Nemálo příznivců hi-fi zná osobně či alespoň z doslechu britskou firmu IsoTek. Pokud ne, vězte, že IsoTek se soustředil dle svého vlastního prohlášení na produkci „jednotek pro distribuci síťového napětí nejvyšší kvality“. V zemích valné části evropského kontinentu, kde většina elektrické rozvodné sítě poskytuje stejnou kvalitu napájení jako vařené špagety, je využití „pračky“ síťového proudu nanejvýš vhodné a produkty IsoTek patří v tomto segmentu mezi ty nejoblíbenější, ač firma samotná byla založena až v roce 2001. Její kariéra v oblasti hi-fi a high-end však byla dost krátká, neboť na sklonku loňského roku zkrachovala finanční skupina, pod jejíž křídla patřila. Záchranou se ukázal Keith Martin, původní zakladatel IsoTek, který však z firmy před nějakou dobou odešel a založil si další produkci pod názvem Blue Horizon. Když tedy viděl svou první firmu v neřešitelné finanční situaci, odkoupil jí a zavedl zpět pod svůj patronát, aby pokračoval ve vývoji špičkových „doplňkových“ produktů dle své filozofie a nejlepších zkušeností.
Blue Horizon vznikla až v roce 2008, ale sám Keith Martin se v audio průmyslu pohybuje již více než 20 let, přičemž jeho výrobky pod vlastním jménem nebo pro odběratele jako Kenwood nebo Lufthansa posbíraly za tu dobu více než 25 významných cen. Pilotním produktem značky Blue Horizon je malá, vcelku nenápadná krabička se jménem Proburn. Do ČR se v nedávných dnech dostal první kus se sériovým číslem 11 (to jen pro důkaz, že je to opravdu hodně žhavá novinka) a hned po překročení hranic zamířil do mých rukou. Co zázračná krabička vlastně umí? Má zkrátit jednu z nejproblematičtějších a nejdiskutovanějších fází provozování hi-fi sestavy a to konkrétně zahořování. Ještě konkrétněji pak zahořování kabeláže.
Každý to jistě zná – koupíte nový kabel (pokud tedy věříte, že něco jako kabel může zvuk ovlivnit J) a zapojíte ho do svého systému. A… Nic. Nebo spíš nic takového, co jste za své tisíce či desetitisíce až statisíce čekali. Málo basů, tvrdý zvuk a další „tradiční“ nedostatky, nedopřávající vytouženou pohodu při poslechu. Takže se zhluboka nadechnete a pouštíte jednu nahrávku za druhou, až za mnoho a mnoho a mnoho a mnoho a mnoho hodin slyšíte, jak se zvuk rozevírá, projasňuje a jak konečně vše hraje podle vašeho vroucného přání i podle obětovaných financí. Nebo alespoň podle možností zbytku vašeho aparátu. Nejeden audiofil už ale určitě přemýšlel, jak by šla tato zdlouhavá procedura urychlit. Mnozí jistě vyzkoušeli zahořovací disky, jenže ty přes vší svou snahu v zásadě také reprodukují jen signál o určitém frekvenčním rozsahu, nejčastěji na hranici technických možností standardu Red Book a od hudebních CD se tedy při vší dobré vůli tolik neliší, nepočítáme-li ovšem efekt psychoakustický. Pokud tedy cítíte nutkavou potřebu na svou kabeláž přitlačit a vyždímat tak z ní za minimum času maximum kvality, je tu Proburn, „akcelerátor zahořovacího procesu kabeláže“.
Blue Horizon Proburn ke mně dorazil v malé, úhledné krabičce, zařízení samotné totiž s rozměry 17x7x10 cm (šířka x výška x hloubka) patří mezi kolibříky, což jen dotvrzuje váha kolem kilogramu a půl včetně napájecího adaptéru. Zná-li čtenář například opravdu masivní pračky Accuphase, může snad při pohledu na toto zařízení pojmout pocity až nedůvěřivé. Něco tak malého že by mělo mít nějaký vliv na moje hračky? Přesto to je filozofií Blue Horizont i IsoTek, obě firmy tvoří produkty menší a specializované, k použití u každého přístroje zvlášť. Na výběr máte černou a stříbrnou barvu hliníkového šasi, osobně preferuji černou, protože působí luxusněji a jaksi elegantněji a patřičněji. I „můj“ kus měl totiž tuto elegantní barvu a například stříbrné pletené kabely se na něm vyjímaly tak krásně, že i má přítelkyně je ohodnotila slovy „Jé, to vypadá hezky.“, což jak jistě tušíte není typická reakce ženy na podobné přístroje. Na celém zařízení naleznete čtyři páry dvaceti čtyř karátovým zlatem potažených reproduktorových terminálů, dva páry RCA terminálů (se stejně blýskavým provedením) a jeden pár XLR konektorů. Čekali-li byste snad také masivní napájecí kabel, budete zklamáni. Malé trafo působí tak trochu jako to na nabíjení mého holícího strojku. Nicméně, budiž mu to odpuštěno, protože svůj účel evidentně plní.
Poté, co jsem se na Proburn dosyta vynadíval (blikající světélka značně sytých barev pod plexi krytem jsou až hypnotizující), přemýšlel jsem, jakou kabeláž mu svěřit. Mimo zahoření nové kabeláže má totiž být i schopen údržby kabeláže již hrající (v angličtině krásné slovo „conditioning“) a tím má poskytnout vašemu systému nové zvukové rozměry. Inu, uvidíme… Volba kabelů byla pravda zdlouhavá a náročná, věnoval jsem jí dokonce dvě lahve vína. Ale zdárně jsem nakonec vybral. „Vítězi“ se staly stříbrné půlmetrové propojovací kabely KrautWire se zlatými RCA koncovkami Nakamichi (předzesilovač – zesilovač), dvoumetrové reproduktorové kabely Naim s banánky WBT, „supermarketový“ dvoumetrový interconnect Belkin PureAV (RCA) ze dna šuplíku a jeho druh z téhož skladového prostoru Kimber Cable o délce jednoho metru, opět osazený WBT banánky.
Belkin a Kimber už nebyly v provozu déle než rok a půl, s jistou nedočkavostí jsem je tedy do svého systému zapojil a pustil si své oblíbené koncertní CD – Peter Gabriel: Plays Live. Ve velmi dobré japonské edici se jedná o zvukově jednu z nejpříjemnějších nahrávek v mé sbírce, hudebně je to pak ve správném duševním rozpoložení extáze. Atmosférický úvod, šum nabitého sálu, nadšené skandování a vyvolávání fanoušků i „divošské“ bubnování na začátku první písně „Rhythm of the Heath“ mě ale přesvědčily, že investice do kvalitního propojovacího kabelu a naopak ponechání původního reproduktorového byly správnou volbou pro můj systém. Zvuk určitě nebyl špatný, nicméně něco se přeci jen změnilo. Hudba jako kdyby se mě méně týkala, stála trochu opodál, prostě evidentně byla pouze reprodukovaná. Ověřovací poslech se současnou kabeláží mne opět pohltil a se zavřenýma očima jsem byl ochoten přísahat, že se celá kapela i se zvukovou aparaturou tajně nacpala do mého obývacího pokoje. Opakoval jsem pokus s dalším ze svých oblíbenců, tentokrát s nahrávkou „No more shall we part“ od Nicka Cavea a jeho Bad Seeds. Piano, housle ale hlavně typický hlas hlavního barda opět poznamenal stejný „oddalující“ efekt, jak je popsáno výše. Pro formu jsem vyzkoušel ještě několik nahrávek od klasických duetů Bryna Terfela a Cecillie Bartolli, přes Jablkoň – Machalaj až po několik alb Pink Floyd nebo sólovky Rogera Waterse, všeobecně ale stále tu více a tu méně platí vyřčené. A platí tím víc, čím pečlivěji je nahrávka sejmuta a čím více tichých a jemných pasáží je v ní obsaženo. Zvláště reprodukce akustických nástrojů, tichého zpěvu (Alisson Kraus a Robert Plant – Raising Sand) nebo třeba náhlých hudebních výbuchů velkého hudebního tělesa (Bedřich Smetana – Má Vlast – Česká filharmonie) je pro mne nekonečnou studnicí snadno slyšitelných rozdílů mezi použitou kabeláží. Budiž tedy, výchozí stav je daný a jasný.
Po pravdě jsem byl mnohem více zvědav na zvuk svých v současnosti používaných kabelů, než na míru zlepšení „skladových zásob“. A ještě více jsem byl zvědav na novou, zcela panenskou kabeláž, které dopřeji exkluzivní lázeňskou péči. Celá procedura „úpravy“ trvá pouze 24 hodin a na jejím konci – dle výrobce – kabel zní tak jako po mnoha měsících rozehrávání běžným poslechem, ba ještě lépe. Příčinou je fakt, že sebedynamičtější hudba z CD (z nichž přeci jen hudbu poslouchá stále většina milovníků hudby a zvuku) má prostě svá frekvenční omezení a ani nástroje samy o sobě nejsou víceméně schopny generovat frekvence vyšší než 20 kHz. Odolal jsem pokušení a zapojil tedy do Proburn jako první pár drátů KrautWire. Postupoval jsem přesně podle manuálu, ohlídal směr, jakým mají elektrony běžet (je třeba pro maximální efekt dodržet vždy jeden směr) a čekal. Můj poslechový aparát byl sice na jeden den vyřazen z činnosti, ale alespoň jsem opět po nějaké době objevil kouzlo jarního počasí, připomenul si barvu oblohy za dne a osvěžil si význam slov „sociální kontakty“.
Následujícího večera jsem netrpělivě odpočítával minuty do „odpojení“. Když hodina odbila, opatrně, s jistou posvátnou úctou jsem přístroj vypnul (ovšem barbarsky vytažením ze zásuvky – postrádá totiž jakýkoliv spínací „čudlík“) a svůj kabel odpojil. Pár kroků k aparatuře, zapojení a zapnutí, opatrné potemnění osvětlení a hluboký nádech. A pak – Peter Gabriel: Plays Live. A pak znovu… A ještě jednou. Přísahám, přehrál jsem si první z dvou CD opravdu třikrát, abych si své pocity ujasnil. Bez jakékoliv debaty byl rozdíl slyšet. Asi jako když koukáte na krásnou letní oblohu skrz mírně ušmudlané okno a pak ho otevřete. I předtím VÍTE, že to je sytá modrá, i předtím VÍTE, že je krásná, ale teprve při otevření okna JE sytě modrá a JE krásná. Mám rád poezii a proto vynechám původně zamýšlené věty, mezi nimiž byly „projasnění a zpevnění basové složky“, „snadno čitelné a čisté podání scény v předo-zadním i pravo-levém prostoru“ nebo třeba „nové detaily a zážitky při poslechu náročných pasáží pěveckých partů všude od Carmen až po Les Misérables“. Ne, takové věty můžete číst všude kolem a zdaleka nemohou zprostředkovat ten pocit lehkosti, který tam prostě předtím nebyl. Po poslechu dalších nahrávek jsem ale o něco vystřízlivěl z prvotního nadšení, protože kabel po „léčbě“ v Blue Horizon Proburn přenáší – zvláště u horších nahrávek – i to, co v zásadě vůbec slyšet nechcete. Neskryjete ani kvalitu svých přístrojů, prostě uslyšíte to, co máte. Po několika hodinách jsem celou aparaturu opět vypnul a tentokrát nechal „odpočívat“ na přístroji reproduktorové kabely Naim. Nechával jsem si také v hlavě uležet své pocity, protože prvotní nadšení je vždycky velmi zrádné.
Opětovné zapojení kabelů u mne provázelo nemalé očekávání, namlsán zážitkem předchozího večera jsem očekával další zázrak. Snad vinou přehnaných očekávání, snad tím, že se jedná o kabeláž ze „střední vrstvy“ nebo možná i tím, že je použita měď (a ne stříbro) a ne tak sofistikované dielektrikum jako kombinace vzduch-teflon, se efekt „zlehčení“ projevu či „otevření ušmudlaného okna“ zdaleka neprojevil tak intenzivně. I přesto ale není od věci podrobit očistné kúře veškerou kabeláž v systému. Co mohu svým slovem zaručit je skutečnost, že tratit určitě nebudete.
V mezidobí sbírání poslechových zážitků na již „optimalizované“ kabeláži jsem nechal kurýrovat i druhé dva páry kabelů, Kimbery a Belkiny. Vzhledem k omezenému času zápůjčky přístroje jsem chtěl vyzkoušet „potrápit“ co největší množství pokusných králíků a tudíž musely jít všechny kabely naráz, čemuž ale prý podle výrobce nic nebrání a v přístroji může být najednou osazeno až sedm kabelů. Kabeláž Kimber se u mě nijak dlouho neohřála, její kladné a záporné stránky mám v uších otištěny jen zevrubně. Přesto si troufnu říci, že přínos údržby na Blue Horizon Proburn je slyšet více než u KrautWire / Naim kombinace. Vilv na Belkin jsem ověřil vzájemným promixováním a vyzkoušením různých kombinací a zjistil, že byl naprosto minimální. Příčinu téměř nulové účinnosti zrovna na nejlevnější kabel v mém okolí nemohu nijak objektivně posoudit, neměl jsem žádný podobný k porovnání.
Za finální zkoušku jsem zvolil pár nových reproduktorových kabelů Supra (dosud nepoužitý dárek k Vánocům) a pár zánovních půlmetrových propojovacích kabelů Chord se stříbrnými RCA konektory (bonus k nedávnému nákupu…). Po zapojení do systému se dostavil efekt předem očekávaný a sice jistá tupost zvuku, kterou lze popsat také jako pocit poslechu přes neviditelnou překážku. Nu dobrá, řekl jsem si po „zpracování“ zvoleného referenčního disku Petra Gabriela a několika doplňkových nahrávek. Zapojil jsem tedy veškerou zbývající kabeláž do Proburn a čekal. S obdobným kabelem Chord jsem také krátkou dobu poslouchal, ač na jiné sestavě, přesto jsem byl schopen relativně přesně odhadnout způsob jeho rozehrávání i dobu potřebnou pro dosažení přijatelného projevu. Šlo to relativně rychle, zhruba po třech měsících „standardního“ domácího poslechu v rozsahu jedné až dvou hodin několikrát týdně se začal kabel chovat dle mých představ. Podle Blue Horizon bych měl tedy během 24 hodin dostat z kabelu víc, než kdysi za oněch pár měsíců. Jaké bylo mé překvapení po 24 hodinách, když se po zapojení Chordu i Supra systém rozehrál prvními tóny „Rhythm of the Heat“. Pro jistotu jsem došel k aparatuře a ujistil se, že jsem si kabeláž nepopletl. Na první poslech zmizely jakékoliv výtky, které jsem ještě před 24 hodinami měl. Ani tři měsíce poslechu nedokázali to, co Proburn za jeden den. Pan Martin a jeho tým - zdá se - ví, co činí.
Fascinován „kouzelnou krabičkou“ jsem začal pátrat po nějakých fyzikálních faktech, či jiných skutečnostech, prakticky ospravedlňujících tak dobrou funkčnost. To nejdůležitější poskytne uživateli už samotný uživatelský manuál či spíše jeden jediný graf v něm. Jde o ukázku záznamu frekvenčního průběhu typického hudebního CD (a tedy toho, jaké elektrické impulzy procházejí kabelem) a v porovnání k tomu o ukázku frekvenčního průběhu Proburn. Je to podobné, jako porovnávat štíty Himaláje a Českomoravskou vrchovinu. Ostatně, obrázek je za tisíc slov…
Původně se mi prohlášení, že Proburn zefektivňuje zahoření až 10 000x zdálo poněkud úsměvné (a snad se zdá i dosud), přesto je rozdíl natolik markantní, že vcelku ospravedlňuje i dost vysokou investici do tohoto zařízení. S cenovkou pod 10 000,- naprostá bomba, s tou aktuální produkt hodný doporučení s malým povzdechem. Výrobce doporučuje všechny kabely nechat jednou za zhruba šest až osm týdnů „dostat do kondice“, aby přínos byl dlouhodobě konstantní a slyšitelný. Uvidím tedy za šest až osm týdnů - je dost možné, že budu klepat na dveře High-End Audio Studia a mávat bankovkami s touhou odnést si kouzelnou krabičku do svého audio doupěte.
VIZITKA PRODEJCE aneb KDE NAKOUPÍTE
High-End Audio Studio
Belgická 4
120 00 Praha 2
+420 224 256 844
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Doporučená koncová cena Kč 16 990,-
