Dan D’Agostino, mezi lety 1980 a 2009 šéfkonstruktér Krell, je i ve svém pokročilém věku stále velmi aktivním konstruktérem, jeho rukopisem vždycky byly a asi už navždy budou mohutné stroje s vysokými výkony, ohromujícím počtem tranzistorů a specificky výrazným designem. V Arizoně dnes „na stará kolena“ vyrábí tři řady elektroniky, z nichž nejdostupnější (ve velmi volném významu toho slova) je série Progression a v ní fakticky základní model představuje Progression Integrated.

Vizuálně je to klasický D’Agostino – široké čelo je nahoře a dole navázáno k horní a spodní desce přes zubatě technicistní vlnku, dojem podtrhuje centrální ovládání hlasitosti, zvící nějakého zásadního regulátoru ponorky z druhé světové války a nalevo vám volbu vstupů a spínání umožňuje osmička tlačítek. Výkon ukazují a zábavu při poslechu zprostředkovávají dva VU měřáky za srpkovitými průhledy.

Boční chladiče vychází svým nezvyklým hadovitým tvarem z epických modelů Relentless a nutno říci, že šasi je prostě moc hezky vyrobené i navržené. Má výrazný, ale kultivovaný styl.

Pohled zezadu už je méně designový – mohou za to hlavně cik-cak rozsazené symetrické vstupy a jeden pre-out. Inu, účel světí prostředky. Ke čtyřem XLR vstupům (ten s označením Theatre vede přímo do koncového stupně) tu jsou ještě dva cinchové, jeden z nich vede do MC přenoskového předzesilovače s RIAA křivkou (jestliže si jej tedy objednáte za ne úplně malý příplatek). Je tu ještě anténka, sloužící pro komunikaci s dálkovým ovládáním, napájecí zásuvka a dva páry reproterminálů typického střihu D’Agostino. Výbavu doplňuje RS-232 rozhraní pro chytré řízení a dvojice 3,5 mm jacků napěťového spouštění externích komponentů. Nad repro výstupem levého kanálu najdete i 6,3 mm výstup pro sluchátka – je trochu neprakticky vzadu a navíc se musí zapínat dlouhým stlačením voliče vstupu Theatre. Po vypnutí zesilovače se pak bude zvuk ozývat zase z reproduktorů.

Máte-li dost a dost peněz navíc, můžete si přikoupit ještě modul D/A převodníku. Na něm je ethernetové rozhraní, Wi-FI anténka, USB pro počítače a také optika a koax. Modul podporuje PCM 24 bit / 192 kHz, DSD256 i MQA, má certifikaci Roon Ready a integrované služby TIDAL, Qobuz a Spotify.

V nitru Progression Integrated najdete velký toroidní transformátor ve stínícím pouzdru a výrazná porce tranzistorů, aby zesilovač poskytl v klidu deklarovaný výkon 200 W / 8 ohm, respektive 400 W / 4 ohm. Obvody pracují v audio pásmu s tolerancí jen +/- 0,01 dB (celkově 0,1 – 1 000 000 Hz / -3 dB), při odstupu signálu a šumu 95 dB a výstupní impedanci 0,1 ohm.

Ovládání hlasitosti stojí na poli přesných odporů, kontrolovaných relátky, takže otáčení kolečka hlasitosti krásně mechanicky cvaká. Na dálkovém ovládání (a nikde jinde) lze ovládat ještě polaritu celého systému, abyste vyšli vstříc některým zdrojovým komponentům a nahrávkám, stejně (ne)prakticky je možné volit i vyvážení kanálů.

Rozměry Progression Integrated jsou vlastně fakticky menší, než by pohled naznačoval. 26 kilogramový zesilovač má šířku 43,2 cm, hloubku 51,1 cm a výšku 18,8 cm.

Zesilovač jsme měli možnost ochutnat na pozvání pražského studia Voix a to ve společnosti dCS Bartók jako primárního zdroje. Srovnávali jsme s McIntosh MA12000 (který se projevil jako detailnější a našlápnutější) a Accuphase E-800 (který je zase barevnější, hebčí a muzikálnější) na kabelech MIT / Karma / PS Audio. Zkoušeli jsme i napájecí kabel Synergistic Research SRX. Poslouchalo se na Sonus faber Olympica II nebo Bowers & Wilkins 803 D4.

Od zesilovače této velikosti, ceny a pověsti nemáte limitovaná očekávání. Basová linka v „A Foggy Day“ Charlese Minguse („Pithecanthropus Erectus“ | 2002 | nahráno 1956 | Atlantic | 0081227361624) byla tak pochopitelně v naprosto decentním množství, hlavně však autoritativně podaná, s pevností, napjatostí a barevnou nasyceností. Krásnou texturu i impuls dokázal protlačit z obou připojených reprosoustav, je cítit dostatek výkonu, ale hlavně rezervy za ním. Brnknutí jsou komprimovaná pouze rukou zvukového technika, ne nejistotou zesilovače. Je to ale překvapivě neamerický zvuk, držící se spíše decentně u země, realistický, nehřmotný, celkově úpravný – ostatní firemní modely se nám zdály vždy citelně šťavnatěji a mocněji naladěné. Progression Integrated vám podlahu asi úplně neroztřese.

Spousta hlasů a instrumentů členů sboru, sólistů a orchestru milánské La Scaly ve Verdiho „Rigolettovi“ (nahráno 1964 | Deutsche Grammophon | 437 704-2) zesilovač nezaskočí, má čistý a rozhodně už plastický zvuk, pevnost je excelentní, je to prostě sebejistý high-end – ne asi detailnější než McIntosh nebo s lepší barevností než Accuphase, přesto bezproblémově „drahý“, to rozhodně ano. Možná vlastně vykazuje až překvapivou dávku jisté hladkosti; ne že byste nedostali pevně kontrolovaný obraz vokálů nebo nástrojů, ale není určitě nějak ultra holografický – váženo samozřejmě hlavně v poměru k nebeské cenovce, bez těchto přízemních ohledů je to zvuk skvělý a sebevědomý.

Řízná, báječně živá countryovka Kennyho Rogerse (respektive Bee Gees) „Buried Treasure“ („Eyes That See In The Dark“ | 1983 | Sanctuary Records | CMRCD608) je na výškách prubířským kamenem čistoty a nezkreslenosti každého systému. Progression Integrated obstál, byť spíše tím, že v jasné nahrávce tohoto typu uhladil vrchní frekvence, zjemnil je a přísným metrem vzato se nepouštěl do takového rozlišení, jako třeba zmíněný McIntosh, čímž zvonivé tóny působí lehce kratším dojmem. Opět, je to zvuk vedený pevnou rukou, ale v poměru k ceně je informací „tak tak“, je to zvuk s laděním, které je spíše blíže japonskému stylu, než rozmáchlé a energické „typické Americe“. Nicméně komfort místo nekompromisnosti určitě má také své místo na slunci.

Ve Stravinského „Ptáku Ohniváku“ (Sir Simon Rattle / City of Birmingham Symphony Orchestra | 2009 | nahráno 1987 | EMI | 50999 2 42754 2 2) se zdálo, že přes pevnost a jistotu tu lehce chybí trochu té signaturní „D’Agostino“ hřmotnosti a síly ve výbušných pasážích. Na druhou stranu má zesilovač naprosto pevnou kontrolu, které nelze nic vytknout, měniče kmitají jako bažanti na cvičáku, vystřelí a zastaví v bezmála ideálním čase, takže reprodukce má kontury a důstojnou živost, jen – zase a znovu v rámci očekávání zesilovače v ceně automobilu – prostě o něco víc bohatosti a mohutnosti by hudbě příslušelo, měla-li by znít s realistickou dynamikou. Spořádanost je tu zjevně více než snaha obklopit vás hudbou.

Na rozlišení také reálně nelze najít chlup – Jarretův nástroj v interpretaci Bachových „Goldbergovských variací“ (1989 | ECM | 839 622-2) má pevné, konkrétní tóny, každé trsnutí cembala je precizně zaostřené, byť detaily rozhodně zesilovač prezentuje bez nějakého vykřikování a zdá se, že třeba s pro clavicembalo typickým zvonivým, silným, leč kratším dozvukem a droboučkými rezonancemi se nemazlí tak intenzivně, jak by asi měl. Je to čisté, je to high-endové, je to zřetelné a je to čitelné, není to ovšem jedinečné. Ne za 700 tisíc. Konkurenci představuje právě třeba McIntosh nebo Accuphase.

Prostor instrumentálně střídmé nahrávky Debussyho „Sonáty pro violoncello a klavír v d moll“ v podání superinterpretek Héléne Grimaud a Sol Gabetty („Duo“ | 2012 | Deutsche Grammophon | 479 0090) je povedeně zaznamenaný, umožňuje vnímat rozlohu nahrávacího studia, proporce nástrojů i jejich vzdálenost. D’Agostino by přeci jen mohl umět promítnout ještě o trochu lépe právě plasticitu – zvuk je to nedopředný a rozhodně není malý, přesto vyzníval tak trochu méně trojrozměrně než jeho konkurenti, ačkoliv třeba v přehlednosti je naprosto výtečný. Možná je to onou neinklinací k prezentaci mikro nuancí, kdo ví, ale větší 3D by tu v rámci ceny asi mělo být, byť hodnoceno cenovkou nezatíženou optikou je to skvělé high-endové stereo.

„I See Red“ od Clannad („Greatest Hits“ | 2000 | nahráno 1983 | BMG | 07863 67878 2) je pompézním basem podpořená melancholická klasika popu šmrncnutého irskými Kelty. A Progression Integrated svým civilnějším zvukovým laděním vlastně s přeexponovanou nahrávkou vytváří ideální kombinace, kterou je radost poslouchat – konečně je tu dost tučnosti, těla a bohatosti, ani tak ale rozhodně nijak nepřehání rozměry nebo hutnost. Čistota je skvělá, pevnost také, prostě to plyne a snadno se to poslouchá – už s náznakem „toho opravdového D`Agostina“.

Na integrovaný zesilovač D`Agostino Progression Integrated jsme se nesmírně těšili a dokonce byl svého času v pořadníku na pořízení, protože čistě na papíře mu vůbec nic nechybí – má vysoký výkon, je krásně zpracovaný, steam-punkový nádech křivek je (podle nás) prostě sexy a přestože má dost vstupů, lze jej dovybavit podle všeho zajímavým phonem i všestranným D/A převodníkem. To vše je ovšem za vysokou cenu – však v plné výbavě jste bezmála na milionu a to jste už skoro v hájemství ultimativních strojů jako je Vitus Audio SIA-030 nebo dokonce dělených zesilovačů slovutných značek. Sám o sobě je Progression Integrated rozhodně fajn – má pevný zvuk a přestože bychom možná čekali maličko šťavnatější charakter, jste nezpochybnitelně ve vodách prémiového high-endu. Ovšem je to spíše zvuková liga McIntosh MA12000 nebo Accuphase E-800, s nimiž jsme měli možnost porovnávat a to znamená, že Dan D`Agostino nastavil cenovku jednoznačně příliš vysoko. Přesto pokud vám jsou peníze zcela lhostejné a chcete něco jiného, tak proč ne – sám o sobě je to rozhodně dobrý integrovaný zesilovač s výborným zvukem.

Kč 669 290,-

Kč 70 290,- - MC phono

Kč 222 090,- - D/A převodník

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ luxusní vzhled a zpracování

+ možnost využití příplatkového (byť super drahého) převodníku

+ taktilní a fyzický bas

+ tolerantní a příjemný celkový projev s hezkými barvami

ZÁPORY

- cena je rozhodně příliš vysoká

--- --- --- --- ---

PRODÁVÁ: VOIX | www.voix.cz 

fSdílet

Tweet