Hi-Fi Voice

Ano! Hoši z obchodu se zvířátky jsou zpátky. Tedy, technicky vzato ani nikdy nikam neodešli, ale přeci jen tu bylo jisté, řekněme dosti vatovité období. Neil Tennant a Christopher Lowe začali svou společnou kariéru v roce 1981, tedy před hezkými 28 lety. Od té doby dostali do první desítky světových hitparád více než 22 singlů a prodali na 50 milionů hudebních nosičů. S klidným svědomím je tedy lze nazvat ikonami pop kultury. Jejich poslední album Yes se navrací ke kořenům v 80tých letech a v tom nejlepším slova smyslu recykluje 28 let kreativity tohoto nesmírně populárního dua.

Pet Shop Boys se do srdcí svých fanoušků vryli hlavně popovými diskotékovými melodiemi, zvukem, který neurazí téměř nikdy a téměř nikoho a hlavně chytlavostí a nenáročností na povrchu skladeb, pod nímiž se ale skrývá rafinovanější, propracovaná hloubka. A víte co je zajímavé? Že ten mladý, svěží hlas, kterým Tennant v roce 1981 ve svých pětadvaceti začal prozpěvovat své texty na Loweovu hudbu, je stále stejně svěží a mladický, což zajisté mnoho ostatních pětapadesátníků pěkně naštve.  

První dojem z celého alba, který navodí už úvodní skladba „Love etc.“, je jásavá, naprosto přímočará, ničím nenarušovaná diskotéka. Žádné zbytečné náznaky hloubání nebo rafinovanějších zvukových kompozic, jenž se dají vystopovat v některých předchozích albech PSB (kde jsou ovšem nikoliv zbytečné, ale naopak velmi důležité). Tentokrát jde hudební řeč zcela bez oklik, bez příkras, což se ale v podání této dvojice rozhodně nerovná bez nápadů. Hned v úvodu je rytmus a skladba „narušena“ jedním dvěma velmi výraznými nápady. Celkově sice kvantum hudebních fines a rafinovaností nepřekračuje počet prstů jedné ruky, ale na krátké skladby to úplně stačí a i tak Tennant s Lowem překračují za jednu jedinou písničku počet invencí celého alba třeba takové Britney, máme-li zůstat u popu. Ve stejném duchu jako první kus se nese pak i zbytek desky – vesele, zvučně, dynamicky a líbivě. Ne snad vlezle, ne podbízivě, prostě muzikálně líbivě a hlavně - pozitivně. Nad tvorbou Pet Shop Boys se asi jen málokdo vzdorně ušklíbne, i když snad pravověrný příznivec grindcore a trash metalu je ve své sbírce mít nebude.  

Vrcholem celého alba je bezesporu dvojice skladeb „Beautiful People“ a „Vulnerable“, kdy oba autoři předvádí, co v jejich uších zní a čeho všeho jsou ještě schopní. K těm nejlepším skladbám se snad dá ještě zařadit singl „Did you see me coming?", který svého času hrál – jak je ostatně u PSB dobrým zvykem – na každé stanici několikrát denně. Celkových jedenáct skladeb dává dohromady něco přes tři čtvrtě hodiny opravdu dobré a zábavné hudby. Pro ty, kterým by to snad nestačilo je zde pak ještě možnost koupě alba s bonusovým CD, která má samo o sobě plnohodnotných 39 minut. Krom jedné skladby nové zde ale naleznete jen remixy prvního disku, ovšem natolik výrazné, že za poslech rozhodně stojí. 

Určitě nebude od věci se zmínit zvukovou kvalitu. Je pravda, že zde není téměř žádný akustický nástroj (nepočítáme-li samply) a velká část celého díla vznikala přímo v počítači, ale procítěný a skvěle ovládaný hlas, postavený zvukařem právě o ten ideální kousek nad ostatní zvuky značí zkušené a zralé hudebníky a producenty. Zvláště při vyšších poslechových hladinách vynikne sametová jemnost celé nahrávky, vrstvení jednotlivých nástrojů (či "nástrojů"?) a dokonalé prokreslení každého tónu. Kvalita nahrávky je prostě celkově na velmi dobré úrovni.  

Poslední počin legendárních diskofilů prostě a jednoduše stojí za hřích. Nabízí nevšední a neokoukaný, velmi distingovaný pop, který lze poslouchat jako tu nejméně nápadnou kulisu při večerním vaření, ale lze si jej i naplno vychutnat při soustředěném hlasitém poslechu. Ani v jednom případě neurazí a co víc, neurazí téměř nikoho a to je vlastnost nevídaná a velmi vítaná v záplavách zbytečné hudby, která se na nás valí každý den. Jaká je tedy odpověď na otázku, zda „Yes“ stojí opravdu, ale opravdu za to? Jednoduchá… Přece „Ano“.