Hi-Fi Voice

Jak už sám název napovídá, k poslechu čeká dvanáct skladeb, reprezentujících rockovou scénu šedesátých až devadesátých let dvacátého století. Spoluhráči Patti Smith, jež zde hraje na klarinet a zpívá, jsou Lenny Kaye na kytary tak jako již mnohokrát od roku 1971, kdy se Smith začali spolupracovat, Tony Shanahan koncertující mimo jiné s Johnem Calem na basu a klávesy a Jay Dee Daugherty, taktéž stálý člen Patti Smith Group od sedmdeástých let na bicí a perkuse. Kapela je skvěle sehraná, vše působí tak přirozeně a nevyumělkovaně. Nu, třicet let společných produkcí je dlouhý čas.

K výběru každé ze skladeb se Smith obsáhle vyjadřuje v bookletu alba, ve zkratce se ale dá říct, že ji všechny zaujaly během jejího života, něčím jí oslovily a něco jí daly. Bez výjimky jsou to díla velkých jmen rockové scény. Úvodní píseň obsataral Jimi Hendrix svou "Are You Exprienced?", která zde však vyznívá narozdíl od orginálu klidně a ač psychedelickou konstrukci nepopírá, přeci jen svou sílu čerpá odjinud než z nabroušené kytary. Následuje "Everybody Wants To Rule The World" od Tears for Fears, která se zde ocitla dle slov interpretky díky náhodnému poslechu v kavárně a politickému textu, který od svého vzniku neztratil na aktuálnosti. I podle instrumentace a klidných projevů všech aktérů jde hlavně o význam slov podpořených hudbnou a nikoliv naopak. Další na řadu přichází "Helpless" z repertoáru Neila Younga či spíše Crosby, Stills, Nash & Young, přesmutná a melancholická, zasahující a procítěná, tak jak si to určitě ani sám Young nepředstavoval. Dílem díky hlasu Patti Smith, která každé slovo podává velmi autenticky, dílem díky nečekanému akordeonu J.D. Daughertho. Následující vypalovačka "Gimme Shelter" z pera Micka Jaggera a Keitha Richardse zachovává téměř do puntíku původního ducha. Nic proti hlasu Micka Jaggera, ale kdyby mohl pro příště angažovat Patti Smith, určitě by se to ujalo. Mimochodem, v této skladbě na basu hostuje Flea z Red Hot Chili Peppers.

Po první třetině přichází na řadu píseň, z níž je cítit fascinace autora Indií a její filozofií. Jedná se o "Within You Without You" George Harrisona, která se objevila na slavném albu The Beatles "Sgt. Pepper´s Lonely Heart Club Band". Přes svou nespornou zajímavost jí ale něco malinko schází, snad originalita, jíž přinesla v šedesátých letech, snad podání členů Beatles, snad něco jiného, přesto působí po předchozích skladbách mírně nepřitažlivě. Zato drogový "White Rabbit" členů Jefferson Airplane má přitažlivosti a energie na rozdávání, stejně jako zastřeného oparu LSD, který je téměř hmatatelný. Vše je učesanější a klidnější než v době vzniku, přesto silné a strhující. Poněkud neočekávaným a netypickým se zdá být výběr písně Boba Dylana, kdo by čekal nějakou z jeho největších hitovek, pletl by se. Přesto je "Changing of the Guards" z alba Street Legal tou správnou volbou, což musí uznat po poslechu naprosto každý. Dominantní kytara, jednoduchá bicí a hlas přebírající Dylanovskou dikci a styl zpěvu vůbec dávají dohromady klid a radost probouzející kombinaci. Skvělá skladba. Druhou třetinu alba uzavírá Paul Simon a jeho "Boy In The Bubble" z desky Graceland. Nádherná, energická a radostná jízda, jíž si všichni evidentně užívají. Pořádný tah na bránu a bluegrassový zvuk dělají z této skladby opravdový Zážitek!

Poslední část nahrávky otevírá "Soul Kitchen", dílo The Doors. Patti Smith respektuje původní projev skladby, jen vzdává hold Jimu Morrisonovi a v poklidu proplouvá jeho dílem. Jedinou skladbou z devadesátých let je následující "Smells Like Teen Spirit" pánů Grohla a Cobaina z Nirvany. Dílko kompletně hudebně předělané, opět položené do bluegrassového zvuku. Původní naléhavost projevu Kurta Cobaina se jeví vedle tohoto vyznění písně jako poněkud dětská, Patti Smith sama přiznává, že se ztotožnila s rozpolceností původního zpěváka i s jeho textem a z jejího podání je to znát. Když Nirvana nahrávala své MTV Unplugged, přesně takovéhle rozhárané podání měla zvolit. I včetně onoho naprosto neočekávaného banja, na které vybrnkává spisovatel Sam Shepard. "Midnight Rider" party Allman Brothers se chvílemi blíží svým zvukem do country, ale je-li to country z produkce Patti Smith, není na něm nic špatného. Závěr alba obstarává "Pastime Paradise" Stevie Wondera, který však v Čechách proslul mnohem více jako soundtrack k filmu Nebezpečené myšlenky, kde jej přezpíval obtloustlý rapper Coolio. S respektem k jeho temnému hlasu i podání písně, po poslechu interpretace Patti Smith už nikdy jeho verzi slyšet nepotřebuji. Nebylo pravděpodobně možné zvolit vhodnější a lepší závěr pro album coververzí než právě "Pastime Paradise"; jedinečná a strhující atmosféra, text i podání jsou dokonalou tečkou.

Ani jeden z autorů původních verzí písní jistě nemůže říct ani slovo proti verzi, jakou z nich vytvořila Patti Smith a její spoluhráči. Podařilo se jí stvořit album silné, které se hned tak neoposlouchá a které je profesionální a upřímnou poklonou rockové scéně šedesátých až devadesátých let 20. století.

Po zvukové stránce taktéž není téměř co vytknout, snad jen, že při soustředěném poslechu zvuku (tedy nikoliv hudby) je možno poznat, že téměř každá skladba byla nahrávána v jiném studiu a pravděpodobně i jiným zvukařem. Všechny nástroje jsou jinak nahrány naprosto přesně, s dobrou lokalizací i plastičností, nikde žádný tón neschází, nesplývá ani nepřekrývá co by neměl. Zvuk působí čistě a lehce, velmi příjemně se poslouchá. Je vidět (či spíše slyšet), že zkušenosti jsou k nezaplacení.

Hi-Fi Hlasy 9/10