Francouzský Cabasse je znám svým poměrně progresivním přístupem k hi-fi reprosoustavám (a dnes už má v portfoliu i moderně pojatý zesilovač), ať už tím myslíme jeho pověstné „koule“ nebo třeba nejnovější modely s akcentem na bezdrátová spojení, designovou originalitu a hutný zvuk z malých rozměrů. Není to dlouho, co firma uvedla řadu Classic Connected, v níž najdete veskrze stejný technologický základ, ale zabalený v maličko konzervativnějším balení.

Vlajkovou lodí jsou prozatím regálovky Rialto, jejichž koncepce by se dala shrnout popisem „bezdrátové koule v relativně konzervativně pojatých ozvučnicích“. Jsou evidentně určeny těm, kteří chtějí celý audio systém v kompaktním balení, ale přitom čistě kulaté modely série Pearl jsou „trochu moc“.

Rialto, pojmenované podle starého benátského mostu, mají ozvučnice se lesklými povrchy v bezmála běžných tvarech, které oživují vypouklé a půdorys ještě navíc směrem vzad rozšiřující boky. Reprosoustavy stojí na vizuálně oddělených podstavách, vepředu se ovšem skví nezaměnitelné profily koncentrických kulovitých reproduktorů pod ochrannými mřížkami. Vizuálně nejpůsobivější součástí je kulatý otočný ovládací kotouček, zahloubený na vrchní desce primárního kanálu a spojený s dotykovými ovládacími prvky. Není to úplně originální nápad, ale přesto je velmi hezký a systém se s ním dobře ovládá, ač primárním komunikačním rozhraním jistě bude solidní firemní aplikace.

Zadní stranu celou vyplňující mělká chladící žebra a skrze ně pronikající další velká kopule, tentokrát patřící basovému reproduktoru. Cabasse rozhodně umí mistrně směstnat vícepásmové konstrukce do nebývale praktických rozměrů.

Na obou kanálech v nice u spodní hrany najdete různorodou konektivitu. Signálové vstupy jsou samozřejmě jen na hlavním kanálu, je tu analogový pár cinchů, digitální optika a HDMI s eARC pro připojení televize. Zbytek zvládne Wi-Fi, ethernetové rozhraní nebo Bluetooth. Je tu pro jistotu i USB port pro datové paměti s hudbou. Komunikace mezi kanály je bezdrátová, případně je možné použít optické kabelové spojení.

Základem reprosoustav je koaxiální uspořádání měničů všech tří pásem, tak jak si ho vysnil pan Cabasse už v roce 1952. Vepředu se skví karbonová membrána o průměru 13 cm, v jejímž prostředku je zasezen malý tweeter s fázovým nástavcem a společně tvoří BCI měnič, který se objevil poprvé v The Pearl a The Pearl Akoya.

Doplňuje je 17 cm basový reproduktor, jehož membrána je také karbonová a používá technologii HELD (High Excursion Low Distortion). Využívá symetrický design pohonu s dvojitým vynutím i dvojitou vzduchovou mezerou, což má prý výborně přenášet celý výkon, nabízet extrémní zatížitelnost a výkmit dokonce o +/- 1 cm.

Každý z měničů má také svůj vlastní zesilovač třídy D a to s výkony více než dobře dimenzovanými. Pro výšky je k dispozici 300 Wattů, stejně jako pro středy, basák disponuje dokonce plnými 450 Watty. Krátkodobý špičkový výkon každého modulu je pak dokonce dvojnásobný, rezerva pro dynamické špičky je tak velmi obstojná.

Celý systém je svázán dohromady přes výkonný DSP modul s vlastním proprietárním softwarem Cabasse DEAP (Digital Enhancement of Acoustical Performance). Základem je automatická kalibrace vestavěnými mikrofony a optimalizace podle akustických vlastností prostoru, která jde ruku v ruce se signálovým zpracováním, beroucím v úvahu vlastnosti každého z měničů a efektivně přizpůsobujícím jeho chod tak, aby vydal maximum, ale nebyl přetížen, což by mělo zajistit vždy čistý zvuk bez ohledu na hlasitost.

Digitální část (analogový vstup je také digitalizován) využívá D/A převodník s pracovním rozlišením 32 bit / 768 kHz, díky němu přehrajete víceméně cokoliv od MP3, přes FLAC až po DSD128. Platforma integruje také TIDAL, Qobuz, Deezer, Spotify, internetová rádia a dokonce i Napster. Umí se propojit i s ostatními síťovými zařízeními Cabasse do multiroom systému.

Poměrně malé (výška 26 cm, šířka 20,6 cm a hloubka 23,9 cm), zato těžké (19,5 kg) Rialto umí zahrát podle specifikací od 30 do 27 000 Hz.

Cabasse Rialto jsme poslouchali v pražském studiu Lepší Zvuk, kde k porovnání byl zejména systém Cabasse The Pearl Pelegrina a The Pearl Akoya.

Rialto, zdá se, mají v základním nastavení poměrně dost mohutný bas – vlastně až tak velký a výrazný, že to nečekáte. Je to jako kdyby zvuk byl koncipovaný pro opravdu velké místnosti nebo ladění na efekt, aby uspokojil i všeobecný pop-rockový vkus. Kontrabas Charlie Hadena kupříkladu v „Goodbye“, skladbě, kterou nahrál s Dianou Krall na album „Sophisticated Ladies“ (2010 | Emarcy | 0602527508160), zněl mohutně, expanzivně a byla vlastně ve své robustnosti působivý, leč trochu dominantní a až efektní. Přestože jsme poslouchali ve velkém prostoru, bylo basu v základní „neutrálním“ nastavení až dost a při dlouhodobějším soužití by jistě stálo za to zapracovat na ekvalizaci. Pokud si nicméně ceníte velké váhy a wow efekt vám nevadí (protože třeba na pop-rockové věci může být zábavný), Rialto jsou hodně odvážné. Férově je třeba říct, že nemají ale ani špatné ohraničení a jednotlivá brnknutí už rozhodně nejsou jen jednolitým temným zachvěním, leč mají i nějakou tu strukturu.

Zpěv falzetem Bee Gees v jejich „Until“ („Spirits Having Flown“ | 1994 | nahráno 1979 | Polygram | 827 335-2) nebyl špatně čitelný, přesto bylo cítit akcent na spodní polovinu frekvenčního rozsahu a prim jaksi hrála hutnost. V basově výraznějších nahrávkách se může i stát, že spodní pásmo bez korekce bude až příliš výrazné. Samotné vokály jsou nicméně tučné, syté, je tu hodně těla. Je to zároveň celkově příjemné, uhlazené, nekonfliktní a velmi tolerantní, opět jakoby laděné tak, abyste si mohli s klidem poslechnout a užít cokoliv včetně nahrávek, které už z mixu mají znít nejlépe na chraplavém kuchyňském rádiu. Pokud si však potrpíte na audiofilské nuance a vysokou transparentnost, pak Rialto nejdou vaším směrem.

Velmi dobré byly naopak výšky, v „After Dark“ Andyho Gibba („Greatest Hits“ | 1991 | nahráno 1980 | Polydor | 511 585-2) znělo cinkání civilně, i když poměrně přímým a objemově výraznějším způsobem. I tady je cítit mírný wow efekt, akcentující konce pásem tak, aby se zvuk zdál líbivý hned na první dobrou. Výšky však nejsou agresivní, rozlišení také není špatné, i když audiofilské důslednosti při pátrání po nejjemnějších dozvucích se tu také nedočkáte. Ale pevnosti, bohatosti a znělosti zase ano.

Jestli Cabasse Rialto něco nepostrádají, tak je to objem, razance a energie. Z běžně velkého pracovního vnitřního prostoru umí bedničky vypumpovat skutečně masivní množství, stejně jako mu pak dodat váhu a podstatnost. Šostakovičův „Smyčcový kvartet č. 1 v C dur, op. 49“ v nahrávce Emerson String Quartet („The String Quartets“ | 2006 | nahráno 1999 | Deutsche Grammophon | 475 7407) byl dramatický, potáhnutí smyčce přes struny vygeneruje až fyzicky rozklepávající tlak a intenzitu, je tu drajv a rytmus. Jemné a delikátní odstínování dynamických gradientů asi úplně nečekejte, hlavním tématem programu je drama a „jízda“, byť si ji užijete asi hlavně na mainstreamovém materiálu.

Ani Ligetiho „2. smyčcový koncert“ v záznamu Artemis Quartet („String Quartets 1 & 2“ | 2005 | nahráno 2000 | Virgin | 0946 336934 2 5) nebyl úplně střídmě audiofilský, tentokrát z pohledu dostupnosti vycizelovaných detailů a celkové transparentnosti. Zblízka sejmuté vybrnkávání bylo jakoby zakulacené, hladší, zato ale zcela bez agrese, takže se nemusíte bát naladit hlasitost, na níž právě teď a tady máte chuť, nějaká útočnost je Rialto úplně cizí. Zejména ve středním pásmu by ale z pohledu toho, kdo hledá co nejvíc reality, mohla být reprodukce přeci jen transparentnější.

Koncentrická koncepce reprosoustav velmi dobře funguje na podání prostoru nahrávek. Hlasy Cecilie Bartoli a Bryna Terfela v „L’Elisir d’Amore“ z jejich sbírky „Duets“ (1999 | Decca | 458 298-2) byly dobře zasazené do scény, která zase byla pěkně oddělená od samých ozvučnic, takže stereo báze působila přesvědčivě. Se stupňující se hlasitostí mají Cabasse tendenci se docela výrazně otevírat a zvětšovat velikost scény. Výtečný je pocit robustnosti a masitosti hlasů i nástrojů, scéna je také poměrně velká.

Skladby typu „I Like It“ od Dixie Chicks („Taking the long way home“ | 2006 | nahráno 2003 | Columbia | 8287680792) pak jsou ideálním materiálem, který si na Rialto užijete do sytosti. Mohutně namixovaná basa tu rozkývá prkna v podlaze, stejně jako vám energie zvuku dá bezmála fyzickou masáž. Na druhou stranu trochu ukřičené výšky systém zpacifikuje a můžete tak klidně otočit hlasitost doprava dle libosti (a možností místnosti). Přestože pak Rialto sluší reprodukce zejména ve střední a vyšší hlasitosti, udrží díky DSP prakticky stejný pořádek a čitelnost i při nízkých úrovních, kde ale samozřejmě není tolik fyzické energie a důrazu.

Cabasse a jeho aktivní systémy tvoří dnes segment sám pro sebe. Jednak proto, že jde o designově originální řešení, jednak proto, že ani zvukovým laděním se příliš nepodobají ničemu dalšímu na trhu. Rozhodně nejde o zařízení audiofilská, neutrální a analytická, ale mají mohutnost, drajv, výbušnost a množství energie a basu, které by jim skoro všichni ostatní mohli závidět. Uhrají tak z malých rozměrů i velké prostory, což platí i pro Rialto, model, který ukryl pro někoho možná nepřijatelný originální tvar kulových ozvučnic do běžnějších proporcí a linek. Jde o systém s jednoduchou obsluhou, který nejvíc vyhoví těm, kteří chtějí zvuk „okamžitě hezký“, silný a rázný, dynamický a fyzický. Dobře funguje s popem a rockem, okázale jistě ozvučí také filmové efekty a podobné věci, které budou v souladu s pompéznějším laděním. Praktická je pak možnost základní přeci jen poněkud prvoplánové vyladění do nějaké míry upravovat, jakkoliv audiofilsky srovnanou soustavu z Rialto spíše ani tak nevytvoříte. Dobrý zvuk ve smyslu zábavnosti a jednoduchosti ovšem Cabasse Rialto rozhodně nabídnout umí.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo ze vzdálenosti 1 m v ose mezi tweeterem a středotónovým měničem a to v uzavřeném semireverberantním prostoru s podlahovou plochou cca 100 metrů čtverečních, standardním zatlumením (basové pasti a absorpčně-difúzní panely Sonitus Acoustics, koberce, členité a nepravidelné stěny,…) byť bez rozsáhlých akustických úprav.

Měření lze pokládat za 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 - 200 Hz je vidět vliv akustiky místnosti. Měřeno bylo pomocí software Clio Pocket a kalibrovaného mikrofonu, reprosoustavy byly umístěny v poslechové pozici patrné z doprovodných fotografií. Měří se v referenční ose při průměrné úrovni akustického tlaku 80 dB / 1 m.

Software neměří anechoickou odezvu, ale frekvenční odpověď s přihlédnutím k zůstatku energie v čase - jde tedy nikoliv o změřený teoretický ideál toho, co reprosoustavy umí, ale o to, jak se reprosoustavy chovaly v konkrétních akustických podmínkách.

Frekvenční odezva - v ose (červená) a pod úhlem 30° (černá)

Frekvenční odpověď má určitě víc než daleko do běžného ideálu vyrovnanosti a to i když vezmeme v potaz, že zejména propady v hlubokotónové části pásma (zejména mezi 100 a 200 Hz) budou způsobeny i akustikou prostoru. Je vidět také citelné zdůraznění výšek. Na druhou stranu, malé reprosoustavy skutečně umí vyzářit 35 Hz, což je působivé. Je to zcela jistě ovšem efektní ladění.

Frekvenční odezva – s mřížkou (červená) a bez mřížky (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) - levý kanál (červená) a pravý kanál (černá)

Frekvenční odezva na poslechovém místě (impuls) – celý pár

Odpověď na poslechovém místě je podstatně urovnanější, nežli ta měřená z referenčního metru, dokonce se asi dá říct, že je dobrá. Bere zjevně v potaz výsledky výzkumů, říkajících, že poslechově (primárně pro „netrénované“ ucho běžného člověka) je odpověď s dominujícím basem a poté pozvolna plynule klesající. Bas je tedy prominentní, ale výšky už pak ne, dokonce naopak. Je vidět, že Rialto jsou optimalizovány pro poslech, ne pro měření.

Celkové harmonické zkreslení (zelená linka)

Zkreslení v některých částech spektra není úplně malé, ovšem týká se to primárně oblasti pod 100 Hz, kde už naše ucho není nijak zvlášť citlivé. Výjimkou je oblast 2 500 Hz, kde zkreslení najednou vyskočí, je to naštěstí ale jen v úzkém frekvenčním rozsahu.

Zkreslení 2. (žlutá) a 3. (oranžová) harmonickou

Jak ukazuje tento graf, zvýšené zkreslení kolem 2,5 kHz je navíc výhradně způsobeno přijatelnější druhou harmonickou složkou.

Impulsní odezva @ 1 m v ose tweeteru

Step response @ 1 m v ose tweeteru

Frekvenční odezva – volby frekvenčního vyvážení

Frekvenční odezva – extrémy funkce Dynamic Fidelity

Frekvenční odezva – vliv funkce optimalizující zvuk dle umístění v prostoru

Frekvenční odezva – před a po kalibraci

Je zajímavé vidět působení automatické kalibrace, respektive to, jak minimálně se do výsledného zvuku propisuje. Je to vliv vlastně tak malý, že celý proces by tu ani nemusel být.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [<-- 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [--> 20m2 / <-- 40m2] [ ✓] | VELKÁ [--> 40m2] [ × ]

Kč 74 990,-

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE - APLIKACE

--- --- --- --- ---

KLADY

+ snadné používání

+ možnost ladění a využití různých profilů

+ mohutný bas z malého prostoru (ale je ho subjektivně vlastně až až)

+ dobře fungující a synchronizovaný bezdrátový provoz

+ intenzivní zvukový zážitek

+ zábavné ladění, zejména pro pop-rockovou hudbu

ZÁPORY

- k optimu chybí trocha transparentnosti

- cena je poměrně prémiově nastavená

--- --- --- --- ---

DOVOZCE: Audio Center Czech | www.audiocenter.cz 

PRODÁVÁ: Lepší Zvuk | www.lepsizvuk.cz 

fSdílet

Tweet