Hi-Fi Voice

Není to tak dlouho, co se na těchto stránkách objevila recenze alba „Now Voyager“ vůdčí osobnosti jedné z nejvýraznějších popových kapel 20. století. Protože prostor dostal i tak alternativní projekt, říkal jsem si, že by nebylo na škodu vyvážit pohled na věc také jedním textem o „klasickém“ albu britsko-australské skupiny Bee Gees, složené ze tří (na koncertech příležitostně i čtyř) bratří Gibbových – Barryho, Robina a Maurice.

Protože skupina začala svou hudební kariéru začátkem 60tých let 20. století a tehdy bylo velmi obvyklé produkovat každý rok alespoň jedno album, je v prvních 20ti letech opravdu z čeho vybírat. Hudebně nejnahustěnější je určitě konec let 60tých a mezi deskami z té doby pak celkem jednoznačně vyčnívá právě 2LP Odessa, a to nejen svým rudým sametovým obalem se zlatými nápisy. Práce na albu začaly v klasické trojici a mělo se od počátku jednat o koncepční desku. Původní názvy „Masteripiece“ či „The American Opera“ se však nakonec i díky rozbrojům při nahrávání desky mezi nejstarším Barrym a nejmladším Robinem (nejmladší je trochu matoucí – je dvojčetem Maurice) neujaly. I díky těmto konfliktům se materiál nakonec tak rozrostl, že Odessa vyšla jako dvě LP, což byl v šedesátých letech dosti úctyhodný počin. Jediné další desky, které v těchto letech vyšly na plnohodnotných 2LP bylo Dylanovo „Blonde on Blonde“ a „The Beatles“ (nebo-li „Bílé dvojalbum“).  

Odessa je krom koncepčnosti výjimečná také tím, jakou měrou autoři do skladeb zapojili symfonický orchestr. Předtím ani potom ve své tvorbě neuplatnili takové množství smyčců a dalších nástrojů, aby podpořili působivost a údernost jednotlivých písní a spojili je do jednoho hudebního celku. Neshody při nahrávání, které vedly k následnému více jak rok trvajícímu rozchodu trojice a prvním sólovým projektům desce neublížili, právě naopak. Patrně nikdy více se také nedostali tak blízko k art rocku a progresivnímu rocku, které právě na konci šedesátých let začínaly nabírat na síle. Typickým příkladem je hned titulní skladba, za kterou by se nemusela stydět jakákoliv rocková kapela, která by sama sebe označila za psychadelickou.  

Nádechy skladeb do rozmanitých žánrů jsou velmi časté – ať už jsou to do country laděné „Marley Purt Drive“ či bluegrassovka „Give Your Best“, při níž nelze nevzpomenout na Boba Dylana, nebo například rockové pecky „Edison“ a „Whisper Whisper“. Album je mimo jiné protkáno i čistě instrumentálními skladbami, které jej také odlišují od běžné produkce Bee Gees. Odessa je bez diskuze nejkomplexnějším a patrně i nejoriginálnějším albem celé historie této popové skupiny – dalo by se říci že je pro Bee Gees tímtéž, čím je „The Wall“ pro Pink Floyd nebo „Sgt. Pepper“ pro Beatles. 

Vlastním tutu nahrávku na původním obyčejném vinylu, na audiofilském LP z katalogu MFSL a také v „aktuální“ podobě o bonusy, alternativní verze a dema doplněné, letos vydané, opět v původním rudém sametu balené remastrované 3 CD „Odessa Deluxe Edition“.

Co se týče zvukové kvality, všechny verze si udržují velmi dobrou kvalitu, zvuk orchestru jednotlivých nástrojů i lidských hlasů si nezadá s povedenými nahrávkami klasické hudby, kdy u akustické kytary téměř cítíte vibrování jednotlivých strun a kde hlas nezní jakoby z hlouby skříně nebo sousedovic obýváku, ale pěkně a zřetelně zpívá přímo před vámi. Celkově je kvalita působivá, zvláště vezmeme-li v úvahu ročník nahrávky 1969.

Odessa je kolem a kolem album, které prostě stojí za poslech i těm, kteří nemají v lásce pop či Bee Gees, protože může být tím, co jejich názor změní.