Jamo C 97

Jamo sice dnes patří do portfolia americké společnosti Klipsch, jde však o klasického dánského výrobce a jedno z nejdůležitějších jmen high fidelity masovějšího rázu v posledních dekádách. Jak se píše v profilu firmy, Jamo nehraje jen na zvuk, ale také na to, jak jejich produkty vypadají ve vašem interiéru. Už od roku 1966, kdy si tesař Preben Jacobsen poprvé uvědomil, že by v domku na svém pozemku mohl začít tvořit reprosoustavy, se firmě daří oslovovat „normální" lidi, o čemž svědčí i to, že v roce 1998 měli prodáno již na dvanáct milionů reprosoustav a k dnešnímu dni to bude určitě ještě násobek této hodnoty.

Nejnovějším dodatkem katalogu dánské firmy je řada Concert, respektive modely „podsérií" C9 a C10, vyznačující se velmi čistým, moderním designem. Větší řada C10 má díky mírně jiným proporcím (a samozřejmě i násobně vyšší ceně) punc dospělejších modelů, C9 ale patří k maximálně dostupné hi-fi technice, takže je vlastně pro C 97 dobře, že estetika obou se prolíná a má jí na svědomí známý průmyslový designér Kieron Dunk, jehož rukopis najdete třeba i na produktech Q Acoustics, Cyrus, Mission, ale třeba i na některých reprosoustavách Denon. Je to jistě subjektivní, ale nejčistšími a nejhodnotnějšími liniemi se zdá disponovat právě jím navržená nová řada Jamo Concert.

Jamo C 97 jsou v podstatě dosti štíhlé, byť čelní panel v podobě dvou oblouků vlevo a vpravo dosti výrazně přesahuje šířku samotné ozvučnice a z pohledu posluchače tak vyvstává pocit, že mu doma stojí vlastně docela robustní reprosoustavy – tomu ale v reálu odpovídá jen hmotnost 23 kg, svědčící o tom, že C 97 „nejsou z cukru". Jinak jsou to sloupky metr sedm centimetrů na výšku, 21,5 cm na šířku a 34,2 cm do hloubky, tedy jako dělané do každého prostoru. Jistou výraznost a hlavně zvukovou konkrétnost jim dodáte, postavíte-li je na dodávané, industriálně působící nožky s hroty. I s nimi ale mají tyhle sloupky od Jamo všeobecně přijatelnou lifestylovou estetiku.

Čelní stěna je ve dvou horních třetinách vyplněna měniči s tenoučkým kovovým rámečkem, dole u paty je pak velké a výrazné logo výrobce. Výrobce nedodává klasicky pojatou průzvučnou mřížku, každý reproduktor má vlastní, takže C 97 vypadají podobně i „zakryté". Nebýt čelního panelu, viděli byste z pohledu zezadu naprosto klasickou pravoúhlou ozvučnici. U paty je velká vanička s dvěma mističkami, v nichž leží mírně vzhůru směřující reproduktorové terminály – nejsou velké, ani okázalé, zato jsou velmi pevné a skvěle drží kabely s holými vodiči, vidličkami i banánky. Dva páry terminálů umožňují bi-wiring / bi-amping. O kousek výš je rozměrný bassreflex s jednoduchým plastovým nátrubkem.

Jamo C 97 jsou pojaty jako třípásmové, vybavené čtveřicí měničů. Tweeter je na pohled vcelku obyčejná hedvábná kopulka o průměru 2,5 cm, integrovaná do materiálu čelní stěny. Při bližším ohledání ale objevíte kolem hliníkového rámečku mezeru – celý měnič je oddělený od čelní stěny, aby do něj přecházelo méně nežádoucích vibrací od velkých reproduktorů. Lehké zapuštění kopulky v plastovém zvukovodu má za účel usměrnit odrazy, které by jinak šly nežádoucím směrem. Pod tweeterem je trojice měničů s identicky širokou membránou o průměru 15,2 cm, závěsy jsou nadprůměrně mohutné a mají umožňovat dlouhý zdvih. Jeden z měničů je určen středním tónům, dva pak basové sekci. Je jim společná koncepce HCCC (Hybrid Composition Conical Cone), kónusy membrán jsou v základu vyrobeny z dřevěných vláken a pokryté tenoučkou kovovou vrstvičkou. V jejich středu je mohutný hliníkový čep, napomáhající zpřesnit reakce membrány a také uchladit cívku. Uvnitř reprosoustavy jsou použity měděné kabely s průřezem 3,3 mm2.

Reprosoustavy jsou koncipovány jako šestiohmové, což spolu s citlivostí 89 dB (2,83 V / m) zaručuje rozumně jednoduché rozehrání i s obyčejnějšími zesilovači. Frekvenční odezva je v toleranci +/- 3 dB určena mezními hodnotami 32 a 24 000 Hz. Výrobce doporučuje rozehrávat reprosoustavy nejméně 60 Wattovým zesilovačem a je fakt, že podle poslechových zkušeností to má vliv hlavně na jistotu přednesu. Jamo C 97 sice nepatří mezi vysloveně „hladové" reprosoustavy, ale výkonem rozhodně nepohrdnou.

Jamo C 97 jsme poslouchali ve společnosti Naim Nait XS / Naim CD5si, kombinovaných s ASUS Xonar Essence One MUSES, občas do zkoušení promluvil i NAD C370 a gramofon Pro-Ject Elemental s předzesilovač Pro-Ject Phono Box. Občas jsme zkusili přidat Bowers&Wilkins AWS10CM S2, nicméně subwoofer byl jakž takž jen ve větší z našich dvou poslechových prostor, byť ani tam nebyl nutný. Propojovali jsme kabeláží TelluriumQ, KrautWire, Eagle Cable a Monster Cable. Měnili jsme kromě tradičních Harbeth Monitor 30 a Xavian Bonbonus ještě i s Bowers&Wilkins CM6 S2.

Sloupky Jamo C 97 mají rozhodně větší basový potenciál, než byste jejich relativně kompaktní stavbě přisoudili. Basové měniče ale rozhodně potřebují autoritativní elektroniku, jejich přednes je docela rozmáchlý a nespoutaný, což je fajn při sledování filmů, ale u hudby je přeci jen lepší mít dobrou kontrolu a kontury. C 97 jsou rozhodně jedny z basově nejobjemnějších a nejenergičtějších reprosoustav ve své třídě; pakliže jim dopřejete slušný zesilovač, pak bude mít i Hadenův kontrabas v „The Left Hand of God" z disku „The Best of Quartet West" (2007 | Universal | 530 210-7) znít nejen pěkně od podlahy, ale také objemově přirozeně; prostě jako skutečný velký nástroj. Oproti realitě Jamo hraje přeci jen měkčeji a trochu sametověji, zvukové ladění je lehce „do příjemna". Neočekávejte, že vám C 97 i přes slušný objem zvuku vytluče impulsem okna, umí nicméně sáhnout hluboko a s dostatečnou razancí.

Nádherná „Granada" z koncertu Carrerase, Dominga a Pavarottiho (1990 | MFSL | UDCD 587) opět dokazuje, jak moc odspodu umí sloupek zahrát (což nás nepřestalo udivovat po celou dobu testování). I přesto nemá bas v přednesu dominantní pozici, i Carrerasův zpět je čitelný, byť neční tak výrazně jako u některých konkurentů. Nezní ale ani „utopeně" mezi nástroji, Jamo C 97 neinklinují k „bum-cink" přednesu, kde by se střední pásmo ztrácelo. I této části spektra je vlastní bohatost a snad až nadprůměrná mohutnost.

Jamo C 97 nejvíce sluší pop, rock, filmy, ale vlastně vůbec jakákoliv amplifikovaná hudba. Hlavně proto, že zvuk má prostě šťávu, drajv a spoustu energie. I tweeter umí zahrát pěkně intenzivně, jak ukázala třeba „Light / Sun" Jana Hammera z „The First Seven Days" (Columbia | CK 85401). Nejvyšší polohy jsou pěkně intenzivní, ale ne agresivní – měkčí, laskavější a plnější charakteristika je patrná i zde. Hammerovy klávesy zní čistě a jasně, syntetika těmto reprosoustavám skvěle sedí.

Orffova „O Fortuna" z úvodu slavné „Carmina Burana" (Decca | 411 702-2) se nesla v trochu efektním, rozmáchlém podání, dynamika celku je ale velmi slušná. Přejdeme-li na úroveň jednotlivých nástrojových sekcí, samozřejmě je jasné, že posloucháme reprosoustavy za jen o málo víc, než je 20 tisíc, takže prim tu hraje hudební celek. Ale to nevadí, je to naopak příjemné. Snad jen šepot je při středních a tišších úrovních poslechu srozumitelný až při soustředěném poslechu. Náhlé hudební exploze reprosoustavy nerozhází, vyzáří tolik energie, kolik jen hudba potřebuje. Zvuk je hladký a docela otevřený.

„Sanctuary" z „Consequence of Chaos" Ala di Meoly (2006 | TELARC | CD-83649) zazněla opět velmi muzikálně, měkce, ale přitom ne utahaně či nedůrazně, spíše naopak – zvuk má opět švih a sílu. Celkově je zvuk rozumně vyrovnaný, nejvíce prostoru dostává baskytara a oblasti spodku, di Meolova kytara ale rozhodně není nezřetelná, jen nevyčnívá jako dominanta skladby. Informací přednáší C 97 adekvátně své cenové třídě, servírovány jsou pak spíše poklidně, bez naléhavosti, ale jsou tam.

V Davisově „Black Satin" z desky „On the Corner" (2000 | Columbia | CK 63980) jsme měli pocit, že těžiště zvuku je hodně staženo do ozvučnic reprosoustav, pro vytvoření iluze přesvědčivé hudební scény budete potřebovat jednak prostor vzadu (tak půl metru, metr od zadní stěny), jednak vlastně i prostor okolo – Jamo C 97 je dobře, když mohou „dýchat". Nebojí se ozvučit i větší prostor a naše postavení tak dva a čtvrt metru od sebe, metr od zadní stěny a necelé tři metry od posluchače se jevilo jako nejlepší. Pak se zvuk spojí a vytvoří vcelku propojený prostor s již slušnou lokalizací jednotlivých nástrojů. Zdálo se, že v šestnáctimetrovém pokoji jsou tak na hraně rozumného poslechu a už při střední poslechové úrovni jich „bylo až až", což narušovalo i stereo bázi.

Největším talentem Jamo C 97 je reprodukce atmosféry skladby. Třeba Reedova „Perfect Day" z alba „Transformer" (2007 | RCA/BMG | 07863 651322) je prostě pohodový, muzikální zážitek, který vás neunaví ani po delší době. Zvuk je maličko těžší, temnější, ale velice hladký, kultivovaný. Hlas je příjemný, dobře srozumitelný a vše je velmi uvolněné – přednes je velmi nekonfliktní a muzikální, aniž by ztratil potřebnou míru konkrétnosti a detailnosti.

Jamo C 97 z nové inkarnace vrcholné série Concert nás překvapily. Ne snad, že by zvukem vrchol devítkové řady dosahoval svých trochu nafouknutějších bratříčků z řady 10, ale i tak je to v poměru k ceně rozhodně zajímavý hráč. Hlavně pro ty, kteří poslouchají hlavně moderní hudbu – C 97 totiž umí jednak nabídnout zátah od poctivých 35 Hz, což se v této třídě jen tak neslyší, jednak umí nabídnout bas energický (stejně jako zbytek pásma, ale je k tomu potřeba dobrá, autoritativní elektronika, obzvláště pak pro ovládnutí spodních frekvencí), jednak ale to vše halí do hladkého, měkkého a jednoduše muzikálního, snadno poslouchatelného zvuku, který si na nic nehraje a příjemně baví. Takže byť možná za podobné peníze najdete frekvenčně o něco vyrovnanější, o něco barevně věrnější nebo o něco detailnější přednes (i když stěží v jedné reprosoustavě), jen málokteré reprosoustavy nabídnou takovou poslechovou pohodu a energii.

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo v uzavřeném semireverberantním prostoru o výměře podlahové plochy 50 metrů čtverečních. Prostor není akusticky speciálně upraven, a proto jsou naměřené hodnoty interpretovatelné jako 100% věrohodné v pásmu 200 Hz a výše, v pásmu 10 – 200 Hz ovlivněné akustickými parametry prostoru – konkrétně mírným zdvihem na basech. Měřeno bylo pomocí software ATB PC Pro vždy v pěti cyklech v různou denní dobu, vybrána byla vždy střední křivka. Všechna měření probíhala na NAD C370 a Pioneer BDP-LX71 s vždy stejně nastavenou úrovní hlasitosti. Měřeno pomocí PCM stopy o vzorkovací frekvenci 48 kHz s 1/3 oktávovým vyhlazováním.

Frekvenční charakteristika naznačuje výraznější podíl basů a výšek, stejně jako lineární podání středních tónů bez excesů. Nástup reprodukce spatřujeme někde kolem hranice 33 – 35 Hz, mírný peak na úrovni 50 Hz, jen pozvolna klesající až na 200 Hz podporuje výborný dojem z poslechu populární hudby, kde právě tady bývá výrazná část skladeb (ve smyslu na efekt bohatšího basu).

Impedanční křivka je pak naprosto perfektní, mohla by být výstavním kusem pro 4 Ohmové reprosoustavy, byť obzvláště v nejvyšším pásmu se dotýká hranice ještě o Ohm nižší. Opět ale žádné excesy a problematické přechody a tedy celkově nijak riskantní zátěž pro zesilovače.

VHODNÁ MÍSTNOST

MALÁ [< 20m2] [ ✓] | STŘEDNÍ [> 20m2 / < 40m2] [ ✓] | VELKÁ (> 40m2) [ +/- ]

Kč 22 990,-

--- --- --- --- ---

KLADY

+ velký zvuk

+ elegantní, moderní design

+ skvělý charakter pro pop / rock a podobné žánry

+ za takový výkon zajímavá cena

ZÁPORY

- basová složka je poměrně nespoutaná a vyžaduje dobrou kontrolu

--- --- --- --- ---