Messiaena (1908 - 1992) - omezíme na krátké: VŘELE DOPORUČUJEME.
TRACK 12 - Teorii že pozdní Stradivárky jsou už (spíš) dílem Antoniových potomků potvrzuje poslední 12tý z nástrojů v (ne poslední) 12té “Midnight Bells” (rakouského současníka Antonína Dvořáka). Stále jde o špičkový nástroj a z houslí jeho synů spíš s výjimečnou kvalitou tónu (1733 Huberman, Kreisler) ale: “Takový nejméně noblesní, běžný tón hezkých houslí, vyvážené” - a proto jasně nejen slyšíte ale vidíte, mlaďoučký pár jede po ledu na bruslích, je náhle středního věku a pak už… krátká ale vlastně hezká procházka životem.
“Hudba je můj hlas, když hraji na housle cítím to jako kdybych zpívala nebo hovořila. Může jít i o jekot a křik.” (což skvěle předvádí na tomhle albu na všech 12ti špičkových hudebních nástrojích, vlastně místy až po ten “jekot a křik”) říká nej- houslistka země, kde se krom tulipánů, dřeváků, nebo goudy rodí i zajímavé hifi.
12 houslí nejznámějšího mistra houslaře historie jsme probrali - v numerologii to představuje “kompletní jednotku” a “dokončení životního cyklu” - což sedí, tohle se bude těžko překonávat.
Závěrečné 3 skladby jsou už jen něco jako “bonus” - zahrané na 3 z “již (výše popsaných) použitých” nástrojích. Vlastně totéž co 5. Vieuxtemps je TRACK 13 - vlastní skladba pro vlastní nástroj – tentýž, kterým album začínalo Fritz Kreisler (brilantní rakousko-americký houslista - měl ve své sbírce dokonce 7 mistrovských nástrojů “Strade”) a proto nepřekvapí že si v roce 1925 složil skladbu “narušující pravidelný tok rytmu, s umístěním rytmických akcentů tam kde by se normálně nevyskytovaly” – Syncopation.
Znáte něco víc high fidelity než testovat a porovnávat zvuk pomocí Stradivárek? Navíc my byli proti Janine v obrovské výhodě - ona na všechno dohromady měla 14 dní (v dokumentu je krásná scéna kdy se na začátku vrhne na nástroje a porovnává jak který zní a které z předpřipravených skladeb přiřadit ke kterému z nástrojů), my tak trochu “nekonečno” - naše nej- 7. skladba alba hraje (radši nevědět pokolikáté) právě teď.
TRACK 14 - Je dtto co 13. a tu “Old Vienna” tam slyšíte - až tak, že skoro máte chuť se přenést časem a podívat se co je dál někde “za rohem”, co už ze skladby není slyšet.
Ještě k tomu “za rohem co už není (běžně) slyšet” - shrnuto přes roky příprav to byla nakonec vlastně skoro pohodička, vše je na svém místě, už jedou zkoušky nástrojů, všechno to úsilí stálo za to - co by se tak mohlo stát - co třeba pozitivní test? Ne těhotenský, hůř - covid. Kdo z úzké sestavy zúčastněných by to mohl být? Při troše štěstí zvukaři skrytí za sklem nahrávací kabiny? Chudina obracečka not u klavíru, z které je na většině fotek vidět především obří černá rouška? Studentka Janine, která pomáhala rozehrát nástroje při hledání zvuku který ke které skladbě co nejlépe pasuje? Snad ne sám Antonio Pappano - ne naštěstí ne! Tak kdo zbývá? Protože Murphyho zákony fungují, tak samozřejmě hlavní interpretka. Vše ale dobře dopadlo a nahrávka včetně posouvání termínů vrácení vzácných nástrojů se zdařila.
TRACK 15 - Končíme muzikálem (z roku 1933), známějším jako film z 1935 v hlavních rolích i za železnou oponou známý slavný taneční pár Fred Astaire & Ginger Rogers. Nepodceňovat - vůbec to není špatný soubor not - je noc padají hvězdy a plní se přání..
Přelom listopadu a prosince 2020 se Janine a jejímu profesnímu partnerovi a dirigentovi (zaujala už jejich předchozí nahrávka), hudebnímu řediteli britské Royal Opera House, tentokrát bez taktovky “jen” za klavírem povedl.
Výborné chválené album pro posluchače klasické hudby a skvělé pro fanoušky hifi, až dokonalé, když jste “podobojí”. K absolutní dokonalosti snad chybí jen track 16. - nějaký kousek skladby, postupně zahraný na všech 12 Stradivárkách.
Citace JJ z jejího staršího rozhovoru (dávno před akcí “dvanáct jednou ranou”): “Problém je smyčec, sebelepší nepasuje ke každým houslím. Je to zvláštní, jak mohou housle znít jinak kvůli smyčci, nebo naopak díky smyčci.” (a to si spojte s 12ti nástroji a z náročného kombinování která skladba který nástroj je rázem o level složitější rébus - sice velmi “zábavný” ale…).
V dobách kdy mistři houslaři v Cremoně vytvářeli nástroje, které dodnes obdivujeme a s nadšením posloucháme, se stále používal smyčec - no smyčec, byl to ohnutý bambus na koncích se zářezy a v nich uchycena žíně. Později evolucí se napnutost žíní dala posuvem (na spodní straně se objevilo první “variabilní” uchycení - žabka) měnit a tím se upravoval zvuk - prostě dorazily “tónové korekce”. Vývoj tohoto vele-důležitého “příslušenství” se opozdil o neuvěřitelné asi století! Ale o tom zase někdy příště…
