Je zajímavé pozorovat a uvědomit si, jak se každému z nás, během našich životů mění nebo pozměňuje názor či postoj k určitým zažitým skutečnostem, které jsme mnohdy zdědili po svých rodičích a byli jsme nevědomky rozhodnuti zastávat tento názor po jejich vzoru celý život, neboť nám to tak přišlo správné. Ale ouha, ono to v průběhu toho našeho života může s naším zarytě odvěkým postojem vypadat úplně jinak... Není to nic špatného, ale nesmíme se bát tuto skutečnost připustit, případně se tím dokonce trápit, naopak, nechme to plynout a naše pocity nechť se projeví. Většinou je to ku prospěchu pokroku. A ten nezadržíme :-).

Přesně toto se ve mně začalo odehrávat při prvním poslechu nejnovějšího alba irské čtveřice U2, dnes již pro mnohé z nás žijící legendy. Do této doby jsem, snad jen z úcty, nosíval v paměti svého mp3 playeru řadovku All That You Can´t Leave Behind pro případ, že už si nebudu mít opravdu co poslechnout či budu muset vyplnit dlouze prázdné místo všedního dne... Ale osud tomu tak asi nechtěl, neboť aniž bych slyšel jediný singl, odhodlal jsem se spolu se svým bratrem přesně v den oficiálního vydaní alba na našem trhu navštívit oblíbený obchod s hudebními nosiči a ukořistit si novou nahrávku v limitované edici na 2x 180g vinylu. Domů jsme ji vezli jako největší svátost a ihned po zutí poslední boty jsem oba nedočkavě usedli na pohovku v mém pokoji a já uložil první desku na talíř gramofonu s velikým očekáváním. Od bratra jsem měl na toto album ty nejlepší reference, nicméně vlastní zkušenost je pro mne nezaplatitelná.

Přenoska počala snímat záznam z drážek a my bez jediného dechu zírali na gramec. Když v tom to přišlo... mohutné tóny první stejnojmenné skladby No Line On The Horizon odstartovali přibližně hodinu potěšení z kvalitní muziky. A v mé hlavě začal pomalu klíčit pocit, že to nebyla až tak špatná investice.

No Line On The Horizon je hutná skladba s rychlejším rytmem, která výborně uvozuje album. Snadno identifikovatelný styl U2, složený hlavně z Edgeovy kytary a Bonova lehce nakřáplého hlasu se zde nezapře, i když působil na mě po celou dobu poslechu tak nějak progresivněji, než co jsem do té doby slyšel. Není to klasická úvodní vypalovačka, napsaná a předurčená k úspěchu a to se mi začalo líbit. S nadšením jsem se tedy ponořil do nahrávky v očekávání jak to celé dopadne.

Druhým songem je Magnificent s výbornou úvodní kytarou, hutnou jako nikdy předtím. Magnificent rytmem plynule navazuje na titulní skladbu a album tím dostává spád. Táhlé vokály a kytary stejně jako v No Line On The Horizon se jakoby vměstnají v nějaké obdobě do každé skladby. Ale to vůbec není na škodu či snad dokonce znamením stereotypu. U2 na tomto albu sice mají jakési pomyslné a předem určené hranice, neboť se domnívám, že album pojali od samého začátku tak trochu jako koncepční, nicméně mezi těmito hranicemi je dost prostoru na to, jak vyjádřit myšlenku kvalitně a pokaždé jinak. A to U2 zvládli.

Další skladbou je pomalejší a k zamyšlení nutící Moment Of Surrender, při jejímž začátku z prvních dvou skladeb příjemně vydechnete. Tato skladba je hlavně textově založena na tématu vzdávání se čehosi za nějakou cenu. Pochmurná atmosféra vytvořená jemnými klávesami a kytarovými mezihrami dodává na opravdovosti a my si jen představujeme, jak Bono klečí na kolenou a vypráví nám svůj příběh a jeho pohled nás prosí o chvíli zastavení se a poslouchání jeho vyznání. Velmi působivé! Delší stopáž skladby mi nebyla na obtíž, i když sem se setkal s recenzemi toto vytýkajícími. Hlavně ve spojení s následující skladbou.

Moment Of Surrender a následující Unknown Caller jsou totiž podobně dlouhé, cca 6 min a to některým recenzentům nepřišlo jako nejlepší a vytkli to jako hlavní chybu toho alba. Dvě tak dlouhé skladby za sebou by prý neměli být, neboť nudí! Po poslechu alba si asi každý udělá svůj nejlepší názor, ale pokud mám hovořit sám za sebe, tak mě tato skutečnost žádný infarkt nezpůsobila. Naopak samé krásné pocity! Unknown Caller je sice podobně dlouhá, ale v žádném případě stejná. Pouze s úsměvem v každém tónu navazuje na předcházející. Text je o jedinečné identitě každého z nás a schopnosti se spojit v těžších chvílích. Ve spojení s klasickými riffy kytary a Bonem u mikrofonu nemohli U2 šlápnout vedle.

Nicméně aby nebylo něčeho moc, přichází I´ll Go Crazy If I Don´t Go Crazy Tonight! Touto skladbou jakoby album zasáhla nová vlna plná života. Navíc v pravý čas! Název je sám o sobě zajímavý (pokud si vzpomínám, tak po shlédnutí tracklistu alba jsem se na tuto skladbu těšil jako první). Rychle ubíhající optimistická kompozice je vystavěna jako hit, ale vkusně a nepodbízivě. Vše je obrazně vsazeno na své místo! Gradující konec každé sloky opakováním názvu skladby je opravdu podařený a rozproudí vám krev. Skladbu ukončí činely bubeníka Larryho Mullena jr. a následuje minimální pauza před pomyslným vrcholem celé desky (pro nás, co vlastníme album na vinylu, je tato pauza delší, neboť musíme pustit desku číslo 2).

Tím vrcholem není nic jiného než skladba Get On Your Boots, která je současně i prvním singlem toho alba, hraným v radiích! Jedná se rozhodně o nejříznější track na albu. Geniální basová linka Adama Claytona, jež by se podle mého mohla právem zařadit mezi klasické riffy, je základem skladby podobně jako třeba Another One Bites Of The Dust legendárních Queen! Basu skvěle doplňují bicí a The Edge, který je zde opravdu skvělý.. Ale kdyby chyběl Bono, tak nevím nevím. Ten se zde opravdu vyřádil a to od prvního nádechu! Jeho zpěv je energický a opravdový, což se nejvíce potvrdí ve strhujícím refrénu, kde nbám sir Bono Vox důrazně připomíná, ať ho necháme ve víru zvuku (LET ME IN THE SOUND..!!!).

Get On Your Boots končí opravdu monstrózně až z paty vytaženým tónem Edgeovy kytary a zdá se, že už nic podobně řízného nemůže přijít a že už jsme u konce, ale opak je pravdou! Následující Stand Up Comedy je sice už jiného rytmu a nádechu, nicméně určitá tvrdost tu stále je, takže jedeme dál! Hlavní úlohu zde má Edge a jeho Gibson, jenž je skvěle doplňován Bonovým hlasem. Štěstí, že se tito panové potkali. Podobně jako LET ME IN THE SOUND má Stand Up Comedy jakýsi ústřední textový motiv v podobě ozvěn slova LOVE... To nám navozuje pocit, že láska je všude okolo nás!

Po rytmické Stand Up Comedy následuje fůze zvuků a motivů alba nazvaná FEZ. Na albu je však tato část ve společném názvu s další skladbou Being Born, celý název tedy FEZ-Being Born. V čele zvuků stojí opět motiv z Get On Your Boots LET ME IN THE SOUND, který se sem ale podle mě přesně hodí! Mezihra bez pauz přechází do výše jmenované Being Born, která je opět říznějšího rázu, i když spíše ve smyslu artrocku s přímšsí zvuků! Skladba nás probudí a opět uvede do vědomí. Bono zde opravdu netroškaří a jeho hlasové fondy se pomalu ztrácí v těch nejvyšších oktávách. Opět působivé!

V pořadí devátou skladbou je White As Snow, pomalejší založená spíše na poselství textovém. Nicméně plnohodnotná součást alba jako celku nutící k zamyšlení a řešící opět nějaké problematické téma. U2 jsou ostatně pověstní svou úspěšnou angažovaností v politických a globálních otázkách a problémech, jež je vlastní hlavně Bonovi jako frontmanovi! On sám se osobně zná se špičkami světové politiky a kultury, tudíž v jeho případě nic neobvyklého! Skladba má ale silné jádro a ani po několikátém přehrání vás neomrzí. Je to jedna z věcí, ze které hit nebude, ale bez ní by album nebylo kompletní, natož pak koncepční.

White As Snow dozní a my čekáme - ale jen chvíli, neboť řítící se bouře v podobě bicích Larryho Mullena jr. nám signalizuje, že White As Snow nebyla tím pravým posledním výdechem pro toto album! Neboť bychom přišli a poslední pecku v podobě písně Breath. Opět řízný Gibson a basa, sehraná kombinace včetně bicích! Do toho místy skoro rapující Bono - opravdu skvěla záležitost a vůbec se nedivím, ze touto skladbou U2 uvozovali koncerty k tomuto albu. Je k tomu snad předurčená a vůbec bych se nedivil, kdyby zůstala úvodní skladbou každého koncertu U2.

Pokud jsem mluvil o Breath jako závěru alba, tak snad jen proto, že je to poslední energický kousek. Ale ukončit s ní album by asi úplně nešlo. To napadlo i členy U2 a tak možná proto je skutečně závěrečná skladba jiná, a to Cedars Of Lebanon. Jedná se o skladbu podobného charakteru jako je White As Snow, klade se důraz hlavně na text a poselství. Cedars Of Lebanon se mi nejdříve nelíbila, ale po opakovaném poslechu musím říci, že je svou jednoduchostí parádní tečkou za dílem zvaným No Line On The Horizont. Lepší zakončení zvoleno být nemohlo.

No Line On The Horizon, které se natáčelo ve třech studiích na světě včetně afrického Fezu a jehož obal je skvostným dílem jistého japonského umělce, je jedním z alb v historii U2, kterého se nepřeposloucháte. Je hudebně i textově na vysoké úrovni, aniž by ztratilo cokoliv, co U2 za dobu nahrávání desek vypracovali k dokonalosti ve své kategorii. Není sice striktně vystavěno z hitově vyhlížejících songů jako třeba předešlé How To Dismantle An Atomic Bomb, které je rovněž skvělé a podle mě spolu s The Joshua Tree a All That You Can´t Leave Behind vrcholem stylu a tvorby U2, ale o to více vás nutí při poslechu přemýšlet. Ne pořád, ale chvílemi ano a toho si na tomto albu cením nejvíce. Jsem i zastáncem názoru, že je vrcholem jakési trilogie alb tvořené posledními dvěma a tímto.

Nepokládám se za skalního fanouška U2, ale tímto albem jsem na tuto skupinu změnil názor a i je začal více poslouchat... Největší dík patří mému bratrovi, protože kdybych si poslední album nepořídil po jeho vychválení, nepořídil bych si ho vůbec! No Line On The Horizon stojí za poslech, nejlépe pak opakovaný poslech. Je mi sympatické, že si v dnešní době i tak velká skupina jako U2, která už má samozřejmě za dobu své existence vyhraněné posluchače a příznivce, troufla na album trochu odlišné jejich posledním dvěma hlavně ve smyslu koncepce. Mezihry, navazování skladeb, vše působí jako celek a to jsem do této doby u U2 postrádal. Je to samozřejmě veliká zásluha legendy mezi producenty Briana Ena.

Díky tomuto albu u mě U2 stoupli na ceně a začínám se o ně více zajímat. Věřím, že po poslechu alba mnozí z vás, pro které byli U2 vždy jen kvalitní továrna na hity a líbivé songy, udělají to samé...

200 300 mcintosh

200 200 pmc

200 200 normaaudio

200 200 studio spalicek

200 200 rpaudio

200 100 wdq

200 100 rodel

AKTUÁLNÍ REDAKČNÍ SESTAVY

ZESILOVAČE:

Naim Nait XS
Naim NAP250 (bi-amp)
Naim FlatCap XS
Norma Revo IPA-70B
Cambridge CXA80

ZDROJE SIGNÁLU:

OPPO BDP-105D
ASUS Xonar Essence One MUSES MKII
Apogee Groove
Cambridge CXC
The Little Black Box v2
COOD-E TV

REPROSOUSTAVY:

Harbeth Monitor 30
Xavian Perla
Xavian Premio

ANALOG:

VPI Scout
Pro-Ject Elemental
Naim Stageline
Pro-Ject Phono Box

KABELY:

ZenSati Authentica
TelluriumQ Silver (repro)
TelluriumQ Black (RCA)
KrautWire Guru S (RCA)
KrautWire zakázkové stříbrné USB
KrautWire Guru Digital (RCA)
EagleCable Condor Blue (RCA)
AudioQuest Big Sur (RCA)
ProAc Response Black Signature (repro)
Vincent Premium (XLR)
Monster Cable M1000 (toslink)
Monster Cable M1000 (HDMI)
+ řada standardních low-cost kabelů

SÍŤOVÉ FILTRY:

IsoTek EVO3 Solus
IsoTek EVO3 Initium
zakázková rozvodnice
Xindak XF-1000ES

SLUCHÁTKA:

Sennheiser HD 26 Pro
Sennheiser IE 8
Koss Porta Pro CZ

OSTATNÍ:

zakázkové stojany pod Harbeth
stojany Kudos S50
akustické prvky Sonitus Acoustic
Naim Mu-so
SIM2 CrystalCube

MĚŘENÍ:

ATB PC Pro pro Windows 7
NAD C370
Pioneer BDP-LX71
MCP CQ5620 (osciloskop)
CD generátor

200 300 basys cs subpage

 

ŠÉFREDAKTORŮV NEPRAVIDELNÍK

Jak se hodnotí?

Recenze všeobecně (na hudbu, na jídlo, na filmy, na auta, na makeup nebo na hifi...) jsou většinou cílem uštěpačných poznámek ze strany těch, s jejichž názorem se neshodnou, to je ovšem v zásadě asi i v pořádku, jakkoliv snaha ventilovat svůj názor spíše konstruktivním, logicky formulovaným způsobem by zjevně byla ku prospěchu o něco více. Jinými slovy, vyjádřit svůj názor "že je to sračka" mohu i slušně, věcně a bez nutnosti okamžitě napadat.

Číst dál...

200 200 xavian 200 200 soundstyle 200 200 eurostar 200 200 tykon 200 200 psg

200 200 hifiguide 200 200 cptpraha 200 200 basys 200 200 naimstudio 200 200 horn

200 200 aq 200 200 voice 200 200 yamaha 200 200 horizontrading 200 200 kasaudio

200 200 elfton 200 200 mareka audio 200 200 ibdczech 200 200 walter kircher 200 200 4ce distribution

1024 200 audio video show praha