Příběh litevské firmičky AudioSolutions začíná v roce 2011 v litevském Vilniusu neúnavnou chutí Gediminase Gaidelise „něco vyrábět“ – prošel rychle a účinně výrobou reprosoustav, nápadně připomínajících ikonické světové modely různých značek a záhy započal s utvářením zcela svébytných řešení a konstrukcí, což mu vydrželo dodnes. Ucelené portfolio má pouhé čtyři řady, ovšem Gaidelis říká, že přesně tak to chce a tak to zůstane, protože pokrývají všechny potřeby. Cestou vpřed je evoluce, jak se to po pěti letech stalo u řady Figaro, kde přibyla nenápadná dvojka na konci modelových označení.

Měli jsme možnost poslouchat Figaro L2 – elko v pojmenování naznačuje velikost (dostupné jsou B2, BL2, S2, M2, L2 a pak giganti XLM2 a XL2), podobně jako třeba u oblečení. Figaro L2 jsou už poměrně robustní a objemné bedničky, jejich tvary to pak ještě zdůrazňují.

Do obdélníku čelní stěny jsou zapuštěny čtyři měniče, nahoře střeďák, pod ním výškáč a o kousek níž dvojice basáků. Odtud směrem vzad se boční stěny rychle rozšiřují a pak zhruba od třetiny hloubky zase pozvolna zužují, vytváří tím nepravidelný vnitřní prostor pro potlačení nežádoucího stojatého vlnění.

Nahoře a dole jsou „přiklopené“ desky“, takže celá konstrukce vypadá lehce industriálně a účelně, nicméně šest dostupných barev a nápadné mosazné ozdůbky vytváří poměrně svébytnou, ale ne nezajímavou estetiku. Nicméně je znát, že technice rozhodně byla věnována větší pozornost nežli vzbuzování prvoplánového dojmu luxusu.

Reprosoustavy jsou rozkročeny na čtyřech do stran vysunutých nožkách s integrovanými nastavitelnými hroty. Do relativně úzké zadní stěny se vešly dva robustní bassreflexové nátrubky, pod nimiž své místo našla ještě vanička s dvěma páry solidních reproterminálů WBT NextGen, dávající tím možnost bi-wiringu / bi-ampingu, i když výrobce říká, že cílem série Figaro je nabídnout „nenáročnost“, tedy nízkou citlivost na kabeláž, elektroniku a pozici v prostoru.

Stavba ozvučnice sází na princip „kabinet-v-kabinetu“ z vyšší série Virtuoso. Vnitřní skelet i vnější tělo jsou vyrobeny z dřevitých profilů a navzájem spojené polyuretanovou vrstvou, eliminující velkou část vibrací. Vnitřek má za úkol svými tenčími stěnami pohltit první vlnu energie, vznikající mechanickými pohyby měničů, energie dále putuje a rozpouští se v oné viskózní vrstvičce a zbytky by měly zmizet ve vnější vrstvě, která je z těžkých panelů.

Specialitou značky AudioSolutions je „mini-horn“ kolem výškového měniče. Jedná se o součástku vyrobenou pomocí 3D tisku přímo v továrně a tvarovanou jako zvukovod tak, aby se snížilo namáhání a zkreslení membrány, takže je možné hrát nahlas a s velkou rezervou. V srdci tohoto řešení leží 1,9 cm široká hedvábná kopulka, kde (jako u většiny svých reproduktorů) výrobce nezmiňuje původ.

Další ze specifik konstrukce reprosoustav AudioSolution – Figaro L2 nevyjímaje – je použití středotónového 18,3 cm širokého papírového kónusu s výrazně širším pracovním pásmem, než je u takových měničů obvyklé. Cílem je vyhnout se přechodové frekvenci blízké citlivé oblasti 1 – 2 kHz. Typicky zde střední pásmo zasahuje ke 400 Hz na jednom konci a 4 000 Hz na konci druhém, čímž se stává bezmála širokopásmovým řešením. Výrazná porce reprodukovaného obsahu tak fakticky přichází z jediného reproduktoru a to bez nežádoucích fázových posuvů.

Ani v posledním ze tří pásem této soustavy nezůstaly věci beze změny. Dva basové měniče využívají stejnou technologii jako ten středotónový, jen průměr jejich membrány dosahuje 23,3 cm. Jde o druhou generaci „ER papíru“ – to znamená Extra Rigid, neboli zpevněný papír. Je pravda, že na povrchu je vidět drobné stopy po tvrdších kouscích a vláknech.

Figaro L2 jsou solidní – měří na výšku 124 cm, na šířku 33,6 cm a do hloubky 58,1 cm, přičemž váží 75 kg na kus, což prozrazuje poctivou tloušťku stěn i přítomnost nejedné vnitřní příčky. Třípásmový systém pracuje v rozsahu 24 – 25 000 Hz (s poznámkou, že jde o rozsah „v místnosti“) a dělí si práci na 400 a 4 000 Hz, jak už bylo řečeno. Jmenovitá impedance činí 4 ohmy, charakteristická citlivost pěkných 92 dB / 2,83 V / m.

Za zmínku určitě stojí i fakt, že za správný příplatek je možné dojednat nejen přizpůsobení barevného schématu ozvučnic, ale můžete si dohodnout (za ještě trochu větší obolus) i mírné úpravy proporcí tak, aby reprosoustavy pasovaly fyzicky i esteticky právě do vašeho prostoru.

Poslouchali jsme v showroomu dovozce na vyladěné sestavě, primárně postavené na (pravda, trochu předimenzovaném) zesilovači Vitus Audio SIA-030, Métronome DSC a kabeláži Nordost Valhalla 2. Streamovalo se přes switche a kabeláž SOtM, všechno pak bylo doplněno širokým spektrem příslušenství od Nordost / QRT a antivibračními řešeními od Solid Tech.

Velký objem ozvučnice Figaro L2 a k tomu nemalá plocha membrán jaksi předjímá, že by množství hlubokých frekvencí nemuselo být nějak omezující a je fakt, že baskytara Ralfa Gaucka v „Little Wing“ („Ultimate Tunes 2“ | 2013 | stereoplay) zněla se vší svou pompou a mohutností, jakou zvukový inženýr do nahrávky vložil. Reprosoustavy nabízí pevný, ač ne tvrdý bas, hodně napjatý a impulsivní, ne těžký, spíše svižný a agilní a přesto už rozklepávající prkna v podlaze svým důrazem. Artikulace s lehkostí a neefektností prozrazuje, že reprosoustavy mají citelnou rezervu.

Tvárný kontraalt Grace Slick v „Triad“ (Jefferson Airplane | „Crown of Creation“ | nahráno 1968 | Culture Factory | 0819514010265) byl plnobarevný a šťavnatý, reprosoustavy ochotně propouští známou a definující charakteristiku Métronome jako zdroje signálu, ochotně jakoby ustupují z cesty a zdá se, jako kdyby otevřené středy neměli nějakou konkrétní technickou charakteristiku – Figaro L2 jsou laděné „do neutrálu“, ovšem nikoliv toho technicistního s analytickým přídechem, ani odpouštějícího a „zakulacujícího“, takže zvuk možná není na první dobrou magnetem, který by vás přišpendlil do sedačky, ale čím déle posloucháte, tím více seznáváte, že tu je všechno. Učesané, kultivované, čisté a hladké. Širokospektrální středový reproduktor má zjevně svoje výhody. A pokud můžeme soudit dle srovnání se starší generací, projev je celkem zřetelně živější.

Ve „Feeling Alive“ Agathe Jazz Quartet („Räumlichkeit & Transparenz Vol. 1“ | 2015 | stereoplay) jsou činely zaznamenané a namíchané trochu živějším, zvonivějším stylem, k němuž Figaro L2 přidávají spíše lehce tlumící dotek – nejsou nijak cinkavé nebo pronikavé, byť objem je zcela korektní a čistý, ani energie, respektive pocit živosti a rychlosti úderu paličky do kovové plochy je úplně v souladu s nároky vysoké třídy, kam tyto reprosoustavy se svou cenou patří. Zůstávají však na decentní straně – ačkoliv když se zaposloucháte, jde spíše o nenápadnost a kontrolu, než nedostatek řekněme průbojnosti, detailů je tu solidní množství, jednotlivé údery už mají svou charakteristickou podobu a také třeba dozvuk vibrujícího kovu není pokrácen. Jen prostě nestojí na odiv se zdůrazněnou znělostí.

Když se rozhodnete Figaro L2 zatížit víceméně realistickou poslechovou úrovní komorního uskupení I Musici, hrajícího Vivaldiho „Jaro“ („Čtyři roční období“ | 1993 | Belart | 450 051-2), snáší to reprosoustavy s velikánským množstvím pocitové rezervy. Jako kdyby se nic nedělo, všechna ta zhoupnutí, špičky a rychlé přechody smyčců přes struny se prostě dějí, zcela bez stresu a nepohody. Těla nástrojů jsou plná, ale ne nějak obrovská, zvuk je spíše „ve formě“, pevně rozvrstvený a nenarážející na nějaké pocitové limity, než že by šlo o vášnivou výbušnost. Přednes má nonšalantní jistotu, která vlastně celkově definuje ten poslechový pocit, odlišný od valné většiny konkurence.

Ona rozdílnost je dobře ilustrovaná i v „Keqrops“ Iannise Xenakise („Synephaï“ | 1986 | Decca | 476 5430), mimořádně komplexní, chaotické a intenzivní skladbě. Aniž by v jediném okamžiku Figaro L2 působily analyticky, respektive tak, že by nějak jasně a holograficky definovaly jednotlivosti, tak zároveň hudba měla formu, jednotlivé nástrojové sekce svůj prostor, proměnlivé a divoké linky byly čistě čitelné a všechno mělo své místo a čas bez zjevné snahy. Ne že by neexistovaly přesnější, čistší a konkrétnější reprosoustavy, nicméně za dané peníze odvádí AudioSolutions velmi nadstandardní práci – je to pochopitelně i v kontextu toho, čím byly řízeny a jak dobře se poddávají systému. Ve správný moment tak zažijete neokázalý důraz, slyšet a rozpoznat lze ale i různorodé překrývající se linky, hrající stejné noty, čitelnost je tedy přirozená.

Nástroje v jazzové „That Old Feeling“ Paula Desmonda a Jima Halla („Easy Living“ | 2000 | nahráno 1965 | rcaVictor | 74321747962) byly rozkročené mezi pravou a levou reprosoustavou, naplňující velký dostupný prostor (protože poslechová místnost je velká a umožňuje skutečně ukázat širokou a hlubokou scénu) se skvělým pocitem všeobecné propojenosti. Stereofonie je výtečná, reprosoustavy prakticky netečné k tomu, zda sedíte lehce mimo poslechový trojúhelník, neposkytují zvuk jen pro jednoho. Ohraničení je opět organické, netechnické a přesto s polohou instrumentů velmi snadno čitelnou.

To, že Figaro L2 jsou možná vlastním charakterem lehce nenápadné a mohou tak snadno působit velmi decentně, ale reálně se spíše přizpůsobí a ukážou charakter systému a nahrávky, to potvrdila pop-jazzová „All In“ od Pieces of Dream („All In“ | 2015 | Shanachie | 0016351543721), která je provedením spíše efektní – dole i nahoře načančaná a celkově energická. Nu a Figaro L2 její energií naplnily celou místnost, bas téměř shazoval skleničky ze stolku a pulsoval až hluboko v hrudníku, objem zvuku byl mohutný a pocitově sytý. Při vyšší hlasitosti to byla bezmála koncertní jízda – a přesto bylo stále těžké dopátrat se nějakého výraznějšího vlastního charakteru reprosoustav, prim hrála rozhodně hudba a nahrávka, šmrncnutá vřelostí a bohatostí Métronome a pevnou konturou Vitus Audio.

AudioSolutions Figaro L2 jsou originální – přestože působí jako klasické reprosoustavy, několik drobných odlišností, sahajících od konstrukce kabinetu až po koncepci frekvenční výhybky a ladění jednotlivých pásem z nich jako celku dělají „něco mírně jiného“. Zejména široký rozsah středního pásma jako kdyby vyzmizíkoval pocit techničnosti, hudba plyne s lehkostí a zvukový charakter je definovaný primárně připojenými komponenty a nahrávkou. Proto u tuctové hudební produkce Figaro L2 snadno působí jako celkem ordinérní (všechno je v pořádku, ale nepřehnané a ne úplně strhující – protože je taková prostě nahrávka), se špičkovými záznamy pak se záživnost adekvátně stoupá. Je to tedy skutečně „hi-fi“, čili vysoká věrnost originálu a to s velkým potenciálem, tím víc, že oproti minulé řadě Figaro jsou (minimálně) Figaro L2 citelně živější. Jestli tak hledáte reprosoustavy pro velké prostory a s velkým potenciálem za v daném kontextu velmi realistickou cenu, pak určitě zkuste minimálně jeden trpělivý a delší poslech AudioSolutions Figaro L2 – neokouzlí na první dobrou, ovšem s každým dalším trackem se vám dostanou hlouběji k srdci a duši.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 45 metrů čtverečních a s rozsáhlými akustickými úpravami - stavebními i provedenými panely od Vicoustic a RPG. Akustika je spočítána a optimalizována na výkon na poslechovém místě.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Dva viditelné propady na křivce (s dnem na cca 48 a 180 Hz) jsou většinově produktem akustických vlastností měřícího místa (protože akustika je laděná na to poslechové v podstatně větší vzdálenosti). Samotné reprosoustavy hrají i poměrně daleko od zdí již od zhruba 28 Hz, basová oblast (fakticky vlastně až k cca 600 Hz) je lehce zdůrazněná a od 1 200 Hz výše je projev mile vyrovnaný a čistý. Vyzařování pod úhlem je prakticky dokonale identické a Figaro L2 by tak měly být reálně nesměrové.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Impedance reprosoustav je deklarovaná jako 4 ohmová, nicméně v reálu leží notný kus od zhruba 80 Hz ještě níž, dotýká se dokonce 3 ohm, takže zesilovač byste podcenit neměli. Ladící frekvence je vidět těsně pod hranicí 30 Hz a na celém průběhu se ukazuje jediná rezonance na cca 280 Hz. Výrobce si dal práci s linearizací impedance, i když je poměrně nízká, tak alespoň není nijak divoká. Totéž platí i pro elektrickou fázi, ta se drží kolem optima. Celkově jsou Figaro L2 bezproblémové za předpokladu, že máte solidní zesilovač, odpovídající dané cenové kategorii.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ × ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ ✓]

Kč 319 990,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ velká konstrukce s velkým rozsahem za rozumné peníze (v daném kontextu)

+ pocitově živější, než dřívější generace

+ možnost volby z originálních provedení

+ mohutný zvuk

+ celková věrnost, čistota a transparentnost

ZÁPORY

- povrchové provedení je stále spíše účelné (v rámci třídy) než krásné

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Amarock Studio | www.amarockstudio.cz 

fSdílet

Tweet