Bowers a Wilkins. Dvě slova tvořící jedno jméno, nejpopulárnější z populárních značek na trhu reprosoustav. Však kdo by neznal legendární „šneky“, neboli BW Nautilus, kdo by nevěděl, že neméně proslulá londýnská nahrávací studia Abbey Road (a nejen ona) ověřují své nahrávky na top reprosoustavách tohoto výrobce? A kdo by také nevěděl, že kdysi výrobce toho nejlepšího dnes rozšířil své portfolio až k těm naprosto nejlevnějším a nejobyčejnějším domácím reprosoustavám, těžícím spíš z povedené historie než z čeho jiného.
Řada CM je v katalogu výrobce druhou od spodu, nehraje si na žádný high-end, ale mělo by se jednat o nadstandardní „komerční“ reprosoustavy. Top model této série, dnes představovaný třípásmový bassreflexový (či v technickém slovníku BW „flowportový“) sloupek CM9, pak navíc získal i cenu EISA 2009-2010. Ta sama o sobě sice naprosto neznamená, že by se mělo jednat o něco výjimečného, nepovedený produkt ji ale také nedostane.
Když jsem se tak díval na štíhlé tělo reprosoustav, nějak jsem nedokázal pochopit, jak se jim na fotkách daří vypadat tak mohutně. Zřejmě je to mírným přeplněním přední stěny měniči – nachází se zde totiž krom „klasického“ žlutého kevlarového středového reproduktoru o průměru 150mm i dvojice 165ti milimetrových basových měničů z materiálu kombinujícího kevlar a papír. Vše završuje hliníkový výškový reproduktor Nautilus o průměru 25mm, ve finále tady tedy hrají tři různé typy reproduktorů ze tří různých materiálů. Na zadní straně pak najdete poměrně masivní vývod bassreflexu (tedy vlastně Flowportu), který je z plastiku a kopíruje tak moderní trend, kdy jsou kovové nátrubky postupně vytlačovány těmi z umělých hmot. Ale budiž, jak už jsme říkali, pohybujeme se v oblasti čisté komerce a tedy adekvátně méně náročných zákazníků (což není míněno ve zlém, to je prostě fakt). Zato dva páry reproterminálů, nakloněných pro pohodlnější instalaci kabelu, nevzbudí nic menšího, než pochvalné zamručení. Velké, pozlacené, pevné a schopné přijmout banánek, vidličku nebo holý vodič naprosto bez problémů.
Pokud budete postupovat stejně jako já, tedy podle návodu vyznačeného na krabici, pravděpodobně vám také na nohu jako první z krabice vypadně masivní „základová“ deska, jíž je třeba nejprve imbusovým klíčem přišroubovat k tělu reprosoustavy a pak téměř sedmadvaceti kilogramové reprosoustavy opatrně otočit. Můžete na desku případně ještě přišroubovat hroty a teprve pak celou soustavu umístit. S tím ostatně nebude nejmenší problém – pokud udržíte alespoň půl metru, lépe pak metr vzdálenosti od zadní stěny, nejsou Bowers Wilkins CM9 nijak zvlášť náročné na umístění v prostoru. Souvisí to i s jejich velmi slušnou šíří vyzařování v horizontálním směru. V manuálu lze nalézt hodnotu vyzařovacího úhlu v toleranci -2dB 60 stupňů.
O zařazení CM9 do střední kvalitativní třídy krom ceny svědčí teoreticky i pohled na psané parametry – poměrně vysoká citlivost 89dB umožňuje i docela hlasitý provoz s průměrně výkonnými zesilovači, frekvenční rozsah 56 Hz až 22 kHz zase pokryje v zásadě všechny tóny, vyskytující se v běžné populární hudbě a filmech. Trochu potrápit zesilovač pak dokáže pokles deklarované osmiohmové impedance místy až ke třem ohmům. Doporučený výkon zesilovacího prvku je položen mezi 30 a 200 Wattů, i s nejnižší deklarovanou hodnotou je vše bez problémů.
Poslech Bowersů probíhal celkově po několik desítek hodin, primárně ve dvou různých prostorách a tedy na dvou různých sestavách s drobným odskočením ještě ke dvěma dalším řetězcům. První hlavní byl zažitý řetězec Roksan Kandy K2 > KrautWire Guru > KR Audio P150 > Monster Cable M1000i > KR Audio Antares VA320 > KrautWire Awakening a druhým pak Denon DCD2010AE > Monster Cable M1000i > Denon PMA2010AE > KrautWire Awakening. Ukázalo se, že dobrými společníky se Bowers Wilkins stanou tam, kde je zbytek řetězce co do charakteru jemný. Jakákoliv ostří na vyšších frekvencích se nekompromisně projeví a výšky začnou být nepříjemně předstrčené před zbytek spektra. Sestava starších Rotelů z nejnižší řady se třeba ukázala jako nevhodná, i když ten, kdo investuje šedesát tisíc do reprosoustav, zřejmě nebude používat elektroniku na této úrovni.
Pustíte-li si na sebe poprvé CM9 a podaří-li se ještě zvolit jako nahrávku něco z oblasti rockové či populární hudby, dokážou vás jistě CM9 zaujmout na první poslech. Dramatičnost a drive reprosoustav jsou opravdu skvělé, na druhou stranu si nedovedu představit poslouchat hudbu s takovým nasazením víc než hodinku či dvě. Je ale pravda, že třeba film si opravdu užijete a všechno to rachocení a břinkání má grády a údernost.
V „Time“ z legendární Dark Side of the Moon ve zlaté MFSL edici je úvodní pasáž, v níž tikají a odbíjejí desítky a desítky různých hodin a jakékoliv problémy v reprodukci výšek se zde velmi důrazně projeví. Ani na CM9 není projev bez chyb, ovšem až příliš cinkající jsou až při mírně nadprůměrné hlasitosti, jejich ostrost otupí mírné otočení potenciometru vlevo. Následující sólo na bubínky pak ale oproti úvodu potěší a rozkryje schopnost velmi dobré prostorové lokalizace i uspokojivou dynamiku přednesu.
Naopak třeba jazz v podání Diany Krall a jejích „Quiet Moments“, kdy úvodní velejemná a velepříjemná skladba snad ani nedokáže být ostrá, je vše v pořádku. Je pravda, že u akustických nahrávek je poněkud slyšet určité drobné díry, jako kdyby určitá frekvenční pásma byla trochu upozaděna. Nebo to také může být naopak a část spektra je předsunuta dopředu, těžko ten dojem popsat. Pokud zvuk nepitváte a posloucháte jako celek, hudební zážitek je v pořádku, ale až příliš snadno lze slyšet jaké zvuky hraje vysokotónový měnič, jaké tóny jdou kevlarovým středovým reproduktorem a co reprodukují kevlarovo-papírové basáky. Snad je to třemi odlišnými materiály reproduktorů, možná ale i provedením výhybky. Ačkoliv to vlastně není rušivý element, při soustředěném poslechu to lze vnímat.
Co je ale na BW CM9 příjemné je podání středních kmitočtů, obzvláště hlasů. Jejich živost a téměř reálná přítomnost v poslechové místnosti je skvělou devizou, nahrávky, kde vokál hraje důležitou roli si přes cé-em-devítky dokážete užít.
Po vystřídání několika různých prostor jsem ale také došel k tomu, že CM9 nezahrají dobře v každé místnosti. Je třeba jim dát trochu více místa „k dýchání“ než je obvyklé. Do malé panelákové místnosti evidentně myšleny nejsou, zkoušel jsem je v prostoru s relativně holými stěnami a zde zvuk rozhodně uspokojivý nebyl. Jakmile ale místnost bude akusticky upravena nebo bude mít alespoň takových 30 či 40 metrů čtverečních, dá se předpokládat bezproblémovost.
Asi nemá příliš smysl dále pitvat charakter Bowersů a jejich schopnosti, neboť se jedná o jméno natolik silné, že i kdyby byly reprosoustavy sebehorší, najdou spoustu zákazníků. Ovšem zde není třeba se bát – za svých šedesát tisíc dostanete tolik, abyste byli spokojeni. V dané cenové relaci se sice pohybují i produkty výrazně lepší, dlužno říci, že i výrazně horší. Chcete-li mít ale doma trochu z legendy, CM9 nejsou špatnou volbou a sednou-li si při své mírné přecitlivělosti se zbytkem reprodukčního řetězce, konkrétně pak hlavně se zesilovačem a nebude-li vaše místnost vytahovat jejich nedostatky, budete dlouho spokojeni.
OBR 1 – frekvenční odezva – trochu rozháraná křivka frekvenční charakteristiky koresponduje s občasným ostřejším projevem CM9
OBR 2 – impedanční křivka (slabší) a elektrická fáze (tučnější čára) – zde není žádný vážný problém, propad až ke třem ohmům odpovídá deklaraci výrobce
Kč 59 980,-
--- --- --- --- ---
KLADY
+ výrazný a povedený design
+ výborné podání středního pásma
+ bezchybné výrobní provedení
+ malá citlivost na umístění v prostoru
ZÁPORY
- citlivost na připojený zesilovač
- vyžaduje nadprůměrně dobrou akustiku místnosti
- ostřejší charakter projevu (záleží na osobních zvukových preferencích)
- pouze průměrný poměr ceny a hodnoty
--- --- --- --- ---
VIZITKA PRODEJCE
EUROSTAR Ostrava
www.eurostar-ostrava.cz – Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
+420 323 606 877
