Třetí „sólové“ album francouzského bubeníka a perkusionisty Manu Katché, nesoucí prozaický název „Playground“ by se dalo nazvat šťastnou konstelací hudebního, zvláště pak jazzového světa. Katché je dobře známý všem opravdovým fanouškům Stinga a Petra Gabriela, působí však také jako univerzální „session“ hráč doprovázející hudebníky Jeffem Beckem počínaje a Tori Amos konče. Navíc svou nadměrně aktivní povahu ventiluje již třetím rokem ve francouzské televizi Arte, kde provází hudebním pořadem One Shot Not, opět zaměřeném na seance s více či méně známými muzikanty z celého světa.
Kdyby mohly hudební životopisy ("dle kvality" samozřejmě) ovlivnit nákupy nahrávek interpretů, patřil by George Duke k nejprodávanějším hudebníkům své doby! Což takhle dát si dnes album "jazzové pohody" s názvem "Déjá vu"...
..Esperanza do češtiny přeloženo znamená naděje, či očekávání..
Její jedinečnost je něco, co přesahuje její úžasné hudební dovednosti.
...aneb jazzoví (super)velikáni,...
(pokud si nejste jisti příjmeními, jsou to: Metheny, Mehldau, též Jarrett, Haden a také Hancock)
Zaškatulkovat Madeleine Peyroux (víte jak se anglicky řekne Peru? Tak právě TAK se správně čte/vyslovuje Peyroux) je opravdu těžké. Ať zpívá vlastní či převzaté písně (Cohen, Dylan, Waits ale třeba i Charlie Chaplin), výsledkem je zvláštně originální, těžko popsatelný výraz, vyznění skladby á la ...no prostě á la Madeleine Peyroux. Pro mnohé (většinu) je těžké se odlišit (a dělají pro to doslova "psí kusy"), pro Madeleine je těžké "zapadnout" (do dnešní doby). Její skladby se totiž pohybují kdesi v trojúhelníku mezi Billie Holiday (k té je přirovnávána nejčastěji), Edith Piaf (je stejný archetyp) a Josephine Baker (k té bych jí přirovnala asi já). Už jen z těchto přirovnání je JASNÉ, že se "zaškatulkováním" slečny Peyroux to NEbude tak jednoduché. A když nevíme kam někoho "zaškatulkovat/zařadit", tak kam s tím? No přece: "Šup s tím do JAZZu!" Nicméně Madeleine tam asi opravdu patří. Nevím přesně, jak její zpěv popsat, jak písmenky vysvětlit kterak její hlas na člověka působí - snad možná anděl co se přestěhoval na zem (a už tu s námi nějakou dobu je, takže vlastně JE člověkem, ale takovým nějakým... jiným). Všechny její dosavadní nahrávací počiny (během 14ti let 4 řadová alba - Madeleine "nikam nespěchá", před nahráváním poslední desky jí její vydavatelská firma týdny nemohla sehnat, až si na "dodání" své sólistky do nahrávacího studia musela najmout detektivní agenturu) byly kritikou hodnoceny kladně, přesto je jeden výjimečný (a právem řazen mezi nejlepší "nové/novodobé" JAZZové nahrávky vůbec). Jde o LP/CD s názvem "Carelless Love" z roku 2004 (200 g LP je i v nabídce MFSL), které (pokud to s JAZZem myslíte alespoň trochu vážně) by ve vaší sbírce mělo stát někde mezi (po boku) CD Diany Krall Live in Paris a Köln Concert Keith(a) Jarrett(a).
Nejspíš se SHODNEME, jak moc je BEZVA, že rodiče malé Gruzínky Ketevan se v roce 1993 sbalili (pod vlivem gruzínské občanské války v Osetii a Jižní Abcházii, byť sami bydleli v Batumi na gruzínsko-tureckých hranicích) a ze „sovětské” Gruzie do Severního Irska utekli / emigrovali. Tatínek malé Ketavan (podomácku Ketino - takže ke KATIE to byl vlastně jen „kousíček”) je naštěstí výborný kardiochirurg a uspěl ve výběrovém řízení do belfastské Royal Victoria Hospital. Po pěti letech přišel další rodinný „přesun” a to do Redhill v hrabství Surrey (to je poklidné městečko v jižní části (širšího) Londýna na křižovatce dálnic M23 a M25 (to pro ty kdo sledují britské televizní auto-pořady / čtou britské auto-magazíny).
"Piano je jako peníze, je příjemné jen pro ty, kteří vědí jak je použít."
Eric Satie
Satieho nejmenší skladba je jak klíčová dírka. Vše se změní, když k ní přiblížíme oko.
Jean Cocteau
Americkou operní divu Renée Fleming skoro všichni znáte, její hlas rádi máte (líbí se vám) jen o tom (bohužel) nevíte. Tedy alespoň pokud jste "nestudovali" kdo jen ten "andělský" hlas ve filmovém zpracování PÁNa PRSTENŮ ... a řekli si, že to je asi Enya (jejíž hlas/skladba se na soundtracku také objevuje). A to je (velká) ŠKODA. Krásný plný "klasický" lyrický soprán Renée Fleming totiž Sir George Solti (NEJ- dirigent minulého století a možná nejen století - jestli někdo nesouhlasí, můžeme to "prodiskutovat" pod článkem ;-)) označil za jeden ze dvou nejlepších, jaké za svou dlouhou kariéru slyšel (L.P. 1997, krátce před svým "odchodem" - v požehnaných 85ti letech) spolu nahráli výborné sólové album toho nejklasičtějšího operního repertoáru s názvem "Signatures" - Great Opera Scenes, z další připravované spolupráce, z důvodu onoho "odchodu", už sešlo...
(Docela) složitý příběh o vzniku 4 H(á) v názvu jednoho SKVĚLÉHO alba z roku 1973, aneb NEJlepší 4H, jaká lze v hudební historii potkat: Herbie Hancock Head Hunters.
Motto: Vlastně za to může Miles (ostatně jako za většinu událostí v hudbě několika minulých desetiletí, ale vezměme to raději po pořádku...)
World music je oblast specifická, bohatá, jedinečná a nabízející nekonečné obzory k objevování. Je pak zvláštní, jak vlastně moc málo je oblíbená a rozšířená, když vezmeme v potaz, že v nalézáme kořeny a odkazy, které naši předkové poslouchali stovky a možná i tisíce let před námi. Skupina Jienat se pak chlubí tím, že tvoří world music na nejsevernějším místě na světě (tedy ne z hlediska geografického, ale čistě nahrávacího), ve městě Hammerfest v Norsku, 150 metrů od Arktického oceánu a jen pár délkových stupňů od pólu.
|
|
