Hi-Fi Voice

Tři roky staré album britských Placebo - „Meds“ patří mezi mé nejoblíbenější nahrávky. Hudba, která vás vtáhne a rozdrtí, vokál, který si prostě nelze nikdy s nikým splést a psychedelicky poetické texty tvoří v celku hutnou a temnou atmosféru, navíc zvuková kvalita byla vždy silnou stránkou Placebo a tak si lze vše vychutnat do posledního tónu. Pocity, které soulad (a nesoulad) tří nástrojů, hlasu a neortodoxních skladatelských postupů dokáže v duši vymámit, jsou jedinečné. A právě proto jsem se tolik těšil na ohlášené „Battle for the sun“ a právě proto se tolik těším na letní festival Rock for People, kde Placebo patří mezi headlinery.

Před nějakou dobou se kapela zbavila po vzájemné dohodě svého bubeníka, což je dle mého osobního názoru dost velká škoda. Právě strojově přesná bicí totiž tvoří část výše zmiňovaného nezapomenutelného zážitku. Steve Forrest za bubny nedosahuje kvalit svého předchůdce, řadí se spíše k slušnějšímu průměru. Škoda, přeskoda. Nicméně ani tohle mě neodradilo od touhy co nejdříve vložit novou nahrávku do svého CD přehrávače. 

A nyní, po dlouhém měsíci trpělivého čekání tedy sedím zabořený do sedačky v nové poslechové místnosti Hi-Fi Voice a poslouchám. Poprvé… Podruhé… Potřetí… A dokonce počtvrté. Chvílemi mám pocit, že nebýt tolik výrazného hlasu Briana Molka, nebyl bych ochoten tvrdit, že poslouchám Placebo. Natolik je deska jiná než zmiňované „Meds“, bohužel však rozdíl není jen ve stylu, ale i v kvalitě. Nepochopte to špatně, hudební zážitek to vůbec není špatný a celá skupina je příliš zkušenými hudebníky na to, aby natočila vyslovený propadák. Nicméně jestliže ze skvostného předchozího alba vám v uších zůstane zarytá každá jednotlivá nota, „Battle for the sun“ dokáže dost dobře sloužit jako pouhá kulisa a neklade na posluchače žádné větší nároky. 

Od úvodní „Kitty Liter“ až po závěrečnou „Kings of Medicine" je všech 13 skladeb víceméně kompaktně držících v hudebním celku, přesto se najdou jasné hity typu „Devil in the detail“ (asi nejlepší skladba na celém albu), „Battle for the sun“ (ač jako titulní píseň celého alba by mohla být o hodně lepší) nebo třeba „Ashtray heart“. Ve všem lze celkem jednoznačně poznat hudební styl Placebo, ale v jakési prazvláštní, mírně nedokončené verzi. Jako kdyby zpracování nápadů zůstalo na úrovni mezi demosnímkem a finální skladbou. 

Uznávám ovšem, že při čtvrtém soustředěném poslechu jsem již dokázal najít spoustu velmi přitažlivých momentů a vůbec jsem celkovou podobu desky strávil a přijal. Jistá míra prvotního zklamání vychází jen z nestárnoucích a nekonečných zážitků z „Meds“. Je pravda, že Placebo schválně opustili svou melancholickou, temnou a neveselou tvář, z níž na „Battle for the sun“ pouze sem tam probleskne zbytek smutku. Album je to univerzální, snadno poslouží jako večerní kulisa nenáročného poslechu, stejně snadno (dá-li se nutnosti několikanásobného soustředěného poslechu říci „snadno“) vás ale vtáhne i do nevídaných hloubek (nebo snad u Slunce spíše výšek?).

Jediné, na čem jsem přes veškerou snahu nedokázal najít ani smítko pochybnosti je zvuk celé nahrávky. Ten se udržel na pro kapelu typické úrovni, vyniká každý jednotlivý detail, při pozorném poslechu slyšíte nádechy zpěváka, údery paliček do činelů i bubnů, plné brnkání strun na basové kytaře. V tichých místech pak slyšíte skutečné ticho, nikoliv syčení, šum nebo praskání.

„Battle for the sun“ se nikdy nestane deskou roku, singly se nestanou do nekonečna omílanými radiovými hity a celá nahrávka prostě nebude perlou a životním opusem v diskografii Placebo. Přesto je to slušná deska pro letošní rok a dokáže pobavit. Nebýt „Meds“, bylo by to dosud nejlepší album od této britské partičky. Jenže ony tu „Meds“ jsou a vždy budou…