Nejspíš se SHODNEME, jak moc je BEZVA, že rodiče malé Gruzínky Ketevan se v roce 1993 sbalili (pod vlivem gruzínské občanské války v Osetii a Jižní Abcházii, byť sami bydleli v Batumi na gruzínsko-tureckých hranicích) a ze „sovětské” Gruzie do Severního Irska utekli / emigrovali. Tatínek malé Ketavan (podomácku Ketino - takže ke KATIE to byl vlastně jen „kousíček”) je naštěstí výborný kardiochirurg a uspěl ve výběrovém řízení do belfastské Royal Victoria Hospital. Po pěti letech přišel další rodinný „přesun” a to do Redhill v hrabství Surrey (to je poklidné městečko v jižní části (širšího) Londýna na křižovatce dálnic M23 a M25 (to pro ty kdo sledují britské televizní auto-pořady / čtou britské auto-magazíny).

Tím jsme se dostali už jen krůček od toho, kdy patnáctiletá Katie Melua vyhrává talentovou soutěž „Stars Up Their Noses" pořádanou televizním kanálem ITV a zaujme britského skladatele, hudebníka, producenta a místopředsedu britského gramofonového průmyslu MICHAELa PHILIPa (častěji Mike) BATTa, který s ní v jejích 18ti podepíše profesionální smlouvu a zajistí první nahrávací studio. Již první výsledek jejich (Mike byl autorem poloviny skladeb, hrál na klávesové nástroje, je autorem všech aranží a producentem desky - popravdě nejinak to bylo i u dalších alb, jeho vliv trochu oslabil až u THE HOUSE) práce, album „Call Of The Search" z roku 2003 se dočkal celkem velkého ohlasu - tj. pochvaly kritiků a současně solidních prodejních čísel, která později (až do „nebeských výšin") vystoupala albem „Piece By Piece" (vyšlo LP 2005), určitě hlavně díky na něm obsaženém MEGAHITu „Nine Milion Bicycles" (jehož autorem je - opět Mike Batt). Velmi ambiciózní třetí řadové album Pictures (2007) s pěkným hitem „If You Were a Sailboat" (zase Mike Batt) rozhodně nezapadlo, a je velmi pestré a nápadité, přesto mu (maličké) „cosi" jakoby chybělo - a to „cosi" byla (zřejmě) ruka „dalšího/jiného" producenta. Takže PROTO (jak se domnívám) byl „povolán" pro aktuální THE HOUSE William Orbit (a DOBŘE že tak ... se domnívám ;-)). 

Koho zpěv Katie Melua zaujal a „nechce" se mu pořizovat starší alba, pro toho je určen 17ti skladbový výběr z prvních tří alb doplněný třemi novými skladbami a bonusovým DVD diskem s 90ti minutovým záznamem koncertu v Rotterdam(u) + dokumentem ze zákulisí tohoto turné. 

Ještě předtím se Katie stihla zapsat do Guiness(ovy) knihy rekordů „nejhlubším" kdy konaným koncertem, když 2. října 2006 (po několikaměsíční přípravě - kdo se někdy potápěl ví/tuší, o čem je řeč) vystoupila na norské těžební plošině, 303 metrů pod úrovní moře (DVD se záznamem koncertu se prodává pod názvem „Concert Under The Sea". 

Ostatně k adrenalinovým zážitkům má Katie vůbec sklony (přitom v její hudbě je takový klid a pohoda ... no možná právě proto :-)); nejen, že miluje horské dráhy, ale má za sebou kurzy létání a všechny možné varianty skákání (tzn. nejen z letadla) padákem a tak podobně... 

Její první (dosavadní) tři (řadová) alba vždy produkoval Mike Batt (na THE HOUSE je „jen" executive producer), tentokrát si Katie zvolila hlavně z MADONNinA alba „Ray of Light" známého William(a) Orbit(a). Snad i proto je některými kritikami toto album označováno za POPové a dokonce „slabší" (mám opačný názor, je to jednoznačně „nejdospělejší" KATEino dosavadní album a domnívám se že nejlépe to vystihl jeden z diskutujících pod jednou z takových recenzí, když napsal, že po prvním poslechu viděl tohle album jako „ne špatné, ale také ne nijak mimořádné", ale s dalšími poslechy názor změnil a .... a já to vidím/cítím STEJNĚ ... Nechci křivdit, ale mám pocit, že někteří (profesionální) recenzenti prostě jen po prvním poslechu zapomněli dát REPEAT - každý dalším poslechem tohoto alba totiž můžete objevovat jeho další stránky, oceňovat výborné aranže, „doposlouchávat" se do sympatických „lidských" textů atd atd. - prostě tohle album sice LZE „používat jako (zvukovou) kulisu", ale ROZHODNĚ ho lze i „aktivně poslouchat" a ... a tak to (popřípadě) dělejte (prosím) i vy - odvděčí se vám za to/stojí to za to... 

A k té „POPovosti" (výborného) producenta Williama Orbita (krom toho, že na tomto albu odvedl VYNIKAJÍCÍ práci) - já bych místo spolupráce s Madonnou spíše ocenila jeho produkční práci v nahrávce „Adagio pro smyčce" SAMUELa BARBERa (která byla použita jako hlavní téma v jednom (velmi) „veselém" filmu OLIVERa STONEa s názvem Platoon). 

Na THE HOUSE lze zaslechnout (náladu z desek např.) Kate Bush či Peter(a) Gabriel(a) ... NE, nebojte se, nejde o nějaké trapné napodobování (vykrádání), prostě jen „ovlivnění" - cítíte/vnímáte co (asi) malá Katie poslouchala (nebo její spoluautor u většiny skladeb na této desce, Guy Chambers) - popravdě její styl je tak nějak nenápadný, přesto výrazný, že jí (a asi skoro JEDNOZNAČNĚ - a víceméně VŽDY) poznáte a nemusí zrovna zpívat „9 Million Bicycles" 

I šéfredaktor těchto stránek se (nenápadně - v testu sluchátek Koss PRO4AAT) „vyznal" ze svého vztahu k této desce (k této slečně? ;-) a já se mu NEdivím (s majetkem 20 milionů liber je to prý nejbohatší britská umělkyně do 30ti let... (a navíc ještě TAK pěkně zpívá ... ,-) 

Ne vážně, její zpěv (i vystupování) je prostě „sexy" - ne nějakým hloupým, trapným, podbízivým způsobem - právě naopak. Sympaticky čistý, příjemný hlas v kombinaci s perfektní výslovností a skvělým timingem je ... prostě (moc) příjemně poslouchatelný a v kombinaci s velmi dobrým výběrem skladeb a (většinou velmi) povedenými aranžemi je výsledek prostě ... sexy. Ehm a popravdě nejen pro muže - dle bulvárních zpráv máme u Katie šanci všichni.

Ale k hudbě! Skladby na albu jsou (až) neuvěřitelně „vyrovnané", žádný úvodní hit a pak „vycpávka". Po jasně HITové úvodní „I´d Love To Kill You" (která vzdáleně připomene/evokuje - žádná kopie, jen podobná „nálada" skladby - předloňský hit A & E od Goldfrapp) následuje snad ještě lepší (v NEJlepším slova smyslu HITová - možná „nejkomplexnější" skladba alba - ostatně právě ona byla „vyslána" předem jako úvodní singl alba THE HOUSE) „The Flood" a NEuvěřitelné, v 3tí „A Happy Place" dál držíme (nasazené - neskutečně VYSOKÉ) tempo/laťku a to se (s maličkými odchylkami) daří všem 12ti skladbám, po celých 45 minut 44 sekund.

4tá „A Moment Of Madness" přináší zklidnění a pohodu (v hudbě, v textu je to spíše naopak). Následující „Red Balloons" (jejichž motiv je na celém vnitřním 3obalu i na samotném disku) lze zaslechnout (těžko popsatelnou, ale „za 1na") atmosféru (pra)dávného alba Bee Gees - Trafalgar. Následující „Tiny Alien" zaujme (asi trochu autobiografickým) TEXTem. 

V 7mé "No Fear Of Heights" (spolu se závěrečnou THE HOUSE je u nich autorkou sama Katie) se dozvíme jak je to s těmi jejími adrenalinovými sporty, v následující 8mé "The One I Love is Gone"

V ní (zdáli) zaslechneme snad i blues, ostatně žánrová nezařaditelnost Katie je jejích VELKÝM kladem (v „odborných" materiálech o ní, se v kolonce žánr objevuje: folk, pop, jazz, blues, ale i pop - osobně myslím že Katie skládá hraje zpívá VŠEchno DOHROMADY a jde jí to/kombinuje to: NA VÝBORNOU. 

9tá skladba „Plague of Love" je autobiografická už na 100% (tady je někdo ale HODNĚ zamilovaný ;-)) navíc je „posazená" na jednoduché, ale opravdu „pěkné" hudbě s chytlavým refrénem. 

Text 10té skladby „God On Drums, Devil On The Bass" (tentokrát jediné z pera Mika Batta) perfektně vystihuje „dění" ve skladbě. Na první pohled jednoduchý popěvek/refrén je donekonečna poslouchatelný a přitom úrovní (možná i díky velmi „přesné" aranži) neurážející (takový můj „černý kůň" alba). 

Při svižnější "Twisted" se ozve vzpomínka na (mladá léta) Suzanne Vega (snad konkrétně na skladbu "Caramel", kterou Katie zařadila mezi svých 10 nej.

Kate se loučí křehkou jemnou (tak nějak „do ztracena" mizící, jak „nejněžnější pohlazení" působící) skladbou „The House" (na všech skladbách krom jedné je spoluautorkou, u této a ještě u sedmé je autorkou ona sama) a nám nezbývá než čekat a těšit se na příští album s pocitem, že kdyby vyšlo „už za měsíc" - je to (hrozně) pozdě. TAK silné jsou dojmy a pocity při/po poslechu posledního CD „malé Ketavan" (a to je - a poslední dobou obzvlášť - VELMI výjimečné). Není to (zřejmě) nějaké „zlomové" album, je to ale (určitě) velmi příjemný, dobře propracovaný soubor 12ti povedených skladeb nahraných, zazpívaných, zaranžovaných spíše v poklidnějším duchu, přesto rozhodně „neuspávajících" (skoro právě NAOPAK) a velmi, opravdu VELMI ... no nekomplikujme to, je to prostě příjemně se poslouchající, povedené album. 

Nechte Katie Melua(u) a její „The House" vstoupit do svých domovů (automobilů, přenosných mp3 přehrávačů ...) a NEbudete litovat. TAKové (popové? ;-) album jen tak nepotkáte. Nevím jak to Katie (a Mike a William) udělali, ale při a po jeho poslechu vám bude (tak nějak) lépe a příjemněji než „před" ním - a to je jedna z HLAVNÍCH „funkcí" hudby. 

Jste-li „lapeni" do Kate(iných) sítí (hudby) máte šanci jí během léta potkat/naživo slyšet na některém z evropských letních hudebních festivalů, na podzim má naplánováno velké turné Británií... 

Tuhle dávku (hudby) všem holčičkám i chlap(c)ům vřele DOPORUČUJI, (tak nějak celkově/posluchačsky - myšleno pro „středněnáročného" posluchače) lepší album letos už (asi) NEvyjde (a dost možná nejen letos). 

Prostě IDEÁLní deska k poslouchání a poslouchání a poslouchání a poslouchání a .. (že by to přece jen byl POP??! ;-)