Ne Lamborghini Murciélago, ale Reventón. Ne jen pravé šampaňské, ale Dom Pérignon Oenothéque. Ne tropické ostrovy, ale karibský Mustique. Cítíte ten drobný rozdíl? Na první pohled je to vlastně to samé, ale ten kousíček, ten poslední maličký krok navrch může právě za ten bez osobní zkušenosti jen těžko uchopitelný rozdíl. Stejné pravidlo by se na první pohled dalo aplikovat na Supersonic One, „nadzvukové" reprodukční skříně z (převážně) českých dílen projektu Ante.

Kořeny projektu Supersonic One sahají poměrně daleko do minulosti, punc oficiálnosti jim ale dodalo až založení Ante Audio v roce 2009, tehdy jakožto divize společnosti Media Control. Proč Ante vlastně přišlo na svět, to dobře shrnuje věta z prvního odstavce firemního webu: „Naším základním cílem je vytvářet pouze takové výrobky, které svou vysokou užitnou hodnotou, nadčasovou koncepcí a výjimečným zpracováním nabídnou uživatelům skutečně neopakovatelné poslechové zážitky". Případně lze vzít za bernou minci i firemní motto „In Veritate Victoria", neboli „V pravdě je vítězství". Podíváme-li se na Supersonic One, uzříme výsledek opravdu hodně odvážné myšlenky, nemající v historii na československém území obdoby.

Nadčasový (dle výše citovaného cíle firmy), spíše tedy mimočasový je i vnější obal těchto gargantuovských reprosoustav. Ostré hrany, prolamování, klavírní lesk a přiznaná modulárnost odkazují na estetiku „moderních 80. let", ale přidávají něco futuristických prvků, čímž celkové optické vyznění posouvají za hranice dvacátého prvního století. Pod návrhem vzhledu je podepsán architekt Břetislav Lukeš – fakt, že Supersonic One jsou tak spíše architektonickým projektem, než prostě jen navrženými reprosoustavami, tak nějak vypovídá o dojmu z jejich velikosti a robustnosti. Stěny ozvučnice se nikde na své cestě od vrcholu k podstavci nesetkávají v rovnoběžném souběhu, což samozřejmě není náhoda – jak známo, pomáhá tato koncepce výrazně omezit nežádoucí stojaté vlnění uvnitř ozvučnice. Pokud by to bylo málo, oba basové měniče jsou odděleny ve svých pracovních komorách vrstvou polymerové izolace.

Tím se dostáváme k faktu, že mohutné tělo reprosoustav (šplhají do výše vzrostlého hráče NBA – 206 cm, na šířku mají poměrně decentních 70 a do hloubky díky zlomu 130 cm) o váze 370 kg je rozděleno pro snazší manipulaci do tří bloků. Snazší manipulace se ale týká jen výroby a servisu, samozřejmě pokud si před převozem nechcete vlézt do reprosoustav a tam jednotlivé stupně odšroubovat – i když, ne že by uvnitř nebylo dost místa. Panely ozvučnice jsou uvnitř zavěšeny na kovové kostře, rigidnost a minimalizaci zabarvujících vibrací kromě váhy zajišťuje i sendvičová konstrukce – stěny mají tloušťku solidních 5 cm, z čehož 3 cm připadají na multiplex z baltské břízy a 2 cm na kompozitní laminát. Povrch je pak opatřen lakem z dílen legendárního Petrof (kromě čelní stěny. Kdo by se snad podivoval nad zdánlivými optickými mezerami mezi jednotlivými panely, nechť se podívá blíže – spatří právě onu sendvičovou konstrukci.

Neméně zajímavé je i vnitřní členění Supersonic One – zprvu vás možná zaskočí, že zcela schází vrchní stěna, ale jen do chvíle, kdy vám dojde, že to je jen originálně pojatý bassreflex, respektive otvor využívající princip Helmholzova rezonátoru. Přinesete-li si schůdky, můžete (tak jako my) nahlédnout i dovnitř ozvučnice. Spodní basový měnič má již zmiňovanou vlastní komoru, horní se o prostor dělí s ostatními pásmy – ta jsou ale ještě dále uzavřena do své vlastní „podkomory". Ante Audio tvrdí, že pracovní objem pro basy je vcelku brutálních 420 litrů. Supersonic One nepoužívá žádné přehnané či speciální tlumení, sází na klasický bitumen. V samostatné komoře je také uložena výhybka z čeledi titánských, navržená mimo jiné i široko daleko nejpovolanějším odborníkem – Bohumilem Sýkorou. Masivní deska váží s jednotlivými součástkami podobně jako štíhlé děvče, co do počtu komponentů se pak vyrovná lecjakým jednodušším zesilovačům. Potěšující je i využití špičkových součástek – cívky se vzduchovým jádrem dodal Jantzen, stejně jako kondenzátory; ty jsou ze série Silver Z.

Z vnější strany výhybky jsou k dispozici bi-wiringové terminály nejvyšší kvality, křídlové matice pevně sevřou jakýkoliv kabel, lopatku či banánek. Mezi nimi pak máte na výběr trojici otvorů a malý můstek, řešení celkově nazvané ALFA (Ante Low Frequency Attenuator) – ve třech stupních si můžete nastavit sílu spodních kmitočtů, to pro případ, že by vaše poslechová místnost nebyla k basům příliš přátelská.

Obří skříně Ante Supersonic One jsou osazeny celkem šesti reproduktory, pracujícími v pěti pásmech. Nejvýrazněji svou přítomnost dávají najevo dva basové měniče s průměrem 55 cm. Třetím z klasických dynamických měničů je středobas o průměru 26 cm. Basové měniče pohání masivní feritové magnety s linearizačními měděnými kroužky, jsou pak vyrobeny na zakázku právě a jen pro tento projekt. Jejich membrány jsou papírové, najdeme v nich však i příměs uhlíkového vlákna a potaženy jsou pak sametem – to vše za účelem jednak snížení hmotnosti a jednak za účelem minimalizace nežádoucích ohybů membrány, na níž v tomto průměru již působí opravdu značné síly. Pro tři nejvyšší pásma pak u Ante zvolili planární měniče, známé svou rychlostí a čistotou. Tyto konkrétní opět na zakázku vyrobil Bohlender&Graebener – jsou vybaveny magnety po obou stranách a pracují tak v push-pull režimu.

V relativně strohé dokumentaci k projektu najdeme také velmi impozantní frekvenční odezvu v typické místnosti – nástup basů je na bezprecedentní hranici 12 Hz (tu otestujete patrně jen při použití nějakého tónového generátoru nebo u obzvláště obskurních elektronických nahrávek), výšková sekce se vyšplhá až na metu 30 000 Hz. Pokud byste očekávali, že tito giganti budou nároční na zesilovací aparaturu, vcelku byste se mýlili – jmenovitá citlivost činí hodně nadprůměrných 93 dB/W/m a v tomto kontextu se jeví vcelku realisticky i doporučovaný výkon zesilovače „od 10 Wattů" (stejně realisticky a patrně i vhodněji, jak si povíme později, vypadá ale i maximální vhodný výkon zesilovače 3 450 Wattů na kanál). Dle výrobce impedance odpovídá 4 Ohmové škatulce, přiznává se tu propad na hranici 3,1 Ohmu – to zavdává důvod k nadprůměrné pečlivosti při výběru stabilního zesilovače.

Snad je to nošení dříví do lesa, ale nelze v případě takto koncipovaných reprosoustav opomenout zdůraznění kvalit poslechového prostoru. Asi by nikoho nenapadlo postavit Ante Supersonic One do menší než 50ti metrové místnosti, teprve v dvojnásobné jim ale nebude těsno. Od věci pak jistě nebudou ani úpravy akustiky – Supersonic One prostě a jednoduše nejsou nenáročnými hračkami pro občasný poslech, vyžadují od vás péči a soustředění, teprve pak se vám odmění. Stejně tak důležité je vybrat si precizně poslechové místo – když jsme přišli do referenční poslechové místnosti BaSys CS na pražském Žižkově, sedačka stála něco přes dva metry od osy reprosoustav a poslech byl v podstatě nemožný. Teprve s usazením v dvojnásobné vzdálenosti se před námi začala utvářet zvuková scéna. Ante netrpí zvláštní přecitlivělostí na polohu vašich uší, vertikálně i horizontálně vás nechají se vrtět v poměrně širokých úhlech, přesto existuje něco, co bychom nazvali jako „sweet spot" – v dané poslechové místnosti byl tento bod široký tak akorát pro onu malou sedačku pro dva, ideálně sedící ve zdravě vzpřímené pozici. Sladit vhodně osy vyzařování u dvanácti reproduktorů v „živém" prostoru prostě není legrace...

Už jsme naznačili, že Ante Supersonic One jsme poslouchali ve speciální poslechové místnosti – tu BaSys CS nechal (opět od Bohumila Sýkory) pečlivě propočítat a upravit pro optimální frekvenční odezvu. Zdroj signálu byl velmi povedený univerzální přehrávač Marantz UD7007 a s sebou jsme si přinesli dělený zesilovač z nejvyšší ligy – řídící část s názvem Pass Labs XP-20 a koncové monobloky Pass Labs XA100.5. Kabeláž obstarala firma KrautWire. Jediné, co bychom snad této sestavě vytkli, byl malý počet koncových zesilovačů – ještě jeden pár by zcela jistě udělal Supersonic One ještě lépe. Ačkoliv totiž vysoká citlivost a nijak extrémní impedanční průběh umožňují snadné řízení, čtveřice masivních basových měničů si prostě žádá své a dodat jim stejný drajv a energii jako středům a výškám vyžaduje prostě pořádný kus zesilovače.

Kdo by si myslel, že množství reproduktorů, neskutečně masivní výhybka a vůbec velikost Supersonic One nedovolí reprosoustavám zjednat si v reprodukci pořádek, nemohl by šlápnout více vedle. Přes své rozměry nabízí Ante spíše decentnější objem zvuku (míněno hlavně v porovnání s očekáváními), hlavním příznakem je ale přesnost, autorita a kontrola (už bylo naznačeno, že pro plnou kontrolu spodních dvou měničů bychom doporučili pořádné „železo"). Váha zvuku a důraz – stejně tak pocit, že před Gabrielův hlas a piano člena The London Scratch Orchestra v „The boy in the bubble" ze „Scratch my back" někdo postavil pořádnou zvukovou lupu (tedy nejen, že je vše pěkně do detailu slyšet, ale také má hlas a nástroj poněkud zvětšený objem) – tedy dohromady budí dojem živé koncertní reprodukce. Z téměř žádných jiných reprosoustav se na vás zvuk tak nevalí, nezaplaví vás takovou porcí zvukových vln s takovou energií.

Co je pak poměrně překvapivé, ale rozhodně v pozitivním slova smyslu, to je schopnost Ante Supersonic One vzít vaši oblíbenou mizernou nahrávku (patrně se bude rekrutovat z ranku rockových a tvrdších žánrů) a ukázat vám co v ní všechno vězí. Tolik informací v tak přehledném podání jsme dosud z razantního nášupu „300" (Projekt Parabelum | „Radiola") patrně neslyšeli. Upřímně řečeno jsme ani neměli tušení, že jich tam tolik je – reproduktory se opravdu činí, s lehkostí a klidem rozebírají nahrávku na úroveň mikrodetailů a i když cítíte, jak malou dávkou dynamiky zvukový mistr nahrávku obdařil, pořád je celkové vyznění poslouchatelné a dokonce nakažlivě strhující. Opět je to dost možná díky dojmu, že když zavřete oči, vykvete před vámi koncertní stage nějakého malého festivalu (kde by se mimochodem Ante určitě dobře daly použít jako hlavní zvukový systém) a „jste tam", se vším tím akustickým tlakem, vlnami zvuku vnímanými podbřiškem a vibracemi od nohou a vůbec.

Aby se nezdálo, že Supersonic One má charakteristiku PA systémů a umí se jen se zvukem rvát – skutečně fenomenální rozlišení poskytne výjimečně dobrý zážitek i při poslechu tak komplexních kusů jako je Verdiho „Requiem" (B&W s LSO | 2010 | „Dies Irae" | diriguje Sir Colin Davis). Nádherná zvuková scéna, skutečně plastická a trojrozměrná vzniká nezávisle na reprosoustavách, zvuk z nich vystupuje a nechává vyniknout hranice jednotlivých instrumentů a pečlivé rozpitvání a prokreslení celého pásma. Různorodost basů spolu s přesnou artikulací bere dech, je to pocit obdobný vizuálnímu zážitku z provinčního kina v DVD kvalitě a porovnání s 4K materiálem v moderním sále – bez násilí a pocitu přehnanosti je najednou k dispozici mnohonásobně více informací, než jsme zvyklí a vše díky tomu vyznívá absolutně přirozeně. Schopnost Supersonic One „zatlačit" zvukem na vaši fyzickou schránku pak vypomáhá budovat skutečně velkou dávku emocí a vtáhne vás do hudebního zážitku nejvyšší možnou měrou. Absolutně dokonale srozumitelné hlasy sboristů ční nad smyčcovou sekcí, doslova při náhlých nástupech explodující v gejzíru nekompromisně kontrolované sametové hladkosti a barevnosti. Pokud jste někdy seděli na skutečně dobrém místě ve slušné koncertní síni, pak přesně tak umí Supersonic One zahrát, prostě „jste tam".

Že Ante postavilo reprosoustavy, které se nebojí žádné hudby, to si můžete ověřit na Bachově nejznámější varhanní skladbě „Tokáta a fuga v D moll (BWV 565)". Sílu až kostelního objemu a skutečně výjimečné množství předaných informací činí z poslechu zážitek, který má jen málo obdob. A pokud nebydlíte ve skutečném kostele a nemůžete nechat talentovaného hráče pracovat na skutečně dobrých varhanách, pak je verze Bachova opusu v podání Supersonic One patrně tak blízko realitě, jak jen to v domácím prostředí jde. Reprosoustavy jsou absolutně čisté a přesné, každý tón má jasně čitelný náběh i dozvuk, barva je velmi realistická a ani v jediném okamžiku nedochází ke zkreslování nebo slévání – Ante mají nesmírnou dynamickou rezervu a jen vaše elektronika a akustika limituje jejich výkon. Skvěle zvládnuté jsou i ambientní zvuky, odrazy od kostelních zdí a vůbec droboučké zvuky pozadí nahrávky, které na 95% jiných systémů zaniknou. Zde jsou nedílnou součástí uvolněného, vzdušného podání, jasně uložené v pozadí pod linkou varhanních píšťal, ale přesto neutopené a jasně sledovatelné – rozlišení Ante Supersonic One je skutečně ohromující.

Přes množství reproduktorů a mohutnou a složitou výhybku se nezdá, že by charakter Supersonic One nějak trpěl v oblasti přechodových frekvencí. Zvuk je skvěle integrovaný a i když nenabízí pocit jednobodového zdroje, stále umí být velmi pevný v kramflecích. Pravdou je, že pokud chcete s těmito obry hrát tichý půlnoční jazzík, musíte mít skutečně nekompromisní zesilovač – nejlépe je jim ale stejně někde v intervalu běžné hlasitosti a koncertních úrovní, kde vše zvládají se stejně skálopevnou sebejistotou a pohodou. Absolutní věrnost barvám tónů oceníte jak u piana, kontrabasu a vokálu ve skladbě „The beat goes on" (Patricia Barber | „Companion"), tak třeba u McFerrinova hitu „Don´t Worry, Be Happy" z kompilace „The story of jazz". Možná vás i lehce překvapí, jak umírněně se umí Supersonic One chovat, že výsledné vyznění je kromě absolutní věrnosti ještě podmalováno lehce muzikálnějším a neútočným charakterem – jemnost naladění páskových měničů se dá srovnat s hedvábnými kalotami, nad nimiž ale vyhrávají svou rychlostí.

Sečteno a podtrženo, pokud si chcete pořídit skutečně extrémní reprosoustavy a do hledáčku vám přijdou i Ante, ujistěte se o následujícím: 1/ že máte minimálně 100 metrů čtverečních podlahové plochy s minimem akustických problémů (to je obzvláště kritické), 2/ že máte další 4 000 000 na vhodný bi-ampingový systém se zdrojem signálu s vysokým rozlišením a gramofonem (abyste si užili dosyta skutečně všech poloh, které Ante zvládá) a 3/ že vám vyhovuje zvuková charakteristika, dosti připomínající živé koncerty a to jak ty na divokých rockových festivalech, tak ty v decentních koncertních síních. Pokud pak ještě vezmete za svůj moderní retro a naporoučíte si vhodnou povrchovou úpravu, nic nebrání užívat si skutečně jedné z možných „konečných". Oproti jiným obdobným reprosoustavám si musíte dát trochu větší pozor zvláště na párování zesilovačů pro spodní kmitočty (respektive ideálně tam sehnat nějakou malou elektrárnu), Ante Supersonic One se pak ale zařadí do nejvyšší ligy projektů, na které si troufne nemnoho výrobců. O to více nás těší, že tento vskutku referenční výtvor, svou energičností posazený někde mezi jemňoučké KEF Muon a ultra-energické Cabasse La Sphére a svou detailností a věrností někam mezi poněkud aktivní Focal Grande Utopia EM a dokonalé German Physiks The Gaudi Mk II, vznikl v československých luzích a hájích. Pokud toužíte po něčem skutečně výjimečném, pokud chcete i doma mít pocit živého koncertu, Ante Supersonic One by měly nadzvukovou rychlostí přistát na vašem seznamu „Co si musím poslechnout".

MĚŘENÍ

Měření frekvenční charakteristiky probíhalo v uzavřeném semireverberantním prostoru o výměře podlahové plochy cca 100 metrů čtverečních. Prostor je akusticky speciálně upraven, a proto jsou naměřené hodnoty interpretovatelné jako věrohodné v celém pásmu, jakkoliv i upravený prostor stále bude ovlivňovat u takto velkých reprosoustav hlavně basy. Měřeno bylo pomocí software ATB PC Pro vždy v pěti cyklech, vybrána byla střední křivka. Všechna měření probíhají s vždy stejně nastavenou úrovní hlasitosti. Měřeno pomocí PCM stopy o vzorkovací frekvenci 48 kHz s 1/3 oktávovým vyhlazováním.

Co se týká frekvenční křivky, je skutečně imponující. V daném prostoru umí Ante Supersonic One zahrát v plné síle hlouběji, než umí náš měřící mikrofon změřit, proto není důvod pochybovat o deklarované hodnotě 12 Hz. Působivá je také vyrovnanost celého pásma, kromě nejzazších okrajů – trochu více basové energie najdeme v pásmu pod 100 Hz, naopak nad cca 15 000 Hz je energie (nejspíše díky kaskádě páskových měničů) trochu méně. V nejkritičtějším pásmu 100 – 10 000 Hz jde ale o skutečně referenční měření.

Impedance je opět relevantní cca nad úroveň 60 Hz, (náš konkrétní kus?) ATB PC Pro bohužel ne zcela korektně zvládá přenos dat z rozměrnějších basových měničů. Jinak je ale impedance Supersonic One naprosto spořádaná, jen u páskových měničů je (přiznaný) propad pod hladinu 5 Ohm, i když ani zde se nejeví kritický, snad jen v nejvyšších pásmech. Ante velmi poctivě deklaruje své titány jako 4 Ohmové, i když dle naznačené křivky by se daly zaškatulkovat i mezi 8 Ohmové (podle soudobých benevolentních měřítek). Tak či tak, impedance váš zesilovač zcela určitě z míry příliš nevyvede, pokud je alespoň průměrně stabilní.

Kč 4 000 000,-

--- --- --- --- ---

KLADY

+ monumentálnost po všech stránkách

+ schopnost vytvořit atmosféru živého koncertu

+ neomezená dynamika

+ vysoká citlivost a schopnost hrát libovolně hlasitě

+ množství reprodukovaných informací

ZÁPORY

- basová sekce chce od zesilovače víc než doporučovaných 10 Wattů

- design věru není pro každého

--- --- --- --- ---

VIZITKA PRODEJCE

BaSys CS

www.basys.cz  – Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. 
www.anteaudio.com 

+420 234 706 700 

produkt roku banner

200 300 mcintosh

200 200 pmc

200 200 normaaudio

200 200 studiospalicek

200 200 rpaudio

200 100 wdq

200 100 rodel

AKTUÁLNÍ REDAKČNÍ SESTAVY

ZESILOVAČE:

Naim Nait XS
Naim NAP250 (bi-amp)
Naim FlatCap XS
Norma Revo IPA-70B
Cambridge CXA80

ZDROJE SIGNÁLU:

OPPO BDP-105D
ASUS Xonar Essence One MUSES MKII
Apogee Groove
Cambridge CXC
The Little Black Box v2
COOD-E TV

REPROSOUSTAVY:

Harbeth Monitor 30
Xavian Perla
Xavian Premio

ANALOG:

VPI Scout
+ Jelco SA-250
+ Hana EH
Pro-Ject Elemental
Naim Stageline (MC)
Pro-Ject Phono Box

KABELY:

ZenSati Authentica
TelluriumQ Silver (repro)
TelluriumQ Black (RCA)
KrautWire Guru S (RCA)
KrautWire zakázkové stříbrné USB
KrautWire Guru Digital (RCA)
EagleCable Condor Blue (RCA)
AudioQuest Big Sur (RCA)
ProAc Response Black Signature (repro)
Vincent Premium (XLR)
Monster Cable M1000 (toslink)
Monster Cable M1000 (HDMI)
+ řada standardních low-cost kabelů

SÍŤOVÉ FILTRY:

IsoTek EVO3 Solus
IsoTek EVO3 Initium
zakázková rozvodnice
Xindak XF-1000ES

SLUCHÁTKA:

Sennheiser HD 26 Pro
Sennheiser IE 8
Koss Porta Pro CZ

OSTATNÍ:

zakázkové stojany pod Harbeth
stojany Kudos S50
akustické prvky Sonitus Acoustic
Naim Mu-so
SIM2 CrystalCube

MĚŘENÍ:

Clio Pocket
MCP CQ5620 (osciloskop)
CD generátor

200 300 basys cs subpage

 

ŠÉFREDAKTORŮV NEPRAVIDELNÍK

Vánoce, Vánoce...

Konec roku je paradoxně, navzdory svátkům zasvěceným klidu, míru a rozjímání, povětšinou spíše orgiemi spěchu a únavy - což na stranu jednu není moc dobré pro vytvoření atmosféry pro poslech, ale na stranu druhou je to ideální pro útěky právě od toho shonu, kdy si tím víc vážíte jedné každé poslechnuté skladby.

Číst dál...

200 200 xavian 200 200 soundstyle 200 200 eurostar 200 200 tykon 200 200 psg

200 200 hifiguide 200 200 cptpraha 200 200 basys 200 200 naimstudio 200 200 horn

200 200 aq 200 200 voice 200 200 yamaha 200 200 horizontrading 200 200 kasaudio

200 200 elfton 200 200 mareka audio 200 200 ibdczech 200 200 panter 200 200 4ce distribution

1024 200 audio video show praha