Velkou ofenzivu D/A převodníků s USB vstupy v naší redakci prozatím ukončil nesmírně oblíbený DAC1 od amerického výrobce Benchmark. Verze s přívlastkem USB neznačí nic jiného než právě jen přidaný vstup s možností „analogizace“ digitálních dat z počítače. DAC1 se ale od běžných D/A převodníků poněkud odlišuje – nejenže nabízí krom USB vstupu i AES/EBU a optický Toslink, na výstupu pak symetrické XLR konektory a cinche, ale obé s možností vybrat výstup variabilní nebo pevný, navíc také nabízí amplifikaci až pro dvoje sluchátka. Připočtěte ještě regulaci hlasitosti a design jako ze zvukařského pultu a máte tu všechny důvody, proč je DAC1 tak populární.

Prostorově skromný (249 x 237 x 44,5 mm) a lehoučký (1,6kg) Benchmark DAC1 zvládá tedy krom standardních zdrojů digitálního signálu zpracovat i počítačový signál až do rozlišení 24bit a vzorkovací frekvence 96kHz (u ostatních vstupů může tato hodnota dosáhnout až k 192kHz). S těmito hi-tech parametry tak celkem překvapí využití standardu USB 1.1, které je mnohem starší a hlavně násobně pomalejší než novější USB 2.0, navíc najít jej v počítačové branži je dnes naprostou raritou. Zdálo by se, že v době vysokého rozlišení bude relativně nízká propustnost staršího rozhraní velkou brzdou, ale deklarovaných 12Mbit/s bohatě pokryje i datový tok signálu 24bit/96kHz. Zpracování příchozích dat z s USB konektoru má na starosti čip TAS1020B, dobře známý i z jiných audio zařízení. Audio signál je poté odeslán do D/A převodníku AD1853 a jeho processing ukončen čipem AD1896, který signál převzorkovává pro vnitřní potřebu na 110kHz a i díky tomu poskytuje Benchmark útlum jitteru při 1kHz více než 100 dB. 

Pestrou výbavu vstupně-výstupních konektorů jsme již probrali, zdůrazním jen, že tentokrát jsme se zaměřili na posuzování kvality a možností USB. U převodníku neobvyklá regulace hlasitosti je realizována velmi pěkným, důvěryhodným a přesným ovladačem, Benchmark ale slouží jako atenuátor, tedy – hezky (ne)česky – ztišovač nebo spíše zeslabovač. Je-li potenciometr otočen zcela doprava, dopřává nám 100% průchozího signálu a s postupným otáčením vlevo ubírá. A protože to je vlastnost použitelná pro většinu uživatelů jen v režimu sluchátkového zesilovače, i my jsme nechali signál proudit v plné síle.  

Protože Benchmark DAC1 je celkově pozoruhodný přístroj, zaslouží si zmínku – ačkoliv nebudou dále testovány – i některé z jeho nejlepších vlastností. Například možnost volit velké spektrum provozních parametrů pomocí jumperů uvnitř přístroje, například impedanci sluchátkového výstupu nebo úroveň výstupního signálu. Zajímavé je také obvodové řešení UltraLock, mající za úkol zajistit absolutní imunitu vůči jitteru audio signálu. Základním principem je to, že interní hodiny DAC1 jsou kompletně elektricky odděleny od těch ve zdroji signálu a audio signál tak bere v potaz jen ty „správné“ v převodníku. Na rozdíl od většiny hi-fi a high-end produktů je také Benchmark možné zařadit mezi spořílky – nejen, že při plném výkonu nespotřebuje víc než 16 Wattů, ale při odmlčení se příchozího signálu na dobu delší patnácti vteřin se také přepne do úsporného módu. Zážitek z poslechu to sice neovlivní, přesto je to hezké a zajímavé vyjádření pečlivosti k detailu. Poslední z našeho „vychytávkového“ výběru je AdvancedUSB technologie, která v zásadě znamená to, že DAC1 automaticky přizpůsobí svou činnost samplovací frekvenci a bitové hloubce příchozího signálu a nenechá tak počítač převzorkovat výstupní signál, což by samozřejmě vedlo k jeho kvalitativní devalvaci. 

Fyzické připojení k PC je velmi jednoduché – stačí zasunout kabel do libovolného USB portu, chvilku vyčkat, zatímco počítač (s libovolným operačním systémem Windows od verze 2000 či Mac OS X) nainstaluje ovladače pro obecné zvukové zařízení a pak už jen stačí v adekvátním ovládacím panelu zvolit nové zvukové zařízení Benchmark DAC1. Není to tedy nic, co by nezvládl každý, kdo alespoň jednou připojoval k počítači fotoaparát nebo USB disk. U nedávno testovaných převodníků Wavelength Audio doporučoval výrobce instalaci speciálních ovladačů ASIO (u operačního systému Windows), které teprve dokážou audio signál nepokazit převzorkováním na Red Book standard (16bit / 44,1kHz), jako nativní Windows mixer. Benchmark ovšem žádné takové doporučení nikde neuvádí, takže se dá předpokládat, že funguje dost dobře tak i onak. Já jej zkoušel na stolním počítači s Windows XP a základním nastavením tohoto systému a na notebooku, který jsem měl nakonfigurovaný z testu Wavelength Audio taktéž s Windows XP, ale s ASIO ovladači. Velmi mírný rozdíl ve prospěch ASIO ovladačů byl pouze u hi-res skladeb, ovšem uživatele určitě nemusí trápit, pokud ASIO mít na svém počítači nebude. Stejně tak hraní s použitým USB kabelem je spíš teoretické, vyzkoušel jsem prachobyčejný kabel za Kč 20,- i zlatý za stonásobek této ceny a žádný rozdíl, za nějž bych dal ruku do ohně, jsem nenalezl. 

Abych plně využil potenciál Benchmarku, jinými slovy dal mu pořádně zabrat, použil jsem sbírku naripovaných bit-perfect souborů z těch nejlepších dostupných CD nahrávek své sbírky, navíc jsem ještě zakoupil pár hi-res 24bit/96kHz nahrávek z HDtracks.com, v současnosti patrně nejlepšího nákupního portálu s tímto sortimentem. A jak to hraje? Věčná otázka, kterou lze zodpovědět pouze dlouhým, nerušeným poslechem. Strávil jsem s Benchmarkem týden intenzivním poslechem, celkem nějakých 50 čistých, plných a zábavných hudebních hodin a ani jedné z nich nelituji, každou jsem si příjemně užil. Oponenty v následujícím popisu zvukových charakteristik byly oba testované převodníky Wavelenght Audio – o třetinu levnější Proton i třikrát tak drahý Cosecant v3. 

Prvními adepty na poslech se staly Pink Floyd, konkrétně pár skladeb z dvoudiskového výběru Echoes, který byl kompletně celý znovu remasterován a skladby tak dostaly kvalitní zvukový háv, hodný moderních zvukařských znalostí a možností. Třeba zvonění mnoha a mnoha budíků v úvodu skladby Time a následná bubínková exhibice jsou skvělé na zhodnocení dynamických schopností, ale i na ověření úrovně reprodukce detailů a lokalizace nástrojů. V dosud nejlepším podání, které jsem měl tu čest slyšet, dopadala palička na jednotlivé bubínky zjevně z jedné strany na druhou, bylo možno snadno určit, kterým směrem Nick Mason udeří příště. Benchmark odvedl v této lokalizaci také slušný díl práce, i když celkový prostor mezi reprosoustavami byl maličko stísněný, bicí sestava měla co dělat, aby se tam vešla. Přesto měly jednotlivé údery potřebnou razanci, přesnost a přirozenou barvu, tady žádný problém. Stejně tak dramatické úvodní zvonění, které má svým cinkotem posluchače téměř ohlušit, bodat do uší tak, jako bodá budík na vašem nočním stolku, zvonění, které má vyplnit mocně celý prostor a přesto je v něm možné slyšet zvlášť každé jednotlivé hodiny. Ani tady nebyl u Benchmarku žádný zásadní problém. Zvuk jím produkovaný má důraz, čistotu i potřebnou lehkost, aby bylo možné při poslechu zaměřit jednotlivé zdroje tónů, rozlišit jejich polohu. Objem se ale na druhou stranu zdál ne úplně dokonalý. Dost dobrý pro příjemný, každodenní poslech, ale o maličko slabší, pokud opravdu toužíte nechat se zaplavit tím cinkotem i v tom nejposlednějším rohu svého pokoje. Nevím, zda to nemohlo být i charakterem přehrávaných souborů, ale ve větší či menší míře právě trocha objemu scházela všude. Přesto to nepovažuji za žádnou fatální vadu, protože ty podstatnější kvality jsou u DAC1 USB bez poskvrnky. Svými kvalitami nemá daleko k výše zmíněnému a mnohem dražšímu Cosecant v3, který ovšem zvuku vládne přeci jen se znatelně větším klidem a pohodou. 

Klavírní koncerty jsou díky své náročnosti na dynamiku a detail reprodukce vděčnými testovacími nástroji jakékoliv hi-fi aparatury. Opravdu zajímavé nahrávky, třeba namátkou z katalogu Deutsche Grammophon pak dvojnásob. Zkusil jsem stařičkou, ale slušně remasterovanou nahrávku Sviatoslava Richtera s Mozartovým Klavírním koncertem č. 20 a Beethovenovými Klavírním koncertem č. 3 (Deutsche Grammophon 463 649-2; původní nahrávky z let 1959 a 1963, remaster 2001). Mírné nedostatky v divočejších pasážích Richterova představení, kdy podání přechodů jednotlivých tónů nebylo tak čisté, jak by být mělo, jsem očekával. I CD přehrávače v této cenové kategorii trpí stejnými nedostatky. Horší to bylo s lokalizací jednotlivých nástrojů v orchestru, kdy rozeznat jednotlivé sekce rozhodně nešlo. Zčásti je to vinou staré nahrávky, ale zčásti také podílem Benchmarku, protože například na vyšším z obou modelů Wavelenght v této nahrávce byla přeci jen větší plasticita zvuku a lepší separace jednotlivých hráčů. Richterův zdůrazněný klavír byl ale velmi příjemně poslouchatelný i na Benchmarku, kde jsem mu snadno jeho slyšitelné nedokonalosti odpustil díky celkově podmanivému podání a neunavujícímu, neotravnému zvukovému projevu. 

Velké množství hifistů nedá dopustit na ženský vokální jazz jako na vrcholný testovací nástroj hi-fi sestav. Dobrá tedy, ani já jsem neodolal a poslechl si dvě vokalistky 21. století, tu nejvýraznější a tu – alespoň pro mne – nejlepší. Diana Krall i Patricia Barber jsou bezesporu příjemným vyplněním poslechového času a jejich hlasy snad opravdu dobře prověří schopnost reprodukce středních frekvencí a neutrálnost celkového podání. Koncert v Paříži z diskografie Diany Krall je mnohými řazen mezi TOP50 jazzových desek a je pravda, že na tom něco bude. Strhující atmosféra, sálající pohoda mezi hudebníky i posluchači a charisma vokalistky a pianistky činí z poslechu vyloženou radost. A přesně takový – pohodový – byl i zážitek na DAC1 USB, slušně oddělené jednotlivé nástroje, velmi přesné podání jejich textur i množství drobných detailů, ať už cinknutí bicích soustav nebo přesun prstů po strunách kontrabasu, to vše hovoří pro DAC1. Stejně jako velmi živý, přirozený hlas Krall, dostatečně věrohodně podaný, aby se při správné hlasitosti a náladě zdálo, že hovoří přímo k vám ve stejné místnosti. Naproti tomu Patricia Barber, jejíž nahrávky jsou přeci jen o něco lépe nahrány, nechává pár bodů k probrání. Hlas, stejně jako bylo již řečeno, je v podání velmi přirozený, bez nepřirozeně zdůrazněných sykavek nebo jiných artefaktů nevhodného zpracování, jednotlivé nástroje jsou ale přehnaně upozaděné, trochu smáčknuté na jednu hromadu. Scéna tohoto klubového koncertu postrádá onu lehkost a vzdušnost, kterou na ní znám z CD i z LP. Je sice pořád možné prostorově zařadit ten který nástroj, už to ale nejde tak samo od sebe. 

Posledním pokusným králíkem se stal Miles Davis a jeho „Sketches of Spain“, melancholická spolupráce s Gilem Evansem. Španělské rytmy, všelijaká chřestítka a dřívka, evokující atmosféru jižanské temperamentní noci a do toho všeho Davisova trubka, agresivní a dominantní, to je kombinace, která vyžaduje pro neunavující a strhující přednes opravdu dobrou sestavu. Celkový dojem byl i zde velmi slušný, přesto si neodpustím zmínit například to, že Davisovo troubení občas řízne do uší trochu víc, než je zdrávo a celkově se zdá být agresivnější a dramatičtější, než by bylo správné. Výsledkem je sice to, že na první chvíli vás zvuk víc vtáhne do děje, více zaujme, ale po první patnáctiminutové skladbě už může být i únavný. Přesto v klidnějších pasážích Benchmark exceluje svou čistotou a detailem, což po svých poslechových zkušenostech považuji za jeho největší sílu.  

Benchmark DAC1 USB v mých očích plně obhájil svou pořizovací cenu. Přestože dnes v našem testu hrál pouze roli USB D/A převodníku (a tedy jsme opovrhli výtečným sluchátkovým zesilovačem, regulací hlasitosti i dalšími digitálními vstupy), nelitoval bych dát za něj částku přesahující 30 000,-, protože rozhodně hrál lépe než Wavelenght Audio Proton a ačkoliv mezi ním a násobně dražším Cosecant v3 zůstala kvalitativní mezera, je na povážení, jak snadno se oba přístroje z diametrálně odlišných cenových hladin dají srovnat. Jestliže Cosecant v3 je skvostný high-endový přístroj, stojící za požadovanou cenu, Benchmark DAC1 USB představuje s přihlédnutím k všem možnostem připojení a jeho hudebním schopnostem (a při odhlédnutí od některých drobných slabin) jistou koupi povedeného hi-fi přístroje. 

Cena Kč 30 821,-