Nejprve test, zda pro vás má smysl tento text číst. Jde o klasickou klasickou hudbu. Zaujalo vás toto krátké video?
Při odpovědi „ano“ můžete pokračovat dál..
Dnešním tématem je královna nejen dirigentek, ale všech lidských bytostí vládnoucích i více než stočlennému složení mužů a žen ovládajících na špičkové úrovni akustické hudební nástroje, ale především dvě symfonie snad nejoriginálnějšího skladatele klasické hudby 20. století, byť skladby dobou zrodu od sebe dosti vzdálené…
Předehrou je tu 2. symfonie, skvělý předkrm k hlavnímu chodu, 21. symfonii s názvem „Kadish“ (je modlitba v aramejštině a hebrejštině, má kromě nejznámějšího “modlitba za mrtvé” více významů a použití, nejstarší nalezené spisy pochází cca z roku 800 po Kristu).
Začínáme odpředu, laskavým úvodem prvních tónů alba první věty 2. symfonie se nenechte zmást. Dušidrásající kakofonie zvuků teprve přijde. V menší dávce v 2. symfonii premiérované 1946, zničující v druhé části nahrávky v 6ti věté symfonii číslo 21 pro smyčce klarinet klavír.
Úvod první skladby CD, stejně jako tichý dialog Stradivárek Gidona Kremera s orchestrem začínající asi ve ⅔ úvodní věty jsou jen důkazem, že Léta Páně 1919 ve Varšavě narozený Weinberg je právem brán za ne obecně příliš známého, byť jde o jednoho z nemnoha komponistů 20. století, kteří ovlivnili hudební historii, ale právem za PANa SKLADATELe. Krásu tónů které orchestr donutí vytvořit je srovnatelný s těmi největšími skladateli “klasické” hudby, jen šíře jeho záběru je nesrovnatelná a během chvilky se ocitnete v pestrosti modernosti zvuku konce 2 tisíciletí, myšleno v tom nejlepším slova smyslu.
Odzadu, ten soprán v závěrečné větě 21. symfonie “Lento” i celého alba je Mirga. Dirigentka Mirga Gražinyté-Tyla, 36ti letá Litevka, donedávna hudební ředitelka britského City of Birmingham Orchestra a vůbec 1. žena dirigentka v celé 100 leté historii (snad) nejznámějšího nejprestižnějšího nahrávacího labelu (této) planety Deutsche Grammophon (DG). Tyla (které v litevštině znamená ticho, si k jménu přidala až po studiích doma ve Vilniusu, v rakouském Grazu, v Německu v Lipsku a ve švýcarském Curychu) ve své první nahrávce pro DG řídí v úvodní 2. symfonii komorní Kremeratu Balticu. V brilantní 21. Weinbergově symfonii ještě k němu i Birminghamský symfonický orchestr a svou práci dělá skvěle. Ocenění tohoto alba jako nejlepší orchestrální nahrávky roku, se jeví jako naprosto zasloužené.
Kremerata Baltica odvádí svůj běžný standard, tedy špičkovou úroveň interpretace (zájemcům lze doporučit jejich předchozí nahrávku Weinberga na labelu ECM, komorní symfonie 1–3 na prvním disku, doplněné o klavírní kvintet a 4. symfonii, všechny “pro malý orchestr” na druhém). Stradivárky jejího lídra Gidona Kremera jako vždy přináší radost snad už pro mikrofon který zvuk na začátku snímá, rozhodně požitek pro systém, který výbornou nahrávku předává vašim uším.
Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Obzvláště když je to spojení skvělé hudby a stále ještě mladé velmi talentované (a nadšenou energií hýřící = viz video v úvodu) litevské dnes v Salzburgu sídlící šéfdirigentky, pod jejímž vedením i ty nejnáročnější složité pasáže plynou jako naprosto přehledný tekutý proud (místy obtížné, ale vždy a stále) hudby.
Po laskavém až atraktivním úvodu první věty 2. symfonie, přichází realita (a vy pochopíte o co tu půjde a o čem to bude) věta druhá “Adagio”. 11:11 minuty trvající bolest deprivace a utrpení = skvěle tlumočená Kremeratou Baltica (její členové jsou z pobaltských zemí Estonska Lotyšska a Litvy) pod vedením Mirgy Tyla v brilantním podání. Není to (velmi časté) zahrání každé noty, každého tónu “a (pak už) nic”, dominantní je tu celek a jeho vyznění, s bonusem vynikající interpretace, včetně toho skvělého zahrání každičkého tónu.
Stejný velmi dobrý pocit jako z dirigentky získá posluchač z výkonu sopranistky závěrečné kapitoly symfonie „Kadiš“, což je asi způsobeno tím že vokalistkou je též Mirga a synergie je tak dokonalá. Spojení dirigent sólista na nějaký nástroj, není časté ale ne zas tak výjimečné. Nevzpomínám si na spojení dirigent zpěv a to obojí ve špičkovém podání na špičkové nahrávce na špičkovém labelu DG.
Chcete si nechat rozervat vnitřnosti a nechat vybuchnout mozek zevnitř ven? Pro vás je tu pokračování nejlepší nahrávky roku v orchestrální klasické hudbě, dvou časově -cet let vzdálených symfonií sovětského skladatele Mieczyslawa Weinberga (1919 - 1996). Přežili jste poslech a zaujalo nebo dokonce líbilo se vám? Pak se těšte na pokračování v podobě dalších Weibergových symfonií (viz závěr této recenze) či zkuste předcházející nahrávku královny dirigentek, album skladeb klavíristky a skladatelky Raminty Šerkšnyté, v Litvě se zjevně nerodí jen zajímavé reprosoustavy ( https://www.hifi-voice.com/profily/factory-tour/4146-na-navsteve-u-audiosolutions ).
Pro trpící depresí je to také možná nejlepší nahrávka roku. Pocity ze soustředěného poslechu jsou tak zničující, že ať vás z ní dostane nebo ne, případ se uzavře. Další důvod pro pořízení je, že je to skvělá nahrávka! Nejen dle Grammophone nej- album roku, ale opravdu prostě skvělá. Nejsem fanda nekonečného nahrávání dalších a dalších verzí klasických Beethovenů Mahlerů atd. Občas, ale opravdu jen občas, to přinese nový svěží objevný originální pohled, ale to je vzácnost vzácná, asi jako slušný politik pracující skutečně hlavně pro blaho občanů. Ta jehla v kupce sena tam někde je, ale... najděte ji. Tady hledat netřeba, hudebně mimořádnost roku zkombinovaná s dobrou kvalitou (za pozornost stojí prostorové oddělení hlasů a nástrojů - dimenze) nahrávky.
Je to dost vzácné ale velmi osvěžujícně přínosné, to co na tomto CD přináší všem audiofilním hifi fanouškům s kladným přístupem ke klasické hudbě, skvělé spojení litevské dirigentky s jejím mimořádným citem pro dramatickou linku skladeb a britského symfonického orchestru, v případě 2. symfonie pobaltského uskupení špičkových muzikantů. Bonmot z filmu Amadeus o počtu not asi hodně lidí zná, tak tady jich je přesně akorát, aby rozervaly duši, nadchly mozek a nezahltily přitom (trochu zkušenějšího) posluchače.
Kombinace vybrnkáváním a tažením smyčcem rozechvělých strun smyčcových nástrojů v dokonalé souhře s masou zvuku sirem Rattlem do nejvyšších sfér vycepovaného symfonického orchestru přinese především majitelům hornových systémů v spojení s lampovými zesilovači (snad až orgasmickou) extázi. A snad nejen těm. Víc a/nebo líp to v běžné nahrávce téměř nejde. Žádné do extrémna schválně přehnané “jakoaudiofilské” nahrání (které snad potěší když chcete oslnit kolegu kamaráda hifistu) ale fantasticky hrající orchestry (Birminghamští i Kremerata Baltica) pod skvělou dirigentkou interpretují výbornou originální nedoceněnou symfonickou skladbu 20. století. To vše vrcholí v “Andantino” 5. předposlední větě 21. symfonie.
Po ní už není kam dál, si člověk řekne. Závěr poslechu pak patří sopránu dirigentky v odpovídajícím finále skladby i celého alba. Není důležité jestli nominovaná nebo vítězná nahrávka, prostě mimořádná a “jiná” a rozhodně (všem náročnějším) maximálně doporučeníhodná.
Byli jste po 1. větě 21. symfonie “v klidu” a ve stavu “to dám”? Aby to napravila od toho tu je věta 2. “Allegro molto” (česky velmi rychle) 6 minut dezintegrace rozpadu rozkladu rozpolcení = to vše najednou a dohromady, intenzivní skvělou hudbou.
Hlasitější poslech 3. věty “Largo” (pomalé klidné tempo) je radost každého audiofila. Tuhle nahrávku a spletitost zvuků si kvalitní systém užije, svému majiteli předvede co všechno umí a dokáže.
Noční poslech 5. věty Andantino je skvělý mix hořkosladký - něžnými jemnými tóny pizzicata začíná 7mi minutová předposlední věta se sólujícím xylofonem (z Indonesie pocházející soustava dřevěných kamenů a rezonátorů pod nimi). Za tím vším atraktivním zvukovým krásnem se ale skrývá temnota nejistota zlo, které se od 5minuty 27 sekundy už neskrývají, ale DRÁSAVĚ DĚSÍ a plynule přechází do věty závěrečné.
Je to (trochu) šílená náročná nahrávka? To si pište! Je to skvost pro fajnšmekry kdy si ucho i systém na maximum užije. Tím si buďte jistí!
Nad hrajícím orchestrem víří obří mrak not. Práce dirigenta je pro každou jednotlivou vybrat místo a čas, kdy vyrazí do proudu řeky zvuku proudící plynoucí tekoucí prýštící z toho mraku ven. Nelze se to naučit, je to dar. Někteří zvládají mikroskopickou práci, aby každá nota zazněla ve správnou milisekundu na správném místě skladby, někteří dirigenti si proto i pozměňují usazení (kde jsou v prostoru jednotlivé druhy nástrojů) hráčů, což má dopady na výsledek. Někteří je uchopí a soustředí se na celkový proud zvuku, jen vyvolení vidí a jsou schopni trojrozměrně pojmout celek a řeka zvuku je tu stružkou jednou potokem někdy řekou stoupající až k povodňovým stavům, ale vždy v dokonalé harmonii souhře každé kapky v ní proudící. Takových vyvolených je velmi velmi málo, je jím Mirgin předchůdce právě u Birminghamského orchestru Sir Simon Rattle, v ještě předcházející generaci třeba Sir Georg Solti, ale zatím nikdy žena. Není to jen údiv, protože to tak v známé historii ještě nebylo ale respekt a obdiv, nad prací lotyšky žijící v Mozartově rodišti, dnes hlavní hostující dirigentce Birminghamského orchestru, o jejíž specifickém přístupu vznikl dokument “Going For the Impossible” (Cesta za nemožným).
Její práce v obou symfoniích je brilantní. V úvodní skladbě vnímáte datum premiéry 1946 a souhlasíte s obecným názorem že Mieczyslaw Weinberg je brán za nejoriginánějšího skladatele klasické hudby předcházejícího století. Po poslechu 55ti minutové 21. symfonie z roku 1991 víte, že to tak je. Právě jste to slyšeli a tohle hned tak z hlavy nedostanete. Už proto že návrat je nutností, jeden dva poslechy vskutku nestačí.
Mirga a její tým (City of Birmingham Symphony Orchestra) v objevování nebo spíš představování snad nejzajímavějšího skladatele “vážné” hudby 20. století pokračují. Nedávnou novinkou je nahrávka 3. & 7. symfonie s atraktivním bonusem 1. Weinbergerova koncertu pro aerofon (hudební nástroj který produkuje zvuk tím, že způsobuje vibrace/chvění sloupce vzduchu bez použití strun či membrán, a to bez vibrace samotného nástroje = ano má to hodně společného s hifi), konkrétně flétnu. Příjemný poslech!
