Hi-Fi Voice - hifi a high-end recenze a testy - reprosoustavy, CD přehrávače, zesilovače, analog, hudba

Minulý týden jsme vám přinesli úvodní článek série o CD – SACD – DVD-A médiích a hlavně pak nezbytný teoretický základ pro tuto válku formátů. Dnes si povíme něco o praktické části věci.

....ale životní zkušenost vychází z praxe

Srovnejme si tedy dojmy s technickými pojmy, koneckonců všechen tento formátový boj má společný cíl – polichotit svým výkonem ucho rozmazlovaného a hýčkaného posluchače (a znovu prodat všechny existující tituly posluchačům lačnícím po dokonalosti :-).

Úvodem musím zmínit zkušenost, kterou si jasně pamatuji, kdy jsem v jednom studiu porovnával CD vs. SACD na ukázkovém hybridním (tj. CD+SACD) disku Pink Floyd – The Dark Side of The Moon. Tehdy bylo jasně zřejmé, že SACD vrstva hrála tak dobře, až jsem dojetím ronil slzy – v přímém porovnání s „opravdu špatnou“ kvalitou CD záznamu. Já tehdy dospěl k přesvědčení, že musím do 24 hodin koupit SACD player a zapomenout na stará dobrá CD. Než jsem ovšem došel s půjčeným médiem domů a poslechl si „normální“ CD Pink Floyd - The Dark Side of The Moon od jiného vydavatele, kdy jsem zase slzel dojetím nad výtečnou kvalitou tohoto CD disku… Výsledný náhled na SACD se mí tímto zformoval asi následovně: OPATRNOST a kritický odstup.

Proto jsem před nynějším poslechovým srovnáním řešil otázku: na čem si poslechnout, a hlavně kde vzít souměřitelná a reprezentativní média CD/SACD/DVDA, stejné nahrávky a pokud možno od stejného vydavatele.    

Na tomto místě bych tak znovu rád poděkoval p. Vošahlíkovi z High-End Studia, který mi zcela promptně zajistil poslech nahrávky Bucky Pizzarelli – Swing Live, vše vydané od Chesky Records (2001), na třech médiích: CD, hybridním disku CD/SACD a DVD-A. Vše mělo původ na SACD Audiophile Shopu, www.sacd.cz.

K tanci a poslechu (při srovnávacím testu:-) hrají ještě za stáj CD/SACD nahrávky Carla Bruni – quelqu’un m’a dit (2002) .. disk s dnes větší společenskou hodnotou než uměleckou, Estonian Philharmonic Chamber Choir – Baltic Voices 1 (2003), a The Tierney Sutton Band – On The Other Side (2007).

Přehrávky se uskutečnily na mém (stařičkém) přehrávači Pioneer DV-656A /CD, SACD, DVD-A/, a zapůjčeném přehrávači Sony SCD-XE670 /CD, SACD/. Chtěl jsem ještě někde zapůjčit nějaký „více“ High-End stroj, který by uměl přehrát DVD-A a SACD současně, ale v tomto bodě jsem neuspěl. Zbytek aparatury byl v případě využití analogových výstupů přehrávačů RME Fireface 400 nebo v případě SPDIF Benchmark DAC1, pak vždy tube-preamp JH.Sound, DIY Mosfet Amp Perys a repro SHAN Man II Sněhulák. A dodávám pro pořádek – poslech se konal vždy jako dvoukanálové STEREO – nejsem přívrženec multikanálového zvuku, a skutečně by mě zajímalo, jaká část „echt hifistů“ poslouchá multikanál namísto sterea, nebo potřebuje k dokonalému prožitku hudby i obraz... (vaše případné komentáře budou vítány!)   

Nejprve stručně ke zvuku uvedených nahrávek: hlavní titul, Swing Live, vykazuje výbornou technickou úroveň, bicí jsou neskutečně rychlé a dynamické, přitom decentní, v nahrávce rozhodně nijak nedominují a mají charakteristický nádech dřevěného zabarvení zvuku, velmi příjemného a uchu lahodícího. Hra na kytaru, klarinet, saxofon a xylofon je typický jazzík v rytmu swingu, i když po několikáté skladbě poněkud monotónní a bojím se říct – bez nápadu. Zvuk je jemný, kultivovaný, nedráždivý, nenápadný (mimo několika sólových vstupů toho kterého jazzmana). Bohužel, nahrávka bez jediného vokálu. Pro porovnání tím pádem obtížná, alespoň pro mě. Živost a technickou náročnost dodává alespoň autentický potlesk s občasným jucháním posluchačů na koncích sólo výkonů hudebníků. V tomto ohledu vynikaly skladby 2, 5 a 7, na kterých jsem provedl naprostou většinu srovnání přístrojů i formátů. Další tituly (bohužel jen SACD/CD) byly zcela jiné: Baltic Voices jsou chorální zpěvy ženského a mužského sboru. Pouze hlasy, žádný jiný nástroj, žádný jiný zvuk. Hlasy dokonale sterilní v pozadí jemných dozvuků mezi zdmi chrámu, jasně definované v mnohočlenném sboru, ale ne nijak výslovně hmatatelné v celkové nahrávce. Zato celková dynamika zpěvu je úžasná a člověku připomene, jak asi vypadá oněch 30, možná 40dB... Celkově velmi zajímavé, jako materiál k porovnání i jako hudba jiného typu pro občasný poslech. Tierney Sutton: opravdový highendový zvuk, vyvážená kombinace doprovodných nástrojů a jasně dominujícího zpěvu, pěkná nahrávka s podmanivým, jemným a dokonale nahraným vokálem. V jedné z písní i s mužským hlasem, krásně kontrastujícím sladkým nástrojům, sladkému zpěvu a sladkému tématu hudby. Tento disk mi sloužil jako vodítko pro rozhodování CD vs. SACD.

Nyní ke zvuku přehrávačů Pioneer a Sony, které mám k dispozici: nejdříve jsem nějakou chvíli poslouchal známé a v předchozích textech uváděné CD nosiče, které mám naposlouchané na kombinaci Pioneer/optika/Benchmark, na audio výstupech Pioneer a střídavě Sony přes RME Fireface 400, abych se tak nějak vnitřně ujistil o tom, že se jedná o skutečně srovnatelnou poslechovou sestavu. Pravdou je, že po 2 týdnech intenzivního poslechu (tzn. pokud jsem doma, tak neustále) se mi zdá zvuk přes RME lepší než přes Benchmark, narozdíl od předchozího období. Pouze některé nahrávky mi více lahodí v podání Benchmarku, a to musí mít vstup po optice, ne po koaxiálu. Závěr: ano, kvalitu analogové trasy považuji pro porovnání za více než dostatečnou.

Fajn, přistupme tedy k charakteru zvuku Pioneer-Sony: přepínáním vrstev CD, SACD a prohazováním RCA konektorů mezi přístroji mám pocit, že SACD hraje lépe a jaksi uvolněněji na Sony. Sice s nižší úrovní linkového výstupu, ale zvuk je zde takový plnější než u Pioneeru a současně rozpoznatelně lepší oproti CD vrstvě téhož disku. Sony prostě DSD umí přehrát. Zato je zcela srovnatelný sytostí, celkovým detailem s CD zvukem z Pioneeru; při zapojení Pio/Benchmark je, řekl bych, CD ještě živější a záživnější, má jiskru a napětí i oproti SACD hrajícím na Sony. Závěr: Sony si prostě umí DSD opečovat, na Pioneeru je možnost přehrávání SACD vrstvy taková trochu bokovka. 

Srovnání CD/Pioneer a SACD/Sony mě ale nedonutí přejít masově na SACD. Jedním slovem – nedonutí. SACD jako nástupce CD není o třídu lepší, je jen „na něco“ lepší, jinak srovnatelné. Pravda, oba přístroje nejsou vlajkovými loděmi produktových řad zmíněných výrobců, mají své mouchy (Pioneer hraje o poznání lépe s vypnutým displejem a video částí, mechanika Sony zase při jinak bezvadném přehrávání dělá neustále takové jemné vrků vrků), ale svými kvalitami a zvukovým podáním jsou tyto přístroje i tak velmi dobré, což jsem si opakovaně ověřoval při testech zapůjčených přístrojů, o kterých jsem kdy v minulosti psal. 

Teď tedy nastala chvíle pro porovnání zvuku jednotlivých formátů: 

SACD hraje přirozeně, uvolněně, neutrálně. Basová linka je pěkně sytá, lepší než u CD, vokály mají o něco více analogový feeling (to je patrně to, co dosud drží SACD nad propastí dějin), výšky, činely, přechody jsou jemňoučké až nenápadné. Jenže když Tierney otevře a zavře rty, tak to na SACD vrstvě objevíte jen díky předchozímu poslechu tohoto jasnému zvuku na CD vrstvě. Opakovaně, jednoznačně. Podobně je to s vykreslením prostoru, na SACD je takový plnější, jakoby rozlehlejší, pohodovější. Na CD je tentýž prostor daleko lépe konkretizován, jeho kresba je sice subtilnější, taková křehčí, zato křišťálově křehčí. Hudba na SACD je jemná a detailní, decentní, řekl bych kulantní, zatímco v podání CD má v sobě mimo detailu i napětí, překvapení, city. Baltic Voices se mi víc líbily na Sony-SACD, Tierney Sutton byla lepší na Pioneer-CD/RME Fireface i na Pioneer-CD/Bechmark.

Porovnání je souměřitelné, SACD zkrátka není o třídu lepší než CD. Každé má své, stejně jako bude mít své příznivce i odpůrce. Pro mě je SACD pokrok v mikrodynamice signálu, avšak stagnace v podání tranzientů a živosti hudby. Fifty fifty. Bude záležet na přehrávačích, na kvalitě nahrávky, na náladě posluchače..

..dokud si neposlechnete DVD-A. To je teprve přínos v podání hudby! To je ono. Na něco takového stále podvědomě čekám (alespoň v oblasti digitálního audia). DVD-A má to lepší z obou před chvílí jmenovaných formátů: bezvadný prostor, pohodový přednes, detail, moc detailů :-). Má sytý a pevný bas jako SACD, má perfektní barvu nástrojů, jemnost a přitom velkorysost vykreslení hudební scény, má to napětí a očekávání jako CD, má všechno. Já si dokonce skutečně užil i jinak nenápadný a fádní zvuk xylofonu ve všech skladbách desky Swing Live. A ten potlesk, razance bicích, klarinet! A hlavně: činely jsou bohatší ještě o další oktávu, v jejich ševelení, šumu, cinkotu.. Nikdy předtím, NIKDY PŘEDTÍM jsem je takto jemně a plně neslyšel. Takže asi takhle.

A pak jsem si zase dal „pouhé“ CD Dana Bárty – Animage, Pain of Salvation – 12:5, nebo Big Band Hits, ve kterých je nahrávka velmi dobře namíchaná s perfektními, dokořán otevřenými vokály, a náhle je tu zase to dilema, zda má cenu „jít“ do nových HD formátů... Určitě má. Jen to dost dobře nepůjde se stávajícími nahrávkami, a se stávajícím přístupem mnoha nahrávacích studií ke své práci. Audio řetězec je trefně pojmenovaná záležitost, je to řetězec, jehož kvalitu udává nejslabší článek. A výborný formát záznamu zvuku na digitální médium ještě není všechno. Je potřeba bezvadný výkon interpreta s myšlenkou a jiskrou při prezentaci, bezvadné zachycení na analog-master, bezvadný převod na digitál, bezvadný digitální formát, bezvadnou konverzi zpět na analog, bezvadnou hifi aparaturu a bezva náladu při poslechu.

..and the winner is: 

PCM modulace s vysokým rozlišením (alespoň 24bit/96kHz), v tom mám jasno. V tomto článku bych měl říct: DVD-A. Jenže co je to za vítěze, který už je dávno v komatu... Budu doufat, že Sony opravdu ukončí podporu formátu SACD, jak bylo nedávno avizováno, a že svou energii věnuje nějakému PCM nástupci, pravděpodobně BD-Audio (nebo že se někde vezme energie jiných výrobců pro TrueHD, DTS-HD). Že plně využijí možností soudobých technologií, dopřejí i stereofilům dokonalý zážitek dvoukanálového poslechu v plné palbě 192/24 a stejnou péči jako samotným formátům dopřejí i AV komponentům. A že to vše zase nebude zabito nějakou výmluvou na ochranu legálního kopírování hudby :-).

Další ze závodů našich borců tedy skončil. Ano, máme zde určité výkonnostní rozdíly, ale nijak zásadní. CD doběhlo v těsném závěsu za SACD, oproti předchozím ročníkům v lepším čase. Lidé se nepřišli podívat na všechny borce na trati, ale byli zvědavi na svého letitého miláčka, jak se mu letos poběží. A ten se stále překonává a stále se dokáže zlepšovat. Dav diváků šílel. Mezitím je svalovec DVD-A běžící v malých tretrách, na vnějším oblouku, proti větru i proti proudu už nějakou chvíli v cíli, ale tleskají mu jen oddaní odborníci.

Upřímně řečeno, zvítězil by i kdyby mu v depu záškodníci od Sony svázali tkaničky. Já mezi soustředěnými posluchači, já byl z výkonu DVD-A nadšen.

Dokázal jsem si alespoň odpovědět na mou úvodní otázku, zda je možno srovnávat jablka a hrušky, tedy CD formát na unikátní Nagře a SACD formát na běžném přehrávači? Lze, jistě, všechno lze, ale takové srovnání je irelevantní. Ne zcela jednoznačný předpoklad lepšího formátu rozhodně nepokryje objektivitu horšího zvuku horšího přehrávače. Budeme si muset všichni počkat, až Nagra přijde s nějakým SACD (nebo jiným Hi-Res) přehrávačem a pak doufat, že nás takový poslech srazí na kolena. Kéž by tomu tak bylo! Kéž by tomu tak bylo v dohledné době!

Když jsem kdysi kupoval (dodnes používaný) přehrávač Pioneer DVD656A, bylo pro mě určující, že mimo klasických DVD na něm lze přehrávat CD, DVD-A i SACD. Neřešil jsem tehdy, zda vyhraje SACD nebo DVD-A, stejně jsem žádné ve své sbírce neměl, ale byla zde ta možnost výběru… Dnes je situace jiná – pochopil jsem, že s novými nahrávkami se zásoba mých HD nosičů hned tak nezvýší, pokud si disky SACD (dnes pouze SACD) cíleně předem nevytipuji a pak pracně neseženu, takže nakonec stejně poslouchám CD – v mém případě zejména proto, že PCM hrající přes Benchmark DAC1 zní povětšinou lépe než SACD hrající přímo do audio výstupů přehrávače.

Nicméně mým favoritem je Hi-Res PCM modulace, dnes reprezentovaná formátem DVDA. A čekám, kdy napadne nějakou velkou vydavatelskou společnost, že si řekne: „A dost! Už dost CD!“. Nové tituly stejně nahráváme v rozlišení 192/24 nebo lepším, budeme to dále vydávat jen na BD-Audio (nebo jen DTS-HD, nebo jen DVD-A :-) a základní stream 44.1/16 necháme ke stažení a ochutnávce na webu.

Proč už dávno DVD-A (resp.CD) nemá svého nástupce, stojícího na stupních vítězů, máte někdo z vás pro to vysvětlení?

Email (nebude publikován)

Jméno

Nadpis

Komentář
 zbývá znaků

Uložit