Herfordská značka T+A nejen, že vyrábí široké spektrum audio zařízení od bezdrátových sluchátek přes zesilovače a přehrávače až po reprosoustavy a kabely (a během existence od roku 1978 toho stihla ještě mnohem víc), také si to vše sama vyvíjí a povětšinou (s výjimkou třeba oněch nejdostupnějších sluchátek) i ve své obrovské továrně dává dohromady. Pyšní se pak zejména svými vývojovými kapacitami – a nejsou to jen prázdná slova, firma má v historii hi-fi několik zajímavých prvenství, nejnověji třeba přehrávač schopný zpracovat DSD1024.

Před oněmi dávnými lety nicméně začínala společnost primárně jako výrobce reprosoustav a ač se toto povědomí s rozrůstajícím se portfoliem lehce rozmělnilo, majitel i vývojový tým mají stále chuť vyrábět reprosoustavy – však jich mají v portfoliu pět řad. Nejnovější a zároveň nejlepší je série Solitaire S, sázející na neobvyklou koncepci, byť jde stále o návaznost na více než 35 let staré kořeny tohoto jména.

Menším ze dvou identicky pojatých top modelů je Solitaire S 530, ne úplně kompaktní, ale v zásadě stále rozumně skladný sloupek s velmi neobvyklým konceptem středo-výškové sekce, která zabírá prakticky celou čelní stěnu. Kovová fasáda hostí jeden dlouhý výškový magnetostat, doplněný o sedm oválných středotónových měničů, na každé z klenutých dekorovaných bočních stěn najdete měnič basový. To celé stojí na robustních do stran vytrčených nožkách, vycházejících z kovové základny.

Solitaire S 530 mají vzadu destičku s dvěma sadami křídlových matic pro snadné zapojení v bi-ampingovém / bi-wiringovém režimu, ještě mnohem zajímavější jsou ale tři „vypínače“ nad nimi. Ty slouží k úpravě frekvenčního průběhu každého ze tří pásem a to ve třech pozicích + 1,5 / 0 / - 1,5 dB. S tvarováním výsledné charakteristiky dle chuti a / nebo akustických podmínek se tak dá dobře vyhrát. Co není vidět, to je široký bassreflex v základně.

Ačkoliv reprosoustavy vypadají vzdor svému osazení relativně konzervativně a standardně, působivé ovšem je, kolik vlastních technologií a řešení tu T+A používají.

Začíná to na výškách magnetostatickým reproduktorem o délce 85 cm (a ploše více než 200 čtverečních centimetrů) – proto se jmenuje Mag850. Jde o planární řešení s 64 silnými magnety a pracovní komorou o objemu zhruba tří litrů, což je na výškáč extrémní hodnota. Identickou magnetickou sílu a rovnoměrné chování zajišťuje technologie Draft Control System, prvotně využitá u firemních high-end sluchátek.

Sedm středotónových hliníkových měničů má oválný tvar (9 x 6 cm), který jednak zajišťuje žádoucí disperzi signálu a druhak je vypočítán tak, aby měniče mohly být blízko u sebe, což je nutná podmínka pro homogenní vyzařování i pro minimalizaci interakce s podlahou a stropem – to má za následek jistou vertikální směrovost, ale na druhou stranu to podstatně snižuje nároky na akustické kvality prostoru. T+A tomuto řešení říkají Cylinder Wave Technology (odkud pochází název starších modelů reprosoustav Solitaire CWT).

Basové měniče po stranách mají průměr 22 cm a miskovitý tvar hliníkové membrány, oba reproduktory jsou v kabinetu spojeny výztuhou a vzájemně při pohybu eliminují své vibrace, pročež ozvučnice nejsou ani při vysoké hlasitosti prakticky nijak excitovány. Ve středu basových membrán (a nakonec i u střeďáků) najdete firemní StarStabilizer. Jde o embosování kovu za účelem zpevnění středu plochy a zamezení vzniku vnitřních módů a rezonancí.

Péče byla věnována i komplexní frekvenční výhybce na třech samostatných oboustranných deskách plošných spojů a již výše popsaným řešením pro proměnu výstupu každého z pásem. Jde o mimořádně poctivou výhybku – krom dobře dimenzovaných signálových cest je tu samostatná vrstva věnovaná zemnící části. Propojení k měničům obstarává koaxiální kabel T+A, aby nedocházelo ke ztrátám ani u frekvencí blížících se 50 kHz, kde zhruba leží vrchní pracovní mez magnetostatu. Dělící frekvence leží na úrovni 180 a 1 800 Hz.

Výrobce udává u modelu Solitaire S 530 frekvenční rozsah 29 – 45 000 Hz, jmenovitou impedanci 4 ohmy a charakteristickou citlivost 86 dB / W / m.

Celé reprosoustavy se řadí mezi středně velké sloupky – s výškou 128 cm (vč. základny, ale ne nožiček), šířkou 26 cm a hloubkou 45 cm váží poctivých 53 kg.

Celý systém T+A – MP 3100 HV / PA 3100 HV / M 40 HV – zakončený právě těmito reprosoustavami jsme poslouchali v pražském studiu AV Center, prokabelováno bylo firemními dráty od T+A i firemní napájecí lištou, ke srovnání jsme použili Bowers & Wilkins 801 D4. Přestože jsme chvíli zkoušeli i vliv přepínačů v zadní části, nakonec jsme se ustálili v neutrální poloze „z výroby“.

Baskytara Ralfa Gaucka je v „Little Wing“ („Ultimate Tunes 2“ | 2013 | stereoplay) nahraná s lehce šťavnatější podobou, tak „do hezka“, ale zato prověří schopnost každého systému artikulovat a udržet energii hlubokých tónů – je jich hodně a mají sílu i váhu. Reprosoustavy T+A navzdory nijak obřím basákům neošidí pocit energie ani objemu, velké brouknutí je prezentováno ale hlavně s pevností a konkrétností, než s jakkoliv rozmáchlými efekty. Nakonec je to baskytara a ne varhany, tóny rozechvívající základy domů tu být nemají – tohle je střízlivě realistický, přesto nijak omezující poslech, vyznačující se zejména čisťoučkou artikulací a ohraničením tónů, stejně jako precizní rychlostí, nota za notou se přirozeně vyvalují ven, řízené s autoritou, která je působivá ve srovnání prakticky s čímkoliv, zejména pro to, jak snadno to všechno zní.

„Triad“ možná napsal David Crosby (v roce 1967 pro skupinu Byrds, ale když z ní odešel, k vydání nakonec nedošlo – sám ji publikovat až s uskupením Crosby, Stills, Nash & Young v roce 1971) ale známá je díky zpěvu Grace Slick a nahrávce Jefferson Airplane („Crown of Creation“ | nahráno 1968 | Culture Factory | 0819514010265). Na to, v jaké době záznam vznikl, je pak krásně nahraný – bezprostředně a „lidsky“. Právě tak ho umí odprezentovat i Solitaire S 530. Jejich neobvyklé reproduktorové uspořádání funguje skvěle, žádný bodový zdroj zvuku, ale prostorný, hladký a otevřený obraz, v němž trůní zpěvačka s uvěřitelnými proporcemi vokálu a organickou propracovaností. Není to prvoplánová analytika a přesto jde o excelentně čistý, jasný a zřetelný vjem, spousty, spousty detailů jsou však zorganizované, zahrané s přesností a nadhledem, které vedou k jedinému – k dojmu nenásilné přirozenosti. Je to vlastně tak dobře prokreslené, že to ztrácí technickou rovinu a zůstává jen delikátní živost a bezprostřední hmatatelnost.

Pokud se něčím vyznačují výšky z tak veliké plochy, jakou disponuje Solitaire S 530, pak je to bez diskuse volnost, lehkost a nekomprimovanost. Je to vlastně poměrně dost odlišný zvuk, než jaký nabízí konvenční výšková řešení, ale i než najdete u velkých elektrostatů. Jako kdyby T+A kombinovaly výhody obojího. Rozličné kovové cinkání a čiřikání ve „Feeling Alive“ Agathe Jazz Quartet („Räumlichkeit & Transparenz Vol. 1“ | 2015 | stereoplay) je čisté jako lilie, jasné jako polední slunce v zimě a konkrétní jako termín další splátky. Famózní je to, jak má každé ťuknutí paličky do plochy činelů svou osobitost, aniž by ale reprosoustavy (potažmo celý systém, samozřejmě) nějak přeháněly. Transparentnost, čistota a jasnost jsou excelentní, rychlost elektrostatu zajišťuje soustředěnost a detail. Výsledkem vší technické brilance je naprostá nekonfliktnost a přirozenost. Kov má přirozený říz, ale v žádné úrovni akustického tlaku není agresivní.

Pokud je však něco na velkých, ale ne nesmyslně masivních Solitaire S 530 skutečně působivého, pak je to způsob, jak se snadno a nonšalantně vyrovnávají s dynamickými špičkami bez ohledu na hlasitost nebo komplexnost materiálu. Ne že by Vivaldiho „Jaro“ v podání I Musici („Čtyři roční období“ | 1993 | Belart | 450 051-2) patřilo mezi obzvláště vyzývavé nahrávky s dramatickými skoky a obřím množstvím energie, avšak na akustických nástrojích člověk dobře pozná potenciál systému. T+A jsou právě tak akorát bohaté, nesnaží se napumpovat do prostoru víc, než by se tam mělo dostat, ale s onou uvolněnou, poklidnou samozřejmostí prezentují celý bohatý rozsah frekvencí i energie. O úrovni však nejlépe vypovídá to, že každý z nástrojů má svůj vlastní individuální živost a dynamiku, že jsou tu patrné i jemné nuance způsobu hry a v každé jedné pasáži cítíte, že reprosoustavy (ale jak bylo zmíněno, svou velkou roli samozřejmě hraje i celý systém) mají nadhled, rezervu a nic je nerozhodí. Na nic netlačí a přesto je tu požehnané (ale neefektní!) množství energie a důrazu.

„Keqrops“ Iannise Xenakise („Synephaï“ | 1986 | Decca | 476 5430) musí patřit mezi nejkomplexnější skladby, které kdy byly napsány, přesto v podání Solitaire S 530 působí jako umně utkaná tapisérie zvuků, z nichž jeden každý je slyšet zvlášť a přesto je součástí přirozeného celku. Každá hudební linka tohoto matematicky přesného díla má svou cestu a svůj prostor, můžete sledovat jednotlivé nástrojové sekce velkého orchestru a nebo „se oddálit“ a mít přehled o celku – všechno je zřetelné a organizované, jisté, ale tím kultivovaný způsobem, v němž není techničnost nebo analytičnost. I při monumentálních výbuších, kdy každý v tělese snad hraje něco jiného můžete sledovat jemný zvuk klavíru v pozadí nebo jednotlivé typy smyčců – a to zcela v pohodě, beze stopy zahlcení. Rozlišení je prostě skvělé.

Podání prostoru nahrávek má u Solitaire S 530 dvě roviny – vertikálně bylo na „That Old Feeling“ (Paul Desmond / Jim Hall | „Easy Living“ | 2000 | nahráno 1965 | rcaVictor | 74321747962) jasně poznáte, že musíte sedět. Jste-li příliš nízko či vysoko, vetkne se do reprodukce jistá zastřenost – koncept koncentrovaného vyzařování má prostě svou daň a Solitaire S 530 jsou míněny pro soustředěného posluchače, ne pro produkci na večírcích pro korzující dav. Na druhou stranu, jste-li v žádané poloze, horizontální směrovost jako kdyby prakticky neexistovala. Scéna je pak krásně spojitá a konkrétní, bezmála monitorovým, nebo možná spíše koncertním způsobem. Obraz má hlavu a patu, pravolevou i předozadní organizaci a odpovídající velikost – ani moc velkou, ani smrsknutou, tak nějak „klubovou“, kdy proporce jednotlivých nástrojů dobře odpovídají skutečnosti. Tohle je prostě velké hi-fi v pravém smyslu toho slova – vysoká věrnost.

Když však přijde na trochu popověji laděný jazzík „All In“ od Pieces of Dreams („All In“ | 2015 | Shanachie | 0016351543721), nebojí se Solitaire S 530 jít do tučných spodních frekvencí s řádnou vervou. Kopák má sílu vyrazit dveře z pantů, má měkký, ducavý důraz, slyšíte uvolněně kulaté ladění skladby (tedy zvukařovu volbu), ale přesné a konkrétní jak jen se dá. Krásná šťavnatost skladby je perfektně čistá a sebejistá, je to taková zralá hudebnost, tepající a živoucí, předávaná bez výraznější vlastní interpretace. Zanedbatelná osobitost, odvážná dynamičnost, skvělé rozlišení a přirozený fokus, vycházející z veliké rezervy systému jsou etalonem high-endového zvuku.

Němečtí T+A snad mohou být (minimálně dnes) známější pro konstrukci svých vynikajících audio komponentů, ale že Siegfried Amft začínal před pětačtyřiceti lety s reprosoustavami a dodnes pro jejich konstrukci má nezanedbatelnou vášeň je prostě znát. Solitaire S 530 umně kombinují originalitu s konvenčností a vnášejí tak neobvyklé (ale velmi smysluplné!) technologické řešení do vlastně běžně „skladných“ ozvučnic. Vynikající je možnost celkově vyrovnaný, čistý a velmi informativní zvuk doladit na míru vaší poslechové místnosti, stejně jako vysoká tolerantnost na nežádoucí odrazy od podlah a stropů, které zvolená konstrukce minimalizuje. Jestliže máte chuť poslouchat vyzrálý, přesný, čistý a v reálném světě víceméně nelimitovaný zvuk té nejvyšší třídy, Solitaire S 530 jsou vynikající. Bez exotických triků a ezoterických postupů nabízí (samozřejmě ve správné společnosti elektroniky) hudbu skutečnou, bezmála hmotnou a prezentovanou s maximální důstojností.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 100 metrů čtverečních, spíš menším zatlumením (kazetový strop, sada panelů Sonitus Acoustics,…), byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Je vidět, že Solitaire S 530 hrají s klidem od nějakých 25 Hz s tím, že v dané pozici je vidět lehký přídech basu navrch a naopak lehce tlumenější energie vysokotónového pásu. Směrovost je v podstatě nevelká. Ovšem nejde o zcela precizní „rovnou čáru“, což však způsobuje i příliš malá měřící vzdálenost, než v jaké se měniče optimálně sčítají.

Frekvenční odezva – v ose (červená) a vertikálně pod úhlem 30° pod osou (žlutá) a 30° nad osou tweeteru (zelená)

Frekvenční odezva – průběh korekcí za pomoci přepínačů v zadní části

Frekvenční odezva – jednotlivé měniče a bassreflex v blízkém poli (pouze výběr středotónových měničů - dolní, horní, prostřední)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (FFT) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Jak bylo řečeno výše, s posunutím měřící vzdálenosti na zhruba trojnásobek se ukázalo, že reprosoustavy jsou rázem pěkně vyrovnaná, byť zdůrazněná energie basů zůstává. Trochu jí však lze zkrotit pomocí korekčních přepínačů v zádní části. Ale zde je vidět vynikající vyrovnanost frekvenční odezvy i proto, že do ní málo promlouvají nežádoucí odrazy.

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) – celý pár

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Waterfall

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Impedance (červená) a elektrická fáze (černá)

Průběh impedance se zdá být vcelku korigovaný, byť průměrná úroveň leží vcelku nízko. Nejsou tu nicméně prudké přechody nebo náročné momenty, které by zesilovač adekvátní kategorie měly přetížit. Drobné rezonance v oblasti pod 200 Hz připisujeme umístění reprosoustav na kolečkách, místo finálních hrotů, navíc jejich síla nemá potenciál promluvit do frekvenční odpovědi.

Impedance – změny způsobené použitím korekčních přepínačů vzadu

CSD z výstupu akcelerometru v polovině výšky bočního panelu @ 2,83 V

Zde je vidět hlavní rezonanční kmitočet – sám o sobě nijak velký – na úrovni, která se přesně kryje se zákmitem na impedanci. Jinak ovšem kabinety působí extrémně pevně, ani v basové části není vidět nijak velké zvlnění.

Porovnání výstupu z akcelerometru a klidového stavu ozvučnice

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ × ] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ ✓]

Kč 892 000,-

FOTOGALERIE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ možnosti ladění

+ famózní prostorovost a soustředěnost (byť s limitem „nutnosti sedět“)

+ přirozená konkrétnost

+ autorita a dynamika

+ naprosto autentická čistota tónů

+ dokážou zcela zmizet z místnosti

+ prakticky plný frekvenční rozsah z nepřehnaných rozměrů

+ rychlost, utaženost a přesnost

ZÁPORY

- zmíněná vertikální směrovost pro někoho může být lehký limit

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Altei | www.altei.cz 

PRODÁVÁ: AV Center | www.avcenter.cz 

fSdílet

Tweet