Hi-Fi Voice

V pořadí čtvrté sólové album člena legendárních Fleetwood Mac, se kterými v roce 2003 vydal zatím poslední, ale úspěšné řadové album Say You Will. K tomuto albu následovalo turné, ale bohužel jen po USA. Českých fanoušek prostě stále čeká a doufá v jejich návštěvu.

Lindsey Buckingham se k Fleetwood Mac připojil spolu se Stevie Nicks v roce 1974 poté, co Mick Fleetwood úplnou náhodou poslouchá v nahrávacím studiu jejich debut Buckingham Nicks. Je ohromen a okamžitě nabízí duu připojení k jeho formaci. Oba jsou nabídkou ohromeni a okamžitě přijímají.

Následující léta jsou ve znamení vzestupu a celosvětové slávy souboru v novém složení. Alba Fleetwood Mac (1975), Rumours (1977) či Tusk (1979) píší rockovou historii a stávají se mnohamilionovými bestsellery. Alba Tango In The Night (1986), vydaného 4 roky po Mirage, si fanoušci i kritika velmi cenní a jmenují ho hned po Rumours nejúspěšnějším albem skupiny. Na tiskové konferenci k témuž albu se nechá Buckingham slyšet, že je již unaven koncertováním a následně skupinu opouští. Fleetwood Mac se pak znovu sejdou na koncertní šňůře The Dance k 20. výročí vydání Rumours. Mezitím Buckingham vydává postupně svá 3 sólová alba Law Or Order, Out Of Cradle a Go Insane, z něhož titulní skladbu zahraje pouze v doprovodu kytary i na The Dance.

Dlouhou odmlku v jeho sólové tvorbě ukončuje až vydání právě Under The Skin, které je pro mnohé jeho vrcholovým dílem. Jedná se sice v podstatě o celek hraný jen na akustickou kytaru, ale skladby a hra samotná jsou opravdu brilantní.

Vše začíná skladbou Not Too Late. Rychlá a svižně ubíhající kompozice, která vás příjemně naladí a zároveň nastíní, jakým směrem se autor hodlá v následujících okamžicích ubírat. Skladba je dokonale zahrána bez sebemenšího zaváhání či nejistého místa. Už od prvních tónů vás ujistí, že je kytara ve správných rukou a že Lindsey ví co a jak. V následující Show You How chytře a neobvykle zakomponuje jakési „bicí“ určující tempo. Výborná záležitost s nápaditým aranžmá, která se v USA stala hitem. Třetí je titulní Under The Skin. Jemná, krásná a poklidná, která vás donutíí zavřít oči a snít o něčem krásném… Utvrdí vás v dojmu, že vše špatné je dávno pryč. Další písní je I Am Waiting z pera členů Rolling Stones Jagger/Richards. Jediná skladba nepocházející od Buckinghama, ale též výtečná - ostatně jméno Rolling Stones hovoří za vše. Pětkou je It Was You, znovu rychlejší a též nápaditá.

Ještě rychlejším kouskem je šestá To Try For The Sun, melodická píseň s nádechem poprocku, po které následuje balada Cast Away Dreams působící opět nádherným dojmem bezstarostnosti, pohody a lásky. Jedna z nejlepších věcí na desce!!! Opět zde Buckingham využívá ozvěn a táhlosti svého zpěvu, jenž je opravdu perfektní. Osmou skladbou alba je Shut Us Down, která je co do instrumentace tou nejsložitější písní. Buckingham si v ní opravdu libuje a jde opět o ukázku bezchybné interpretace a brilantní hry. Devátou kompozicí je Down On Rodeo, na níž hostuje i sám Mick Fleetwood na bicí. Zároveň je to jediná skladba s doprovodem bicích. Jedná se o lehce country píseň, ale pořád má jasný Buckinghamův styl. Desítkou je Someone´s Gotta Change Your Mind, znovu nádherně zahraná a zazpívaná. Album končí tóny optimistické písně Flying Down Juniper s – netradičně J - zajímavým aranžmá.

Co se týče zvukové stránky alba, tak i zde nasadil Lindsey laťku hodně vysoko. A co víc, celé si ho v podstatě nahrál sám ve svém domácím studiu, což je velmi obdivuhodné. Nejvíce je podle očekávání kladen důraz na zvuk akustické kytary, o kterou jde na albu především. Zvukově je to skvost! Kytara působí mnohdy jako vypravěč příběhu víc než slova a bez problémů jí lze věřit každý tón. S každým taktem se těšíte na nový a máte pocit, že ta nádhera nikdy neskončí. Zvuk kytary je velmi reálný a přesvědčivý. Při poslechu se vám snadno stane, že se nevědomky otočíte, neboť máte pocit, že je Lindsey v pokoji s vámi a hraje jen vám, což je jistě velmi příjemné. Ostatní doplňující nástroje jsou nahrány přesně a tak, aby co nejlépe dokreslovali atmosféru a poselství dané písně. Vynikající hra umocňuje poslechový zážitek ještě víc. Bicí Micka Fleetwooda ve skladbě Down On Rodeo jsou jen jakousi třešničkou, decentně vykukující na pozadí. Ale pokud se zaposloucháte pozorně, tak je zaregistrujete a uvědomíte si, že bez nich by to nebylo ono. A to je právě hlavní kouzlo celé nahrávky. Nic se nevnucuje a nic není na úkor něčeho jiného... Něco prostě samo tak trochu přichází samovolně do popředí a něco zůstává na doplnění, ale vše má své nezastupitelné místo a vše je naprosto stejně důležité.

Buckingham působí na této desce dojmem vyrovnaného a jistého umělce, který ví, co si může dovolit a co se od něj očekává. Nabízí zde to nejlepší ze svého repertoáru a jeho hra je mnohdy učebnicovou ukázkou brilantní interpretace. Jde o hudbu, která vás nezklame ani po mnohanásobném opakovaném poslechu. I když zde nejsou žádné velké počty nástrojů, přesto jde o hudbu na velmi vysoké úrovni s nádechem nevšednosti a trvalosti... Právě tomu se říká opravdové umění.