Yamaha CD-S2100

Jméno Yamaha netřeba představovat, patří totiž ke zlatému fondu asijského hi-fi, v podstatě úplně stejně, jako třeba Luxman, Accuphase nebo třeba Denon, Pioneer, SONY a další. Nějakou dobu sice značka byla trochu „ze hry", ale dnes už je třeba ji brát opět jako zavedeného výrobce techniky kategorie hi-fi s několika produkty, které úspěšně vystrkují drápky i do světa high endového zvuku. Nejnovější řada S2100 je právě tím mezníkem mezi „dobrým hi-fi" a „high endem".

Již jsme měli čas popsat dojmy z poslechu velmi dobrého a hlavně cenově uměřeného integrovaného zesilovače A-S2100, dnes je čas na jeho logického partnera, přehrávač CD-S2100. Nedejte se ale zmást slovem „CD" v názvu – tenhle přístroj je totiž primárně SACD přehrávač (což se u Japonců tak nějak má skoro samo sebou v této třídě), dle moderních trendů obohacený také o možnost využití v roli D/A převodníku s podporou USB.

Nejprve je třeba říct, že na danou cenovou kategorii je CD-S2100 nádherně udělaný přístroj, který si nezadá třeba s výše zmíněným Accuphase. Pokud máte rádi robustní techniku, pak právě tenhle přehrávač vám udělá velkou radost – masivní tělo s širokými bočnicemi v dřevěných dekorech s vysokým leskem působí skutečně velké, až naddimenzované. Na čtyřech robustních nožkách nakonec spočívá váha 16 kg, což je na rozměry 43,5 x 13,7 x 43,8 cm (š x v x h) docela dost.

Čelní panel ve všech směrech lehce přesahuje rozměry základního šasi, působí decentně, ale přitom hlavně technicistně a účelně. Může za to spíš miniaturizovaná velikost všech ovládacích prvků, které stejně budete z 99% používat v jejich podobě na dálkovém ovládání, stejně jako nevelký displej (byť výborně čitelný) nad uzoučkým čelem velmi bytelného šuplíku centrálně uložené mechaniky. Pod šuplíkem je vidět dvojice a čtveřice v blocích sdružených LED diod decentního zlatavého odstínu – dvojice určuje aktivní vrstvu CD / SACD, čtveřice pak aktivní vstup.

Levé polovině dominuje velká dvoupolohová páčka, kterou přístroj zapnete, nebo zcela vypnete, standby je pak k dispozici na ovladači. Důležité jsou i tři malé čtverečky, kterými se přepíná jednak režim Pure Direct (vypíná digitální vstupy a displej), jednak cyklicky aktivní vstup, jednak ještě vrstva disku. Pravou třetinu čela zabírají úzká a vysoká tlačítka pro základní ovládání reprodukce. Celkově nelze nazvat CD-S2100 vysloveně krásným přístrojem, ale jeho strojová poetika má i tak hodně do sebe.

Zadní panel nabízí potěšující konektivitu – výstup z přístroje je k dispozici v podobě analogového symetrického XLR i nesymetrického RCA konektoru pro levý a pravý kanál, je tu ale i digitální výstup v podobně jedné optiky a jednoho koaxiálního cinche. Stejné digitální konektory obstarávají i vstup z dalších přístrojů, přidává se k nim asynchronní USB. Trochu překvapivě tu chybí sofistikovanější řízení třeba přes RS232, je tu jen systémový konektor Yamaha pro komunikaci hlavně s A-S2100 (a obecně všemi Yamaha produkty) a pak už jen vstup a výstup 3,5mm jacků pro externí přijímač IR signálu dálkového ovládání.

Při pohledu dovnitř potěší vysoká čistota a organizace obvodů, stejně jako plně symetrické provedení analogové výstupní části. Centrálně uložená mechanika je pod několika vrstvami krytů, rozhodně zajímavé je to, že jde o identický mechanismus jako ve více než dvojnásobně drahém vlajkovém modelu CD-S3000. Yamaha se chlubí tím, že po montáži mechanismu ještě dolaďuje jeho dokonalou vodorovnou polohu pomocí čtyř kotvících trnů o průměru 1,6 mm, které by také měly absorbovat část vibrací od okolí. Moc se nám líbil i hliníkový šuplík, který při vysouvání a zasouvání působí dojmem dokonale promazaného soukolí a zacvakne se působivostí, kterou najdete třeba u Accuphase DP-550. Je to sice hra na efekt, ale působí to krásně.

Pokud budeme dále zkoumat interiér přístroje, objevíme, že digitální část (ta vlevo) a analogová část (ta vpravo od mechaniky) mají vlastní transformátor (analog toroidní, digitál El jádro). Celé zpracování interiéru je pak příkladné až po přišroubovaná vedení napájecích zdrojů, nebo 5 mm tlustou výztuž, táhnoucí se prostředkem přístroje a zvyšující významně torzní tuhost šasi. Velká péče byla také věnována proudovo-napětovým převodníkům. Ty mají diskrétní konfiguraci a pouze jedinou úroveň, tedy zkracují signálovou cestu na minimum.

Zásadní je také čip ESS 9016 (který má ještě o něco lepšího a dnes populárnějšího bratříčka 9018), který pracuje s hloubkou dat 32 bitů a (logicky u SACD přehrávače) podporuje nativní přehrávání DSD signálu. Čip zpracovává signál v osmi paralelních proudech pro co nejpřesnější výsledek.

Počítačové audiofily potěší asynchronní USB, schopné zpracovat soubory s rozlišením 24 / 192 a také DSD64. Yamaha používá vlastní ASIO ovladače dle standardu 2.3. 24 / 192 zvládne také koaxiální vstup, optika bezpečně končí u 24 / 96.

Yamaha CD-S2100 pracuje v kmitočtovém rozsahu 20 – 20 000 Hz (CD), respektive umí vystoupat až na 50 000 Hz (SACD v toleranci -3dB). U obou formátů pak nepřekročí celkové harmonické zkreslení na 1 kHz hodnotu 0,02%. Ačkoliv používá čip s velmi vysokou teoretickou dynamikou, je konstrukcí limitována u CD na 100 dB a u SACD na 110 dB – to je ale na tuto cenovou třídu stále velmi dobrý výsledek a plně dostačující pro běžný provoz. Odstup signálu a šumu pak činí 116 dB.

SACD přehrávač Yamaha CD-S2100 jsme poslouchali s jeho přirozeným partnerem, integrovaným zesilovačem Yamaha A-S2100 a také s reprosoustavami Yamaha NS-F901. Krom toho do hry vstupovala ještě dvojice T+A DAC8 / AMP8, síťový filtr IsoTek Sigmas EVO3, Naim CD5si a Naim Nait XS, ASUS Xonar Essence One MUSES a také reprosoustavy Harbeth Monitor 30 a Xavian Bonbonus. Kabeláž nesla různorodé značky od KrautWire, Eagle Cable, Monster Cable, Vincent, Atlas až po Naim a ProAc.

V kombinaci se zesilovačem A-S2100 disponuje přehrávač i na CD vrstvě velmi dobrou kontrolou spodních frekvencí. Jako vysochaná je basa v „Another one bites the dust" od Queen („Greatest Hits" | 1994 | Parlophone | 0777 7 89509 24), není to ale suchý, nenápadný bas, není ho sice subjektivně hodně, ale je klidný, měkký a příjemný. Zalíbila se nám rozhodně rytmická preciznost, skladba šlape jako hodinky.

„Small Blue Thing" od Suzanne Vega („Close-up vol.1" | 2010 | Amanuensis | COOKCD521) hrála velmi delikátně, příjemně, byl tu cítit pocit intimního propojení s hudbou. Zvuk je celkově plnější, trochu vřelejší a dobře čitelný, středy jsou otevřené a hlas i kytara jsou příjemně jasné a zřetelné. Rozhodně nejpřirozenější přednes byl v kombinaci se zesilovačem Yamaha, charakter obou přístrojů se velmi dobře doplňují. S ostatními zkoušenými zesilovači byl zvuk citelně volnější a jednoduše méně zábavný. Stačí se trochu soustředit a z uvolněného zvuku začnou stoupat detaily a celkově je rozlišení velmi slušné, plně adekvátní padesátitisícové cenovce.

Výšky umí zahrát přehrávač pocitově výrazněji, energičtěji, než zbytek pásma, ale ani tady nesklouzává k tvrdosti nebo cinkavosti. Vibrafon Bobbyho Hutchersona v „Out to lunch" (Eric Dolphy | „Out to lunch!" | 1999 | Blue Note | 7243 4 98793 24) umí být pěkně pronikavý, tón doznívá dlouho a s působivou samozřejmostí a plynulostí se rozplývá v okolním zvuku. Činely v téže skladbě pak jsou prosté stop plechovosti a neskřípou. Je to audiofilně klidné podání, muzikální a ne analytické, takže obdivovatelé syrovosti a studiové přísnosti tu asi úplně nepochodí – ale opět platí, že ve spojení s A-S2100 je zvukové podání příjemně vyrovnané.

Velký a mohutně nahraný kopák, uvozující „Rich Woman" ze společné desky Roberta Planta a Alison Krauss dává zabrat závěsům basových měničů, stejně jako prověří důsledně dynamiku a kontrolu celé sestavy. Dobrá kontrola (dokonce velmi dobrá v setu s A-S2100) udržuje slušné kontury bubnu a hlavně velmi slušnou dynamiku úderů, které mají sílu a důraz. Působivé je ale hlavně podání obou vokálů, jsou hluboké a velmi pěkně prokreslené.

Dvořákova „Novosvětská" v podání chicagského symfonického orchestru pod taktovkou Jamese Levina (2001 | BMG | 74321 68013 2) nás nadchla svou živelností, spojenou ale díky velmi přesnému A-S2100 s kontrolou a spořádaností, což vyústilo ve velice příjemný zvuk. Ani na chvíli nemáte pocit, že by se přehrávač či zvláště celý set vzdával kontroly, je snadné soustředit se na celý orchestr, i na jednotlivé sekce a už jsme v kategorii, kdy je zvuk prokreslen natolik, že vnímáte už i to, že hraje v jedné sekci vícero instrumentů. To je skvělé.

„Deep Purple" z Brubeckovy „výroční" desky „40th anniversary tour of the UK" (1999 | Telarc | CD-83440) ukázala na dobré vykreslení prostoru, v kompletním řetězci Yamaha (který k sobě jednoduše patří) se nám líbila spojitost celé scény, pocit, že nehrají ve vakuu umístěné nástroje, ale že se to vše odehrává ve skutečném prostoru. Lokalizace je adekvátní cenové třídě, byť se z ní úžasem nesednete. Scéna jde ale také do hloubky, celkově přirozeně a uvolněně.

CD-S2100 inklinuje k muzikálnímu přednesu, proto je příjemné ho poslouchat; třeba „Long time gone" z alba „Foreverly" od Billieho Joe Armstronga a Norah Jones (2013 | Reprise | 9362-49399-7) je pohodové country, nic vás neruší od poklidného poslechu, zvuk je čistý a kontrolovaný.

„Midnight Blue" z desky „Chip off the old block" Stanleyho Turrentina (2009 | Blue Note | 50999 2 65141 2 3) stojí na teplém, sytém kontrabasu, saxofon je trochu jemnější a hladší, byť přes ten klid prosakuje kovový jas a říznost, moc pěkně přehrávač zvládl reprodukci činelu – byl velký a plastický, pěkně znělý. Tonální barevnost je slušná a patří bez diskuse svou věrností do high endových vod.

Zajímalo nás, jak je na tom CD v porovnání s SACD vrstvou a také USB – jako testovací materiál jsme zvolili „Dedicated to..." Alana Taylora („Closer to music vol. 3" | 2009 | Stockfish | SFR 357.4009.2). Kytara i basová linka CD vrstvy jsou slušné, zvuk je akurátní, uvolněný. Jakmile přepnete na SACD vrstvu, jako byste ale měli jiný přehrávač. Zvuk je rázem delikátnější, významně bohatší na výškách a také rozlišení je samozřejmější. USB se v Red Book formátu blíží přednesu CD vrstvy, snad je na pozadí cítit trochu více klidu. Jakmile ale nasadíte vysoké rozlišení, nebo rovnou DSD, pak jste v kategorii velmi dobrého převodníku – je to tak vítaný bonus ke kvalitě SACD a CD a plnohodnotná funkce, ne pouze moderní doplněk.

Na závěr snad jen slovo o Pure Direct funkci – ta bývá jen takovým „více hifi" doplňkem a hrou na dobrý pocit, tady ale vypnutí nadbytečných digitálních částí přináší velmi zajímavý posun reprodukce směrem ke klidu, zlepší se definice i celková čitelnost reprodukce.

Přehrávač CD-S2100 je zajímavý. Kromě toho, že luxusně vypadá a působí po všech stránkách, nabízí skutečně vynikající zážitek z poslechu SACD. Tolik detailu, autority a takový pocit živého zvuku abyste v padesátitisícové třídě pohledali. Sáhneme-li po CD, pak je zvuk měkčí, o chloupek vřelejší a příjemně se poslouchá, je také tolerantní k průměrným až špatným nahrávkám, ale hlavně – v kombinaci s pevným, autoritativním zesilovačem A-S2100 si sedí naprosto neuvěřitelně. S ničím, co jsme měli po ruce, nebyl zvuk tak vyvážený a smysluplně se doplňující. Přidáte-li ještě reprosoustavy Yamaha NS-F901, máte jednoznačně high endový zvuk s mnoha detaily, skálopevnou definicí tónů a charakterem, co se jednoduše dobře poslouchá, protože už mu nic neschází. Řada S2100 je jednoznačným příkladem toho, že mít „značkový" zvuk se rozhodně vyplatí, obzvláště za realisticky nastavenou cenu, jakou se rozhodl výrobce u nové série udržet.

Kč 51 990,-

--- --- --- --- ---

KLADY

+ výborně zpracovaný přístroj

+ férová cena za velmi dobré SACD, dobré CD a fajn převodník

+ skvělý zvuk SACD vrstvy a USB

+ možnost využít jako převodník

+ pure direct režim je slyšitelně funkční

+ zjevná synergie s A-S2100

ZÁPORY

- zvuk CD je dobrý, ale USB a SACD jsou prostě lepší

- pomalejší rozbíhání a zastavování reprodukce (mechanika je prostě opatrná)