Arcam BDP100

Arcam... Cambridgeská firma, založená roku 1972, začínala jako výrobce zesilovačů a nahrávacích zařízení. Dnešní Arcam se povážlivě rozrostl na jednoho z významných a nejznámějších hi-fi výrobců. V katalogu najdeme všechno od cd, dvd i blu-ray přehrávačů, zesilovačů pro dvoukanálový i vícekanálový zvuk, tunery, all-in-one přístroje... Prostě vše, co může moderní konzument zvuku a obrazu potřebovat pro svou zábavu. Nejnovějším a nejpozoruhodnějším přírůstkem je pak Blu-ray přehrávač BDP100.

V dané cenové kategorii – tedy lehce nad 30ti tisíci – pak také není rozhodně přetlak kvalitních univerzálních přístrojů. Dalo by se dokonce říci, že je hodně velký problém najít přímého konkurenta tohoto nového přístroje? A proč že vlastně BDP100 má u nás nálepku „univerzální“, když je to přeci čistý Blu-ray? Arcam se totiž chlubí tím, že tento přehrávač umí stejně dobře hrát disky s videem jako s čistým audiem. Tím by se pak měl zařadit k horkým kandidátům na pořízení u všech těch, kteří mají rádi pohodlí soužití s jediným přístrojem a nechtějí se ošidit ani o kvalitní reprodukční vlastnosti.

Už první pohled na přední panel nenechá nikoho na pochybách, kdo je výrobcem bé-dé-pé stovky. Typický design řady FMJ jako kdyby na poměrně rozměrném stroji dospěl, všechno působí elegantně, čistě a hodnotně – a to jak ve stříbrné, tak kupodivu zvláště v černé barvě. Plocha čelního panelu je rušena jen rozměrným displejem s vynikající čitelností, sadou nezbytných značek toho, co přístroj dokáže překousat (všechno...), jedinou, vzácně nerušivou diodou indikace provozního stavu a pěti tlačítky pro základní ovládání. Nic z toho zřejmě stejně nepřijde na pořad dne, protože všechno zvládne přehledný a pohodlný, byť ničím výjimečný dálkový ovladač s tematickým modrým podsvícením. Samotná mechanika je ve stejné barvě jako okolí displeje a téměř dokonale do něj vplývá.

Tělo má poměrně velké rozměry, dostat přehrávač v bezpečí do stojanu je téměř sportovní výkon a u menších racků hrozí i to, že se do nich Arcam prostě nevejde. Přestože totiž přístroj váží jen lehce přes 6 kilogramů, místa pro součástky je v case o rozměrech 43,5 (šířka) x 40 (hloubka) x 10 (výška) cm opravdu hodně.

Zadní strana BDP100 je sice méně elegantní než čelo, hostí však téměř dokonalou sadu výstupních konektorů. Krom klasického audio výstupu v podobě páru analogových RCA konektorů najdeme hned vedle ještě jeden takový pro vedení signálu do druhé zóny, koaxiální a optický digitální výstup a kompozitní i komponentní video výstupy. HDMI připojení odpovídá specifikaci 1.3a, samozřejmostí je už dnes také výbava ethernetovou přípojkou pro stažení online obsahu BDLive. Příjemným bonusem pak je USB vstup, byť na zadní straně ne úplně praktický. Pravděpodobně měl sloužit hlavně pro upgrade firmware, ale když už umí načítat i mediální soubory, stálo by za to jej umístit dopředu.

Ve vnitřnostech BDP100 se ukrývají dvě cesty pro audio signál – digitální cesta funguje se standardem I2S, před výstupem projde ještě signál zvětšením vzorkovací frekvence. U analogové cesty se o D/A převod stará výborný čip Wolfson 8741. A je to slyšet. Převod vzorkovací frekvence probíhá i zde, audio je navíc znovu načasováno přímo v DACu. Digitální část přístroje je také elektricky plně oddělena od zbytku obvodů.

Tak jako každý dnešní Blu-ray přehrávač, i BDP100 není zrovna přeborníkem v kategorii startování. Přesto už se díky letitému vývoji zjevně podařilo stlačit čas naběhnutí přístroje na přijatelné minimum (do půl minuty je vše připraveno). Stejně tak načítání disku není z nejrychlejších, opět ale jen v absolutním měřítku – v relativním porovnání s obdobnými BD playery je všechno naopak příjemně rychlé. Kupodivu trvá velmi podobnou dobu, než se inicializuje Blu-ray, DVDi CD disk (ať už s klasickými audio stopami nebo třeba plný mp3 souborů). Samotný provoz a točení disku je absolutně tiché a ani při opravdu tichém poslechu v nočních hodinách šum roztočené „placky“ téměř není slyšet.

Prvotní nastavení je otázkou minut, v běžných podmínkách stačí bohatě propojit HDMI, případně analogové cinche a případně také ethernetový kabel a je vyřešeno pro všechny funkce a nároky běžného uživatele. Kdo by snad chtěl něco víc, může přepnout do jednoduchého (ve smyslu přehledného a logického) menu a probrat se přehršlí nastavení. I náročný uživatel tu pak najde vše, aby dokonale vyladil obraz a zvuk celého svého reprodukčního řetězce. Snad jen jediná funkce je opravdu poněkud nepovedená a je to – k nevíře – shuffle, neboli náhodné přehrávání skladeb. To funguje skutečně špatně. Respektive třeba na disku s několika stovkami mp3 souborů se během hodinového „setu“ třeba pětkrát opakuje jediná skladba. A co víc, dáte-li si tu trochu práce a začnete sledovat pořadí „náhodně“ střídaných skladeb, algorytmus je prostě vždy stejný. Takže když už po třicáté jede stejné pořadí skladeb, funkce shuffle poněkud ztrácí své kouzlo. Ale to je jen maličká piha na prozatím stoprocentní kráse.

Ačkoliv (nebo možná právě díky tomu že...) se jedná o přehrávač zaměřený převážně na reprodukci videa, je zajímavé věnovat se na delší chvíli spíše audio části. Už proto, že se jí výrobce tak vytrvale chlubí.

Test probíhal v kombinaci s A/V receivery Arcam AVR400, Pioneerem SC-LX83, stereo zesilovačem NAD C370, CD přehrávačem Naim CD5i a řadou reprosoustav – mezi jinými Harbeth Monitor 30, Quadral Megan VIII, Pioneer S-31-LR-K, Xavian Orchestra Preludio nebo též klasickými bose 301. Signál přenášela kabeláž QUAD QA900, Monster Cable a Eagle Cable nejvyšší řady, do reproduktorů pak ProAc Black, opět Eagle Cable a KrautWire s variací modelů. HDMI kabel pak výhradně Monster Cable a sice do LCD televize Samsung střední třídy.

Přestože třeba v porovnání s Naim CD5i hraje Arcam o něco hůř (Naim přeci jen hraje přirozeněji, plněji a hudebněji, ale nepustíte na něm nic krom kompaktních disků), zvuk je nečekaně otevřený, přirozený a hlavně plný energie. Ať už je na pořadu diskotéky mohutná Orffova „Carmina Burana“, poklidná kytarová „All I can hear is gunshots“ českých Republic of Two nebo našlápnutá „Saint are coming“ spolupracujících U2 a Green Day, všechno má onu těžko definovatelnou „šťávu“ a tah na branku.

Arcam je svým podání opravdu hodně otevřený a transparentní, například podání výšek je skutečně velmi přirozeně nezastřené a intenzivní. Nicméně pořád ještě nepřekračuje hranici „nacinkanosti“. Ani nejvyšší tóny houslí Ann-Sophie Mutter v náročnějších pasážích „Čtvera ročních období“ nebo Turtle Island String Quartet a jejich hendrixovské coververze „Are you experienced“ nezní skřípavě nebo agresivně ani při velké hlasitosti. Stejně tak činely, velké či malé, rockové jako na Watersově „Amused to death“ nebo jazzové desce Art Ensemble of Chicago „Live in Berlin“. Je cítit, že se jedná o kovové nástroje, žádný syntetický nádech.

Vůbec celé reprodukované pásmo je vyrovnaně příjemně poslouchatelné, bez nežádoucích artefaktů. Je pravdou, že mu schází onen punc skutečně dokonalé realističnosti, ale kterému přístroji v této cenové hladině ne? To by musela být za cenovkou alespoň ještě jedna nula.

Příjemně pevný a rychlý je i kontrabas Michaela Arnopola na deskách Patricie Barber. Možná celkově zvuku schází maličko na objemu (respektive je maličko světlejší a volnější), ale dohání to energií a přehledností. Umí také dobře oddělit jednotlivé hrané tóny a udržuje tak skutečně dokonalé povědomí o tom, kdy která struna zazněla, jak dlouho hrál a kdy se vytratila.

Stejně tak iluze prostoru scény je dobrá, byť ne dokonalá – to nás ale vrací jen zpět k připomenutí pořizovací ceny tohoto přístroje. Prostor je definovaný sice přehledně, ale snad o trochu víc „pevné ruky“ by jej ještě vyjasnilo. Nicméně lokalizace jednotlivých nástrojů či nástrojových sekcí je na daný typ přehrávače naprosto bezproblémová.

Na skvělé úrovni je také podání lidských hlasů, náročná to disciplína. Diana Krall nebo Esperanza Spalding znějí z reprodukčního řetězce velmi uvěřitelně, hlasy jsou plné, jemné a jen tak si volně plynou, naprosto bez násilí. Stejně tak mužské vokály – cokoliv od Terfelových árií, přes Dylanovo skřehotání a Watersův specifický zpěv až k hardcoreovému nářezu dvojice zpěváků Atari Terror v kooperaci s Hentai Corporation a „sedmdesátkovým“ ječákem jejich zpěváka. Všechno zní energicky a jistě, přesně konturované a artikulované. Prostě tak, jak má lidský hlas znít.

Protože BDP100 je v prvé řadě Blu-ray přehrávač, bylo by dobré zmínit pár slov také o kvalitě reprodukce obrazu. Nicméně s dnešní úrovní technologií už začíná být poměrně dost složité pokazit obrazovou kvalitu výstupu – zvláště u formátů jako je Blu-ray. Zvláště v situaci, kdy jakákoliv „nelíbivost“ jde nahradit chvilkou procházení menu a nastavování. Nicméně v továrním nastavení je podání obrazu příjemně barevné, syté a kontrastní. Také ostrost obrazu je víc než dobrá, dokonce i starší DVD disky jsou na velmi dobré úrovni – rozhodně lepší než třeba z postaršího Pioneer BDP-LX71. Full HD zážitek s povedeným Blu-ray diskem typu Constantine je skutečně úžasný – prokreslené stíny, ostré hrany, syté a přirozené barvy…

Arcam BDP100 si zaslouží jen slova chvály. Pokud patříte mezi ty, kteří se nebudou cítit špatně, že jejich video a audio přehrávač mohou dostatečně dobře fungovat i uvnitř jedné krabice a jedné elektroniky, bé-dé-pé-stovka nabízí za skutečně hodně konkurenceschopnou cenu výsledky (plus mínus) třicetitisícového CD přehrávače a těžko zařaditelné kategorie Blu-ray přehrávače. Rozhodně tam však patří na špičku a platilo by to i tehdy, kdyby na něm visela cenovka třeba padesát tisíc. Přidejte líbivý, elegantní a čistý design, výborné výrobní provedení a máte přístroj, který si zaslouží pozornost. Palec vzhůru. Vlastně všechny palce…

Kč 35 000,-

--- --- --- --- ---

KLADY

+ kvalita obrazu i zvuku konkuruje i nejdražší konkurenci

+ univerzálnost – konkuruje i 30ti tisícovým CD přehrávačům

+ jednoduchý, čistý vzhled a výborné zpracování

+ dostatek výstupů včetně RCA pro další zónu

ZÁPORY

- prapodivně fungující shuffle

- ne tak zcela rychlé načítání (byť v konkurenci ostatních BD přehrávačů ok)

--- --- --- --- ---

VIZITKA PRODEJCE